Ptáci a jejich migrace III

Ptáci a jejich migrace III
První můj letošní konipas bílý 31.3.2018
Konipas bílý zoo Praha 3.4.2018
Konipas bílý Rakovnicko 12.5.2018
Konipas bílý s bílými pírky na hrdle, Rakovnicko 19.5.2018
Na stejném místě 5.7.2018
Mladý konipas bílý, Rakovnicko 30.6.2018
Konipas bílý, Rakovnicko 9.10.2015
Konipas bílý, Island, 3.6.2004
Ptáci a jejich migrace III
Konipas bílý, Rakovnicko 9.10.2015
Konipas bílý, kříženec, Rakovnicko 9.10.2015
Obsah
  1. Konipas bílý a migrace evropských populací
  2. Jak táhnou naši konipasové?
  3. Jak vypadají naši konipasové bílí?
  4. Mladí konipasové

O ptačí migraci by se dalo psát donekonečna. Chci, nebojte se, pro tentokrát skončit. Mám však nějaké poznatky o jednom, docela obyčejném druhu našich ptáků, o které jsem se ještě nepodělil. Je to konipas bílý. Narazil jsem totiž na jisté překvapivé otazníky, když jsem se snažil sám sebe poučit. Řekl jsem si, že se v letošní hnízdní sezoně na konipasy trochu zaměřím, ulovím ještě nějaké fotky a potom se s tím vším svěřím. Nejméně polovinu hnízdní sezony máme za sebou, výsledky nemám ani zdaleka takové, jaké jsem očekával, jaké jsem si představoval. Přesto jsou tady nějaké poznatky, které mohu ventilovat. Věnoval jsem se konipasům bílým již v posledním čísle minulého ročníku Fauny. Můžete to brát jako přípravu k dnešnímu článku. Vlastně půjde o pokračování textu o migraci a současně o pokračování textu o konipasech. Možná stačím ještě něco ulovit nebo vymyslet, jak se o trochu posunout dál. Mám na to ještě tak tři týdny.

Konipas bílý a migrace evropských populací

Je všeobecně známé, že tento druh ptáků obývá v podstatě celou Evropu, s výjimkou malých území povolžských stepí severně od Kaspického jezera. Hnízdí dokonce na malém území až v jihovýchodním Grónsku a v nižších polohách okolo celého Islandu. Na mapách výskytu bývá ještě i taková malá tečka severovýchodně od Islandu, což by mohl být ostrov Jan Mayen. Může to však být jen malinká tisková chybička. Byl bych opravdu překvapen, kdyby se skutečně ukázalo, že jsou konipasové i tady, na ostrově mořských ptáků. Pátrat po výskytu konipasů na tomto ostrově však nehodlám. K obdivu mi stačí prokázaný výskyt na Islandu. Již v předchozím díle jsem vyjádřil tento svůj obdiv k leteckým výkonům konipasů, kteří musí bez zastávky překonávat vzdálenosti mezi Islandem a evropskou pevninou.

Ještě před nedávnem jsem chtěl použít jednu mapu, která na mne vyskočila na internetu. Mezitím jsem musel vyměnit počítač a mapa se vypařila, i z internetu. Šlo o záznamy o nálezech kroužkovaných ptáků podle norských záznamů. Respektive záznamů o konipasech kroužkovaných v Norsku. Ukázalo se, že severní populace netáhnou podle západního pobřeží Evropy směrem na jih, ale všechny norské nálezy byly z východního Středomoří, případně z Turecka. To znamená, že naše území je jakousi křižovatkou tahových cest evropských populací konipasů bílých. S největší pravděpodobností tak mohu přemýšlet i o tom, že přes naše území protahují i konipasové narození na Islandu, nebo dokonce až v Grónsku. Takovou myšlenku podporují i čtyři nálezy ptáků kroužkovaných ve Švédsku a Norsku chycených následně na našem území. Atlas migrace se o tom zmiňuje, když říká o těchto ptácích, že byli „kroužkováni na hnízdištích“. To bohužel není přesná formulace, protože podle dat to byli ptáci, kteří již byli na cestě. Ve třech ze čtyř případů.

Jak táhnou naši konipasové?

Podle kroužkovacích záznamů se naši konipasové bílí chovají jinak. S velkou převahou táhnou jižním, případně jihozápadním směrem. Nejde o nějaké výjimky, spíše o pravidelnost. Podle Atlasu migrace ptáků vydaného před deseti léty bylo celkem kroužkováno na 57 863 konipasů a zpětně hlášeno 1,2 % jedinců s těmito kroužky. Z nich bylo plných 70 % uloveno, což samo o sobě vypovídá o tom, že se jim to stalo někde v Itálii. Nejvíce zpětných hlášení přichází ze severní Itálie, z pádské nížiny. Jsou však zpětná hlášení ze vzdálenějších míst. Ze střední Itálie, Sicílie, Malty, Tunisu, Alžíru a Maroka. Nejvíce našich konipasů volí cestu na jih středním koridorem přes Itálii. Někteří koridorem západním, když existují zpětná hlášení z Francie, Španělska až Maroka. Nejvzdálenějším nálezem byl desetiletý pták nalezený v Inezgane v Ma­roku, což má být od místa kroužkování vzdáleno 2 888 km. Neznamená to ale, že by naši konipasové vůbec nevyužívali východní koridor, protože byla nalezena jedna samice při jarním návratu na Kypru. Silnější vztahy k rodnému místu mají u ptáků všeobecně samci, kteří mají za úkol bránit hnízdní teritorium. Samice mají větší náklonnost zůstat po cestě někde jinde, potkají-li náhodou perspektivního šviháka.

Ale ještě ke konipasům, co létají až na Island, případně až na východ Grónska. Jejich letový výkon je obdivuhodný, když musí letět nepřetržitě mnoho hodin. Konipas může letět rychlostí asi 60 km za hodinu, což odhaduji, když mi někdy letí podél jedoucího auta. Island má být na nejbližším místě vzdálen od Grónska 288 km, průměrně tedy asi 300 km. Prostá aritmetika říká, že tedy musí nepřetržitě letět pět hodin. Co se týká navigace při letu z Grónska na Island, nemělo by to být až takovou záhadou, v opačném směru to bude jistě obtížnější. Ptáci mají mnohem bystřejší zrak než lidé. A Island bude pro ně nejspíš viditelný i na takových 300 km, když jeho dýmající sopky zanechávají pro ně optickou stopu. Z Islandu dále do Evropy to bude samozřejmě daleko obtížnější, když Skotsko má být vzdáleno 800 km a pobřeží Norska celých 1 000 km. Pokud to tedy ti ptáci dělají tak, že letí směrem na východ tak dlouho, než narazí na pobřeží, musí být ve vzduchu více než 16 hodin.

Tělo konipasa není stavěno pro život ve vzduchu, jako je tomu třeba u rorýsů, konipas je pták, který podstatnou část života stráví pobíháním po zemi. Proto jsou jeho výkony tak obdivuhodné. V zimě se konipasové bílí prý objevují i v Africe jižně od Sahary. Jsou uváděni jako hosté i v různých určovacích atlasech jak pro západní, tak východní část Afriky. Jistým zimovištěm bude i východní, pobřežní část Arabského poloostrova. Dánští fotografové a asi i přírodovědci Hanne a Jens Eriksenovi vydali knihu Ptáci Ománu a na internetu visí jejich Galerie ptáků. Tisíce prvotřídních fotografií jsou dobrým zdrojem informací hlavně proto, že uvádějí místo a čas pořízení. V našem případě je zřejmé, že bílí konipasové zimují i v Ománu. A jejich fotografie jsou důležité i co do vzhledu, opeření.

Jak vypadají naši konipasové bílí?

Někdy od konce března, kdy se naši konipasové vrátí ze zimovišť, vypadají všichni stejně, někdy lze na jejich opeření najít drobné odchylky (když studujete detailní fotografie). Stejně vypadají samci i samice. Rozdíl ve vybarvení samců a samic podle atlasu, v hantýrce nazývaného podle autora Svensson, u našich konipasů nevidím. Zvláště pak v rozsahu černé barvy vzadu na krku. Přesto se dají i samice odlišovat, a to podle tónu letek. Zmiňuje se o tom již dr. Jirsík ve své knize Naši pěvci. Jednou jsem pozoroval pářící se konipasy na malou vzdálenost dalekohledem, ale nepodařilo se mi dost rychle nastartovat fotoaparát. Protože samice je u ptáků vždy ten pták dole, všiml jsem si pozorovatelného vybarvení letek směrem k hnědému tónu – oproti samci, který má letky výrazně černé. Naši konipasové mají v rozmezí březen až září bradu a hrdlo černé. Zachytil jsem jeden exemplář, který byl na hrdle nepatrně bíle skvrnitý, a dal se proto podle toho rozeznat. Jak tedy vypadají naši dospělí konipasové v tomto časovém úseku, to víme. A víme také, jak vypadají právě z hnízda vylétlá mláďata. Vzhled mláďat sice není tak „jednotný“, jak to můžeme pozorovat u starých ptáků, nicméně všichni mladí ptáci jsou dobře rozeznatelní. Jenže tak okolo poloviny září se začínají trousit přes naše území konipasové severních populací a rozmanitost ve vybarvení začne být značná. A ptáci také začínají měnit opeření.

Existuje příručka pro kroužkovatele, která se jmenuje Určování stáří a pohlaví evropských pěvců. Většinou se věnuje určování stáří podle stavu opeření křídel, letek a krovek. To v případě, že máte ptáka v ruce a můžete si jej důkladně prohlédnout. Já bych ale spíše potřeboval naučit se vyhodnocovat fotografie. Jenže o stavu takzvaného malého opeření, tedy vzhledu ptáků v určitém časovém úseku, není nikde ani zmínka. Alespoň já jsem nic takového nenašel. Jde o to, jak přesně vypadají ptáci v šatě prostém, tedy v zimě. Pokoušel jsem se rozlousknout tenhle oříšek pomocí ptáků chovaných v pražské zoologické zahradě. Mám je vyfotografované na Nový rok a potom začátkem dubna. Posléze jsem získal i podrobnější informace. Bohužel nešlo o dospělé ptáky v jejich prostém opeření, ale o mladé ptáky, kteří byli prý odchováni v zoologické zahradě v Plzni. Jenže zdroj informací nevěděl, odkud je vlastně Zoo Plzeň měla. A také se nakonec ukázalo, že ptáci, které jsem fotil začátkem dubna, nebyli zcela totožní s těmi ze začátku ledna.

Takhle to tedy nejde. Také jsem hledal na internetu fotky konipasů bílých takové, abych věřil tomu, že fotografovaní ptáci byli skutečně z Islandu. Našel jsem jen dvě. Jeden byl viditelný kříženec konipasa bílého evropského a konipasa bílého anglického. Takoví ptáci jsou běžní při západním pobřeží Evropy od severní Francie až po Norsko. Někdy dříve považovaní i za formu konipas bílý ardenský. Ten druhý pak vypadal stejně jako konipasové, které jsem fotil na tahu začátkem října u Rakovníka. U té fotky z Islandu byl údaj, že pták byl vyfocen 6. června. To znamená, že by měl být ve svatebním opeření, jenže on byl stejný jako na podzim, kdy by měl být v šatě prostém. Tady něco nehraje! Je to sice jen jedna fotka, proto to může být jen výjimka, která potvrzuje pravidlo. Prostě jen na jaře nepřepelichal. Mám sice slíbeno jedním pracovníkem firmy, která na Islandu pracuje, že se mi tam pokusí sehnat nějaké fotografie konipasů, aby bylo co porovnávat, avšak to bych měl v kladném případě k dispozici někdy na podzim.

Dnes mohu lovit fotky konipasů jen u Rakovníka. Na přelomu června a července jsem zachytil první známky toho, že našinci začínají pelichat. Je to na fotkách vidět. Sám jsem nedočkavý, jak asi bude vypadat ten poslední, kterého se mi podaří letos vyfotit.

Autor textu a fotografií Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.