Co jsem ještě viděl skrz delší objektiv v roce 2019
Rok 2019 máme za sebou, tištěná Fauna přestala vycházet, ale pokračuje v internetové podobě a já jsem nevyužil všechno, co se mi v tom roce připletlo před objektiv. Bylo by proto škoda nevyužít možnosti pokračovat. Může to být i zajímavé a někdy v budoucnosti se to může i hodit. Ornitologie je totiž živá věda, a pokud si snad někdo myslí, že známe o ptácích všechno, je to jen iluze. Vědět víc je však nutnost.
Již několikrát bylo organizováno mapování výskytu ptáků u nás. Provádí se to jednotnou metodou, aby výsledky byly lépe porovnatelné. Jednou z metod je tak zvaná hodinovka. Pozorovatel jde předem určenou trasou jednu hodinu, vždy asi tak po ujití 300 metrů se zastaví a naslouchá. Všechno co viděl a slyšel, pochopitelně zaznamená. Má to svoje nevýhody. Ta největší je, že i ptáci jej vidí a protože člověk pro ně představuje nebezpečí, většinou se tváří jako neviditelní. Pozorovatel tedy všechno nevidí a neslyší. Pro mne je pak tato metoda již nepoužitelná, protože tedy pochodovat terénem celou hodinu již nedokáži. Sice vidím dobře, o to méně ovšem slyším. Mám však takové místečko, kam ptáci létají často, tak tam sedím tu hodinku v autě a skrz delší objektiv vidím do dálky. Stojící auto nepředstavuje pro ptáky většinou žádné nebezpečí a oni to vědí. Mám možnost vyfotit si portréty mnoha druhů ptáků. Samozřejmě si data zapisuji a z takového souboru informací lze i dost vyčíst.
Začalo to před sedmi léty, kdy jsem si všiml, že na jedno místo létají stehlíci na grit, který jim pomáhá trávit. Kupodivu ani po tak dlouhé době nejsem schopen vytáhnout ze souboru informací zásadnější závěry. Ono totiž všechno v přírodě je jaksi v neustálém pohybu a situace se mění. Jediné, co si dovolím konstatovat je, že popis vybarvení stehlíka je v české odborné literatuře zcela špatně. A také, jestliže si položím otázku: jak vlastně vypadá typický český stehlík, jsem v koncích. Šest let vypadali stehlíci valnou většinou nějak, aby se v roce 2019 jejich vzhled pozorovatelně změnil. Stehlíci jsou přitom opravdu docela stálými ptáky, věrnými svému teritoriu. Nikoliv sice, jak jsme se dříve domnívali, že se u nás drží v létě i zimě, ale samci, ochránci teritoria se vrací, řekl bych disciplinovaně, i když jsou tažní. Jak by tedy měl vypadat středoevropský stehlík, když se předpokládá, že je příslušníkem nominátní formy? To bohužel naprosto jistě nevíme, vzhledem k tomu špatnému popisu a také vzhledem k dalším okolnostem, o kterých dnes již víme. Existují však některé poznámky v popisech jiných zeměpisných forem, které by tu odlišnou formu měly popisovat. Třeba Sachtleben mluví o typickém rezavohnědém tónu vybarvení zad středoevropských stehlíků, při popisu formy balcanica, tedy popisu stehlíka obecného balkánského.
Mám v současnosti asi tak sedmnáct tisíc portrétních záběrů stehlíků z jednoho a téhož místa ve středních Čechách a typický rezavohnědý tón na zádech marně hledám. Nehledě na to, že Fauna ČSSR píše, že záda jsou bílá, což je nesmysl. Mám v plánu sestavit nějakou tabulku barevných odstínů hnědé barvy na zádech ptáků, přenesenou z konkrétních fotografií. Ne však dnes. Tentokrát vám chci představit jinou variantu ve vybarvení. Při popisu formy major píše autor Taczanowski, že ptáci této formy jsou na spodině těla světlí a dvě hnědé skvrny na prsou nemají mít na jejich horní straně spojeny hnědým páskem. Šest let byla většina stehlíků na spodině těla velmi světlá a odpovídala spíše tomuto popisu. V letošním roce najednou stehlíci ztmavli, a kresba na jejich prsou tedy spíše odpovídala staré představě. Je to všechno poněkud nestravitelné. Někdy na přelomu tisíciletí vydala universita v Oxfordu rozsáhlé dílo o evropských ptácích známé v ornitologických kruzích jako Cramp. Což je jméno hlavního autora, respektive vedoucího autorského kolektivu. Kdysi jsem zakoupil náhodně právě ten díl, který pojednává o stehlících. V tomto díle je i barevná tabule, která představuje celkem osm jedinců a má představovat i pět zeměpisných forem. Prohlížím si to léta a nejsem schopen najít na obrázcích nějaké spolehlivé rozdíly. Čím dál víc si začínám myslet, že pokud se týká forem u stehlíků, bude nakonec všechno jinak. Ne, že by snad vůbec odlišné formy neexistovaly, ale máme spousty rádo by forem, které vidí jen jejich autoři a to na základě omezených možností tak zvané muzejní ornitologie.
Chovatelé drobných astrildovitých exotů to znají. Třeba dvě formy pásovníků krátkoocasých jsou dobře opticky rozeznatelné, když jedna má kostřec bílý, druhá černý. V přírodě se nekříží, protože jejich území výskytu jsou oddělená. Jenže stehlíci se pohybují v podstatě po nějakou dobu po celém kontinentu. Češi až po jih Španělska nebo v Chorvatsku, u nás v zimě stehlíci až daleko od nás, od východu. Pokud se týká výčtu forem stehlíků, jde o letité klišé, které je na čase nějak věrohodněji přepsat, aby to celé lépe odpovídalo skutečnosti. Pro začátek se můžeme podívat na několik fotek od Rakovníka. Představuji vám sedm fotek. Čtyři fotky ptáků se světlou kresbou na prsou z roku 2017, kdy tito světlí ptáci tam byli ve vyšším procentu. Potom tři fotky z roku 2019, kdy ptáci měli tmavou kresbu v převažujícím počtu. Jsou to sice fotky náhodně vybrané a nestejné kvality, ale typ zbarvení na prsou je dobře viditelný. Myslím si, že konec konců to dobře dokumentuje jistý pohyb, který v přírodě panuje.
Konipas bílý- Motacilla alba Linnaeus, 1758
O tomto všeobecně známém ptáku jsem již ve Fauně psal. Jeho fotografie jsem získal ve větším počtu až potom, kdy jsem si pořídil fotoaparát s delším viděním. V časech, kdy se fotilo na diapositivy a to většinou ve formátu 6x6, který byl vyžadován pro tisk, to nebylo vůbec snadné. Museli jste být k fotografovanému objektu hodně blízko a to se ptákům nelíbí. Šlo to v podstatě jen u hnízda a ani tam to nešlo nijak hladce. Na stanovišti, kde obvykle fotím stehlíky, jsem jako vedlejší produkt, ulovil již více záběrů konipasů bílých. A pozoroval i jejich chování. V letošní hnízdní sezoně leželo moje parkoviště na hranici hnízdních revírů dvou samců. Byl jsem proto svědkem jejich častých soubojů, i páření. Bohužel se tyto výjevy odehrávaly před předním sklem auta, přes které se nedá fotit. Fotím jen otevřenými bočními okny. Jednou třeba vidím, že přes hladinu rybníka letí nějaká jako chlupatá koule. Proboha, co to je? Těsně před dopadem na hráz se to najednou oddělilo a byli to dva samci konipasů v urputném leteckém souboji. Na zemi se zase v poklidu rozešli. Když jsem potom ulovil další fotografie, začal jsem se o tyto ptáky více zajímat. O tom jsem již psal. Ani u těchto ptáků si nejspíš neuvědomujeme všechno to, co bychom vědět měli. Jenže bez toho aniž bychom si mohli více jedinců prohlížet opravdu zblízka, se nám až dosud nedostávalo příliš možností.
