Papoušek v lidské péči – vězení, či hotel?
Otázka svobody a práv zvířat dospěla už tak daleko, že soud v Buenos Aires (2015) rozhodl, že samice lidoopa Sandra má právo žít na svobodě (přestože se Sandra narodila už v zoo). „Na základě svých práv,“ říká autor článku F. Saiver v citovaném Víkendu, „osvobozená Sandra by, neschopná adaptace, přišla v přírodě o to nejpodstatnější právo – o právo na život. To jí, ať se nám to líbí, nebo ne, garantuje zoo.“
Takovou garanci mají i papoušci, kteří se už vylíhli v péči člověka, ale paradoxně i ti, kteří přišli do chovů z odchytu ve volné přírodě pro posílení biologické zdatnosti chovaných populací. Mají-li ale relativní volnost, netrpí hladem a žízní, nepohodlím, zimou, bolestí z úrazu či nemoci, strachem a stresem. Odpůrci života zvířat v zajetí, a tím i v zoo, namítají nejčastěji podle F. Saivera mimo jiné: „Vlivem stresu ze zajetí jsou přirozené sociální vztahy mezi jednotlivci narušeny a mezi zvířaty panuje apatie, asocialita, vystupňovaná agresivita, což zkresluje obraz o chování zvířat. Omezené prostorové možnosti nesplňují instinktivní pohybové potřeby zvířat, což má za následek stereotypní chování, letargii, dokonce sebemrzačení (například nadměrným olizováním z ‘nudy’).“ Nemá-li zvíře optimální podmínky k důstojnému životu, mají uvedené námitky odpůrců zoologických zahrad racionální jádro. Jenže zařízení jako zoologické zahrady a zájmová chovná zařízení, také exotického ptactva, jsou rozhodující pro zachování druhů před úplným vyhynutím.
Na otázku, jsou-li všechna zvířata takto chovaná také spokojená, odpovídá ředitel zoo MVDr. D. Nejedlo: „Otázka se dá také obrátit. Jsou spokojená všechna zvířata žijící v přírodě? V malých fragmentech původního pralesa? Pokud se podaří zastavit úbytek divoké přírody, změní se i tlak na nutnost chovat zvířata v lidské péči. Chovatelé v zoologických zahradách se snaží vytvářet takové podmínky, aby zvířata nestrádala.“ To se ale asi nedá říct o všech individuálních chovech třeba papoušků, a to ani v domácí péči, pokud chovateli chybí dostatek empatie a vědomostí o potřebách jeho svěřenců. Tady pak mezi vězením a hotelem existuje jen úzká hranice. Názor na to, jestli se zvíře (náš papoušek) bude cítit jako ve „vězení“, či požívá „hotelových služeb“, se tedy může v lidském principu nazírání dosti různit, a to i v pohledu renomovaných etologů, biologů a zoologů:
Biolog Marc Bekoff (2009) se domnívá, že kdybychom nechali brány zoologických zahrad otevřené, během chviličky by v nich nezůstalo ani jedno zvíře. Na druhou stranu zoolog a etolog Z. Veselovský uvedl příklad, kdy při bombardování ve druhé světové válce byly zasaženy i některé zoologické zahrady a „osvobození“ lvi či tygři se snažili vrátit do ruin svých ubikací. Zmiňuje také dva kondory, kteří unikli v pražské zoo z poškozené voliéry, avšak posléze se vrátili a posadili se na lavičku vedle voliéry. Podobný poznatek má i etolog K. Lorenz (Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami, Granit, 1998): „Právě chytrá zvířata, která neustálým pobytem v kleci duševně trpí, neuletí či neutečou. Všechna, s výjimkou těch nejnižších, ‘si zvyknou’, za žádnou cenu nechtějí změnit způsob života, kterému už přivykla. Proto by se každé zvíře, jež bychom po delším zajetí náhle pustili na svobodu, do své klece zase vrátilo, kdyby samozřejmě cestu zpátky do klece našlo.“ Papoušek si brzy zvykne na své teritorium a útočiště v podobě klece, kde má vše, co potřebuje k životu, přesto si přeje klec opouštět co nejčastěji a usadit se na jiném oblíbeném místě v prostoru bytu. Dobrovolně se však sám do klece vrací.
