O papoušcích

Rozela pestrá – Austrálie
Andulka vlnkovaná – Austrálie
Korela chocholatá – Austrálie
Ara ararauna – Jižní Amerika
Amazoňan modročelý – Jižní Amerika
Aratinga zlatý – Jižní Amerika
Obsah
  1. Z historie papoušků 
  2. Žijí všichni papoušci stejným způsobem?
  3. Jižní Amerika
  4. Malá ponaučení

Nedávno jsem si musel znovu, sice jen letmo, něco přečíst v knihách o papoušcích, které sepsal jejich autor Milan Vašíček. Odvedl dobrou práci, když pracně vyhledal všemožné zprávy a zapsal základní údaje, které člověk v hlavě nenosí, i když je rámcově zná. Od toho všemožné encyklopedie máme. Kdyby tohle všechno měl mít jeden ve vlastní hlavě, skončí to dříve nebo později nějakou havárií, přinejmenším léčbou duševní poruchy. Když si to všechno znovu prolétnete, můžete si všimnout i jistých detailů, o kterých se vůbec nemluví. Přesto mohou být pro mnohé docela důležité. Chov exotických ptáků je také o tom, jak dalece se dovedeme vžít do jejich způsobu existence. Mohlo by se zdát, že se nám to docela daří, přesto se můžeme posunout o kousek dál. To jde vždycky. Pro chov papoušků, především těch australských, vykrystalizovala metodika, která se zdá úspěšná, i když ne vždycky. Není sice docela správná pro všechny papoušky, to si však mnozí dobře uvědomují. Je tu ale i koloběh života. Staří odcházejí, mladí přicházejí a musí se také znovu učit. To, co staří znali, protože tomu tak bylo za jejich časů, mladí si musí někde přečíst. Nedá se nic dělat, začínat se musí historií.

Z historie papoušků 

Papoušci tvoří v systému přírody dobře rozeznatelný okruh ptáků, který měl od nepaměti nějaký bližší vztah k lidem. Ačkoliv žádný druh těchto ptáků původně nežil na území Evropy, dostal se sem nejprve jako klecní pták dávno. Jako první to byl druh alexandr malý, kterého přinesly do Evropy vítězné falangy Alexandra Velikého. To máme dnes tak asi 2 350 let. Potom to byl za časů Říše římské papoušek žako, kterého římští zbohatlíci nosili rádi veřejně na rameni, nad čímž se pohoršoval senátor Cato. Dobře že se pohoršoval, jinak bychom o tom neměli ani páru. Je však i novější historie. Každému správnému kapitánovi pirátských škunerů Karibiku seděl také na rameni papoušek, nejspíše nějaký amazoňan. Nemůžeme se tedy divit, že i lidem v Evropě se líbilo vlastnit nějakého toho pestře zbarveného papouška. Byl to docela dobrý obchodní artikl, zvláště pro námořníky. Za časů MUDr. Jaroslava Karáska, který sepsal první knihu o exotických ptácích u nás, jezdili bohatší nakupovat ptáky od námořníků do Antverp. Ostatně dodnes jezdíme nakupovat do Holandska. Nejvíce ptáků se dováželo do Anglie, která měla kolonie po celém světě. Odtud se pak šířil chov dále do Evropy. Od okamžiku, kdy se začaly objevovat odchovy papoušků v jejich chovech v zajetí, se také začal měnit pohled na tyto ptáky i z ornitologického hlediska. Ale i z hlediska všeobecného pohledu. Objevovala se ta nesmrtelná otázka: Proč? Proč se daří odchovy některých australských papoušků lépe než těch jihoamerických? Proč jdou lépe na odbyt australští než Jižní Amerika? I další. Některé z těchto otázek, z těchto proč, se dá zodpovědět poměrně lehce, u dalších můžeme přednést nějaké teorie. Protože všechno souvisí se vším, měli bychom začít od začátku. Tedy tím, jak tito ptáci žijí ve volné přírodě. 

Žijí všichni papoušci stejným způsobem?

Ale kdepak. Většina australských papoušků žije v krajinách, které zase až tolik příznivé k životu zrovna nejsou. Jsou to semenožraví ptáci, jejichž hlavní potravou jsou semena, jež loupou ze slupky. Takové potravy je v jejich okolí habaděj. Nemusí nijak úzkostlivě hájit svoje zdroje potravy, nejsou proto agresivní vůči dalším jedincům svého druhu. To, co se jim nedostává jako z rohu hojnosti je voda. K napajedlům musí létat i delší vzdálenosti a nutně se musí o vodu dělit. Protože opeřeným predátorům lze lépe čelit ve větším společenství, v hejnu, létají společně také k vodě. Mohli jsme to vidět třeba v televizi, kde byl uváděn přírodní dokument o tom, jak se australský raroh snaží ulovit nějakou andulku z velkého hejna. Nebylo to zase až tak jednoduché, i když se mu to nakonec podařilo. A co si z toho mohou vzít chovatelé? Něco si uvědomit můžeme. Než se takový papoušek mohl dostat do Evropy, musel být nejdříve chycen! Způsoby, jakými se dostat k papouškovi, se mohou zásadně lišit. Může to mít zásadní vliv na jeho chování v dalším životě. Australské papoušky lze nejlépe chytat u napajedel, kam musí vcelku pravidelně létat, a to ve větších počtech najednou. Chytnete však již ptáky v podstatě dospělé, kde každý jedinec se umí sám o sebe postarat. To je důležitá okolnost. Vynechejme protentokrát tu okolnost, že byli chyceni domorodci za účelem snědení, a uvažujme o okolnosti, že byli chyceni za účelem obchodu. Byli zachováni při životě, ale muselo jim být poskytnuto to základní. Totiž krmení a voda. Museli absolvovat strastiplnou cestu do Evropy, která kdysi mohla trvat, lodí, i několik měsíců. Nakonec však bylo lépe, i když jejich život zůstal omezen na nějaký malý prostor. Teď se musíme oprostit od lidského myšlení. Příkladem budiž rčení „volný jako pták“. Tak to není, i ptáci musí dodržovat třeba něco podobného, jako jsou hranice mezi státy pro lidi. Základem všeho je nažrat se a nenechat se přitom sežrat. Ptákům nažrat sice dáme, ale potom jde hlavně o to, jak silný pocit bezpečí jim poskytneme. 

Vrátíme-li se zpět k papouškům australským, kteří se původně dostali do zajetí již ve věku, kdy dokázali čelit různým nebezpečím, stresům a překonat je, můžeme se domnívat, že se dokázali přizpůsobit i novému stylu života. Začít nový život a lépe se v zajetí rozmnožovat. 

Ukázalo se již před více než sto léty, že na odchovech některých druhů lze dobře vydělávat, pokud se rozmnožují přímo v Evropě, protože odpadají náklady na dopravu, které byly v případě Austrálie příliš vysoké. Vznikly evropské farmy andulek a tuto prosperitu ukončila až první světová válka. Pro ochranu andulek to znamenalo, že se o ně v přírodě nikdo nezajímal, a může to být příkladem správné ochrany přírody. Něco podobného se stalo i u dalších australských papoušků. Austrálie, jako první kontinent, se začala potýkat s invazními druhy, které tam začaly páchat pěknou rotyku. Evropané se o tom dozvěděli jen okrajově. Víme třeba, že tam postavili takzvanou velkou králičí bariéru přes celý kontinent, aby králíkům, nepůvodnímu druhu, zabránili obsadit celou druhou půlku kontinentu. Neměli tam nic, co by králíky nutilo přemýšlet o druhé půlce základní poučky, totiž nenechat se sežrat. Tak žrali a množili se vesele. Nebyli to však jen králíci, ale i mnoho dalších živočichů, které si noví osadníci přivezli s sebou jako vzpomínku na starý domov. Namátkou třeba i kapři nebo velbloudi. Koneckonců tam nejsou původní ani ovce nebo krávy, ty však naštěstí nezdivočely. Austrálie reagovala tak, že striktně zakázala jakékoliv dovozy, ale i vývozy zvířat. A to již dávno. Tím pádem se australští papoušci mohli dostat do Evropy jen jako paš, anebo samozřejmě již evropské odchovy. Tím pádem evropské odchovy okamžitě stouply v ceně podle ekonomických zákonů. Chovatelé se vrhli na Austrálii. I u nás. Začátkem sedmdesátých let, když se řeklo „To je velký chovatel“, následovala otázka, kolik má párů penantů. Od té doby se trh nasytil a penant musí být té nejnovější mutace, aby jeho cena byla zajímavá. Padesát generací penantů v evropských klecích se přizpůsobilo novému stylu života dobře. Zákaz vývozu tedy způsobil zájem chovatelů, ceny šly s úspěšnými odchovy dolů, zatímco ochrana ptáků ve volné přírodě byla naprosto účinná. Obchod s přírodními ptáky můžeme odepsat, paradoxně to však může znamenat zkázu těch druhů, které se do chovů nedostaly. Jejich genofond lze v chovech uchovat, i když ptáci zmizí z přírody z důvodů nám neznámých. 

Jižní Amerika

Papoušci se z tohoto kontinentu dováželi ještě dlouho potom, kdy ti z Austrálie byli dávno tabu. Bývali mnohem levnější než australané. Jsou to však zcela jiní ptáci. Jen málo druhů žije v Jižní Americe způsobem, jakým žijí australané. Jihoameričani jsou ptáci, kteří převážnou část života prožijí v korunách stromů. Ze země tam jsou pro lidské oko téměř neviditelní. No a chytejte je někde ve výšce třeba třiceti metrů. To nejde. A když, tak jen náhodou. Jak se tedy do Evropy dostanou? Je to na fotkách. Kdosi mě přinesl onehdá německý zeměpisný časopis GEO, podobný americkému National Geographic. Byla tam zanícená reportáž o odhaleném pašování papoušků do USA. Přes celou dvoustranu byla fotografie otevřených papírových pytlů, ze kterých vykukovali různí papoušci. Vidíš? Vidím! Proč neulétnou, ptám se dárce? To jsem jej zaskočil. Protože jsou tak mladí, že ještě létat neumí. Byla to mláďata získaná, jak jinak, při kácení lesa a odsouzená k životu. Kdyby je nezískal překupník, dřevorubci z nich udělali grilovaná kuřata. Pak jsem jednou přišel do práce a na stole měl fotku vytrženou z nějakého časopisu. Byla na ní peruánská indiánka ve svém typickém kroji. Na hlavě klobouk, bouřku jako inspektor Bouše, pestrou sukni a pončo. Seděla na stoličce, vedle sebe plný košík mláďat několika druhů, asi aratingů, které krmila lžící kukuřičnou kaší. U toho psaný komentář: Takto se to robí, ty chumaj! 

Chrání se takto opravdu příroda, nabízí se otázka, anebo jde jen o levicový pohled na obchod? Obchod, který odlišuje člověka od opice, když jen člověk dokáže vyměnit jednu věc za zcela jinou? Opice nedokáže nic vyměnit, chce vždy všechno. Žádná práce, tedy činnost s nástroji, to dokážou i ptáci, mimo jiné právě papoušci. Schopnost vyměňovat různé věci, obchodovat, to je to, co nás odlišuje.

Co si z toho mohou vzít chovatelé? Inu dost. Většina jihoamerických papoušků přichází do Evropy, řekněme lidským pohledem, po prožitém neradostném mládí. Jejich zdraví nebývalo nijak skálopevné, když dorůstali jen na kukuřičné kaši. Bojácnost a nedůvěřivost mají mnohem silněji zakotvenou ve své povaze, než když prožívají stres dospělí australští papoušci. To se projevuje třeba tím, že po jejich získání u chovatele nejeví snahy o hnízdění i po několik let. Papoušci totiž mají zvláště dobrou paměť. 

Malá ponaučení

Když chytáme ptáky, děláme to obvykle dosti drsným způsobem. Bereme je do rukou stejným způsobem, jakým se jich zmocní dravý pták. Nemůžeme se divit, že si myslí, že je chceme ulovit. Pamatují si, že jsme to nebezpečí, které se jich chtělo zmocnit. Teprve po dokonalém poznání je do ruky můžeme brát. U chovných ptáků, které držíme ve voliéře za účelem odchovu, k takovému souznění obvykle vůbec nedochází. Každý chovatel by měl tedy přemýšlet o tom, jak ptáky přemístit ze zimní ubikace jinam, aniž by je bral do rukou. Třeba pomocí odlovné klece. Každý jiný způsob je pro ně útokem napodobujícím útok dravého ptáka. Musíme také přemýšlet o tom, jak ptákům poskytnout zdání bezpečí. Nějaké malé zástěny, za kterou se mohou schovat. Nebo často může neúspěch v chovu zapříčinit maličkost. Třeba nesprávné natočení otvoru do hnízdní budky. Chtějí pro vlastní pocit bezpečí vidět co nejvíce do dálky. Stále ještě jsou jihoameričtí papoušci mnohem méně zvyklí na evropské klece, přitom jejich dovozy jsou dnes již v praxi minulostí. Metodika jejich chovu není dosud spolehlivě tradována jako u australanů, proto to vyžaduje více přemýšlení a nápadů. Sám se toho již zúčastnit nemohu, proto jsem jenom ze sebe vysypal několik věcí, které okolo mne prošly. Snad to někomu pomůže. 
 

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (18x):

1
2
3
4
5

Autor textu Petr Podpěra

Český chovatel exotického ptactva, dosáhl několika prvoodchovů ptáků Střední Asie a Dálného východu. Od roku 1971 byl posuzovatelem exotického ptactva a od roku 1975 pak posuzovatelem mezinárodním organizace C.O.M. Vydal dosud tři knihy pro chovatele: Chováme exotické ptactvo, Zrnožraví pěvci celého světa, Andulka – domácí pták. Věnoval se fotografování portrétů jednotlivých druhů exotických ptáků a tyto fotografie byly použity asi v šedesáti různých knihách.

Autoři fotografií zdroj: Pixabay , zdroj: Shutterstock

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře