Bylo nebylo 1

Historický znak KPEP
Graficky zvýrazněný znak KPEP
Zdeněk Veger – foto z archivu KPEP
Veleslav WAHL – jako vězeň
Generální ředitel Báňské a hutní společnosti v Praze Inž. Otakar Kruliš–Randa ve své pracovně. (foto: Pestrý týden)
Krulišova vila na Pavím vrchu v Praze – Radlicích
Obsah
  1. Z historie KPEP
  2. Postava Otokara Kruliše–Randy
  3. Další osobnosti činné v KPEP

Psaný text každé pohádky začíná tak nějak neurčitě, vyhýbavě. Bylo nebylo nebo byl jednou jeden král a tak podobně. Historie, protože jde o vědu, by měla pracovat s konkrétními daty, ale ta mizí v šeru dob minulých. Něco se stalo, dobře si to pamatuji, ale bylo to v pátek, nebo v pondělí? A kterého že jako roku? Z každého zážitku si jeden pamatuje jen něco. Nějaký barevný, ale z celku vytržený obrázek.

Stál jsem s tátou a několika dalšími sousedy, v podvečer, na hraně kopce nad Břev­novem. Bylo teplé a brzké jaro, něco jako letos, a dívali jsme se na rudě zářící oblohu na severu. Hořej Drážďany, říkali chlapi! Z celé té scenerie mně zůstaly v paměti jen tři útržky. Teplé jaro, rudá obloha a ty Drážďany. Proč hořely, jsem se dozvěděl až později ve škole. Ona vlastně ta historie je vždy pohádkou, když popisuje věci minulé, věci, které když se udály, byl každý jeden mladší, byť by to bylo jen o pár dnů nebo i hodin. Mladší, to se rozumí, mládí, to je vždycky pohádkou. Na stáří lze sice nalézt také záležitosti, které nelze nazvat zápornými, ale pohádkou to nikdo nikdy nenazval. Jednou z těch příjemnějších záležitostí je, že nemusíte kvapem vstávat do práce. Můžete si ještě chvilku poležet a ony se vám vybavují z minulosti všelijaké historky, které mohou být zábavné, poučné nebo mohou ledacos doplnit či uvést na lepší míru.

Z historie KPEP

Ta zkratka kdysi znamenala Klub pěstitelů exotického ptactva. Dnes se toto pojmenování poněkud obměnilo a znamená to Klub přátel exotického ptactva. Tato zájmová organizace byla založena již v roce 1930 v Praze a celá ta jeho historie je docela dobře známá, protože jeden ze čtyř zakládajících členů to na nátlak pamětníků všechno sepsal a péčí klubu to také vyšlo v tištěné podobě.

Útlá knížečka se zelenou obálkou se jmenuje Jak jsme začínali. Tím zakládajícím členem a autorem vzpomínek byl Zdeněk Veger. Datum narození našel bratr, jako bývalý předseda KPEP, ve svém počítači, datum úmrtí tam vcelku pochopitelně již nemá. Zdeněk Veger byl autorem mnohých knížek o chovu exotických ptáků, většinu z nich seženete na internetu ještě dnes, ale jeho životní data nikde uvedena nejsou. Musí nastoupit práce detektivní. Rudolf Vít, další z již nežijících pamětníků, napsal kdysi vzpomínku na Zdeňka Vegera. V jeho textu nalezeném na internetu čtu: Dne 3. 3. před deseti léty zemřel Zdeněk Veger. Krucipísek, ale kdy ten text vyšel, tam již zase není. Nakonec, opět mírnou oklikou, se podařilo zjistit, že ten text vyšel ve Fauně číslo šest a ve třináctém jejím ročníku. Fauna vychází od roku 1990 (neuvěřitelné), to máme 2003 a minus deset. Zdeněk Veger není mezi námi od 3. března 1993. Jeho životní data tedy jsou: 13. 5. 1910–3. 3. 1993. Dejte to někdo na internet do příslušné škatulky, já na to nemám dostatečně trpělivou povahu.

I ve vzpomínkách, sepsaných takto zasloužilým pamětníkem, jako byl právě Zdeněk Veger, se můžeme dočíst některé nepřesnosti nebo nepravdy, které by bylo záhodno opravit. Jedna z nepravdivě podaných informací je i zmínka o Veleslavu Wahlovi. Dnes již se nemůžeme dopátrat pravdy, jestli Zdeněk Veger o okolnostech smrti Veleslava Wahla věděl, nebo nemohl uveřejnit skutečnou pravdu.

Veleslav Wahl byl považován za mladého a nadějného českého ornitologa. Nejméně ve dvou vydáních vyšla hned po válce jeho kniha Pražské ptactvo. Z pohledu ornitologie je to kniha nesmírně cenná, protože obsahuje velký počet konkrétních údajů, které nikde jinde nenajdete. Veger Wahla jmenuje mezi oběťmi německé okupace z řad členů KPEP, před kterými se hluboce sklání. Jenže tak to nebylo! Wahl se sice aktivně zapojil do protinacistického odboje, ale Němcům se jej dopadnout nepodařilo. Jenže Veleslav Wahl se posléze zapojil i do odboje protikomunistického, kde byl členem skupiny majora Nechanského. Pozornosti StB již neunikl a byl posléze popraven – 16. června roku 1950 ve věku 28 let. Pro další dění okolo exotických ptáků zůstal Veleslav Wahl zřejmě jakousi ikonickou postavou i po své smrti. A pro StB zase chovatelé exotických ptáků navždy třídními nepřáteli. Znal jsem přes ptáky tolik vysokých funkcionářů ministerstva vnitra, vojenské rozvědky i dalších funkcionářů, až mně to bylo s podivem. Teprve s odtajněním smrti Veleslava Wahla mi tyto skutečnosti začaly „docházet“. Prostě jsme byli pod dohledem. Ale ono to mělo koneckonců i svoje kladné stránky. Byly okolnosti, které si jen málokdo v současnosti vůbec dovede představit. O tom několik historek až někdy jindy.

Postava Otokara Kruliše–Randy

Otokar Kruliš byl svým dosaženým vzděláním stavební inženýr. Bezesporu to byla osobnost významná, úspěšná, se širokým rozhledem – a to všechno se v našich zeměpisných šířkách jaksi neodpouští. V současnosti nám jej připomíná na mapě Prahy jen malý bod s označením Krulišova vila. Když se podíváte na internet, kdo to tedy ten Kruliš byl, nejčastěji se setkáte s označením uhlobaron. To slovo má v současné češtině spíše pejorativní význam, asi ve stínu veršů Petra Bezruče. A při Dunaji stojí paláce… To se mi však hrubě nelíbí.

Kruliš–Randa byl od roku 1923 generálním ředitelem Báňské a hutní společnosti, která sice vznikla na rozpouštěném majetku dolů arcivévody Bedřicha Habsburského, a to roku 1905, ale Bezručovy verše jsou starší. Sama tato společnost po svém vzniku zřídila funkci generálního ředitele až roku 1909. Stojí za povšimnutí, že to tedy nebyla osoba bezvýznamná, přesto musel v časech první světové války splnit vojenskou povinnost, když sloužil jednak v Tyrolsku a také v Mukačevu. V solidnějších internetových podkladech je pak označován jako národohospodář. Což rozhodně byl. Stal se i prezidentem Ústředního svazu průmyslníků v Čechách a na Moravě. Působil také jako předseda ústředí českých šachistů a byl znám jako sběratel bibliofilií s českou tematikou neboli starých tisků. Tyto jeho sbírky samozřejmě propadly státu, ale pravděpodobně se zachovaly. Svým významem mají být důležité.

Co tedy v podkladech nenajdete, je, že Kruliš–Randa byl i chovatelem exotického ptactva. Člověka s tak rozsáhlým pracovním rozsahem si ale nemůžete představovat, že každé ráno obíhá své chovatelské zařízení a doplňuje svým chovancům krmení. To by byl nesmysl. Na tohle měl určitě jiné schopné lidi. Podle toho, co se dříve říkalo, byl na tuhle činnost u Kruliše–Randy najímán právě mladý Zdeněk Veger. Kruliš–Randa musel významně podporovat tehdejší KPEP, protože valná hromada jej v roce 1937 zvolila čestným členem. Protože tuto skutečnost si můžeme v materiálech KPEP ověřit dodnes, rozhodl jsem se jeho postavu chovatelům blíže představit.

Ačkoliv se svou funkcí ve významné společnosti Báňská a hutní skončil v roce 1941 a odstěhoval se na zakoupený velkostatek v Lažanech, nevyhnul se pohnutému závěru svého života po válce. Nejprve byl obviněn z kolaborace a souzen v roce 1946. Byl však osvobozen. Následně byl obviněn z napomáhání k útěku do ciziny a uvězněn. Nějaký čas strávil v pracovním táboře, krátce na svobodě a znovu byl obviněn z velezrady a odsouzen na 11 let. Vypršení svého věznění se již nedočkal – zemřel ve věznici na Mírově v roce 1958. V roce 1969 byl samozřejmě rehabilitován.

Docela podobný osud sdílela i jeho vila na Pavím vrchu v Praze. Nejprve byla zabavena Němci a sídlila tam posádka SS, která se 6. 5. 1945 po tuhém boji vzdala. Následně byla vila znovu zabavena a sídlila tam 6. správa StB. Dodnes je tato nemovitost využívána ministerstvem vnitra.

Další osobnosti činné v KPEP

Každý lidský koníček, záliba, hobby nějakým způsobem a do jisté míry ruší zavedené společenské postavení, postavení, které platí i v takzvané beztřídní společnosti. V časech, kdy u nás panoval systém beztřídní společnosti, koloval takový vtip: Všichni jsme si rovni, ale někteří soudruzi jsou holt rovnější. Přes svého koníčka jste se mohli setkat a hovořit s lidmi z očí do očí, s lidmi, s kterými jste se jinak potkat vůbec nemohli. Stalo se mi třeba při posuzování ptáků na světových šampionátech, že jsem se takhle potkal s dolarovými multimilionáři, a oni dokonce měli přede mnou respekt, protože jsem měl na klopě posuzovatelský odznak s „inspektorskou zahrádkou“, zatímco oni jen obyčejný. Vrcholem všeho byla příhoda o tom, jak americký multimilionář nesl českému posuzovateli J. Tikov­skému harmoniku. Také ve výboru KPEP vykonávali některé funkce lidé, které byste v obyčejném životě potkat prostě nemohli.

Někdy, tak asi koncem šedesátých let minulého století, vykonával funkci jednatele KPEP Otto Sezemský. Byl to takový na první pohled sečtělý pán, menší postavy se zlatými brejličkami. Pokladní spolku jej vždy uctivě oslovoval pane plukovníku. Ano, původně byl voják. Další člen KPEP, známý chovatel, posuzovatel a kroužkovatel ptáků, říkával: Jo, já když jsem sloužil, tak Sezemský byl můj velitel pluku. Jak to tak na vojně chodí, ti schopní nakonec povýší. Pan Sezemský také povýšil, a to až na ministerstvo národní obrany, kde se stal nějak vlivným u Vo­jen­ského zpravodajství. To je však oblast tajná, o které se jen tak nic nedozvíte. Až teprve po tom státním bankrotu v roce 1989 prosákly sem tam nějaké zmínky i o tomhle tak solidně vyhlížejícím pánovi. Někteří jeho spolu sloužící z té doby byli dokonce i popraveni, jako třeba jeho tehdejší nadřízený Reicin, který to, tuším, dotáhl na generálskou hodnost. Sezemský měl nejspíš daleko více pod čepicí než jeho nadřízený, dočetl jsem se, že byl penzionován a dodatečně potrestán důtkou ministra obrany. To byl tedy trest, který jej musel opravdu rozplakat.

Ale abych snad nevypadal nějak příliš zaujatě, Vojenské zpravodajství se nutně zabývalo nejen politickým bojem a s tím spojenými čachry, ale i obyčejnými krádežemi, které se nevyhýbají ani osobám vysokých hodností. Je vcelku jasné, že důchodce pan Sezemský i další lidé ve výboru představovali pro StB záruku v tom smyslu, že se my, ti obyčejní, budeme zabývat jen a jen těmi ptáky, za kterými se nebude skrývat zlý nepřítel. V tomhle smyslu to bylo naopak prima, protože jsme se těmi ptáky mohli opravdu zaobírat a lidé s dlouhými prsty nám dělali garanty.

Mnohokrát jsem si sám sobě kladl otázku: Byl Sezemský komunista? A dospěl jsem k závěru, že nebyl. Nebyl to žádný snad pomstychtivý člověk, sprostý udavač nebo tak. Byl to profesionál, který si někdy v mládí zvolil povolání, které pak vykonával.

Takhle začátkem sedmdesátých let byl tamhle v Chile odstraněn vojenským pučem jejich prezident. Měli jsme právě výstavu v botanické zahradě a vedla se tam debata, která hodně nekopírovala oficiální názor. Sezemský stál kousek za námi a naslouchal. Profesionálně. V té debatě jsme se dostali i na situaci u nás a já povídám: Co chcete, když komunisti vyhráli v roce 1946 volby! Nevyhráli, ozval se pan Sezemský. Přijďte mě navštívit, já vám to vysvětlím, byl jsem členem ústřední volební komise. Já a tehdejší předseda jsme se k té návštěvě nedostali, pan Sezemský odešel navždy.

A byl pan Sezemský také opravdový chovatel exotických ptáků? Ano, zajisté, dokonce takový, který si dokázal na papoušcích namastit kapsu. Jeho jméno je spojeno s prvním výskytem bílých korel u nás. Koncem šedesátých let k nám prosákly zprávy o tom, že až na Floridě se jednomu chovateli podařilo odchovat raritu, bílou korelu. Pak jsme se zase dozvěděli, že takoví ptáci jsou již v Evropě. Mezi movitějšími chovateli to vřelo. Jak se k těm ptákům dostat? Pan Sezemský se kamarádil s panem Starostou, který byl ředitelem vydavatelství Naše vojsko, které spadalo pod MNO. Naše vojsko stavělo tenkrát v Ruzyni novou tiskárnu a ředitel jezdil na Západ shánět nějaké modernější tiskařské stroje. Oba pánové chovali korely a měli údajně již nějaký výchozí mate­riál do chovu bílých, mutačních korel. Pan Starosta asi nějakou také dovezl. Protože oba dva zatraceně dobře věděli, co mají v rukou, nepustili ze svých chovů ani pírko.

Po obrovském tlaku zdola dovezl nakonec Zverimex několik málo párů bílých korel, o které se zájemci servali. Důležité bylo, že Zverimex stanovil jejich oficiální cenu! Cena páru bílých korel ve Zverimexu byla tenkrát astronomických 18 000 Kč. Tím okamžikem nemohl pány chovatele nikdo napadnout, že se neoprávněně obohacují. Traduje se, že za tuto oficiální cenu pak prodali všechno, co měli. Nebylo to nic jiného než to, čemu se dnes říká letadlo. Kdo byl dostatečně rychlý, ještě stačil vydělat. Za velice krátkou dobu, několik málo chovatelských sezon, byla cena bílé korely stejná jako té přírodně zbarvené. Korela je jedním z nejlacinějších papoušků dnešní doby. 

 

Život, i ten chovatelský, je plný všemožných zážitků, na které se dobře vzpomíná. Co bylo, bylo…

Samozřejmě, když se něco nepovedlo, stala se nějaká opravdu velká nepříjemnost, je lepší zapomenout. Nicméně i lecjaká nepříjemnost může po létech připadat lidem směšná. Tak proč se nepodělit? Pan Werich vždycky říkal, že legrace musí být za každých okolností.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (10x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře