Dytík velký v přírodě a lidské péči

Dytík velký v přírodě a lidské péči
Dytík velký v přírodě a lidské péči
Dytík velký v přírodě a lidské péči
Dytík velký v přírodě a lidské péči
Dytík velký v přírodě a lidské péči
Obsah
  1. Chov v lidské péči
  2. Chov v Zoo Ostrava
  3. Strategie odchovu v Zoo Ostrava

Dytík velký patří mezi ohrožené druhy ptáků. Podle Světového svazu ochrany přírody IUCN Red List of Threatened Species 2016 (IUCN – International Union for Conservation of Nature and Natural Resources) je kategorizován jako málo dotčený druh (LC – Least Concern). Celková australská populace je odhadována na 10 000 dospělých jedinců (Garnett et al., 2011), podle IUCN (2016) na 10 000 – 15 000 dospělých jedinců. Na národní úrovni je v jižní a východní Austrálii kategorizován jako ohrožený druh (EN), v severní Austrálii kategorizován jako druh blízko ohrožení (NT), (NCWG, 2018).

 

Třída: Ptáci (Aves), 

řád: dlouhokřídlí (Chardriiformes),

čeleď: dytíkovití (Burhinidae),

rod: Burhinide, 

druh: dytík velký (Burhinus grallarius).

 

Dytík velký je endemickým ptákem Austrálie. Je obyvatelem pobřežních oblastí (Blakers et al., 1984). Běžně se vyskytuje v severní a severovýchodní Austrálii. V posledních 100 letech byl zaznamenán markantní pokles populace v jižních regionech Austrálie (Blakers et al., 1984). Malá populace je rozptýlená i ve vnitrozemí, v částech Queeslandu (Pringle, 1987), v severní, západní a centrální Victorii (Emison et al., 1987), v jižní části ostrova Nová Guinea (Lingren, 1971). V Tasmánii byl vyhuben (Blakers et al. 1985).

Populace druhu klesá především díky ničení a degradaci přirozeného lesního stanoviště (odlesňování), fragmentací krajiny (Woodgate &Black, 1988), čištění krajiny od padlých stromů (Bennett et al., 1994), intenzifikací zemědělství a s tím spojené používání insekticidů a pesticidů (OCE 1992). Protože hnízdí na zemi, kde si také hledají potravu, jsou extrémně zranitelní predací introdukovanými liškami (Canis vulpes), divokými a domácími kočkami (Felis catus) (Emison et al., 1987).

Dytík velký je dlouhověký pták, dožívá se přibližně 30 ti let (Schodde &Mason, 1980). Je to štíhlý pták, s dlouhým zobákem, dlouhýma nohama, šedobílým opeřením.  Hmotnost těla se pohybuje v rozmezí 570 – 810 gramů, samci dosahují vyšší hmotnosti, samice jsou drobnější (Lessells &Mateman, 1996), výška těla je shodná u obou pohlaví, v rozmezí od 50 – 60 cm, tím pádem  nevykazuje silný pohlavní dimorfismus. Mláďata jsou zbarvením podobná dospělým jedincům. Dytík velký je aktivní v noci, což dokazují velké žluté oči, které mu zajišťují vidění i za šera, kdy je schopen hledat potravu až 3 km vzdálenou (Johnson &Baker-Gabb, 1994). Charakteristické je pro ně kryptické zbarvení, díky kterému je schopen splynout s okolím. Den často tráví přitisknutý k zemi. Přestože je dobrým letcem, preferuje život na zemi, nemigruje, zůstává věrný svému prostředí (Andrews, 2000). 

Přirozeným biotopem dytíka velkého jsou suché otevřené pastviny, s otevřenou lesní plochou pokrytou řídkými travinami a nízkými keři (Schodde &Mason, 1980). Je však schopen obývat širokou škálu biotopů, jako jsou mangrovy, slané mokřiny, pole po sklizni, pláže, duny, deštný prales včetně krajiny ovlivněné lidskou činností (Johnson &Baker-Gabb, 1994). Samec a samice tvoří monogamní, celoživotní, teritoriální páry (Flavell,1992). Samice snáší často dvě vejce do jednoduchého vyhrabaného důlku na zemi. Hnízdo bývá zvoleno na kraji lesního chodníku, protože je zde dobrá viditelnost alespoň na 100 metrů v každém směru. Pokud je toto hnízdní místo úspěšné, může být párem využíváno až 30 let. Jestliže je však tráva vyšší než 15 cm, pár hnízdo opustí (Johnson &Baker-Gabb, 1994).  Pozorováním v přirozených podmínkách byla zaznamenána inkubace vajec oběma jedinci, samcem i samicí, taktéž péči o mláďata se věnují oba partneři. Mláďata jsou nekrmivá, což znamená, že krátce po vylíhnutí následují své rodiče, kteří je učí hledat a přijímat potravu.  Samci se podílejí na péči o potomstvo, ochraně potomstva a samice, hájení a ochraně teritoria, které může v hnízdní sezoně dosahovat 10 - 25 hektarů (Johnson &Baker-Gabb, 1994). Mimo období hnízdění se dytíci shlukují do hejn tvořených až stovky jedinců a jsou schopni obývat 250 – 600 hektarové teritorium (Johnson &Baker-Gabb, 1994).

Dytík velký je potravním oportunistou. Živí se převážně bezobratlými a malými obratlovci jako jsou hmyz, korýši, měkkýši, žáby, malí plazi, ptáci a malí savci do velikosti menšího potkana (Schodde &Mason, 1980, Johnson &Baker-Gabb, 1994). Příležitostně žerou semena travin, drobné ovoce a vegetaci (Blakers et al., 1985). 

Chov v lidské péči

Dytík velký je v současné době (2019) chován ve čtrnácti evropských zoologických zahradách, jak uvádí tabulka č. 1.

Tabulka č. 1: Chov dytíka velkého v lidské péči v evropských zoologických zahradách v roce 2019 (ZIMS, 2019), (struktura skupiny = počet samců, počet samic, mláďata neurčeného pohlaví).

institucepočet jedincůstruktura skupiny
Alphen Vogel Park21,1
Beauval Zoo21,1
Brno Zoo21,1
Cambron Zoo10,1
Dombes Zoo11,0
Kolín Zoo21,1
Magdeburg Zoo11,0
Mulhouse Zoo42,2
Ostrava Zoo52,2,1
Paignton Zoo21,1
Plackendael Zoo21,1
Plzeň Zoo42,2
Praha Zoo43,1
Wilhelma Zoo63,2,1
celkem3820,16,2

 

 V roce 2018 byl tento druh odchován pouze ve dvou evropských institucích (ZIMS 2019), jak uvádí tabulka č. 2. 

Tabulka č. 2

InstituceOdchov v roce 2018
Zoo Ostrava1,2
Zoo Praha0,2

Chov v Zoo Ostrava

V zoologické zahradě Ostrava je dytík velký chován od roku 2007. Do roku 2019 zde bylo odchováno 7 jedinců,dalších7 jedinců uhynulo do stáří 11 dnů. Faktorem ovlivňující úhyny bylo pravděpodobně nedokonalé vstřebávání žloutkového váčku a následný zánět celého těla. 

V současné době jsou v zoologické zahradě chovány dva páry dytíků velkých, přičemž samci váží v průměru 762,5 gramů (770 g., 755 g.), samice váží v průměru 625,5 gramů (636 g., 615 g.)

První pár byl sestaven v roce 2012 a tvoří jej samec vylíhlý v roce 2010, dovezen 3. 8. 2013 ze Zoo parku Zájezd,samice vylíhlá 7. 7. 2012, byla dovezena 15. 9. 2012 z Vogelparku Avifauna. Pár poprvé hnízdil v roce 2014, v letech 2014 – 2019 samice snesla celkem 19 vajec, z toho bylo 6 vajec neoplozených. Pár odchoval 6 mláďat (3 samce, 3 samice). V letním období (duben – říjen) je pár chován v průchozí „voliéře Papua“ společně s ostatními ptačími druhy jako lori tříbarvý papuánský (Trichoglossus haematodus mollucanus), Lori mnohobarvý horský (Lorius lory erythrothorax), holub bažantí (Otidiphas nobilis nobilis), korunáč Sclaterův (Goura Scheepmakeri sclateri), holub dvoubarvý (Ducula bicolor), čejky australské (Vallenus miles miles). V zimním období je pár chován samostatně ve vnitřní části „zázemí Papua“ ve voliéře o rozměrech 2,3 x 3,5 x 1,5 m, (š x d x v), při teplotě 20 - 24 °C a vlhkosti 60 – 70 %. Zázemí je vybaveno UV lampou, která nahrazuje sluneční svit zhruba 4 hodiny denně. Podlaha zázemí je pokryta dřevěnou štěpkou, větvičkami, jemným pískem a travinami.

Druhý pár byl sestaven v roce 2016. Pár tvoří samecvylíhlý 19. 7. 2007, který byl dovezen 10. 10. 2007 ze Zoo Plackendael a samicevylíhlá 9. 5 2016 v Zoo Ostrava. Pár poprvé hnízdil v roce 2018. V období let 2018 - 2019 samice snesla celkem 7 vajec, z toho bylo 1 vejce neoplozeno, pár odchoval pouze jedno mládě, samičku. Pár je chován v letním období (duben – říjen) ve venkovní voliéře společně se skupinou ledňáků modrokřídlých (Dacelo leachii) a samcem kakadua žlutočečelatého (Cacatua galerita). Venkovní voliéra poskytuje ptákům dostatek prostoru pro pohyb, jsou zde přirozené podmínky jako sluneční svit, déšť, střídání nočních a denních teplot. Lokalita je osázená travinami, nízkými keři, stromy do výšky voliéry, což je zhruba 5 m. Je zde mnoho možností k hnízdění, jako trouchnivé kmeny, padlé drobné větve, štěpky, písek, jemný štěrk. V zimním období je pár umístěn v zázemí papoušků ve voliéře o rozměrech 3 x 2 x 2, 8 m, (š x d x v), při teplotě 18 °C a vlhkosti 50 – 60 %. Zázemí je vybaveno stejným způsobem jako u páru č. 1. Ptáci se velice rádi koupou, především v letním období.

Krmnou dávku dytíků velkých tvoří v době hnízdění především hmyz (mouční červi, cvrčci, sarančata, švábi, fobasi), myši, rybičky (+ Complejo B), sypká směs pro hmyzožravé ptáky, kočičí granule, ovocné granule. Fertivit a promotor je podáván na krmivo jako podpora hnízdní aktivity. Při odchovu mláďat podáváme jednodenní až pěti denní myšata několikrát týdně, které doplňujeme hmyzem. Krmná dávka je obohacena minerálními látkami jako Calcilux, Plastin, strouhaná sépiová kost. V nehnízdním období je krmná dávka změněna, myší holata jsou nahrazena jedno až tří denními nakrájenými kuřátky, opět doplňujeme hmyzem, 2 x týdně jsou podávána probiotika (Propoul). Kuřátka jsou z krmné dávky v době hnízdění vyloučena proto, aby si dospělí ptáci nezaměnili  tuto potravu se svými mláďaty.  Po celý rok denně podáváme misku s čerstvou vodou, grit nebo písek. 

Strategie odchovu v Zoo Ostrava

Dytík velký v podmínkách Zoo Ostrava hnízdí po celý rok, preferuje však období červen až listopad. Samice snáší jedno, obvykle však dvě, světle hnědá vejce s tmavě hnědýma tečkami o průměrné velikosti 57 x 39 cm (d x š) a váze 41 – 51 gramů, které inkubuje společně se samcem 24 – 26 dní, tzn., že na snůšce se střídají. V Zoo Ostrava se mláďata dytíků velkých líhnou asynchronně, po vylíhnutí je jejich tělo pokryto prachovým peřím, jsou krmivá, váha v prvním dni po vylíhnutí se pohybuje kolem 27 – 34 gramů. Mláďata jsou kroužkována 24 – 26 den věku kroužkem o vnitřním průměru 10 mm. Hnízdo opouštějí po vyklubání, kdy následují rodiče, kteří je učí přijímat potravu, vyhýbat se překážkám, pohybovat se nenápadně a přirozeně.  Ve stáří dvou měsíců je mláďatům odebírána krev na určení pohlaví – analýzou DNA. V té době již mláďata dosahují váhových hodnot v průměru 622 gramů, v rozmezí 615 – 770 gramů v závislosti na pohlaví.

V zoologické zahradě chováme ve voliérách více ptačích druhů pohromadě proto, aby návštěvník viděl soužití jednotlivých taxonů. Společné voliéry však mohou přinášet i nevýhody soužití jednotlivých druhů, jejich vzájemné interakce. Například, jeden ptačí druh může rozbíjet celou čí část snůšky jiného ptačího druhu, hnízdící pár může nedokonale inkubovat. Abychom nepřicházeli o snůšky u ptáků a tedy i u dytíků velkých, ale zároveň zachovali přirozenou inkubaci páru a následného přirozeného odchovu mláďat, odebíráme snesená vejce a nahrazujeme je dřevěnými podkladky stejného tvaru a barvy. Vejce vkládáme do líhně, u dytíků velkých při teplotě 37,5 °C a vlhkosti 65 %, jsou otáčena několikrát denně.  Tři dny před líhnutím je v líhni zvýšená vlhkost na 90 %, otáčení vajec je zastaveno. Klubající se mláďata podkládáme zpět pod rodiče, podkladky odebíráme.

