Zemí sopek a tří moří – 8. díl

Cesta na farmu La Reserva, což je 210 hektarů středoamerické země v českých rukou na území Nikaraguy, vyžaduje přebrodit dvě říčky a hlavně srázy kolem břehů. I pro naše auta s náhonem na čtyři kola a redukcí je to dost náročné a podvozek místy dře o skalnaté podloží. Ale jsme na místě. Jezdí sem bádat studenti brněnské lesnické a dřevařské fakulty, nejčastěji zkoumají, jak přibývají zdejší kmínky, které až patřičně zesílí, by měly vrátit mnohaletou péči v podobě ceněného teakového dřeva.

Farma je na pobyt Evro­panů dobře vybavena pěti pokoji v jedné ze dvou budov. Stavby jsou z let 2007 až 2011, je tu velká otevřená ale zastřešená kuchyň, baterie dobíjené solární energií, pitná voda, vaří se na plynu z bomb. Právě díky mizerné dostupnosti je tu klid jako na samotě u lesa. Signál slabý a wifi síť chybí!

Kolibří havárie

Zatímco studenti zkoumají, jak rostou stromky na plantáži, my s dalekohledy zjišťujeme, co kde létá a vyrážíme na výlety. Což je tedy o mnoho zajímavější činnost, ono to totiž na farmě není úplně pohodové zahradničení. Vedro sice zmírňuje silný vítr od Pacifiku, ale práce je těžká, navíc jsou tu hadi a jiná havěť. Místní dělníci–brigádníci (protože zaměstnanci vyjdou násobně dráž) sice pracují za zhruba deset dolarů týdně, ale přimět je k nějaké opravdové činnosti vůbec není snadné.

Nejtypičtějším ptákem je na fince, jak se farmě říká, nevzhledná černá kukačka rýhozobá. Jsou tu i kolibříci, ale s těmi je potíž. Zabzučí kolem a než člověk vytáhne dalekohled, jsou v tahu. Ale jeden mě přece odměnil za brzké ranní vstávání. To si tak vykračuju kolem budovy a najednou něco tupě pinkne do bílé štítové zdi domku. Nějaký hmyz či co? Kouknu na zem a tam leží rozplácnutý kolibřík achátový!

Slunce jako lék

Jde spíš o větší druh s dlouhým rovným zobákem, který se skoro vyrovná délce tělíčka. Teď leží přede mnou na zemi a mžourá očkem, je naživu. Vůbec nechápu, co se stalo. Byl ještě nerozehřátý (i když teplota neklesla ani v noci pod dvacet stupňů)? Nebo havárii pomohl silný poryv větru? Narazil skutečně do zdi, nic skleněného ve štítu není. Sbírám ho a rezignovaně mi leží v ruce. Chomáč maličkých pírek, pod zobákem temný brindáček, který sluneční paprsky pod určitým úhlem rozsvítí nádhernou červenou barvou. Vůbec se nesnaží vysmeknout. Hledám větev, na kterou dopadá slunce, což je v dané chvíli v dosažitelné výšce celkem problém. Po chvilce nacházím a milý pidiptáček sedí. Už jen to, že udrží sebe i svůj velezobák, je dobré znamení. Asi dvě minuty se vyhřívá, pak startuje a letí pryč, jako by se nic nestalo. Krásný zážitek, který mi ještě dává příjemný pocit: Probudil jsem kolibříka.