Agapornisové, zvláště agapornis etiopský

Samec agapornise etiopského
Samice agapornise etiopského
Mladý samec požírající bobule.
Agapornisové etiopští při sběru potravy na zemi. Vzadu pár motýlků modrohlavých
Samec při sběru potravy
Samice s odrostlým mládětem
Etiopie, pohled z centrální náhorní plošiny směrem dolů
Obsah
  1. Kdo je opravdovým profesionálním ornitologem?
  2. Agapornisové
  3. Agapornis etiopský a Etiopie
  4. Novější informace
  5. Otázka zeměpisných forem

Ornitologie je věda, která se zabývá studiem ptáků a jejich životem. Člověk pozoroval ptáky odjakživa, již jenom proto, že byli součástí jeho obživy. Při vykopávkách jakési osady lidí z mladší doby kamenné bylo prý nalezeno mnoho kostí ptáků, jež ti lidé snědli. Údajně bylo rozeznáno až na osmdesát různých druhů. Ptáky ostatně jíme dodnes, i když počet druhů, které jíme, výrazně poklesl. S tím však výrazně poklesly i naše znalosti ptáků, sice jenom v celém průměru lidské populace, ale v určitém okruhu lidí je znalost ptáků mnohem vyšší, než kdy bývala. Alespoň si to myslíme. Co však nevidíte na vlastní oči, tomu musíte jen věřit. Nebo nevěřit, samozřejmě.

Ptáků žije na celém světě přibližně na deset tisíc druhů, či se jejich počet k tomuto číslu blíží. Přesného počtu se nikdo nedopočítá, protože i ti největší znalci se nemohou shodnout, co je druh a co pouze poddruh. Ostatně všechny ptáky žádný člověk nemůže znát dostatečně důvěrně, protože je jich na lidskou paměť příliš a všechny na vlastní oči vidět nemůžete. I znalci se dívají na ptáky z různých úhlů pohledu. Jsou ornitologové, jimž říkáme terénní. Ti studují ptáky ve volné přírodě. Známe ornitologii, které se říká muzejní, mnozí ze znalců se zabývají spíše ochranou ptáků, a v neposlední řadě jsou na světě ještě chovatelé ptáků. Ti však mají tu výhodu, že se na některé druhy mohou dívat dnes a denně vlastníma očima. Mohou tak vidět i něco, co druzí vidět nemohou. 

Kdo je opravdovým profesionálním ornitologem?

Jeden ze současných znalců ptáků nastolil takovou otázku a současně si odpověděl, že podle něho je to takový přírodovědec, který svoje poznatky publikuje v opravdu odborných publikacích. Do jisté míry to může být pravda, i když ne celá a čirá. Všechno má svoje úskalí. Za profesionálního ornitologa lze zajisté považovat třeba kurátora ornitologických sbírek Národního muzea, protože to musí být prověřený znalec, kterého ta profese i živí. Vysokoškolského učitele přednášejícího ornitologii nejspíš můžeme považovat rovněž za profesionálního ornitologa, nicméně musíme brát v úvahu, že jeho hlavní starostí nejsou ptáci, ale jeho žáci. O to méně času mu zbývá na skutečné studium ptáků. 

Jak se tedy pozná opravdu velký znalec? I já mám na tohle svoji vlastní teorii. Podle toho, jak umí naslouchat. Poštěstilo se mně v životě, že jsem mohl mluvit s lidmi, které u nás považujeme za největší znalce. Třeba docent dr. Waltr Černý nebo dr. Jiří Mlíkovský. Z obou pánů ochota naslouchat přímo čišela a beze studu dávali najevo, že ani oni nemohou znát všechno. Toť znaky velikánů, které třeba u většiny ostatních hledáte marně, u politiků zbytečně.

A co chovatelé? Ti musí samozřejmě vycházet ze zpráv podaných slovutnými ornitology. Jenže ti se v mnoha ohledech ve svých názorech neshodnou. A potom, odborné publikace s chovatelským zaměřením podávají některé, většinou základní zprávy o životě ptáků v přírodě s velkým zpožděním. Prostě proto, že musí použít některé staré zprávy podávané odbornými publikacemi. Třeba Milan Vašíček se odvolává ve svých knihách na Forshawa. To je asi nejznámější souhrnná publikace o papoušcích. Jenže dnes jsou tyto zprávy staré padesát let. Některé slovní obraty použité Forshawem mohou být i stoleté. Je tady prostě nějaký vývoj, situace se mění a my bychom ji měli zohlednit. O to se chci malinko pokusit.

Agapornisové

Některé druhy malých papoušků rodu Agapornis jsou jedněmi z nejznámějších a nejoblíbenějších papoušků vůbec. Většina chovatelů je také dobře zná. Několik druhů tohoto rodu jsou ptáci dnes snadno odchovatelní, hlavně proto, že chovatelé během času získali dostatek zkušeností a také ptáci se časem stačili přizpůsobit. Ne se všemi druhy to však jde v chovech tak snadno. Několik druhů můžeme považovat dokonce za domestikované, další druhy však tak snadno odchovat nejde. 

Poslední větší publikace vyšla před patnácti léty z pera Milana Vašíčka. Obsahuje mnoho cenných informací, ale dalo by se také ještě mnohé doplnit. Jednak je tady těch patnáct uplynulých let, to představuje také patnáct generací agapornisů, což představuje nějaký vývoj, a také jsme se mohli dozvědět hodně nového ze zemí, kde tito ptáci žijí. Proto bychom mohli i poopravit náš pohled na ně. Nejlepší by samozřejmě bylo procestovat země, kde žijí, na což většina z nás nemá peníze a často ani dostatečnou tělesnou kondici. Mnohým se to podařilo, bohužel zase jejich hlavním předmětem zájmu nebývají papoušci, ale zcela jiné druhy ptáků. I tak může jeden získat cenné informace. I já jsem sem tam něco zaslechl a rád bych se o to podělil. 

Agapornis etiopský a Etiopie

Za domestikovaného agapornise a také dnes nejsnáze odchovatelného můžeme považovat Agapornise růžovohrdlého. Dokonce se někdy doporučuje použít tyto ptáky jako chůvy. Pro chovatele známým ptákem je i Agapornis etiopskýAgapornis taranta (Stanley, 1814). Je to sice v evropských chovech, řekněme, ustálený druh, ale s jeho odchovy to nejde tak snadno jako s jinými agapornisy. Pamatuji časy, kdy byli tito ptáci na výstavách raritou, na které oko chovatele s radostí spočinulo. I když je to již dávno. V současnosti odhaduji, že by se za pár tarantů mohlo platit tisíc korun. To na jednu stranu není moc, to si může leckdo dovolit, na druhou je to zase více než za běžné agapornisy. Proč tomu tak je? Stále bychom si měli klást otázku: proč? To dětské proč. Strýčku, moře, proč je slané? Bez zvídavosti dále nepokročíte. Protože se říká, že opakování je matkou moudrosti, měli bychom si něco zopakovat. 

Nejdříve asi o domovině těchto agapornisů, Etiopii, zemi na severovýchodě Afriky. Není to zrovna malý kus tohoto kontinentu. Pro lepší představu: je to kus země, který je asi tak čtrnáctkrát větší než naše republika. Podle Wikipedie měří 1 104 000 kilometrů čtverečních. A také je to druhá nejlidnatější země celé Afriky. Podle údajů z roku 2019 se odhadoval počet obyvatel na 112,2 milionu. Přitom se odhaduje, že na 80 % všech jejích obyvatel žije na venkově a živí se zemědělstvím. Blížíme se k jádru věci. Země je to většinou hornatá. A nejsou to jen tak nějaké kopečky, ale opravdu vysoké hory. Náš nejvyšší vrchol Sněžka by tam byl jen bezvýznamným kopečkem. Nejvyšší hora Etiopie je údajně Ras Dašen, se svými 4 533 metry výšky prý pátá nejvyšší hora Afriky. Etiopii dominuje rozsáhlá náhorní plošina ve středu země rozdělená napůl Velkou příkopovou propadlinou. Její průměrná výška se pohybuje mezi 1 500 až 3 000 metry nad mořem. 

Jsme v Africe, tudíž by tam mělo být podle našich představ teplo. To ano, slunce tam svítí více než u nás, lidé jsou opálení. Svítí však jen dvanáct hodin den co den, dvanáct hodin je tam noc. Celoroční rovnodennost. A protože to je v horách, vysokých horách, je tam v noci zima. Proto musí domorodci v noci topit. Čím asi tak mohou topit? No přece dřevem, to dá rozum! A kde ho berou? Přece v lese, to dá zase rozum, ne? A co na to ty lesy? Již dávno zmizely. Před časem jsem četl nějakou studii o tom, proč právě Etiopii postihlo katastrofální sucho, které vyvolalo hladomor. Utkvěl mi v paměti údaj, že již někdy před sto léty zbývalo v Etiopii asi tak sotva 10 % původních horských lesů. 

Když se tedy vrátím k Forshawovi a jeho citaci, že agapornisové etiopští jsou v podstatě hlavním druhem ptáků vysokohorských lesů etiopské náhorní plošiny, musí mě napadnout otázka, jestli tam ještě vůbec ti ptáci žijí, když lesy zmizely. No, já tam samozřejmě nebyl, takže jsem to na vlastní oči vidět nemohl. Forshaw s největší pravděpodobností rovněž v Etiopii nebyl. Jen si prostudoval nějaké další práce. Cituje třeba: Urban, 1966, Smith 1959, Benson, 1945. Nezdá se vám to krapítko dlouho? 

Autor textu Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Autor fotografií zdroj: Shutterstock