Pohyb papoušků – létání, šplhání a chůze

zdroj: Shutterstock
zdroj: Shutterstock
Obsah
  1. Létání na volno
  2. Zkušenost
  3. Rychlost
  4. Bezpečnost
  5. Letci a šplhavci
  6. Chůze

Létání a šplhání je nejpřirozenějším pohybem papoušků, s výjimkou nelétajícího kakapa sovího (Strigops habroptilus), který jen chodí, nebo jen těžkopádně létajícího papouška zemního (Pezoporus wallicus), jenž převážně chodí a vzlétne, jen když mu hrozí skutečné nebezpečí. Schopnost létání papoušků v péči člověka bývá některými chovateli přehlížena zejména tam, kde jde o jejich klecový chov, neboť jediným smyslem takového chovu je obvykle jeho komerční využití.

Ve voliéře o šířce jeden metr a nevelké délce, se dvěma protilehlými bidly pták může trochu popolétnout, zašplhat si po pozinkovaném (a tím také toxicky působícím) pletivu a projít se po tvrdé omyvatelné podlaze. Jsou to ale pořád lepší podmínky, než jaké má papoušek trvale zavřený v chovné kleci. Vzniká zde disproporce mezi příjmem energie z kalorické potravy a jejím výdejem. Papoušek nemůže létat, skáče jen z bidla na bidlo a tloustne. Posléze mu atrofuje létací svalstvo a pak už ani létat nedokáže. O mnoho lépe na tom nemusí být papoušek v domácí péči, který snad přece jenom občas dostane příležitost se prolétnout po bytě, pokud se ovšem opatrovník neobává, jak ho nakonec dostane zpět do klece. Nezbytné je proto naučit papouška přenášení do klece tak, aby to strpěl v posezu na ruce, a pak ho odměnit tím, co rád jí. Zapamatuje si to a přestane se bránit odnesení do klece, kdykoli to potřebujeme – jde o podmiňování odměnou.

Létání na volno

Je vhodné uvážit v případě domácího miláčka, jak tomuto výjimečnému a inteligentnímu tvorovi, který umí nejen chodit, šplhat, ale především létat, také poskytnout možnost aspoň nějakého pohybu mimo jeho ubikaci. Za určitých podmínek se někdy mohou vycvičení papoušci pohybovat dokonce i v přírodním prostředí, například pomocí speciálních kšírů, nebo zcela volně. Jde o formu omezeného (na kšírách) a neomezeného (zcela volného) letu v prostoru prostřednictvím zvládnutí tzv. „operantního podmiňování“. Papoušek pochopí, že za uposlechnutí povelu k návratu získá odměnu v nějaké formě – později třeba už jen pohlazení a pochvalu.

Podle Z. Veselovského (2005) se jedná o typ učení pokusem a omylem (buď se po vypuštění pták vrátí, nebo nevrátí) nebo o učení k dosažení úspěchu (vždy se vrátí). Učením byl živočich, v tomto případě papoušek, obohacen o nový spouštěcí podnět, který nervový systém zaregistroval jako užitečný, vedoucí k úspěchu – odměně. Takové učení je motivováno příjmem potravy a každá akce nezbytně vyžaduje posilování odměnou. Drezury zvířat ve Skinnerových laboratořích v USA našly využití v reklamních filmech a jeden z nejnadanějších vědeckých pracovníků, Breland, zanechal vědy a začal cvičit zvířata pro televizní a filmové produkce pomocí operantního podmiňování. Naučil malé prasátko sbírat mince a házet je do pokladničky ve tvaru prasátka nebo kachnu lovit plastové kroužky a navlékat si je na krk apod.

Létání na volno není pro každého majitele většího a velkého papouška, rovněž ne každý papoušek je nadaný schopností zvládnout takové učení, aby mohl být vypuštěn do volného prostoru. Při formě omezeného létání lze začít s výcvikem nasazování kšírů u mláďat ve stáří osmi až dvanácti týdnů (už obrostlá peřím), tedy v době zafixovaného důvěřivého vztahu k opatrovníkovi, k němuž se mládě upíná už z doby ručního dokrmování, kdy si zvyklo na jeho dotek a manipulaci. Trénink nasazování kšírů by měl probíhat co nejčastěji (jednou denně) před prvním vypuštěním ptáka k prolétnutí v exteriéru. Nejlépe aby trénink navlékání proběhl vždy ve stejnou dobu, což papoušek přijme jako každodenní opakující se rituál.

 

Zvíře nic tak nemiluje jako předvídatelnou pravidelnost v přístupu ze strany svého opatrovníka – ví, že svět je na svém místě.

 

Dosaženým ideálem je, aby se pták dokázal vrátit zpět k trenérovi na povel a usedl mu na ruku, ještě než se vyčerpá délka úvazu. Potom by měla následovat odměna, stejně tak i po nasazení kšírů. Vhodný prostor pro výcvik je louka, kde nehrozí zamotání vodítka do křoví nebo větví stromu. Lze si však jistě představit, jaký asi pocit papoušek prožívá, je-li náhle v letu zastaven a stržen k zemi omezenou délkou vodítka. Jistě nastane velký úlek, který bude učení komplikovat a může vést i k narušení vztahu mezi ptákem a trenérem. Také by mohlo dojít u papouška, jehož křídla při letu zasahují až pod tělo, k zavadění křídlem o vodítko a k pádu. Trénink zpětného příletu s dosednutí na ruku z určité letové výšky bude nejtěžší částí výcviku – nejlépe za pomoci klikru a odměny. Osobně nemám k tomuto typu omezeného létání na kšírech větší sympatie. Výhodou však je, že pták může být s námi venku na čerstvém vzduchu a slunci.

Zvládá-li papoušek na kšírách opakovaně a spolehlivě své návraty do místa vypuštění, měl by být připraven pro volný let. Počáteční trénink by mohl nejdříve probíhat v nějakém velkoprostorovém objektu, například v tělocvičně. Při letu ve volném prostoru vždy číhá značné riziko, že ptáka něco vyplaší (jiný pták, štěkající pes, vrtulník apod.) a on uletí. Nelze také zapomínat, že papoušek umí být velmi tvrdohlavý a nemusí se mu vždy chtít udělat, co právě po něm chceme. Trénink zde představuje dialog mezi člověkem a papouškem, na kterého pro jeho velkou citlivost a samostatnost nelze tlačit (nemá za sebou domestikaci jako pes, jenž povely svého pána začne brzy respektovat a chová se k němu zpravidla tradičně submisivně).

Takové létání papoušků je v anglicky mluvících zemích oblíbené pod pojmem „freeflight“, zkratka FF. Uznávaným odborníkem je Chris Biro (www.Libertywings.com). U nás je to klub Nespoutaná křídla, kde je možno spatřit ukázky FF a seznámit se s jeho nácvikem. Semináře o tréninku nejen papoušků, ale i jiných zvířat metodou pozitivního posilování (velmi zjednodušeně řečeno jde o výcvik za odměnu ve fázích: podnět–chování–odměna) pořádá mezinárodně uznávaný cvičitel RNDr. František Šusta, PhD.

Zkušenost

Sám jsem si také vyzkoušel dovolit papouškovi létání neomezené – bez kšírů. Můj kakariki žlutočelý a později i samička mníška šedého se mnou chodili na travnatý a obestavěný dvůr naší rekreační chalupy, kde nehrozilo nebezpečí, že je něco vyplaší, jako ve zcela volném prostoru. Vylétli si i na střechu nebo na okolní keře i strom a na hvizd či zavolání přilétli a přistáli mi nejčastěji na rameně. Dostali slovní pochvalu a malou měsíční jahodu či jeřabiny. Kakariki se nejraději pohyboval po trávníku a Bubina se držela na krátkou vzdálenost, sedala si na keře a uměla si zalétnout i dovnitř chalupy, když jí už bylo na slunci moc horko. Zprvu to byl velmi riskantní experiment, ale podařil se opakovaně. Také autor knihy Papoušci – opeření přátelé člověka (Academia, 1988) Zdeněk Veger se zmiňuje o chovateli, který chodil se svými mníšky šedými na rameni po zahradě. Důležité je, aby byl papoušek dokonale krotký, upnutý na svého opatrovníka a chápal povel k návratu, za který dostane odměnu. Podle Z. Veselovského (2005) by šlo o princip asociačního učení, které se uplatňuje při drezuře zvířat, jako například: „Výcvik delfínů spočívá především v tom, že určité pohyby, jako skok, plavání dozadu nebo plácání ocasní ploutví, které se normálně uplatňují při hrách, jsou několikrát odměněny potravou, aby zde vznikla trvalá asociace.“ Všichni vyšší obratlovci se dají zpravidla vycvičit, jen musíme být při tom chytřejší než oni.

Ne všechny druhy papoušků jsou vhodné k podobným pokusům s volným létáním. Budou to nejspíš arové pro svou klidnou povahu, amazoňané, kakaduové, tedy spíše velcí a inteligentní papoušci, které lze dobře vycvičit. Druhy afrických papoušků (žako, papoušek senegalský, konžský apod.) pro svou větší citlivost na nepředvídané situace a nečekaný zvuk, které je snadno vyplaší, jsou pro volný pohyb v exteriéru málo vhodné.

Svou zkušenost s volně létajícím kakaduem žlutočečelatým v okolí domu vtipně zachytil v několika epizodách K. Lorenz v knize psané srdcem Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami (Granit, 1998): „Jedna z nekrásnějších Kokových her se s tvůrčí invencí a zaujetím téměř podobala hrám opic a dětí; vznikla z jeho vřelé lásky k mé matce, která, pokud bývala v létě na zahradě, nepřetržitě pletla. Kakadu zřejmě dokonale pochopil mechaniku klubka a také dobře věděl, jak se dá vlna použít. Pokaždé uchopil zobákem volný konec, potom energicky vyletěl vzhůru a klubko se za ním rozmotávalo. Jako papírový drak s dlouhým ocasem stoupal do výšky a potom létal v kruzích kolem velké lípy, která tehdy stála před naším domem. Jednou, když ho při tom zaměstnání nikdo nerušil, omotal pestrou vlnou celou vysokou lípu tak, že to nikdo z nesouměrné, rozložité koruny nedokázal sundat. Ná­vštěv­níci pak stáli před lípou v údivu a vůbec nechápali, proč je tak vyzdobená a jak se nám to povedlo.“