Bohužel mláďata dytíků se nelíhnou ve stejnou dobu, tedy synchronně, přestože vejce vložená do líhně, mají zcela stejné podmínky. Předpokládali jsme, že pár bude pečovat o obě vrácena vejce (klubající se a těsně před klubáním), ale po vylíhnutí prvního mláděte se samice i samec rozhodli vodit první vylíhlé mládě a přestali inkubovat vejce s druhým mládětem těsně před vylíhnutím. To prochladlo a nevyklubalo se. Tímto způsobem jsme přišli o několik mláďat. Ukázalo se, že musíme změnit strategii odchovu. 

V roce 2018 jsme podložili páru pouze jedno klubající se mládě a ponechali jeden dřevěný podkladek. Podložené mládě se vylíhlo pod samicí a rodiče jej začali okamžitě vodit, podkladku si nevšímali. Druhé oplozené vejce těsně před líhnutí zůstalo v inkubátoru. Mládě bylo vylíhnuto v lidské péči a ve stáří pěti dnů přidáno do skupinky rodičů s prvním mládětem. Rodiče druhé mládě úspěšně přijali. Pokus se podařil, a proto jsme rozhodnuti jej v budoucnu opakovat.

Populace dytíků velkých chována v lidské péči není silná a tento druh je chován poměrně vzácně, jeho odchov není snadný. Úsilí chránit ohrožený ptačí druh je často limitováno absencí znalostí jejich biologie a etologie. Je proto podstatné znát chovné parametry a faktory pro efektivní reprodukční úspěchy.

 

Použitá literatura 

Andrews L. (2000), Bush stone-curlew, Husbandry manual, Healesville Sanctuary, Victoria

Blakers, M., Davies, S.J.F.F and Reilly, P.N. (1985) The Atlas of Australian Birds. Royal Ornithologists Union, Melbourne University Press, Melbourne

Blakers, M., Davies, S.J.F.F. 1984, The Atlas of Austraalian Birds. RAOU and Melbourne University Press: Melbourne

Bennett, A. F., Lumsden, L.F. &Nicholls, A.O.(1994) Three hollows as a resource for wildlife in remant woodlands: spatial and temporal patterns across the northern plains of Victoria, Australia. Pacific Conservation Biology1: 222-35

Emison, W.B., Beardsell, C.M., Norman, F.I., Loyn, R.H. & Bennett, S.C.,1987, Atlas of Victorian Birds. CFL and RAOU: Melbourne

Flavell, K. (1992) Cry of the Curlew. Wild. Aust. 29:6-7

Johnson, G. &Baker-Gabb, D. 1994, The Bush Thick-knee in northen Victoria. Part 1: conservation and management. Arthur Rylah institute Technical Report No. 129. CNR: Melbourne

Lessells, K. andMateman, C. (1996) Molecular sexing of birds. Nature 383: 761-762

Lingren, E. (1971) Records of new and uncommon species for the island of New Guinea. Emu 71:134-136

NCWG – Nature conservation working group (2018), Learning about Bush Stone - Curlews

OCE (1992) Agriculture and Victoria´s Enviroment. 1991 State of the Eviroment Report. Office of the Commissioner for the Enviroment: Melbourne 

Pringle, J. D. (1987) The Shorebirds of Australia. Angus and Robertson Publishers, Sydney

Schodde, R. andMason, I. J. (1980) Nocturnal Birds of Australia. Landsdowne Editions, Melbourne

ZIMS, celosvětová evidence zvířat držených v lidské péči – zoo, 2019, SPECIES 360 (https://zims.species360.org/http://www.funkce.eu/vlastnosti.php)

BirdLife International 2016. Burhinus grallarius. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22693600A93415183. http://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693600A93415183.en. Downloaded on 21 November 2019.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5

Autor textu Yveta Svobodová
Autoři fotografií Tomáš Hanzelka , Yveta Svobodová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře