Amazonek rodu Pionites

Dospělý jedinec
Mládě ve věku 30 dní
Dvouměsíční mláďata
Obsah
  1. Hlavní znaky druhů a jejich zeměpisné rozšíření 
  2. Amazonek bělobřichý východní, popis
  3. Amazonek bělobřichý východní v přírodě 
  4. Chov v lidské péči
  5. Způsob chovu v Zoo Ostrava
  6. Hnízdní biologie
  7. Umělý (ruční) odchov

Amazonci rodu Pionites jsou středně velcí papoušci obývající Amazonské oblasti Jižní Ameriky. Jsou typickými obyvateli tropické zóny.

Joseph M. Forshaw ve své knize Parrots of the world (1978) uvádí následující systematický přehled amazonků rodu Pionites: 

1. Pionites melanocephalus – amazonek černotemenný (Linné, 1758)

Subsp. Pionites m. melanocephalus – amazonek černotemenný východní (Linné, 1758)

Pionites m. pallida – amazonek černotemenný západní (Berlepsch, 1889)

2. Pionites leucogaster – amazonek bělobřichý (Kuhl, 1820)

Subsp. Pionites l. leucogaster – amazonek bělobřichý východní (Kuhl, 1820)

Pionites l. xanthomerius – amazonek bělobřichý západní (P. L. Sclater, 1858)

Pionites l. xanthurus – amazonek bělobřichý amazonský (Todd, 1925)

Del Hoyo et al. (2014) uvádí novou upravenou publikovanou taxonomii papoušků rodu Pionites, která tvoří samostatné druhy Pionites leucogaster, Pionites xanthomerius, Pionites xanthurusna základě typologických a biologických odlišností.

Systematika Pionites melanocephalus zůstává stejná.

Hlavní znaky druhů a jejich zeměpisné rozšíření 

Pionites leucogaster se od ostatních příbuzných druhů rodu Pionites liší zeleně zbarveným opeřením v oblasti stehen. Žije v severní Brazílii, jižně od Amazonky, od severozápadního Maranhaa a východního Para po severovýchodní Mato Grosso, na západě přibližně po oblast Madeiry ve východním Amazonas (Kooten, 2011). Podle IUCN (2019) je veden jako ohrožený druh (Endangered, EN), což je druh s vysokou pravděpodobností vyhynutí v přírodě (Primack, 2011). Celková populace má klesající trend (BirdLife International, 2016).

Pionites xanthomerius se liší od P. leucogaster žlutým holenním peřím a boky. Žije podél jižní části horního toku řeky Amazonky, v Amazonské oblasti západně po východní Ekvádor a jihovýchodně po provincii Beni v Bolívii (Vašíček, 2002). V severozápadní Bolívii je již pravděpodobně vyhuben v oblasti Santa Cruz (Collar, 1997). Podle IUCN (2019) je veden jako málo dotčený druh (Least Concern, LC), což je druh, který není považován za ohrožený v přírodě (Primack, 2011). Celková populace má klesající trend (BirdLife International, 2016).

Pionites xanthurus se liší od P. leucogaster žlutým holenním peřím a boky a zcela žlutým ocasem. Žije v severozápadní Brazílii od řeky Machados po Rondonii, Hyutanahán a Nova Olinda u řeky Purus a Jurva v Amazonské oblasti. Ptáci v oblasti Manausu jsou přechodem k subspecii L. xanthomerus (Vašíček, 2002). Podle IUCN (2019) je veden jako zranitelný druh (Vulnerable, VU), což je druh s vysokou pravděpodobností vyhynutí v přírodě ve střednědobé budoucnosti, a může se stát ohroženým druhem (Primack, 2011). Celková populace je stabilní (BirdLife International, 2016).

Bohužel zatím není aktualizováno české názvosloví.

Amazonek bělobřichý východní, popis

Vrchní část hlavy amazonka je oranžová, uzdička, hrdlo a boky hlavy jsou žluté. Křídla, kostřec, vrchní krovky ocasní jsou zelené a břicho krémově bílé. Peří na holenních částech nohou je zelené, spodní krovky ocasní žluté. Zobák je bělavý, oko je lemováno růžovou barvou. Vnější kruh duhovky je červený. Běháky jsou růžové, drápy bílé. Mláďata na rozdíl od dospělých ptáků mají temeno s černými pírky, hnědou duhovku a šedý běhák. Dospělý samec i samice se od sebe neliší (Vašíček, 2002). Jejich celková velikost – od hlavy až k ocasu – je 23 cm (Reinschmidt, 2010). Váha dospělých ptáků se pohybuje v rozmezí 170–195 gramů (n = 5), (Svobodová, 2020).

Amazonek bělobřichý východní v přírodě 

Populace druhu klesá, a to především z důvodu fragmentace krajiny, těžby stromů deštného lesa (ztráta 30–40 % biotopu během tří generací, což je zhruba 24 let), ničení hnízdních lokalit, lovu a odchytu jedinců pro jejich držení v lidské péči jako domácích mazlíčků. Podle BirdLife International (2016) počet jedinců v přírodě v současné době není podchycen, protože neexistuje systematický monitoring druhu. Je řazen do kategorie CITES II/ B.

O životě a reprodukci tohoto druhu v přírodě existuje jen málo záznamů, možná méně než u jakéhokoli jiného druhu neotropických papoušků (Low, 2003). Biotopem amazonka bělobřichého východního jsou především nížinné plochy tropického deštného lesa podél vodních toků. Jejich výskyt je však potvrzen i v hustých lesích bez vodních ploch či vlhkých míst (Gilardi & Munn, 1998). Žijí v korunách stromů, v noci se zdržují v dutinách, přes den šplhají a hledají potravu. Pozorováním v přírodě Low (2003) zjistila, že amazonci se uchylují na noc do dutin stromů. Jejich potravní nabídku tvoří široká škála rostlin, jejich plody, poupata, semena, květy, nektar a pravděpodobně i pyl a mladé listy (Low, 2003). Nejsou příliš dobrými letci kvůli zavalitějšímu tvaru těla a krátkým křídlům v poměru k tělu. Vydrží letět jen na krátkou vzdálenost (Low, 2003). Při sebemenší provokaci zaujmou varovný postoj a vydávají charakteristický pronikavý hvízdot (Low, 2003). Žijí obvykle v párech nebo v malých rodinných skupinách (Low, 2003; Kooten, 2011). Podle Gilardiho & Munna (1998) bývají často viděni ve skupině o 4–6 jedincích, příležitostně ve skupinách o deseti jedincích. Hnízdí v dutinách stromů až 30 m nad zemí (Del Hoyo et al., 1997), což se shoduje s informací Rosemary Low (2003), která se zmiňuje o hnízdění amazonka bělobřichého východního v Brazílii v dutině stromu 30 metrů vysokého. Samice snáší do dutiny v kmenu čtyři vejce, na kterých sedí sama 26–27 dnů, zatímco samec se zdržuje opodál a sedící samici pravidelně několikrát denně krmí, mláďata opouštějí hnízdo ve stáří asi deseti týdnů (Felix, 1979). Podle Low (2003) trvá rozmnožovací cyklus, od spáření po opeření mladých ptáků, přibližně 17 týdnů.

Chov v lidské péči

V minulosti se amazonek bělobřichý východní do Evropy málo dovážel. V londýnské zoologické zahradě se objevil v roce 1880, v České republice oznámil první odchov Jiří Beneš v roce 1988 (Vašíček, 2002). Reinschmidt (2010) uvádí, že chov tohoto druhu v lidské péči je málo běžný a podle Low (2003) je jedním z důvodu to, že Brazílie, která je z velké části oblastí jeho výskytu, od roku 1967 nepovoluje vývoz ptáků. V současné době je Pionites leucogaster řazen do kategorie CITES II/B, proto není povinná registrace a není podchycen počet chovaných jedinců v českých soukromých chovech. Druh je registrován v 13 evropských zoologických zahradách v počtu 32 jedinců (15, 10, 7), (ZIMS, 2020), a rozmnožován pouze v ostravské zoologické zahradě, která je také jedinou českou zahradou, kde je tento druh zastoupen. Nízký počet odchovů, celková vzácnost a ohrožení v přírodě jsou hlavními důvody, proč se tomuto druhu Zoo Ostrava intenzivně věnuje. 

V ostravské zoologické zahradě je amazonek bělobřichý východní chován od roku 2003. První chovný pár byl sestaven v roce 2007, tvoří jej samec ze Zoo Lisabon vylíhlý v červnu 1998 a samička získaná z privátního chovu vylíhlá v únoru 2007. Pár poprvé hnízdil v roce 2011 ve věku 13 let samce a čtyř let samice, téměř každoročně vyvádí mláďata. Do současné doby odchoval 18 jedinců (9, 9) a v tomto roce (2020) samice inkubuje čtyři oplozená vejce. Druhý pár byl sestaven v roce 2016. Tvoří jej samec odchovaný v Zoo Ostrava ve stejném roce a samice získaná ze soukromého chovu vylíhlá v roce 2009. Pár poprvé hnízdil v roce 2019 ve věku čtyř let samce a deseti let samice. Samice snesla pět oplozených vajec. Pár odchoval jedno mládě, dvě mláďata uhynula, dvě mláďata byla odchována ručně. V roce 2020 samice snesla čtyři vejce, z toho tři vejce byla oplozená. Všechna tři mláďata se vylíhla pod samicí. Poslední mládě muselo být z hnízdní boudy po čtyřech dnech od vylíhnutí odebráno, oproti dalším dvěma mláďatům (47 gramů a 33 gramů) bylo drobné a malé. Vážilo pouze 7 gramů, což odpovídá váze čerstvě vylíhnutého mláděte (ve věku 4 dnů by měl jedinec vážit 13–16 gramů).

Způsob chovu v Zoo Ostrava

Páry jsou chovány v jedné budově. Každý pár má svou vlastní voliéru. Starší pár vlastní vnitřní voliéru o rozměrech 2,4 × 1,8 × 2,2 m (d × š × v) s přístupem do venkovní voliéry o rozměrech 3,7 × 2,2 × 2,7 m (d × š × v), která je osázena vegetací. Ve vnitřní části mají papoušci k dispozici hnízdní boudu umístěnou 150 cm nad zemí a vystlanou dřevěnými štěpky smíchanými s kokosovým vláknem. Bouda o rozměrech 30 × 30 × 60 cm (d × š × v) a průměrem vletového otvoru 12 cm směřuje zadní stěnou s kontrolním otvorem do obslužné chodby, což umožňuje snadnější kontrolu snůšky a mláďat. Na boudu navazuje menší klec, která slouží k úspěšnému a bezpečnému odchovu mláďat, především v prvních dnech po opuštění budky, protože zde nedochází ke zranění tak jako v prostorných a hlubokých voliérách. Mláďata zůstávají s chovným párem v malé kleci jeden měsíc. Zde zesílí, učí se letovým dovednostem, přijímat potravu a vracet se do boudy, získávají jistotu při pohybu po bidlech. Přibližně ve stáří 100 dnů jsou vypuštěna do velké voliéry a následně do venkovní voliéry. Po celou dobu je rodiče několikrát denně dokrmují. 

Mladší pár je umístěn ve vnitřní ubikaci, zhruba o dvě třetiny menší, než má první pár, není zde navazující záchytná klec na mláďata. Pár také nemá možnost venkovních výletů, sluneční spektrum je nahrazováno speciálním UV světlem se čtyřhodinovým denním režimem. Další vybavení klece je identické s vybavením klece prvního páru. Obě voliéry jsou vybaveny bidly a čerstvými větvemi. Teplota v místnosti se pohybuje v zimním období mezi 12–15 °C, v letním období mezi 18–25 °C. Podle Reinschmidta (2010) je minimální teplota, při níž se mohou papoušci krátkodobě chovat v období mimo hnízdění, 10 °C. Bouda zůstává párům k dispozici celoročně, s oblibou ji využívají k odpočinku a spánku. Protože amazonci milují vodu a rádi se koupou, mají k dispozici rosicí systém a dostatečně velkou misku s vodou. Hnízdní období začíná většinou v měsících dubnu a květnu. V chovném zařízení dochází k prodloužení světelné části dne a ke změně krmné dávky. Kromě vhodného klíčeného zrní je papouškům nabízeno ovoce a zelenina. Chutná jim mrkev, okurky, brokolice, hrášek, batáty, jablka, hrušky, sladké pomeranče, tmavé sladké hrozny, granátová jablka, papája a mango. Dostávají vařená vejce, tvaroh, různé druhy ořechů. Krmná dávka je obohacena o produkty na podporu reprodukční činnosti – promotor, fertivit. Je dodáván grit a sépiová kost. Podle Low (2003) někteří amazonci milují moučné červy a larvy zavíječe voskového, které jsou podávány jako doplněk proteinu v době odchovu mláďat. V naší zoo tuto živočišnou složku nahrazujeme vařenými kuřecími krky.

Autor textu a fotografií Yveta Svobodová