Astrildovití – pohled na současnost 5

Vločkovník červený, samec
Vločkovník červený, samice
Mapka rozšíření vločkovníků červených všech forem
Vločkovník perličkový, samec
Vločkovník perličkový, samice
Mapka rozšíření vločkovníků perličkových
Obsah
  1. Vločkovníci rodu Hypargos
  2. Systematika
  3. Historie dovozů do Evropy
  4. Poznámky k chovu vločkovníků

Čeština používá rodové jméno vločkovník pro čtyři rody astrildovitých pěvců. Pro všechny rody stejně, a to z jednoduchého důvodu. Všichni ti ptáci mají na bocích, na tmavém podkladu, zářící, bílé, okrouhlé skvrny, které nám nápadně připomínají sněhové vločky. Ostatně slovo vločka se v přeneseném významu vyskytuje v češtině více než často. Všichni ti ptáci jsou svým zjevem nápadní, ale nejsou zase až tolik vzájemně příbuzní. 

Vločkovníci rodu Hypargos

Asi nejméně příbuznými našim dnešním vločkovníkům červeným a perličkovým jsou vločkovníci zelenohřbetí, ale o těch jsem již ve Fauně psal. Nejblíže jim stojí monotypický druh vločkovník hnědý, ale toho jsme již ve Fauně také měli. Vloč­kovníci červení byli našim chovatelům známí, i když se dostali do našich chovů jen zřídka. Byli to vždy ptáci o něco vyšší cenové kategorie. Neznamenalo to ale, že by snad v přírodě byli tito ptáci také vzácní, případně odchytem ohrožení nebo snad i na vymření. To nikoliv. Oni se však chovají trochu jinak, než se chovají jiné druhy astrildovitých, takové, které na evropském trhu byly na té nejnižší cenové úrovni. Vločkovníci jsou poněkud větší postavy a v přírodě se vyskytují jen v malých, spíše rodinných skupinách. Nemůžete jich tedy pochytat najednou opravdu velké množství. Navíc žijí v pro nás trochu odlehlejších oblastech Afriky, takových, odkud se transporty živých ptáků organizovaly mnohem obtížněji. Součet těchto méně příznivých faktorů pak zvedal jejich cenu na evropském trhu. To se týká v první řadě vločkovníků červených, ale platí to i pro další druh tohoto rodu, vločkovníky perličkové, kteří byli a jsou na evropském trhu ještě vzácnější.

Systematika

Vločkovníky červené – Hypargos niveoguttatus (Peters, 1868) – popsal Peters v časopise Journal für Ornithologie roku 1868, číslo 16, strana 133. Dal jim jméno Spermo­phaga niveogutta. Vzorek, podle kterého byl nový druh popsán, je nazýván Inhambane v Mosambiku. Peters zařadil tyto ptáky původně do rodu Spermophaga. Tomuto rodu čeština říká louskáčci a oni jsou louskáčkům skutečně do jisté míry podobní. Rod Spermophaga ale byl v čase prvního popsání vločkovníků červených již stanoven, když tak učinil Swainson v roce 1837. Ptáci byli zařazeni do rodu Spermophaga, dá se říci, podle prvotních poznatků. Posléze se ukázalo, že již existuje jiný druh ptáků vločkovníkům červeným příbuznější, než jsou louskáčci. Tímto druhem je dnešní vločkovník perličkový – Hypargos margaritatus (Stric­kland, 1844). Také tento druh byl prvotně zařazen do rodu Spermophaga, avšak již v roce 1862 vytvořil Reichenbach rod Hypargos, do kterého ptáky řadíme i dnes. Oddělil tak vločkovníky perličkové od louskáčků. Ve kterém roce došlo ke sjednocení názorů a zařazení obou druhů do stejného rodu, jsem se již nedopátral. K přesunům jednotlivých druhů mezi rody totiž dochází pravidelně v jakýchsi periodách dodnes. Abych to nějak připomenul, přidávám poznámku, že třeba u evropských ptáků, které bychom měli všichni znát, opět dochází k dělení větších rodů. Třeba rodu Parus, což jsou sýkory, nebo pěnkavovitých rodu Carduelis, kde jsou nyní oddělovány konopky, zvonci, čečetky. Jenže takový názor jednak nemusí sdílet všichni a potom nikdo také neví, jaké nové okolnosti se podaří získat zítra. A také to není nic nového. Všechno tady již bylo. Lidová čeština má pro takový stav výraz čurbes.

Můžeme si všimnout, že se nám do systematiky promítají i naše lidské dějiny. A nejsou to dějiny až od dnešních časů zase tolik vzdálené. Vločkovníci žijí totiž v oblastech, kterými procházel náš, český, světoznámý cestovatel dr. Emil Holub. No, v časech, kdy tedy těmi kraji od jihu směrem na sever procházel, byl ještě cestovatelem rakouským. Evropská kolonizace Afriky začínala v moderních dějinách směrem od jihu. V důsledku náboženských válek, které zmítaly Evropou v 16. a 17. století, přesídlilo mnoho vlámských, fríských i německých protestantů na samý jih Afriky. Odtud pak pokračovala expanze směrem na sever až od 19. století. Mnohé druhy astrildovitých, převážně těch z jižních částí Afriky, znal proto již systém vytvořený Linném. Severovýchodní část Afriky byla pak od raného středověku pod arabským vlivem. Soustava a české názvosloví ptáků říkají, že jsou rozlišovány tři zeměpisné formy. Dr. Jürgen Nicolai a dr. Joachim Steinbacher však redukují počet zeměpisných forem na dvě. I tak si dovolím tvrdit, že byste tyto dvě formy nerozeznali, protože rozdíl ve zbarvení je minimální. Nicméně co je psáno, to je dáno, říká se. Proto musím konstatovat, že podle výše uvedených pánů existuje, kromě formy nominátní, ještě forma Hypargos niveoguttatus macrospilotus Mearns, 1913. Do této formy pak spadají ještě další formy zmiňované jinými autory. Jsou to formy H. n. interior Clancey, 1961, H. n. idius Clancey, 1961, H. n. centralis Clancey, 1961, a H. n. baddeleyi Wolters, 1972. Všechno zakresleno na mapce.

Historie dovozů do Evropy

První dovoz těchto ptáků se měl do Evropy uskutečnit ke známému dovozci Hagenbeckovi v roce 1902. Byl to obchodník se zvířaty a zakladatel zoologické zahrady v Hamburku (1863). Zahrada byla otevřena i pro veřejnost v roce 1907. Byla to první zoologická zahrada, kde zvířata byla chována ve výbězích, ne v klecích. V roce 1943 byla sice při náletech na město zničena, ale za značných nákladů se ji podařilo obnovit.

V roce 1911 údajně obdržel větší počet těchto vločkovníků Hiltmann v Berlíně. Od roku 1927 se údajně objevovali na trhu častěji. Po druhé světové válce zřejmě byli na evropském trhu pravidelněji od roku 1953. Podle Víta byla však jejich cena vysoká, uvádí 450 marek za pár, což bylo na tehdejší dobu opravdu hodně. Teprve od roku 1963 jejich cena prý klesla na asi 120 marek za pár. O dovozech do tehdejšího Československa se Vít nezmiňuje. Koncem sedmdesátých let je držel Vašiček v Hodkovicích nad Mohelkou po soukromém dovozu a viděl jsem u něho i postavené hnízdo. Sám jsem je držel dvakrát, ale odchovu jsem nedosáhl, když z hnízda opakovaně vyházeli mláďata. Větší dovozy se k nám uskutečnily až na přelomu tisíciletí plzeňskými dovozci, kterým se podařilo dovézt i vločkovníky perličkové. Rodové jméno vločkovník bylo zavedeno až s vypracováním názvosloví koncem sedmdesátých let minulého století, vydaného péčí tehdejšího Československého svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Oddíl astrildovitých vypracoval Rudolf Vít pod vědeckým dohledem dr. Pavla Pe­ciny. Předtím je dr. Jaroslav Karásek uvádí jako astrildy vločkované, na trhu velmi vzácné. Kdo tyto ptáky v Evropě odchoval jako první, se mi z literatury vypátrat nepodařilo. A není to jasné ani u našich domácích chovů. Někdo mně sice koncem sedmdesátých let vyprávěl, že se mu to podařilo, a to dokonce bez krmení živým hmyzem, ale jméno jsem již bohužel zapomněl. Na­posledy je vystavoval v Lysé nad Labem Josef Piskora, náš asi nejzarputilejší chovatel drobotiny

Autor textu a fotografií Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.