V přírodě je pohyb

Samec zvonohlíka zahradního
Samice zvonohlíka zahradního
Strnad zahradní
Pár hýlů rudých
Hrdlička zahradní
Městská straka obecná
Sojka obecná
Obsah
  1. 1. Případ první
  2. 2. Případ druhý
  3. 3. Případ třetí. Hrdlička zahradní – Streptopelia decaocto (Frivaldski, 1838)
  4. 4. Případ čtvrtý. Straka obecná – Pica pica (Linnaeus, 1758)

Slovo má velkou sílu! O tomto výrazu asi nikdo nepochybuje. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom ani noviny, ani internet. Máme však i jiné pojmy, jako třeba pravdu a lež. A samozřejmě i celou stupnici pojmů mezi tou pravdou a lží. Třeba taková lež může být nevědomá, právě tak jako záměrná. A můžeme si lhát sami sobě, nevědomky sice, ale přece. Můžeme naopak říkat pravdu, ale ne tak docela úplnou. Jen takovou poloviční. To, co právě říkáme, je sice pravda, nic než pravda, ale my víme, že je to jenom část toho, co říkáme. To, co neříkáme, s tím, co říkáme, to tak docela neladí, proto to neříkáme. Lžeme tedy? No, to se asi vyhodnotí až u posledního soudu. Dnes a denně přijímá moje paměť tisíce slov, která mně říkají všemožné informace. Pravdivé, lživé, smyšlené, z prstu vycucané – a čemu mám věřit nebo nevěřit? To je právě ta voštara (na tento výraz má autorské právo pan Hrabal), to pak záleží jenom na mně. Já sám si to musím vyhodnotit, roztřídit a věřit, či nevěřit. Čím jsem starší, tím více věřím jen tomu, co jsem viděl na vlastní oči. To ostatní jsou informace zprostředkované a tady se musím rozhodnout, nejlépe podle toho, co jsem viděl na vlastní oči již dříve. I v ornitologii existuje přemíra informací, které se na nás hrnou dnes a denně, jsou sice pravdivé nebo i o něco méně, další okolnosti se pak k těmto vysloveným jaksi zásadně neříkají. Jsou to tudíž jen polopravdy. Ptáků rapidně ubývá, alespoň to tak vypadá, nicméně někteří zase hodně prosperují, o čemž se téměř nemluví. V přírodě je neustálý pohyb a můžeme si o tom tentokrát i něco říci. Třeba nějakých takových pár případů, které se vejdou do obvyklé délky jednoho článku a nejsou to případy ohrožení, úbytku či ztráty celého druhu. Pojďme na to!

1. Případ první

Jsou všechny druhy ptáků, které dnes považujeme za našince, opravdu u nás od nepaměti usedlé? Dávno víme, že nikoliv. V novější době, kterou však nepamatuji na vlastní oči, ale dá se tomu věřit, je znám případ zvonohlíka zahradního – Serinus serinus (Linnaeus, 1766) a strnada zahradního Emberiza hortulana Linnaeus, 1758, kteří se do našich krajů rozšířili až v polovině devatenáctého století. Jejich populace v jejich pravlasti najednou nějak nabobtnala, druh prosperoval a začal se šířit do dalších krajů, kde dříve nebyl. Je tomu tak v průběhu časů asi vždy. Nějaká populace prosperuje a šíří se, aby potom časy blahobytu minuly, dosud prosperující populace začala slábnout a stahovat se zpět, odkud původně přišla. Zvonohlík zahradní se k nám začal šířit odněkud ze Středomoří, tedy z krajů jižněji od nás položených. Dnes se říká, že se začal šířit ze západní části afrického a evropského Středomoří. K nám měl původně proniknout již ve 30. létech 19. století. Data se neustále zpřesňují. Šířil se i severovýchodním směrem a dostal se až na Ukrajinu a do jižní Skandinávie. Říká se, že jeho šíření je spojeno s jeho schopností využívat prostředí vytvořené člověkem. Jeho populace kulminovala u nás někdy tak před šedesáti léty. Každoročně jsem nacházel několik jeho hnízd ve svém okolí. Byl jsem však také mladší, mobilnější, pohyblivější a vůbec. V současnosti nezdá se mi tak hojný, ale ještě v loňském roce jsem ulovil několik fotek zvonohlíků. Dalším případem je strnad zahradní. Ten se začal šířit někdy asi před sto léty, a to naopak z východu. Původní jsou někde ve Střední Asii. K nám se měl dostat od severovýchodu, když dříve byl již na jihu Polska. A dostal se až do Anglie. Jeho populace kulminovala v 50. létech minulého století. Pamatuji se, že jako kluci jsme jeli na hrad Okoř na kolech a podél cesty tam seděl na každém sloupu podél silnice zpívající samec strnada zahradního. Dnes jsou u nás tito ptáci jen řídce, ostrůvkovitě rozšíření. Naposledy jsem jej viděl na Oblíku v Českém středohoří. A mají být i na jižní Moravě.

2. Případ druhý

Novodobějším přistěhovalcem je hýl rudý – Carpodacus erythrinus (Pallas, 1770).Jeho hnízdění u nás bylo poprvé prokázáno v roce 1962 na Moravě u Tovačova. V Čechách bylo jeho hnízdo nalezeno poprvé v Krkonoších v roce 1968. Sám jsem jej viděl poprvé na vlastní oči ve volné přírodě na Lipně v roce 1989. Díváme-li se mapu jeho rozšíření u nás, je docela nápadné, jak osídluje krajiny vyšších poloh při hranicích republiky. Dávat to do souvislosti s vyšší polohou je však mylný předpoklad. Jde spíše o určitou devastaci tamější krajiny. Jsou to totiž Sudety a po odchodu německého obyvatelstva přestala být krajina intenzivně obhospodařována. Jeden z ornitologů, který tyto ptáky pravidelně fotografuje v Českém lese, tvrdí, že svoje mláďata krmí ve velké míře semeny kakostu. Ten roste především na vlhkých horských loukách, které jsou jen málo nebo vůbec sečeny. Hýlové rudí jsou tažní ptáci a asi nejzajímavější u nich je, že zimují v Indii. To je krapítko o něco dál od nás než do Afriky. Proto k nám přilétají až někdy po polovině května.

3. Případ třetí. Hrdlička zahradní – Streptopelia decaocto (Frivaldski, 1838)

Původně u nás byla nazývána hrdličkou balkánskou. Odkud se také začala dále šířit do Evropy.V Praze se prý objevila až v roce 1946,to mi bylo jen osm let, ale o čtyři roky později již někteří kluci z naší třídy uměli její hlas napodobovat foukáním do sevřených dlaní. Její postup směrem na západ a sever pokračoval a dnes ji najdeme až na Islandu. To je tedy výkon, to se musí nechat. Vždyť Island je od Evropy dobře tisíc kilometrů daleko a všude okolo samé moře. Jak tam asi ti ptáci trefili? U nás se usídlily hrdličky zahradní v blízkosti lidských sídel. I ve vysloveně zemědělských oblastech dávají přednost zástavbě, anebo alespoň její blízkosti. Tedy při hnízdění. Samozřejmě že při shánění potravy je zastihneme i daleko v polích. Jenže ony mají opravdu velký rádius. Kdysi bylo prokázáno, že na slunečnicová semena roztroušená pod sily bývalých tukových závodů Milo v Olomouci létaly hrdličky až ze vzdálenosti třiceti kilometrů. V lese je nehledejte. Přestože tyto hrdličky jsou nebojácní a tvrdí ptáci, vrchol prosperity jejich populace mají za sebou. Proč asi? Klidně to můžeme dát do souvislosti s prosperitou jiného ptačího druhu, který se u nás nevídaně rozmnožil. 

4. Případ čtvrtý. Straka obecná – Pica pica (Linnaeus, 1758)

Někdy počátkem sedmdesátých let minulého století, to jsem se již počítal mezi organizované chovatele exotického ptactva, přepadla mě najednou myšlenka, že bych si mohl opatřit ochočenou straku. Jenže v té době nebylo jen tak jednoduché si ji opatřit. Naštěstí. V Praze ještě straky nebyly. V jejím okolí jsem je vídal, i jejich hnízda, především na keřích podél trati na východ, na Český Brod. Z vlaku. Rostoklaty, Tuklaty, tak na té úrovni. Pak jsem zase plánoval, že si je tam pojedu vyfotit. Odkládal jsem to, odkládal, až straky přišly za mnou až do Prahy. Ještě Veleslav Wahl ve své knize Pražské ptactvo, vydané v roce 1945, píše: „Výskyt v Praze a okolí: V Královské oboře je stálý jeden pár, v okolí Troje se vyskytují dva páry pravidelně, patrně zde hnízdí. Dále zastižena v Divoké Šárce a na úpatí hřebenů kolem Bání. Do vnitřního města nevniká.“ A dnes? Straky jsou všudypřítomné a v hojném počtu. Dá se říci, že jsou plaché? Jsou a nejsou. Umí dokonale číst své okolí, zvláště pak člověka. Pověsím lojovou kouli na větvičku keře a pozoruji sýkory a polní vrabce. Když se objeví mlynaříci, otevřu si okno a snažím se ulovit nějakou tu fotečku. Straku vyženu. Ono stačí, když pohnu záclonou, a již odlétá. Vidím ze svého okna na sportovní areál Ladronka, kde každou chvíli běhají všelijací utíkalové a utíkalky, furt někam a zase zpátky, to je dneska moderní. Řítí se někam, své okolí nevnímají. Běží dva metry okolo straky hledající na trávě potravu a tu straku to vůbec nevzruší, natož aby se namáhala odlétnout. To, jak dokonale čtou své okolí, mě jako pozorovatele ukrytého za záclonou nepřestává udivovat.

Jenže straka je především predátor a byla vždy považována za vyslovenou škodnou. Ještě v roce 1980 se v knize Atlas zvěře dočteme: „Význam. V chovech pernaté zvěře může dost škodit vybíráním vajec z hnízd. Ročně se v ČSSR uloví okolo 60 tisíc kusů.“ Docela nedávno tedy byla straka myslivecky tlumena. Ještě v současnosti je považována za škodnou a může se střílet. Jenže nestřílí. Patrony jsou drahé a lezou do peněz a povinnost tlumit škodnou z mysliveckých povinností zmizela. Odevzdávat zobáky k prokázání tlumení škodné se nekoná, a tudíž se nekoná ani symbolický příspěvek na takovou činnost.

Je to snad nějaké hospodaření? Koneckonců ani myslivost již není považována za hospodářské odvětví, spíše tak za opovržlivou kratochvíli. Já tedy myslivec nejsem a nikdy jsem ani nestřílel, nicméně udržovat nějakou rovnováhu považuji za rozumné. Jestliže jsme strakám my lidé dali svou nečinností i jinými nechtěnými dary příležitost k nevídané populační explozi, měli bychom na sebe vzít tu zodpovědnost, abychom trochu takové příležitosti věnovali i těm ostatním. Jenže o škodlivosti strak se vůbec nemluví. Takzvaní přírodovědci nedělají nic jiného, než že přírodu pozorují, co s tím sama udělá. Přírodu jako chrání. Dobrej džob. Slyšeli jste snad něco o škodlivosti strak? To je prostě tabu. O tom se nemluví.

Vést filipiky o tom, proč mizí třeba vrabci, to se hodí, pokud se mluví o činnosti člověka. Psát o tom, že můžete i straku vidět v zobáku s uloveným neopatrným vrabcem, což jsem viděl na vlastní oči, to se nehodí.

Křičet do světa, že naše kosy ohrožuje africký virus usutu, který byl prý prokázán v Brně, což si tedy na vlastní oči doložit nemohu ani náhodou, to se mohu dočíst všude. Až mi to leze krkem.

A to tady samozřejmě nemáme jen straky, ale hned vedle její příbuznou, totiž sojku obecnou – Garrulus glandarius (Linnaeus, 1758).Její případ je jako přes kopírák. Úspěšná populační exploze. Jenže sojka je o malinko méně nápadná než straka. Ani ji nezařazuji jako další případ viditelného nárůstu jejich počtu v tomto textu. Rozdíly tady ale jsou. U obou druhů došlo i k takzvané urbanizaci, to je přestěhování těchto dvou druhů z původního prostředí do městské zástavby. U straky spíše z prostředí zemědělské krajiny, u sojek z lesa. Jenže změna u sojek je o hodně širší. Straku uprostřed lesa nepotkáte, sojku dosud ano.

Jenže na sojku narazíte dnes kdekoliv. Ještě Wahl píše: „Výskyt v Praze a okolí: Častá v Královské oboře, v Šárce Dolní i Divoké, v lesících severně od Troje a v okolí Roztok, hnízdí na Petříně a je hojným ptákem lesů pražského okolí. V zimě zalétává pravidelně do zahrádek vil v Bubenči, v St. Dejvicích a na Ořechovce. Tou dobou je také pravidelným zjevem v Kinského zahradě a na Barrandově.“ Jen bych snad doplnil, že všechna výše jmenovaná stanoviště jsou buď lesním prostředím, anebo prostředím nepříliš od lesů vzdáleným.

Na vlastní oči jsem kdysi viděl sojku, jak ulovila mladého, z hnízda právě vylétlého drozda. Na vlastní oči pozoruji sojky, jak pátrají po hnízdech pěvců v keřích. Používají tutéž metodu jako já sám. Prohlíží keře odspodu, proti světlu, odkud je obrys hnízda dobře viditelný. A nemyslete si, že obsah hnízda ihned vyžerou. Kdepak. Jsou mnohem rafinovanější. Mláďata obvykle vyžerou den předtím, než jim začnou růst obrysová péra. Milují brojlery a umí si na takhle vykrmené sousto trpělivě počkat.

Přitom kdysi úhlavní úřední ochranář Středočeského kraje, dr. Pavel Pecina, se do krve dušoval, že žádný ochranář po hájení sojek nevolal. Tak to můžete vidět. Zase ta voštara, jestli to nebude příbuzná politiky. Má na úbytku kosů hlavní podíl ten usutu, anebo predace nebývale prosperující dřívější škodnou? Přece si nemůžeme sami sobě do nekonečna lhát!

Tak jsem se tedy zmínil o několika druzích ptáků, kteří buď nevymřeli, anebo nejsou ohroženi, naopak u nás přibyli či spíše nebývale prosperují. A nemyslete si, že to jsou jediné případy nárůstu nebo přistěhovalectví k nám. Pokud by snad chtěl někdo, třeba vydavatel, abych pokračoval, prosím, já rád vyhovím. Ono to zase není tak těžké. Naopak nějak nerad vyji planě na měsíc, společně se smečkou. 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (14x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

6.5.2020 22:13

Dobrý den. Díky za pěkný článek. Určitě pokračujte v tomto hodně zajímavém tématu. Nabízí se spousta dalších druhů na "přetřes".
Nárůst městských populací holubů hřivnáčů, kavek obecných, možná výhledově i vran šedivek (jsou hojné v některých velkých městech Polska a Rakouska). Tady určitě hrají roli (stejně jako i u strak a sojek) chybějící jestřábi, na rozdíl od ve městech relativně hojných krahujců.
I pro laickou veřejnost jsou nápadné stále se zvyšující se počty nově hnízdících vrubozobých ptáků. Velký vliv zde mají uprchlíci z chovů např. kachnička mandarinská (už několik let hnízdí v Brně mnoho párů). Další druhy byly v západní Evropě záměrně vysazovány a ty se postupně začínají množit i na našem území (husice nilské, rezavé a liščí).
Zcela paradoxně (vzhledem ke globálnímu oteplování) původně severský druh morčák velký, který u nás ve velkých počtech zimuje, pak na jaře hojně zůstává hnízdit. Nevím, jestli se to týká celé republiky, ale co se týče Ostravska a Karvinska, tak pokud na jaře procházíte podél Olše, Ostravice nebo Odry můžete vidět každých několik kilometrů samici s mláďaty. Hnízdí v budkách, stromových dutinách a dokonce i na střechách vícepatrových budov (Frýdek-Místek). Tento druh je asi docela přizpůsobivý, protože zatímco podle knihy "Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu" (Svensson 2018) vyžaduje hluboké, čisté, na ryby bohaté vody, tak já sám jsem fotil několik samic morčáků s mladými přímo uprostřed areálu Třineckých železáren. Tak se stal tento kdysi neobvyklý zimní host po březňačce druhou nejhojnější kachnou severu Moravy a Slezska.