K. Lorenz uvádí ilustrativní příklad, jakou cestou se také papoušek snaží dostat ven z klece: „Přímo groteskně a neobyčejně komicky působilo chování, jemuž přivykl malý ochočený papoušek. Myslím, že to byl papoušek nandej, který patřil Karlu von Frischovi. Profesor ho nechával obvykle chvíli létat po pokoji, když viděl, že se vyprázdnil; v příštích deseti minutách se potom nemusel obávat o krásný nábytek. Papoušek tuto souvislost velice brzy pochopil, a protože volně poletoval nesmírně rád, vždycky ze sebe vší silou a demonstrativně něco nepatrného vytlačil pokaždé, když profesor přistoupil ke kleci. Zoufale tlačil, i když se mu vůbec nedařilo něco hmatatelného vyprodukovat, takže hrozilo nebezpečí, že si ublíží. Když profesor toho chudinku viděl, jak se trápí, nezbylo mu než ho pustit.“
Otázky existence ptáka chovaného člověkem v umělém prostředí voliéry či bytu, tedy i tím, je-li to pro něj přínosem oproti životu v přírodě, se také dotkl přítel prvního ředitele pražské zoo prof. Jiřího Jandy, renomovaný chovatel Zdeněk Veger (Papoušci – opeření přátelé člověka, Academia, 1988): „Pták ‘v zajetí’. Velmi se mi nelíbí tento termín, který nevystihuje situaci ptáka v kleci nebo ve voliéře erudovaného chovatele. Vždyť zde pták najde opravdu svůj nový, příjemný domov, a proto by vyhovovalo označení ‘v péči člověka’. Často slýcháme z úst návštěvníků: ‘Je mi těch ubohých zajatců líto.’ Nebo: ‘Proč je raději nepustíš na svobodu?’ Tak hovoří lidé, kteří mají pouze nepatrné znalosti o životě ptáků. Život ptáků ve volné přírodě se jim zdá bezstarostně šťastný. Ve skutečnosti se však pouze nepatrné procento vylíhlých mláďat dožije reprodukčního věku. Nepřátel ptáků je mnoho a nepříznivé počasí (dlouhotrvající chladné deště) zahubí také mnohé mladé. Tuhá zima znamená nemilosrdný přírodní výběr, aby se jarního množení zúčastnili jen silní a odolní jedinci. Pohyb každého zvířete ve volné přírodě je omezen na tzv. teritorium, tj. okrsek, který uživí jednu zvířecí rodinu.“ A dále: „Pták v péči člověka žije déle než ve volné přírodě, kde proces stárnutí je velmi krátký, neboť stárnoucí jedinec v existenčním boji zcela zákonitě prohrává. Moje babička měla čížka v kleci 16 let; jsem přesvědčen, že žádný čížek ve volné přírodě se tohoto věku nedožije.“ Také samečkovi korely mých příbuzných, který dosáhl ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, dvaadvaceti let v dobré kondici, by se to bez optimálních „hotelových služeb“ podařilo asi jen stěží.
Z. Veger dále zdůrazňuje: „Papoušek nesmí být stále zavřen ve své kleci. Musí mít nejméně pět hodin denně, raději více, volný pohyb po místnosti a musíme se jím zabývat.“ Myslím, že z uvedeného lze odvodit odpověď, je-li o papouška v domácí péči zodpovědně pečováno, zda jde o vězení, či hotel.
Papoušek chce zůstávat v prostředí, na které je zvyklý, stejně jako na svého opatrovníka, kterému plně důvěřuje. Nemá zájem je opustit, může být jen zvědavý, co je tam dál, kam vidí přes pletivo voliéry či dráty klece. Když však vznikne taková příležitost a on uletí, neumí se vrátit zpět, protože neví, jak vizuálně vypadá místo, odkud vyletěl. Podnikavý, ve snaze ulétnout, byl můj kakariki rudočelý, který využil mé neopatrnosti v létě na chalupě a navždy unikl škvírou pootevřených dveří při mém odchodu. Naopak samička mníška šedého a senegalka ve chvíli, kdy někdo z rodiny otvírá dveře na balkon, se vzdálí z blízkosti dveří a nejeví zájem proklouznout ven. Vyzkoušel jsem si ale opakovaně pustit na volno jednoho z kakariki žlutočelých a mníška v exteriéru (na dvorku rekreační chalupy) a velmi krotcí ptáci mi vždy na naučený signál po chvíli přistáli na ruce nebo na rameni. Samička mníška se mnou dokonce často zůstávala na travnatém dvorku, kde jsem si četl na lehátku, a když jí už bylo na slunci horko, zaletěla si dovnitř chalupy ochladit se.
Pokud je nám osudu našich zvířecích společníků (nejde o domestikanty psa a kočku) někdy líto v tom smyslu, že jejich svoboda je jen relativní a v přírodě by jim možná bylo lépe, zamysleme se nad slovy evolučního biologa prof. Stanislava Komárka: „Paradoxně je nejlepším výrazem vztahu ke zvířatům žádná nemít. Zvířata mají svůj svět, se svými radostmi i trápeními, a neměli bychom je z něj zbytečně vytrhovat."
