Zemí sopek a tří moří – 8. díl

Zemí sopek a tří moří – 8. díl
Kukačka rýhozobá, nejnápadnější pták na farmě.
Rozbitá cesta na farmu La Reserva.
Takhle to na fince vypadá.
Teaková plantáž.
Kolibřík achátový po nárazu do zdi.
Po záchraně dříme ve slunečních paprscích.
Po chvíli se probral a odletěl.
Obsah
  1. Kolibří havárie
  2. Slunce jako lék

Cesta na farmu La Reserva, což je 210 hektarů středoamerické země v českých rukou na území Nikaraguy, vyžaduje přebrodit dvě říčky a hlavně srázy kolem břehů. I pro naše auta s náhonem na čtyři kola a redukcí je to dost náročné a podvozek místy dře o skalnaté podloží. Ale jsme na místě. Jezdí sem bádat studenti brněnské lesnické a dřevařské fakulty, nejčastěji zkoumají, jak přibývají zdejší kmínky, které až patřičně zesílí, by měly vrátit mnohaletou péči v podobě ceněného teakového dřeva.

Farma je na pobyt Evro­panů dobře vybavena pěti pokoji v jedné ze dvou budov. Stavby jsou z let 2007 až 2011, je tu velká otevřená ale zastřešená kuchyň, baterie dobíjené solární energií, pitná voda, vaří se na plynu z bomb. Právě díky mizerné dostupnosti je tu klid jako na samotě u lesa. Signál slabý a wifi síť chybí!

Kolibří havárie

Zatímco studenti zkoumají, jak rostou stromky na plantáži, my s dalekohledy zjišťujeme, co kde létá a vyrážíme na výlety. Což je tedy o mnoho zajímavější činnost, ono to totiž na farmě není úplně pohodové zahradničení. Vedro sice zmírňuje silný vítr od Pacifiku, ale práce je těžká, navíc jsou tu hadi a jiná havěť. Místní dělníci–brigádníci (protože zaměstnanci vyjdou násobně dráž) sice pracují za zhruba deset dolarů týdně, ale přimět je k nějaké opravdové činnosti vůbec není snadné.

Nejtypičtějším ptákem je na fince, jak se farmě říká, nevzhledná černá kukačka rýhozobá. Jsou tu i kolibříci, ale s těmi je potíž. Zabzučí kolem a než člověk vytáhne dalekohled, jsou v tahu. Ale jeden mě přece odměnil za brzké ranní vstávání. To si tak vykračuju kolem budovy a najednou něco tupě pinkne do bílé štítové zdi domku. Nějaký hmyz či co? Kouknu na zem a tam leží rozplácnutý kolibřík achátový!

Slunce jako lék

Jde spíš o větší druh s dlouhým rovným zobákem, který se skoro vyrovná délce tělíčka. Teď leží přede mnou na zemi a mžourá očkem, je naživu. Vůbec nechápu, co se stalo. Byl ještě nerozehřátý (i když teplota neklesla ani v noci pod dvacet stupňů)? Nebo havárii pomohl silný poryv větru? Narazil skutečně do zdi, nic skleněného ve štítu není. Sbírám ho a rezignovaně mi leží v ruce. Chomáč maličkých pírek, pod zobákem temný brindáček, který sluneční paprsky pod určitým úhlem rozsvítí nádhernou červenou barvou. Vůbec se nesnaží vysmeknout. Hledám větev, na kterou dopadá slunce, což je v dané chvíli v dosažitelné výšce celkem problém. Po chvilce nacházím a milý pidiptáček sedí. Už jen to, že udrží sebe i svůj velezobák, je dobré znamení. Asi dvě minuty se vyhřívá, pak startuje a letí pryč, jako by se nic nestalo. Krásný zážitek, který mi ještě dává příjemný pocit: Probudil jsem kolibříka.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Ondřej Michálek

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře