Pták roku 2021 – káně lesní – Buteo buteo (Linnaeus, 1758)

Konec roku je za námi, ale jaro se blíží, je za dveřmi. Ne podle počasí, to je nespolehlivé, ale podle toho, že právě v tomto čase je vyhlašován pták roku. Je to opravdu spolehlivější jak to počasí. Tak letos se jím stal dravý pták. Dravé ptáky mají ornitologové rádi, ne tak myslivci. Pokud mluvím o ornitolozích, mám na mysli takovou tu sortu, která vykrystalizovala až v posledních létech a pro kterou se dosud nenašlo výstižné české pojmenování. Jsou to lidé, kteří chodí na procházky do přírody s dalekohledem a potom si na aplikaci sdělují, co všechno viděli. Významný zdroj informací. Říkají si bérdvóčeři. Rve mně to uši. Obvykle se to píše sice anglicky, ale napsal jsem to po česku. Berte to třeba jako první krok při hledání výstižného českého výrazu. Takoví nadšenci ovšem nemusí být nutně i skutečnými velkými znalci ptáků, proto nikomu neuškodí několik dalších informací.

Káně lesní

Já mám někde vzadu v hlavě, v nespolehlivé lidské paměti, zasunuto, že dříve se docela všeobecně říkalo káně myšilov. Z hlediska ochrany to bylo pojmenování více než vhodné, protože poukazovalo na užitečnost těchto ptáků, když ukazovalo na převládající druh jejich potravy. V současnosti pak by ukazovalo přímo prstem, ukazováčkem, na jejich užitečnost, když se volá po umožnění trávení přemnožených myší. Což ohrožuje nejvíce právě ty káně. Když tedy ta káně sežere takovou otrávenou myš, její dny jsou také sečteny. Káně ovšem přemnožené nejsou ani náhodou. Ty mají co dělat s mnoha a mnoha dalšími nástrahami, počínaje tedy člověkem. A jeho přidruženou činností. První otázkou pak ovšem je, jestli jsou opravdu přemnožené ty myši, anebo má někdo skladem příliš jedu na jejich trávení, který se mu nějak nedaří prodat. Říká se tomu moderně marketing. Zase ta angličtina.

V dětství jsem tedy opravdu viděl přemnožené myši. Bylo to na jaře, asi tak 1941 až 1942. Sníh napadl právě 28. října, asi nějaká symbolika, a vydržel až do jara. Na jaře byly roztávající závěje plné myších děr a hladové myši rejdily všude okolo. Táta je střílel vzduchovkou z okna. Takové množství myší jsem již nikdy v životě neviděl! Jenže tenkrát je nikdo netrávil a jejich přemnožení zmizelo samo. Tenkrát také Wehrmacht zmrznul u Leningradu, což byl pro noviny silnější námět než nějaké přemnožení myší. To je komponent, s kterým také musíte počítat. Takže suma sumárum, káně lesní je dnes všeobecně považována za užitečného ptáka, myslivcům navzdory. Ti ji však dnes také nestřílí, odvolávajíce se sice na to, že je to zakázáno, ale hlavně proto, že patrony jsou příliš drahé na dravce, když se již nemusí odevzdávat trofeje a nestřílí se ani straky. Proto největším nebezpečím je dnes trávení karbofuranem, který je sice také zakázán, ale leckdo má ještě zásobu do foroty.

Druhým největším ohrožením dravců je pak elektrické vedení. Káně, jakož i další dravci, ne však tak typicky, rády vyhlížejí svoji kořist z vyvýšených míst. Sloupy elektrického vedení jsou pro ně více než příhodnými pozorovatelnami. Káně je však docela velký dravec se slušným rozpětím křídel. Při dosedání na sloup elektrického napětí svými roztaženými křídly může způsobit zkrat. Zkrat je doprovázen elektrickým výbojem, který křídlo upálí nebo upálí celého ptáka. 

Hnízdění

Pojmenování káně lesní se dnes používá téměř výhradně. Nejspíš proto, že nejraději hnízdí někde v lese. Nebývá to ovšem stanoviště pro hnízdo naprosto jednoznačné. Hnízda kání nejsou zase až tak velké stavby, jak bychom očekávali. Bývají sice někde vysoko na stromech, proto je často se země ani nevidíme. Mohou však být i docela nízko a vůbec ne v lese. Není to zase až tak dávno, kdy jsem byl upozorněn na hnízdo, které bylo sice na borovici, ale sotva tři metry vysoko. A vůbec to nebylo v lese, ale při polní cestě, téměř nepoužívané, s hustě keři zarostlými okraji. Myslel jsem, že ulovím dobré fotky, ale kdepak. Anebo jsem viděl kroužit káně nad samým centrem Prahy, kde si jich všimne málokdo. Káně sice hnízdí v lese, ale její život běží spíše na polích, kde shání potravu. Lidské oko je zaznamená spíše vysoko na obloze, kde krouží bez pohybu křídel, mistrně využívá stoupavých vzdušných proudů. 

Jsou to ptáci ostražití i plaší, ale ve vzduchu se cítí v bezpečí, což bývala jejich slabina. Pro střelce nebylo žádným vysokým uměním sestřelit nad nimi plachtícího ptáka. Popelka to dokázala i kuší. Často sedí na sloupech postavených podél silnic a na jedoucí auta nereagují. Vídávám je z dálky, mám na ptáky oči cvičené. Připravím si obvykle foťák, ale jak přibrzdím, káně odlétá. Z auta se mi je podařilo vyfotit jen málokdy. Většinou jen proto, když se nedokázala okamžitě rozhodnout, zdá má odletět s kořistí, nebo bez ní. To tedy musí být dilema i pro ptáky. 

Káně lesní je považována za nejhojnějšího našeho dravého ptáka. Nejsem si však vůbec jistým, zda toto tradované tvrzení platí i dnes. Mohou být lokality, na které se třeba dívají moje oči a vidí daleko více motáků pochopů. Ti jsou na vzestupu a vidíte je spíše v ploché krajině, v lese nikoliv. Káně má v letu docela typickou siluetu, se svými širokými křídly a krátkým ocasem, měla by být snadno k určení. Neznamená to však, že se nemůžete splést. Díval jsem se kdysi na tři dravce, jak krouží asi půl kilometru daleko. Nápadné bylo, jak dva se drží od toho posledního na jistou vzdálenost. Když vystoupali dost vysoko, přestali se stoupáním a přelétali mi rovně nad hlavou. Teprve v tom okamžiku jsem to pochopil. Dvě káně, jeden jestřáb. Proto ta uctivá vzdálenost. Jestřáb je schopen káni ulovit. 

Určování kání

S určováním kání to vůbec není tak jednoduché, a to ani když je vidíte po světle. Když vidíte jejich barvy. Proti světlu vidíte jen tmavou siluetu a nejste ani v rozpacích. Káně lesní jsou více než často ve svém zbarvení značně variabilní. Obvykle se mluví o světlém, středním až tmavém zbarvení dospělých ptáků. Stejná variabilita je ve vybarvení mladých ptáků, jsou však vždy jiní než ti dospělí. A v současnosti je podle Soustavy popsáno ještě celkem na jedenáct zeměpisných forem. V zimě pak se u nás vcelku pravidelně vyskytují další dva druhy kání, které nejsou zas až tak výrazně odlišné, abyste se nemohli vcelku snadno splést. Jsou to káně rousná a káně bělochvostá. Tito ptáci k nám přilétají opravdu zdaleka. Zrovna mně vyprávěl jeden specialista na zahnuté zobáky, že se mu podařilo dát vysílačku jedné bělochvosté káni. A hele, hnízdila pak na severu Ruska, až za Uralem. Káně jsou u nás považovány za stálé ptáky. Tedy za takové, které můžeme vidět na naší obloze celoročně. To však vůbec neznamená, že ty, které vám krouží nad hlavou někdy o Vánocích, jsou původem z Čech. I dravci na zimu odlétají, u některých je to viditelné, třeba u motáků, jiní to mají přímo ve jménu. Třeba sokol stěhovavý. Zase to vůbec neznamená, že by třeba na elektrárenském komíně v Přerově nemohl sedět sokol prakticky celou zimu. Je to jako všechno na světě mnohem zamotanější, než si vůbec dovedeme představit. Proto se ptáci stále studují. Abychom to všechno trochu lépe chápali. Mají totiž některé schopnosti vyvinuté mnohem lépe než my. Když to lépe pochopíme, můžeme to také třeba vhodně využít. Proto se vyhlašuje ten pták roku. Stává se, že někdy laik vidí něco, na co odborník civí celé roky a přitom to nevidí. Také proto se apeluje na laiky, aby se více rozhlíželi. 

Dravci mají v době hnízdění svoje lovecké revíry, proto nehnízdí v koloniích. U káně lesní se uvádí, že její hnízdní přizpůsobivost je velká. V kombinaci s malou příležitostí k založení hnízda, když v okolí není dost lesů, ale s dobrou příležitostí získání potravy, když je myší rok, byla nalezena jejich hnízda jen sto metrů od sebe. Bylo to v oblasti Pálavy. Jejich přítomnost na hnízdištích není sice tak nápadná jako třeba u motáka pochopa, který hnízdí ve volné krajině, ale snadněji zjistitelná jsou. Proto se uvádí, že káně je nejlépe spočítaným dravým ptákem u nás. Atlas hnízdního rozšíření uvádí z přelomu tisíciletí 11 000–14 000 hnízdících párů. 

Káně lesní je rozšířena v Palearktické oblasti od Kanárských ostrovů na západě až po Japonsko na východě. Severní a východní evropské populace jsou tažné. Ptáci ze Švédska, Finska a Ruska přelétají přes naše území někdy na přelomu září a října. Tento tah se dá docela dobře vypozorovat. Je jich najednou viditelně více. V tomto čase také již neplatí hranice hnízdních okrsků. Můžete pozorovat i letecké šarvátky mezi nimi, když na sebe útočí svými pařáty, nikdy jsem však nepozoroval nějaký konečný, krvavý souboj. Vždy jde spíše o letecké hry. Konečná fáze leteckého souboje se však odehraje v takové rychlosti, že mám jen neostré fotky. 

Ačkoliv na zimu jde zaznamenat i u kání lesních pohyb, změnu na pravidelných stanovištích, je otázkou, zda to lze vnímat jako tah. Není to totožný pohyb jako třeba u klasicky tažných pěvců. Podle kroužkování se sice naše káně pohybují ponejvíce jihozápadním směrem, ale většina z nich ani nepřelétá Alpy. Nejdále byla u nás kroužkovaná káně zaznamenána až v Alžírsku, což bylo něco přes 1700 km daleko, jde však o jeden případ. Oproti drobným ptákům se káně dožívají vyššího věku. Nejstaršímu kroužkovanému ptáku bylo něco přes 22 let. 

I do zpráv o výskytu kání zasahuje v mnoha případech takzvaná myslivecká latina. Koneckonců myslivci jsou asi nejčastější pozorovatelé volně žijících zvířat. Na Ledečsku mně všichni, kdo nosili aspoň někdy zelenou kamizolu, vysvětlovali, že je tam hodně kání proto, protože byly vysazovány uměle, kvůli vodárenské nádrži Želivka, aby čistily okolí od mršin. V pražském okolí si jich všimne málokdo. Viděl jsem třeba pár kání zapadnout do roští přímo nad hlavním vchodem nemocnice na Homolce. Je tam pás zdivočelé, nijak neupravované přírody. Zbytek pískovny ve stráni, které se ještě před padesáti léty říkalo Bečkárna. Je to takové zákoutí, kam ornitologové ani myslivci nechodí. Místo, odkud lze získat nějaké zprávy od náhodných pozorovatelů, laiků. Od pozorovatelů, jejichž pozornost byla vzbuzena právě takovou akcí, jako je pták roku.