Pěnice hnědokřídlá – Sylvia communis Latham, 1787

Pěnice hnědokřídlá, samice
Pěnice hnědokřídlá, samec
Hnízdo pěnice hnědokřídlé
Pěnice hnědokřídlá u hnízda
Pěnice hnědokřídlá s mláďaty
Pěnice hnědokřídlá česká
Pěnice hnědokřídlá
Pěnice hnědokřídlá
Obsah
  1. Krátce o pěnicích
  2. Historka
  3. Systematika

Pěnice hnědokřídlá je jedním z pěti druhů pěnic rodu Sylvia, které hnízdí na našem území. Jsou to ptáci hmyzožraví, kteří od nás na zimu odlétají do teplejších krajin. V zimě by se u nás neuživili. Pokud si vzpomínám, o třech druzích jsem již ve Fauně psal, to znamená, že jsem měl uloveno dostatek fotografií. Takže tentokrát to bude čtvrtý druh našich pěnic. Něco mně hrálo do karet, ale o tom až trochu později. Pátý druh u nás hnízdících pěnic je druh nejvzácnější, který není rozšířen celoplošně, spíše jen v teplejších krajích naší republiky. Jako je třeba jižní Morava anebo tak trochu stepní ráz krajiny. Jde o pěnici vlašskou. Některé další druhy tohoto rodu byly sice u nás také zastiženy, ale jen tak jako na výletě, náhodně, aniž kdy bylo prokázáno jejich hnízdění. Jde třeba o pěnici mistrovskou a v poslední době například pěnici malou. Pěnice tohoto rodu nejsou právě ptáci, kteří by hýřili barvami peří, jsou to ptáci spíše nenápadní. Naše dnešní pěnice hnědokřídlá je z našich pěnic asi nejpestřeji vybarvená, zvláště starší samci. Stále však jde jen o kombinaci hnědých, šedých a bílých barev.

Krátce o pěnicích

V současnosti je zařazeno do rodu Sylvia na dvacet čtyři druhů těchto příbuzných ptáků a můžeme si všimnout, že do systému nezařadil pěnici hnědokřídlou autor systému Linné, ačkoliv jde o ptáky v Evropě hnízdící. Linné znal jen dva druhy, pěnici černohlavou a pokřovní. S největší pravděpodobností v Linného časech ještě pěnice hnědokřídlé v jižním Švédsku nehnízdily. Když pomineme hysterii v souvislosti s globálním oteplováním, snadno si domyslíme, že pokud jde o oteplování, jde o pravidelně se opakující jev. A má to vliv i na rozšíření ptáků.

Kdysi, tak okolo roku 500 našeho letopočtu, bylo zima, a tak ouvej, až došlo ke stěhování národů. Germáni se tlačili směrem k jihu, Vandalové se rozplynuli až někde v Africe. Pak se zase oteplilo a máme o tom i písemné zprávy, když třeba Kosmas píše, že bylo takové teplo, že byla úroda dvakrát do roka. Neuplynulo ani pět set let a bylo zase zima. Taková, že Vikingové museli opustit Grónsko, kde až dosud pásli krávy. Po zamrzlém Bodamském jezeře chodila procesí z německé na švýcarskou stranu. Holanďanům zamrzaly kanály, zvané grachty, a tak vynalezli brusle. Do současnosti jsou jedněmi z nejlepších rychlobruslařů světa. Od té doby se zase poznenáhlu otepluje, podle toho, jak se zemská osa naklání oproti slunci. To mě nechává v klidu, spíše mě zajímá, kde vezmu prostředky na to, abych si přitopil.

Nicméně v mezičase shánění prostředků si všímám i toho, co kde létá, a s radostí pozoruji cvrkot. Pěnice třeba patří k těm ptákům, jejichž přítomnost u nás není právě stabilní. Například naše dnešní pěnice hnědokřídlé jsem považoval za hojný druh, aby pak po dobu dobře dvaceti let jsem je téměř neviděl. Jistě, změnila se i krajina a těm ptákům se to pranic nelíbilo. Jenže v posledních dvou létech jich je najednou viditelně více. Alespoň tamhle na Rakovnicku, kde ptáky pozoruji dá se říci pravidelně. Je to jakási přistěhovalecká vlna, anebo se nadprůměrnému množství omladiny podařilo přežít do další sezony.

Jenže se to netýká jen pěnic hnědokřídlých. V minulosti jsem pozoroval takový vlnovitý výskyt jak u pěnic černohlavých, tak pokřovních. Řekl bych, že zvýšený výskyt byl viditelný tak po dvě až tři sezony, než se to zase srovnalo nebo si na to člověk zvykl. Díky tomu se mi podařilo v loňské sezoně ulovit i další fotografie a mohu je doprovodit i nějakým tím textem. Kromě čistě ornitologicky zaměřeného textu vám chci dnes nabídnout historku, jak jsem byl za úchyla. Abyste věděli, co všechno se vám může přihodit v přírodě, když jenom pozorujete ptáky.

Historka

Asi 300 metrů od domu, kde bydlím, pod kopcem, byla kdysi pole. Nejdřív ta pole znárodnili a hospodařil tam Statek hlavního města Prahy. Od desíti k pěti, až nakonec tam přestali orat vůbec. Nějakou dobu krajina kopírovala předchozí způsob hospodaření. Skoro nikdo tam ani nechodil, jenom v jednom místě se zachovala pěšina, jak si sem tam někdo zkracoval cestu. Asi před čtvrtstoletím to začalo zarůstat a v jeden čas jsem tam chodil na klasy trávy, macaté klasy ovsíku, kterými jsem krmil svoje astrildovité. Nařezal jsem jich plnou igelitku, dal do ledničky a na přikrmování to stačilo dobře na týden.

Jednou takhle, již jsem šel domů, když vidím pěnici hnědokřídlou s tučnou housenkou v zobáku, jak zaletěla do porostu ostružin. Ha, bude tam hnízdo a já si budu moci ulovit nějakou tu fotku. Tak jsem si počkal a pěnice za chvíli zase zmizela v ostružinách. Jenže porost těch ostružin byl rozsáhlý. Ta pěnice však zalétala do míst, kde byla jakási díra, jako by tam prošlo divoké prase. Hledal jsem, hledal, hnízdo nenašel. V jednu chvíli jsem si lehl na zem, abych lépe viděl. Koukám, koukám, když tu najednou jsem měl divný pocit. Ležel jsem v mraveništi.

A ti kluci byli zrzaví, takoví žerou nejvíc ze všech, na jaké si jen u nás můžete pomyslet. Měl jsem je všude. Co teď? Tak jsem šel do kouta, do roští, nikde nebylo živáčka. Svlékl jsem se, vyklepal je i z trenýrek. Již jsem se zase oblékal, když zničehonic, šla po té pěšině, kde jinak nikdo nechodil, ženská s dítětem. Jak mě spatřila, dala se na útěk. Zpátky k silnici. Aby toho nebylo dost, jeli okolo zrovna policajti a ona je zastavila. Za chvíli byli u mne. Co tady děláte? No řežu trávu a pozoruji ptáky. Vidíte tamhle toho ptáka s tou housenkou v zobáku? Jo! Tam bude někde hnízdo –a pomalu jsme šli k tomu místu. Věděl jsem dobře, že musím pořád mluvit, abych ze sebe smyl to podezření z „úchyla“, exhibicionisty, a tak jsem se dostal až k tomu, jak jsem si tam lehl. Mladší rameno spravedlnosti jsem zaujal natolik, že si tam lehlo taky. Ježíšmarjá, vstaňte, vždyť vás sežerou! Bylo pozdě.

O té paní se nevyjádřil zrovna slušně. Starší rameno spravedlnosti šlo hlídat směrem k silnici, já na druhý konec pěšiny a to mladší rameno muselo do kouta, na to moje místo, donaha a pořádně vyklepat. Ačkoliv nemám zrovna alergii na kyselinu mravenčí, musel jsem zakoupit v lékárně hojivý gel, aby se to dalo vydržet.

Systematika

Pěnice řadíme do řádu pěvců. Řád pak dělíme na čeledi, v našem případě je tou nižší jednotkou, taxomem, čeleď pěnicovitých. Čeleď: pěnicovití – Sylviidae Leach, 1820. Aby to nebylo až tak jednoduché, tato čeleď je poměrně rozsáhlá, někdy se udává na 410 různých druhů. Čeleď se dělí dále na rody a čeština nemá pro všechny rody své zvláštní rodové jméno. Může se to zdát někdy i zavádějící, ale česká rodová jména jsou u čeledi pěnicovitých opravdu rozličná, a i když jich není plný počet, kolik by jich být mělo, je jich hodně. Řadíme do ní cistovníky, prinie, pěnicovce, tesie, cetie, rákosníky, cvrčilky, sedmihlásky, krejčiříky, pěvky, pěničky, pěnčáky, budníčky, hylie, pěnice a králíčky.

Pěnicemi jsou v češtině jen ptáci rodu Sylvia, jak již bylo řečeno, těch je na dvacet čtyři různých druhů. Z toho pět u nás hnízdících. Většina z těchto pěnic pochází z krajů jižněji od nás, některé druhy žijí i v orientální oblasti (pěnice horská) nebo oblasti východní Palearktiky (pěnice severočínská), ale většina v oblasti západní Palearktiky, avšak jižněji od našich krajin. Dnes je pěnice hnědokřídlá rozšířená v severní Africe a po celé Evropě až po polární kruh, vyjma severního Norska. Uvádí se až čtyři zeměpisné formy. Na západě Sibiře vytváří poddruh Sylvia communis volgensis, ve východním Středomoří poddruh Sylvia communis icterops. V kontinentální části Evropy se údajně vyskytuje nominátní poddruh.

Pěnice hnědokřídlá hnízdí u nás v podstatě po celém našem území, avšak ne vždy v opravdu hojném počtu. Ve vhodném typu prostředí se vyskytuje rovnoměrně po celém našem území. Je to pták zemědělské krajiny, spíše však těch zanedbanějších částí (úhory, zarostlé příkopy a okolí keřů). Zvláště ráda staví svá hnízda nízko nad zemí v porostech ostružin. Zatímco další druhy našich pěnic jsou spíše slyšet než vidět, samci pěnice hnědokřídlé rádi zpívají a značí tak svá hnízdní území, odněkud z vyvýšených míst – suchých větví vyčnívajících ze zeleného obrysu keře nebo i stromu. Někdy dokonce při zpěvu vyletují do výšky. Takové chování zdá se mi v posledních létech však výjimečné.

Rozhodně jsem je pozoroval před léty mnohem častěji. Je to způsobeno zvýšenou predací, hlavně krahujci, a můžeme tento jev pozorovat i u jiných druhů ptáků. Hlavně však u vrabců. Ti z úkrytu někde v hustém roští v podstatě ani nevylézají. Co se týká početnosti našich pěnic hnědokřídlých, prameny z mapování uvádí 90 až 100 tisíc hnízdících párů. V létech 2001–2003 byl zaznamenán mírný vzrůst na 100 až 200 tisíc hnízdících párů. Vnímatelné poklesy stavů pěnic se často vysvětlují nepříznivými podmínkami na zimovištích. Třeba velkými suchy v subsaharské Africe. 

Jak již bylo řečeno, pěnice hnědokřídlé jsou výlučně tažnými ptáky. Přilétají k nám z afrických zimovišť asi v polovině dubna a odlétají postupně již někdy ke konci srpna. Mluvíme-li o tahových cestách našich pěnic, vypadá to na to, že na našem území se vyskytuje takzvané tahové rozhraní. Naše pěnice totiž využívají všech možných letových koridorů, a to jak západní, tak jižní a východní cesty. 

Zimují pak v pásmu Sahelu, těsně pod Saharou, a to od Senegalu na západě kontinentu až po Etiopii na východě. Nick Borrow & Ron Demey: Birds of Western Africa mají však zimní výskyt pěnic hnědokřídlých zaznamenán mnohem jižněji, a to až po pásmo deštných pralesů v pánvi řeky Kongo. Hlavní zimoviště se však stále předpokládají v oblasti Sahelu. U nás kroužkovaný pták byl nejdále nalezen v Libanonu (Sayda), a to 6. října, když byl téhož roku kroužkován 18. května v Praze-Libni. Vzdálenost nálezu je udávána na 2 509 km. Nejstarší věk zjištěný dle kroužkování je udáván ne 5 let, 1 měsíc a 5 dní. Pěnice hnědokřídlé, zvláště pak východních populací, zimují zřejmě i na východě Arabského poloostrova – dánští ornitologové a fotografové ptáků Hanne & Jens Eriksen mají ve své fotogalerii ptáků i ptáky z Ománu, a to ze zimních měsíců. 

Pěnice hnědokřídlá byla u nás mezi lidmi samozřejmě dobře známá i v minulosti. Je to jeden z druhů, který byl postižen změnou jména. Ještě dr. Jirsík ji ve svých knihách uvádí jako pěnici popelavou. Karel Zrůst ve své publikaci Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii zaznamenává tato lidová synonyma: hadica, hadopěnica, kamenář, livička, pěgza, pěhza, pěna, pěnica, pěnice popelavá západní, pěnice rezavá, pěnice šedá, pěnice trnová, pězga, pokřovka, pěnice popelavá, skalník, spalírka, špalírka, špalířka. 

Hnízda našich pěnic bývají postavena ze suchých, delších stébel trav, bez výstelky. Jsou to řídce pletené miskovité košíčky, u pěnic hnědokřídlých u horního okraje  řídce zdobené pavučinami. Hnízda jsou stavěna jen nevysoko nad zemí, s oblibou v ostružinách. Nebo v trnkových keřích, avšak zase jen nevysoko nad zemí. V takové výši pak již záhy zjara jsou keře prorostlé trávou a hnízda jsou k nenalezení. Kdysi bylo tamhle u Ledče, podél cesty, asi třicet metrů dlouhé trnkové roští. Vzal jsem si rukavice, montérky a počkal si, až v okolí nebylo živáčka. Prolezl jsem podél toho roští po čtyřech kolem dokola, rozhrnoval trávu a kopřivy a nenalezl nic. Když na podzim spadlo listí, byla tam tři hnízda pěnic. Hnízda pěnic vypadají jen jako lehké stavby, ale ve skutečnosti jsou pevná. Avšak obvykle zimu nepřežijí. Jen málokdy naleznete jejich zbytky i v další hnízdní sezoně. Že jde o staré hnízdo, jde dobře rozeznat, právě tak jako to, že je to hnízdo pěnice.

Všechny druhy našich pěnic jsou dobří zpěváci, jak již jejich pojmenování napovídá. V klecích se ale pěnice nedržely – kromě pěnic černohlavých, které jsou nejen výtečnými zpěváky, ale jsou to i ptáci značně odolní.

Častěji se držely v klecích po mlýnech, kde byl vždy dostatek moučných červů po ruce. Pěnice černohlavé však berou i některé bobule, zvláště koncem léta. Bobule břečťanu pak i v jarních měsících. O pěnicích hnědokřídlých to známo není. Jsem však přesvědčen o tom, že na dnešních krmných směsích by se daly v klecích držet snadno. 

Dne 21. března nám začalo astronomické jaro a po letošní teplé zimě se začínají ptáci vracet dříve, než tomu bylo ještě před krátkým časem. Možná si všimnete i naší dnešní pěnice zpívající na konci suché větvičky šípku rostoucího hned u silnice. Nebude to už dlouho trvat...

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (9x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře