Pohyb papoušků – létání, šplhání a chůze

zdroj: Shutterstock
zdroj: Shutterstock
Obsah
  1. Létání na volno
  2. Zkušenost
  3. Rychlost
  4. Bezpečnost
  5. Letci a šplhavci
  6. Chůze

Rychlost

Létání je pro papouška v domácí péči velmi důležité, aby se mu dostatečně vyvinul svalový aparát nezbytný pro spolehlivý let, dále pro dobrou funkci dechového ústrojí a pro plnou výkonnost srdečního svalu. Pták bude mít v denním režimu pro létání svůj systém, kdy po ránu udělá oblety či přelety místnosti, a to si bude chtít zopakovat i večer, v době zvýšené aktivity. Malí a střední papoušci létají velmi rychle, zejména australští. Jejich cestovní rychlost se pohybuje kolem 63–72 km/h, při asi pěti mávnutích křídly za sekundu. Střední rychlost bývá kolem 30 km/h. Například papoušek o hmotnosti 200 g při této rychlosti uletí 8,3 m/s a narazí do pevné překážky (např. do okenního skla) hmotností 7 kg, což křehká skořepina lebky nemůže vydržet bez poškození. Špičatá křídla se pohybují rychleji. U dlouhokřídlých papoušků rodu Poicephalus (s křídly sahajícími až na úroveň konce krátkého ocasu) rychlý pohyb křídel při letu zasahuje pod úroveň těla. Pomaleji se pohybují konce křídel zaoblených, například kakaduů, jejichž jakoby líný let připomíná veslování.

Bezpečnost

Papoušci se nepotřebují při vzlétnutí rozběhnout, vznesou se reflexivně v jediném okamžiku jen pomocí odrazu nohama. Při náhlém vyplašení a bleskovém startu může snadno dojít k nárazu do stěny klece či pletiva voliéry s vážnými následky. Chovatel M. P. (Fauna 3/2011) popsal, jak se jeho papoušci zabili o pletivo ve snaze ulétnout při silném zahřmění při bouřce.

Základ manévrovacích schopností při letu tvoří křídla, méně ocas, který má spíše funkci aerodynamické brzdy a zvětšuje nosnou plochu křídel za letu. Bezpečně lze létat i bez této ozdoby, což dokládá například loríček rudobradý (Psittaculirostris edwardsii), který je téměř bezocasý. Také na přistávání ztráta ocasních per nemá podstatný vliv, manévr papoušek zvládne jen pomocí křídel a nohou. Při dosednutí pták zpravidla současně vytlačí trus.

Že lze bezpečně létat bez ocasních per, jsem se přesvědčil po nočním zemětřesení na Chebsku (2014), kde jsme byli i s naší senegalkou Bety právě na dovolené. Otřesy byly podle tisku jedny z nejsilnějších za 100 let – o intenzitě až 4,5 stupně na Richterově škále. Po jedné hodině v noci mě probudil hluk a otřesy zemětřesného roje, pták začal zběsile létat po kleci a ráno jsem našel na jejím dně všechna ocasní pera, která v úleku Bety samovolně pustila. Při krajním ohrožení a úleku se hladké svaly přidržující brk ve váčku uvolní a pták naráz odvrhne ocasní pera nebo i jiná pera na těle. Bez ocasních per Bety létala a přistávala zcela přesně a spolehlivě. Zbyl však problém, že přestala večer sama chodit do klece, kde se už necítila bezpečně.

Letci a šplhavci

Na letové schopnosti papouška má rozhodující vliv hmotnost těla a tím i plošné zatížení křídla. Pro srovnání holub doupňák (stojí nejblíže většímu papouškovi) o hmotnosti 202 g má plochu křídel 840 cm2 a plošné zatížení křídel 0,24 g/cm2. Obecně platí, že dlouhoocasí papoušci jsou dobří letci a krátkoocasí lepší šplhavci. Šplhavcům při šplhání pomáhá krátké lýtko a běhák i silné svaly, z nichž jsou důležité ohybače, přitom tělo je podpíráno pevnými a současně pružnými ocasními pery. Při šplhání vzhůru jedna noha vzpírá tělo a druhá ho táhne nahoru. Papoušek se na drsném povrchu snadno zachytí ostrými drápky dvou předních prstů zygodaktilní nohy (první a čtvrtý prst jsou obráceny dozadu, druhý a třetí prst směřují dopředu; vyznačují se tím papoušci, datel, kukačka, sova a orlovec). Pomáhá si při šplhání také hákovitě zahnutým zobákem, kterým se současně přitahuje vzhůru, což umožňuje pohyblivá horní čelist. Mnoho druhů papoušků umí používat nohu a prsty k uchopení předmětů a potravy (nikoliv korela), buďto jako praváci, nebo leváci. Moje senegalka Bety je vyhraněný pravák.

Každé ráno si vedle její klece asi deset minut rozcvičuji tělo. Bety nikdy v takovou chvíli nezapomene udělat svůj zvláštní cvik, který si už nikdy ve zbytku dne nezopakuje: pověsí se v rohu klece hlavou dolů, zavěšená prsty na vodorovných drátech klece, a vydrží tak viset několik minut, až docvičím. Jestli ji k tomu inspiruje moje rozcvička, nevím, ale asi pro ni představuje něco, co lze napodobit. Z nejvyššího bidla k otvoru klece šplhá také hlavou dolů. Kakariki žlutočelý se šplháním nikdy nezdržoval a z výšky horního bidla seskočil na svých dlouhých nohách na dno klece k misce s potravou. Jednou dostal pryžovou hračku ve tvaru ježka a brzy ho napadlo dostrkat si ji na místo obvyklého seskoku a tím dopad odpružit. Připadalo mi to neskutečně vynalézavé a ježka jsem opakovaně posunul. Když to zaznamenal, hned si ho dostrkal pomocí nohy a hrudi na původní místo. Byl to projev cílevědomého myšlení a vhledu. Než nešťastnou náhodou zahynul, byl jedním z mých nejchytřejších papoušků.

Chůze

Pohyb papouška po zemi charakterizuje ve většině případů kolébavá chůze, při níž klade nohu vždy pod těžiště těla, což je typické pro krátkonohé ptáky – přední prsty (II. a III. prst) stáčí pod břicho tak, aby těžnice procházela mezi prvními články prstů. To mu umožňuje při chůzi udržovat rovnováhu. Tíhu mohutné hlavy a zobáku vyrovnává vzpřímeným držením těla a vtažením krku. Chůze je pomalá, loriové jako by při ní poskakovali a dlouhonozí kakarikiové, kteří se rádi pohybují po zemi, naopak rychle běhají. Papoušci toho pohybově zvládnou (oproti pěvcům) mnoho a měl by jim být pohyb v co největší míře také z důvodu výdaje energie, neboť jinak jim hrozí obezita z překrmování, což lze zjistit pohmatem v okolí prsní kosti. Je-li její okolí propadlé, je papoušek podvyživený. Dostatek volného pohybu má význam pro udržení jeho dobré tělesné a psychické kondice – a s tím souvisí i dosažení delšího života.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře