Astrildovití – pohled na současnost 5

Čeština používá rodové jméno vločkovník pro čtyři rody astrildovitých pěvců. Pro všechny rody stejně, a to z jednoduchého důvodu. Všichni ti ptáci mají na bocích, na tmavém podkladu, zářící, bílé, okrouhlé skvrny, které nám nápadně připomínají sněhové vločky. Ostatně slovo vločka se v přeneseném významu vyskytuje v češtině více než často. Všichni ti ptáci jsou svým zjevem nápadní, ale nejsou zase až tolik vzájemně příbuzní. 

Vločkovníci rodu Hypargos

Asi nejméně příbuznými našim dnešním vločkovníkům červeným a perličkovým jsou vločkovníci zelenohřbetí, ale o těch jsem již ve Fauně psal. Nejblíže jim stojí monotypický druh vločkovník hnědý, ale toho jsme již ve Fauně také měli. Vloč­kovníci červení byli našim chovatelům známí, i když se dostali do našich chovů jen zřídka. Byli to vždy ptáci o něco vyšší cenové kategorie. Neznamenalo to ale, že by snad v přírodě byli tito ptáci také vzácní, případně odchytem ohrožení nebo snad i na vymření. To nikoliv. Oni se však chovají trochu jinak, než se chovají jiné druhy astrildovitých, takové, které na evropském trhu byly na té nejnižší cenové úrovni. Vločkovníci jsou poněkud větší postavy a v přírodě se vyskytují jen v malých, spíše rodinných skupinách. Nemůžete jich tedy pochytat najednou opravdu velké množství. Navíc žijí v pro nás trochu odlehlejších oblastech Afriky, takových, odkud se transporty živých ptáků organizovaly mnohem obtížněji. Součet těchto méně příznivých faktorů pak zvedal jejich cenu na evropském trhu. To se týká v první řadě vločkovníků červených, ale platí to i pro další druh tohoto rodu, vločkovníky perličkové, kteří byli a jsou na evropském trhu ještě vzácnější.

Systematika

Vločkovníky červené – Hypargos niveoguttatus (Peters, 1868) – popsal Peters v časopise Journal für Ornithologie roku 1868, číslo 16, strana 133. Dal jim jméno Spermo­phaga niveogutta. Vzorek, podle kterého byl nový druh popsán, je nazýván Inhambane v Mosambiku. Peters zařadil tyto ptáky původně do rodu Spermophaga. Tomuto rodu čeština říká louskáčci a oni jsou louskáčkům skutečně do jisté míry podobní. Rod Spermophaga ale byl v čase prvního popsání vločkovníků červených již stanoven, když tak učinil Swainson v roce 1837. Ptáci byli zařazeni do rodu Spermophaga, dá se říci, podle prvotních poznatků. Posléze se ukázalo, že již existuje jiný druh ptáků vločkovníkům červeným příbuznější, než jsou louskáčci. Tímto druhem je dnešní vločkovník perličkový – Hypargos margaritatus (Stric­kland, 1844). Také tento druh byl prvotně zařazen do rodu Spermophaga, avšak již v roce 1862 vytvořil Reichenbach rod Hypargos, do kterého ptáky řadíme i dnes. Oddělil tak vločkovníky perličkové od louskáčků. Ve kterém roce došlo ke sjednocení názorů a zařazení obou druhů do stejného rodu, jsem se již nedopátral. K přesunům jednotlivých druhů mezi rody totiž dochází pravidelně v jakýchsi periodách dodnes. Abych to nějak připomenul, přidávám poznámku, že třeba u evropských ptáků, které bychom měli všichni znát, opět dochází k dělení větších rodů. Třeba rodu Parus, což jsou sýkory, nebo pěnkavovitých rodu Carduelis, kde jsou nyní oddělovány konopky, zvonci, čečetky. Jenže takový názor jednak nemusí sdílet všichni a potom nikdo také neví, jaké nové okolnosti se podaří získat zítra. A také to není nic nového. Všechno tady již bylo. Lidová čeština má pro takový stav výraz čurbes.

Můžeme si všimnout, že se nám do systematiky promítají i naše lidské dějiny. A nejsou to dějiny až od dnešních časů zase tolik vzdálené. Vločkovníci žijí totiž v oblastech, kterými procházel náš, český, světoznámý cestovatel dr. Emil Holub. No, v časech, kdy tedy těmi kraji od jihu směrem na sever procházel, byl ještě cestovatelem rakouským. Evropská kolonizace Afriky začínala v moderních dějinách směrem od jihu. V důsledku náboženských válek, které zmítaly Evropou v 16. a 17. století, přesídlilo mnoho vlámských, fríských i německých protestantů na samý jih Afriky. Odtud pak pokračovala expanze směrem na sever až od 19. století. Mnohé druhy astrildovitých, převážně těch z jižních částí Afriky, znal proto již systém vytvořený Linném. Severovýchodní část Afriky byla pak od raného středověku pod arabským vlivem. Soustava a české názvosloví ptáků říkají, že jsou rozlišovány tři zeměpisné formy. Dr. Jürgen Nicolai a dr. Joachim Steinbacher však redukují počet zeměpisných forem na dvě. I tak si dovolím tvrdit, že byste tyto dvě formy nerozeznali, protože rozdíl ve zbarvení je minimální. Nicméně co je psáno, to je dáno, říká se. Proto musím konstatovat, že podle výše uvedených pánů existuje, kromě formy nominátní, ještě forma Hypargos niveoguttatus macrospilotus Mearns, 1913. Do této formy pak spadají ještě další formy zmiňované jinými autory. Jsou to formy H. n. interior Clancey, 1961, H. n. idius Clancey, 1961, H. n. centralis Clancey, 1961, a H. n. baddeleyi Wolters, 1972. Všechno zakresleno na mapce.

Historie dovozů do Evropy

První dovoz těchto ptáků se měl do Evropy uskutečnit ke známému dovozci Hagenbeckovi v roce 1902. Byl to obchodník se zvířaty a zakladatel zoologické zahrady v Hamburku (1863). Zahrada byla otevřena i pro veřejnost v roce 1907. Byla to první zoologická zahrada, kde zvířata byla chována ve výbězích, ne v klecích. V roce 1943 byla sice při náletech na město zničena, ale za značných nákladů se ji podařilo obnovit.

V roce 1911 údajně obdržel větší počet těchto vločkovníků Hiltmann v Berlíně. Od roku 1927 se údajně objevovali na trhu častěji. Po druhé světové válce zřejmě byli na evropském trhu pravidelněji od roku 1953. Podle Víta byla však jejich cena vysoká, uvádí 450 marek za pár, což bylo na tehdejší dobu opravdu hodně. Teprve od roku 1963 jejich cena prý klesla na asi 120 marek za pár. O dovozech do tehdejšího Československa se Vít nezmiňuje. Koncem sedmdesátých let je držel Vašiček v Hodkovicích nad Mohelkou po soukromém dovozu a viděl jsem u něho i postavené hnízdo. Sám jsem je držel dvakrát, ale odchovu jsem nedosáhl, když z hnízda opakovaně vyházeli mláďata. Větší dovozy se k nám uskutečnily až na přelomu tisíciletí plzeňskými dovozci, kterým se podařilo dovézt i vločkovníky perličkové. Rodové jméno vločkovník bylo zavedeno až s vypracováním názvosloví koncem sedmdesátých let minulého století, vydaného péčí tehdejšího Československého svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Oddíl astrildovitých vypracoval Rudolf Vít pod vědeckým dohledem dr. Pavla Pe­ciny. Předtím je dr. Jaroslav Karásek uvádí jako astrildy vločkované, na trhu velmi vzácné. Kdo tyto ptáky v Evropě odchoval jako první, se mi z literatury vypátrat nepodařilo. A není to jasné ani u našich domácích chovů. Někdo mně sice koncem sedmdesátých let vyprávěl, že se mu to podařilo, a to dokonce bez krmení živým hmyzem, ale jméno jsem již bohužel zapomněl. Na­posledy je vystavoval v Lysé nad Labem Josef Piskora, náš asi nejzarputilejší chovatel drobotiny

Poznámky k chovu vločkovníků

Vločkovníci jsou sice typickými trávožrouty jako všichni astrildovití (základem jejich potravy jsou různá travní semena), nicméně žijí jen v určitém, vlhčím prostředí. V okolí řek v keřových porostech, světlých, savanových lesích a na pokraji mangrovových porostů. V takovém prostředí se mohou setkat se suchými semeny jen po omezenou dobu. V Belgii jsem si kdysi, u jedné dovozní firmy, všiml, že v jejích krmných dávkách bylo zvýšené množství lesknice. Dnes není krmení astrildovitých pro jejich chovatele žádným problémem, když jsou k mání všemožné krmné směsi. Nicméně bych vybíral takovou směs, která obsahuje větší množství drobných odrůd prosa, a lesknici bych přidal. Veškerá literatura zdůrazňuje potřebu podávat více naklíčeného, nebo nedozrálého zrní. Protože se vločkovníci hodně zdržují na zemi, kde semena sbírají, i u nich se osvědčila metoda podávání naklíčených semen smíchaných s rašelinou na větší ploché míse. Lehce navlhčená, kyselá rašelina zabraňuje množení plísní i bakterií a semena tak vydrží delší dobu ve správném stavu. Navíc je to pro ptáky i jistý druh zaměstnání, zábavy, která se u chovů v zajetí hodně zdůrazňuje. Úspěšní chovatelé se v posledních létech naučili pěstovat si na nějakém záhonu senegalské proso sami, sklízejí je pak ještě v nedozrálém stavu a nechávají klasy zamrazit. Živý hmyz opravdu, podle mého názoru, není skutečně až tak důležitý, protože i vločkovníci veškerou potravu nejprve sami pozřou a teprve potom ji zase vyvrhují mláďatům. Staří ptáci musí mít nejprve sami pocit nasycenosti, aby šli nakrmit mláďata.

Vločkovníci se zdržují hodně na zemi a na zemi také staví svoje hnízda. Jsou to velké kulovité stavby s dlouhou vstupní rourou, proto do hnízda není vidět. Stavbu hnízda obvykle začínají hrabáním důlku v zemi. Nemusí jít bezpodmínečně o zem, může jít spíše o plochou podložku. U chovatele v Hodkovicích třeba postavili hnízdo na plochém prkně ve výšce asi jednoho metru a na něm byl nasypán písek. Připravil jsem jim důlek mezi dvěma drny na podlaze vnitřní voliérky a spolehlivě se jim to místo zalíbilo. Ke stavbě hnízda jsem předložil asi dvacet centimetrů dlouhé klasy ovsíku vyvýšeného, které použili na základ hnízda. Vlastní hnízdo a vstupní roura byly postaveny z kokosových vláken. Na vejcích seděla jen samice, která posléze vylíhlá mláďata vyhodila z hnízda. Problém vyhazování mláďat z hnízd je hodně diskutován, ale nejpravděpodobnější příčinou je překrmenost ptáků, kteří okamžitě začínají s novým hnízděním. Jejich organismus je totiž naprogramován na jiný rytmus dne, než jaký panuje u nás v letních měsících. Ptáci pocházejí z oblastí mezi obratníky a tady jsou celoročně den i noc dlouhé dvanáct hodin. U nás se mohou ptáci v létě krmit až osmnáct hodin a to se musí nějak projevit. Proto také jsou nejúspěšnější odchovy současnosti v zařízeních s umělým řízením dne. Samci vločkovníků červených páří samice v podstatě nepřetržitě, přičemž se přitom zaštipují do peří na hlavě nebo zátylku samic. Ke konci chovné sezony samice bývají v podstatě holohlavé. Proto se doporučuje ptáky v období mimo hnízdní sezonu raději oddělit.

Výhodou pro chovatele jak u vločkovníků červených, tak vločkovníků perličkových je možnost bezpečného rozlišení pohlaví, a tudíž i snadnější sestavování chovných párů. Rozlišení pohlaví je dobře patrné podle fotografií, které vám předkládám. Rozli­šení druhu také nedělá v podstatě žádný problém. Vločkovníci červení jsou prostě sytě červení a červeň vidíme i u samic. Vloč­kovníci perličkoví, samci, jsou sytě růžoví a samice v podstatě červené nebo růžové nejsou.

Předkládám vám i schematické mapky výskytu. U mapky výskytu vločkovníků červených jsou barevně odlišena území výskytu všech forem, které dnes již zase odlišovány nejsou. Forma nominátní je vyznačena červenou barvou a najdete ji na mapce zcela dole neboli na jihu. To, co je zakresleno nad ní, je dnes považováno za území jedné formy. V případě, že bychom brali v potaz formy tři, podle Soustavy, bylo by možné tyto formy nazývat jižní, severní a zimbabwskou. Vločkovník perličkový byl a je považován za monotypický druh, jehož území výskytu se částečně překrývá s územím výskytu vločkovníků červených. Tady jsou naplněny podmínky pro to, abychom ptáky považovali za dva odlišné druhy.

Je tomu asi tak dvacet let, kdy byli tito ptáci k nám dovezeni ve větším počtu. Není sice vyloučeno, že se sem tam mohou objevit na nějaké burze, ale ve větším počtu se v našich chovech nevyskytují. Mladí, dorůstající chovatelé je proto asi na vlastní oči neviděli. Tak alespoň na fotkách a něco textu k tomu, aby dorostu zůstalo nějaké povědomí o jejich existenci.