Bubeníci od Pána Boha – zaostřeno na datlovité ptáky

V časném předjaří se mnoho lidských očí nemůže dočkat prvních jarních květů a mnoho lidských uší jásavého zpěvu ptáků. A já také netrpělivě naslouchám, kdy zazní podmanivý zvuk rytmických tamtamů datlovitých ptáků. Určitě nejsem sám...

Tady je to moje!

Kdo by neznal rychlopalbu datlovitých ptáků, která se často ozývá z parků, zahrad i lesů v časném předjaří a na jaře. Laikové se mohou domnívat, že tito známí "lékaři lesa" právě dobývají z kmenů stromů hmyzí larvy na vítanou svačinku nebo že si budují hnízdní dutinu. Tyto jejich obvyklé činnosti ovšem zní docela jinak a rozhodně nepřipomínají frekvenci pálícího samopalu. Tento zvukový projev, který zastupuje zpěv, se odborně nazývá bubnování. Je nepochybně zajímavé, že každý druh datlovitých bubnuje s jinou frekvencí, jiným začátkem a jinou koncovkou své bubnující strofy. Někteří datlovití jsou skutečnými mistry, kteří si dokáží ke své "hudební produkci" vybrat ten nejlepší nástroj - rezonující dřevo, vrchol stožáru vysokého napětí  nebo uvolněný okap u lesní chaty. Bubnující pták dává světu svým "virblem" na vědomí, že právě toto území považuje za své a zároveň k sobě vábí partnerku či partnera.

Fascinující sbíječky

Může se to zdát až neuvěřitelné: hlava datlovitých se při bubnování pohybuje rychlostí šest až sedm metrů za vteřinu! V době nárazu do větve stromu, kterých je více jak deset za sekundu, hlava  ptáka překoná zhruba tisíckrát sílu gravitace. Jeden druh amerického strakapouda je při bubnování schopen až pětadvaceti úderů za vteřinu! To je rychlost, která se vyrovná sbíječce!

Velmistr mezi bubeníky

Skutečným mistrem mezi našimi datlovitými ptáky je vzácný datlík tříprstý (Picoides tridactylus). Tento pták, jen nepatrně menší než známý strakapoud velký, ovšem bez červených skvrn, žije především  v šumavských hvozdech. Že by ho přímo toto místo předurčovalo na bubenického virtuosa? Právě zde totiž rostou a také se těží rezonanční smrky, s oblibou využívané  na výrobu hudebních nástrojů. Datlík vyhledává pro svou produkci co nejvhodnější nástroj. U tohoto druhu bubnuje samice i samec (dokonce samice je možná ještě aktivnější). Datlíci si trpělivě vybírají místa s větším rezonančním prostorem (dutinou) a do bubnování vkládají sílu a pohyb celého svého těla (ostatní druhy při bubnování využívají většinou jen pohyb hlavy a krku); proto je také frekvence jejich bubnování ze všech šplhavců nejpomalejší. 

Další hráči

Dobrým bubeníkem je i náš největší šplhavec datel černý (Dryocopus martius), který dosahuje velikosti vrány. Často se ozývá silným a vířivým bubnováním. Pravidelně bubnuje také náš nejznámější datlovitý pták strakapoud velký (Dendrocopos major). Naproti tomu velmi zřídka bubnuje strakapoud prostřední (Dendrocopos medius). Skromným bubeníkem je rovněž strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), se kterým se ovšem u nás setkáme jen výjimečně, poněvadž obývá především jižní Evropu a ze střední Evropy v posledních desetiletích silně ustupuje.

Dalším vzácným šplhavcem, který obývá listnaté a smíšené horské lesy, je strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos). Já ho poměrně často pozoruji v Podkrkonoší. Rovněž u tohoto druhu bubnuje samec i samička.

Trpaslík mezi bubeníky

Když jsem kdysi dávno jako kluk poprvé spatřil strakapouda malého (Dendrocopos minor) šplhat po kmeni naší staré jabloně, nemohl jsem od něj oči odtrhnout. Miniatura strakapouda velikosti vrabce mě dočista uhranula. Ovšem i tento trpaslíček vášnivě rád a často bubnuje a těmto produkcím se věnuje samička i sameček.

Chabí hudebníci

Mezi zřídka bubnující šplhavce patří žluna zelená (Picus viridis). Občas se sice snaží zabubnovat do koncových větví stromů nebo do nerezonujícího kmene zdravého stromu, její snaha se však míjí účinkem, poněvadž je jen málo slyšitelná.

Žluna šedá (Picus canus) je trošku "talentovanější" a dokáže zabubnovat alespoň na suchou, trochu rezonující větev.

Antitalent

Posledním druhem našich datlovitých ptáků je tajemný krutihlav obecný (Jynx torquilla), který je pouze o kapánek větší než vrabec. Navzdory svému přízvisku - obecný - je u veřejnosti takřka neznámý. Napomáhají tomu jeho dokonalé mimikry - je zbarven jako stromová kůra. Má velmi slabý zobák, takže si, na rozdíl od jiných datlovitých, netesá hnízdní dutiny sám. Při pohledu na jeho zobáček je nám jasné, že se o bubnování ani nepokouší.

Důmyslné hledání nástroje

Když jsem poprvé uslyšel v obřanských lesích na předměstí Brna hromovou palbu nad svou hlavou, strnul jsem údivem. Dalekohled mi tajemnou záhadu vzápětí odhalil: na stožáru vysokého napětí vášnivě bubnoval strakapoud velký. V očích soupeřů i roztoužených samiček musel být v té chvíli "superptákem". 

Datlovití si dokáží vybírat pro svá sóla roztodivná místa: drnčící železné tabule, okapy chat, stožáry, plechové střechy, kopule kostelů... Bohužel šplhavce přitahují i budovy zateplené pomocí polystyrénových desek, které bubnováním i hledáním potravy poškozují (v polystyrénu mohou být ukryty hmyzí larvy).

Nejpůvabnější se mi ovšem jeví nástroj, který ve své knize "Krása je rozmanitost plazů" zachytil Václav Cílek: "Svého času se na vyšehradském hřbitově usídlil nějaký rámusící duch. Místní lidé se domnívali, že se jedná o poltrgajsta, protože když hřbitov prohledali, nikoho nenašli. Byl to strakapoud, který bušil do rezonujícího křídla anděla na Slavíně. Podobně přírodní národy používají ke svému dorozumívání na dálku tamtamy a jiné ozvučné předměty. Mohly mít jako předobraz bubnování datlů? Jsou ptáci podobní nám, anebo jsme my podobní ptákům?"

Kam za datlovitými

V tomto případě milovníkům přírody jistě radit nemusím: kamkoliv do parků, zahrad i lesů. Nastražte uši a dalekohled nezapomeňte doma. Datlovití ptáci prozatím naštěstí, až na některé druhy, vzácní nejsou.