Zkušenosti s chovem čejky jižní (Vanellus chilensis)

Zkušenosti s chovem čejky jižní (Vanellus chilensis)
Ilustrační foto, zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto, zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto, zdroj: Shutterstock
Mládě krátce po vylíhnutí
Mládě ve věku 32 dní ve voliéře
Mládě ve věku dvou a půl měsíců
Dospělý jedinec ve voliéře
Dospělý pták s mláďaty ve věku čtyř měsíců
Obsah
  1. Trocha systematiky a biologie
  2. Chov a odchov

Na podzim roku 2016 jsem si obohatil chov dalším druhem bahňáka, krásnou neotropickou čejkou jižní (Vanellus chilensis). Spodní patro voliéry věnované jihoamerickým ptákům totiž zůstávalo prakticky prázdné a pro obsazení „pozemním“ druhem ptactva z jihoamerického kontinentu v Česku chovatel nemá moc možností, a tak jsem neváhal a pro zkušenosti z chovu jiných druhů čejek jsem sáhl pro tento druh z chovu bratrů Berriových z Itálie.

Trocha systematiky a biologie

Čejka jižní patří spolu s dalšími 23 druhy do rodu Vanellus. Různé druhy mohou být alternativně řazeny do jiných, samostatných rodů, držme se však této klasifikace. Čejky najdeme v čeledi kulíkovitých (Charadriae) náležejících do řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes). Mezi jejich další příbuzné tak patří dobře i méně známí ptáci, jako jsou ústřičníci (Haematopo­didae), tenkozobci (Recurvirostridae), dytíci (Burhinidae), ouhorlíci (Glareolidae), sluky (Scolopacidae), chaluhy (Stercorariidae), racci (Laridae), zobouni (Rynchopidae), alky (Alcidae), ostnáci (Jacanidae), slučice (Rostratulidae), pobřežníci (Dromadidae), srpatky (Ibidorhynchidae), dropíci (Pedi­ono­midae), písečníci (Thinocoridae) a štítonosi (Chionidae).

Samotná čejka jižní je 32 až 38 cm dlouhý bahňák vážící 250 až 425 g. Určitými znaky je podobná u nás hojné čejce chocholaté, je však výrazně pestřejší. Nejvýraznější znak, který obě čejky spojuje, je chocholka na hlavě. Jedná se dokonce o jediný jihoamerický druh, který chocholku má. Zřejmě proto dostala v angličtině jméno „southern lapwing“, tedy jižní čejka, jelikož naše čejka chocholatá má v angličtině pojmenování „northern lapwing“, tedy severní čejka. Osobně si však myslím, že český ekvivalent čejka jižní příliš vhodný není a neznalému člověku tento název nic nenapoví. Vždyť všech 23 druhů čejek žije na jižní polokouli, takže jsou také „jižní“. Bylo by tedy určitě více vhodné označení „jihoamerická“. Tento název se dokonce více šíří a používá například mezi chovatelskou veřejností. Naopak znak, který čejka jižní má a čejka chocholatá jej postrádá, je výrazná kostěná ostruha na ohbí křídel. Má ji více druhů čejek, ale mezi ptáky je to znak velice ojedinělý.

V Jižní Americe se jedná o běžného a široce rozšířeného ptáka, s výjimkou hustě zalesněných oblastí (především Amazonie), nejvyšších míst And a suchých pobřeží velké části západu Jižní Ameriky. Poměrně běžný je i v estuáru Rio de la Plata. V posledních desetiletích se šíří severní cestou, tedy do Střední Ameriky. V roce 1961 se objevila v Trinidadu, v roce 1974 v Tobagu a na obou ostrovech, kde se jejich počty rapidně zvýšily. V roce 2007 byl pozorován jeden pár na Barbadosu, který zde úspěšně vyhnízdil.

V rámci areálu vytváří tři až čtyři poddruhy, které se jemně liší proporcemi, zbarvením hlavy a hlasem:

• 
V. c. caynennensis – Kosta­rika, Panama a se­ver Jižní Ameriky (severně od Amazonky), směrem na jih do severovýchodního Peru (Loreto). Nedávno se rozšířila do Nikaraguy.

• 
V. c. lampronotus – oblast jižně od Ama­zonky, přes střední, východní a jižní Brazílii do severní a východní Bolívie, Argentiny a Uruguaye. 

• 
V. c. chilensis – střední Argentina (Mendo­za) a střední Chile (Atacama, zaznamenána severně od Antofagasty) jižně na souostroví Chiloé a přístav Comodoro Rivadavia.

• 
V. c. fretensis – jižní Chile a jižní Argen­tina.

Vanellus c. fretensis z Patagonie bývá slučována s nominátním poddruhem V. c. chilensis. Severní poddruhy V. c. caynennensis ze severního a V. c. lampronotus z jižního povodí Amazonky bývají občas dokonce rozlišovány jako samostatný druh V. cayenennsis. Mají více hnědou hlavu (především ptáci ze severního povodí) a bílé lícní pásy nedosahují temene. Nicméně ptáci z hlavní oblasti Uruguaye se postupně slučují, toto je však známo pouze z této jediné lokality. Samotný druh bývá také vyčleňován jako monospecifický rod Belonopterus.

V červeném seznamu ohrožených druhů je vedena jako LC (Least concern), tedy málo dotčený taxon. Její populační tendence je stoupající.

Žije především v okolích břehů tekoucích a stojatých vod a otevřených travnatých pláních s nízkou vegetací. V přírodě značně benefituje díky rozsáhlému chovu dobytka, který jí umožňuje stále zvětšovat oblast jejího rozšíření. Živí se především hmyzem (typicky rovnokřídlými), žížalami a jinými pozemními bezobratlými. S oblibou také požírá malé ryby. Při lovu používá techniku běhu a číhání, často loví v hejnech. Aktivní je také v noci. Snůška obvykle čítá 2–3 (vzácně 4) vejce. Ta jsou olivově hnědá a svou texturou dokonale maskovaná k zemi. Vejce i mláďata velice hlučně a agresivně brání.

Autor textu a fotografií Adam Bura