Cyklovýlet s korelou

S manželem jsme objevili kouzlo kempování, a tak jsme se rozhodli vyrazit na víkend do kempu v Nivnici. Vzali jsme si i kola a vydali se z Nivnice na Velký Lopeník a pak zpátky (delší, zato horší cestou) do kempu. Počasí nám přálo, bylo krásně, slunečno, dusno a teplo. Nebojte, nespletla jsem si stránky a nebudu popisovat cykloturistické cíle. Tento příběh je opravdu pro vás, jen jsem ho potřebovala uvést…

Nález

Když jsme se tedy po celodenním šlapání do pedálů krásně unavení, celí propocení a už i celkem hladoví vraceli z Dolního Němčí do Nivnice po krásné cyklostezce, kochali jsme se nejen krajinou, ale i kombajny a další technikou na polích, kde právě sklízeli úrodu. Před námi ani za námi nikdo nejel a já si najednou všimla, že pár metrů přímo před námi sedí na stezce papoušek. Manžel se stále kochal traktory, takže kam jede, moc nesledoval a já tak měla co dělat jej zastavit, protože jel přímo na papouška. „Pozor, pozor, stůj!“

Oba jsme zastavili a zírali na nádherně bílého ptáčka se žlutou chocholkou.

„To je korela, ne?“„Nevím, asi jo.“ Odstavili jsme kola a zkoušeli se k ptáčkovi přiblížit. Pořád seděl na zemi a ostražitě sledoval, co jako chceme. Muselo mu na tom rozpáleném betonu být hodně horko. „Co s ním?“„Nevím. Co s tebou, kluku? Nebo jsi holka? Pepiku! Lojziku, Oskare!“ Papoušek nic. Evidentně jsme jméno netrefili… „Půjdeš s námi?“ „Jak dlouho tu jsi, odkud jsi přiletěl?“ Papoušek stále nic. Jen se snažil ozobávat snítky sena na kraji cesty.

„Tak pojď, zkusíme to. Aspoň vodu ti seženeme. Tu už ani my nemáme.“ „Třeba najdeme, komu patří.“ Blbost – tomu ani já nevěřila. Ale bylo by to krásné!

Záchranáři

Vzala jsem papouška do ruky jako andulku či zebřičku. Vůbec se mu to ale nelíbilo. Zobal mě do ruky, ale já ho pustit nechtěla. „Nežer mě. Neboj se, nic ti nedělám. Půjdeme hledat páníčka, jo?“ Uklidnil se a já povolila sevření. V tom okamžiku jsem ho měla na hřbetu ruky. Byl unavený. Seděl klidně a spokojeně. „Jé, sleduj, sedí mi na ruce.“ „Co s ním budeme dělat?“ „Zkusíme najít někoho, kdo se ho ujme.“ „Super, a kam ho dáme? Do batohu?“ „To těžko! Vypadá, že je na ruce zvyklý, tak uvidíme, jak dlouho to vydrží.“ Šli jsme pěšky a kola jen vedli. Cyklostezka je v těsné blízkosti hlavní silnice, a tak bylo vidět, jak si nás projíždějící auta všímají. No, nás, spíš toho ptáčka, který mi seděl na ruce, takže téměř na řídítkách. 

Ušli jsme necelý kilometr, než jsme potkali první hospůdku. Cestou papoušek střídavě zkoušel, kde se mu bude sedět nejlépe – na ruce, na řídítkách, na rameni… Probíral mi řetízky na zápěstí, na krku, vlasy i řetízkové náušnice. Nastalou neuvěřitelnou situaci jsem si užívala, zároveň nechápala a každým okamžikem čekala, že skončí. Že mi papoušek uletí. Ale byl už nejspíš tak unavený, že byl rád, že se veze.

Pátrání

Na první zahrádce v Nivnici byl „náš“ papoušek samozřejmě středem pozornosti. Všichni se tam s námi dávali do řeči a divili se, že vůbec není náš, i když se nás tak drží. Na zemi byla miska s vodou pro pejsky. Nabídla jsem ptáčkovi vodu, kterou okamžitě přijal a napil se. Poptali jsme se přítomných místních, kdo u nich v obci chová podobné papoušky nebo zda nevědí, komu mohl uletět.

První z tipů byl místní chovatel, ten ale nebyl doma a jeho maminka nám řekla, že chová větší papoušky. Takovéhle vůbec nemá. Náš zájem a snahu výslovně ocenila, ale nikoho dalšího nám bohužel nedoporučila. Tak jsme pokračovali v hledání „naslepo“. 

Ptali jsme se téměř všech, koho jsme potkali, zvonili na doporučených místech, ale že byla slunečná sobota, pozdní odpoledne, vše bylo bezúspěšné. 

S papouškem na kole

Někdo se nám snažil pomoct víc, někdo méně, avšak všichni nám s úsměvem na rtech sdělili, že to vypadá na suvenýr z dovolené. Což o to. Mně by to nevadilo, ale manžel už začínal být nervózní, a navíc jsme spali v kempu, pod stanem. Ještě do dalšího dne. To by bylo hodně zajímavé… Ale nic z toho jsem neřešila. Řešila jsem jen to, jak rychle dostat papouška k vodě, a hlavně k jídlu, než mi uletí nebo pojde. Netuším, kolik tento druh vydrží v horku bez vody. Trávu nechtěl, stále mi seděl na rameni a obíral mě. Pak mi trošku sklouzl, seděl mi nad lopatkou a já měla tendenci se předklánět, aby nespadl. Kolo mi už nějakou dobu vedl manžel, abych já mohla držet papouška. Teď jsem ho měla na zádech, takže ruce jsem měla volné.

„Ukaž, dej mi to kolo, povedu si ho.“ „Já ho vezmu, hlídej ptáka.“ „Dej ho sem, sleduj, kde ten chocholáč sedí. To si to kolo můžu vést sama. Možná můžu i jet…?“ Vzala jsem kolo a spíš jen z legrace nasedla. Pomalu jsem se rozjela a čekala, zda papoušek spadne, uletí nebo projeví jakkoliv jinak nesouhlas s mým počínáním. Nespadl ani neuletěl, držel se a vypadal, že se mu to snad líbí. Mně se to tedy líbilo určitě. I manžel se začal smát a nevěřil vlastním očím.

S papouškem na zádech jsem vážně na kole ještě nejezdila. Ale je to zábavné! Evidentně i pro ostatní, protože si nás lidé všímali a bavili se tím, že jedu na kole s papouškem na rameni.

Nová majitelka

Projeli jsme tak několik ulic Nivnice, až jsme byli v poslední, těsně u kempu. Před jedním z řadových domků seděli na lavičce na sluníčku starší manželé. Zastavila jsem, pozdravila a zeptala se znovu na totéž co doteď.

„Jééé, vážně bychom si ho mohli nechat? Nebo… No, my bychom ho darovali. Můžeme ho darovat?“ Záchrana, úleva, tak vážně nám nezůstane? Paní mi papouška vzala z ramene a přemýšlela, komu ho darují. Kdo by ho tak nejlépe zachránil. „Dáme ho Janě. Oni přece měli taky takového.“ Přešli jsme přes cestu a zazvonili u sousedů.

„Ahoj, Jani, nechcete papouška, podívej, tady paní s pánem ho našli a nevědí, komu patří.“ „Ahoj, no teda! Holka, ty jsi krásná, no pojď ke mně. Neboj, nic ti neudělám. Opravdu si ji můžeme nechat?“ „Takže je to holka? Určitě si ji můžete nechat. Prosím, dejte jí hlavně vodu.“ „Určitě dáme. Moc děkujeme!“

Původního majitele se nám sice najít nepodařilo, ale paní Jana měla očividnou a opravdovou radost, takže jsme moc rádi, že je právě u ní. Poděkovala jsem jí za to, že se o ni postarají, a popřála, aby z ní měli dlouho radost. 

Ještě jsme si pak chvíli povídali s paní sousedkou, která předání vymyslela a zprostředkovala, a jeli jsme do kempu.

Možná někdy

Těšilo nás, že se nám podařilo papouška zachránit, ale zároveň mi bylo líto, že jsem se s ním musela rozloučit, když se mne tak dlouho držel. Ještě zbytek dne u večeře i u ohně v kempu jsme si o našem úžasném zážitku plni dojmů povídali a manžel mi pak řekl, že už se připravoval i na to, že si ho vážně necháme. Že byl opravdu krásný. A úžasně ochočený.

Že to byla opravdu korela, jsem si „vygooglila“ až doma, ale jestli jsou všechny takové, je možné, že to s nimi taky někdy zkusíme.