Jak odlišit samce od samice? Ani tohle odborná literatura jasně nevysvětluje. Mám na mysli především nějakou metodu, která by to umožňovala na dálku, anebo na fotografiích. Protože, jak jsem výše napsal, jsem viděl konipasy v letošním roce při páření i svatebním tanci, všiml jsem si jistého rozdílu ve vybarvení křídel. Při páření je ten pták, který je dole, vždy samice. To máte jistotu. Samec je v křídlech, na ručních letkách a krovkách sytě černý, samice má viditelný nádech do hnědé barvy. Letky mají světlé až bílé lemy, tmavý je střed péra okolo stvolu. Tedy u ptáků ve svatebním opeření. Dospělých českých konipasů v době od jara do konce července. Jak vypadají dospělí ptáci, rodem Češi, od jara až do toho konce července víme. Potom nastane jaksi zmatek. V letošním roce jsem pozoroval v místech, kam jezdím koncem týdne, takové ptáky na mnoha místech. Jednak na mém fotoparkovišti, i v širším okolí. To moje parkoviště má jistou nevýhodu, protože jej musím často sdílet s rybáři. Hromy a blesky na tuhle odrůdu lidí. Když je jich tam příliš, dělám takové kolečko po přilehlých vesnicích. Jezdím co nejpomaleji a snažím se pozorovat. Všude zahlédnu konipasy. V letošním roce jsem si všiml, že konipasové na přelomu července a srpna zmizeli. Najezdil jsem po okolí dobře padesát kilometrů a nikde žádný konipas. Ani na obvyklých stanovištích jako v blízkosti vody, v zástavbě, anebo u polních hnojišť. Ani mladí, ani staří, nic. Až v polovině září se zase objevili. To však již byli ptáci na tahu, cizinci, odněkud od severu. Pozoroval jsem takový masivní výskyt již po dva roky před tím, to však bylo až začátkem října. V roce 2019 tedy již o čtrnáct dní dříve. Tihle ptáci jsou viditelně odlišní. Až dosud se říká, že jsou to ptáci v prostém opeření. Abych si byl naprosto jistým, že náš, český konipas bílý, vypadá stejně v prostém opeření, musel bych jej vidět na vlastní oči. Jinak tomu nemohu věřit. Pokusil jsem se vyřešit tyto pochybnosti pomocí konipasů chovaných v pražské zoo. To nejde. I oni musí mít papíry CITES a nemají vůbec žádné povědomí o tom, odkud ti ptáci pochází z přírody, respektive jejich chovná linie. Navíc v tom pavilonu ptáky mění. Na jaře tam byl jeden pár a něco měli v zázemí. Sledovat změny v opeření z pohledu návštěvníka zoo tedy nejde. Ani kdybych si odchytil pár konipasů, který hnízdil pod střechou u sousedů a držel je ve voliéře, by nebylo dostatečně vypovídající, protože ptáci v zajetí nemusí správně pelichat tak, jako v přírodě. Nicméně v přírodě mohu pozorovat třeba jisté náznaky, které stojí za zaznamenání.
Na internetu visí aplikace AVIF, kterou provozuje Česká společnost ornitologická, kam jednotliví pozorovatelé hlásí svoje pozorování. A mohou vkládat i svoje fotografie. Já tedy jsem pouhým uživatelem, svoje pozorování nevkládám. Dosud. Konipasové bílí nejsou středem zájmu pozorovatelů. Přesto sem tam je na netu i nějaká ta fotografie. A pozor. 10. září 2019 se tam objevila fotografie konipasa bílého, který byl ve svatebním opeření. Jenže v tomto čase by tak již vypadat neměl! Byl pozorován v přírodní rezervaci Nový rybník Líně. Již tři dny potom jsem fotografoval protahující konipasy, kteří vypadají jinak, na Rakovnicku.
Nějaké u nás zimující konipasy bílé je možné pozorovat každoročně. Dr. Mlíkovský ve svých ornitologických tabulkách z roku 2003 uvádí počet zimujících ptáků odhadem na 700 až 1400 kusů. Hnízdní populaci pak na 100 tisíc až 200 tisíc párů. Jsem přesvědčen o tom, že u nás zimující ptáci nejsou našinci, ale nějací otužilí seveřané. Namátkou jsem opsal nějaká hlášení z prosince 2019. Většinou se jedná o lokality v rybničních oblastech. Nebo místa okolo polních hnojišť. Třeba 11.12.2019 10 kusů Mutěnice. 8.12.2019 18 kusů Vrbenské rybníky. 12.12.2019 25 kusů vodní nádrž Kyjice. Na jedné připojené fotografii z 1.12.2019 byl konipas bílý v šatě prostém, což odpovídá.
Připomínám, že jsem již publikoval jednu jedinou fotografii konipasa bílého, který měl být fotografován na začátku června na Islandu. Ta fotka má uveřejněné zeměpisné údaje a lze věřit, že ten pták byl skutečně fotografován na tom Islandu. Je to v hnízdní době a ten pták je v šatě prostém! Není stejný jako konipasové, kteří se k nám začínají vracet někdy již koncem února.
Já tedy nevím jak kdo, ale já mám tedy o čem přemýšlet i pochybovat. Pro ilustraci pak předkládám ještě fotku samce pocházejícího ze středních Čech a jednu fotku mladého konipasa, který se tam rovněž vylíhl. Pro srovnání pak další fotky ptáků z letošního tahu, který v roce 2019 započal již v polovině září a ještě začátkem října byl pozorovatelný.
