Skalňáci v přírodě a v lidské péči

Skalňáci patří k nejnádhernějším ptákům na světě. Jejich vzhled je až bizarní a způsob života velmi neobyčejný. Vidět skalňáky žijící skrytě v hustých deštných pralesích severu Jižní Ameriky je bezpochyby tajným snem každého člověka, který se zajímá o ornitologii. Zážitkem může být i jejich pozorování v zoologických zahradách. Příležitostí k tomu ale není mnoho.

Zařazení a popis druhu

Skalňáci patří do řádu pěvců a spolu s dalšími 94 druhy ve 33 rodech do čeledi kotingovití (Cotingidae). Oba druhy – skalňák andský a skalňák oranžový – žijí v geograficky odlehlých územích. 

Skalňák oranžový – Rupicola rupicola (Linnaeus, 1766) – je velký asi 32 cm a dorůstá do hmotnosti okolo 250 g. Zbarvení samců je oranžové. Výrazná oranžová chocholka překrývá celý zobák a podél jejího okraje je tenký černý lem. Černé proužky jsou také na křídlech a ocasu samců. Samičky jsou zbarveny nevýrazně hnědošedě a mají chocholku jen naznačenou. U skalňáka oranžového nejsou popsány žádné subspecie. 

Skalňák andský – Rupicola peruviana (Latham, 1790) – je podobně velký jako skalňák oranžový. Jeho zabarvení je odlišné. Samci mají peří na těle i hlavě červené, peří na křídlech je bělavě šedé až černé a ocas je černý. Samičky jsou nevýrazně kaštanově hnědé a chocholka je u nich také jen naznačena. U skalňáka andského jsou popsány čtyři subspecie – Rupicola peruviana peruvianus (Latham, 1790), Rupicola peruviana aequatonialis (Tatzarowsky, 1889), Rupicola peruviana sanguinolentus (Gould, 1859) a Rupicola peruviana saturatus (Canabis a Heine, 1859). 

Jednotlivé subspecie se od sebe odlišují hlavně různou intenzitou červeného zabarvení peří, které může být od oranžové až po temně červené. Rozdílné je také zbarvení duhovky oka. Mladí samečci obou druhů vypadají až do stáří jednoho roku podobně jako samičky. Po těle mají jen oranžové, žluté nebo načervenalé skvrny. Kolem dvou let věku skvrny postupně mizí a převažuje oranžová a červená barva. Ve třech letech jsou samečci zbarveni stejně jako dospělí ptáci. Mladé samičky jsou zbarveny podobně jako samičky dospělé. 

Výskyt

Dva druhy skalňáků vznikly alopatrickou speciací, tedy extrémní geografickou izolací. Obývají dvě odlišná a pro ně nepřekonatelně oddělená území. 

Skalňák oranžový žije v nížinných mlžných pralesích Guyany, Surinamu, jižní Venezuely, východní Kolumbie a severní Brazílie. Jeho nejhojnější výskyt je zaznamenán na Guyanské vysočině a v pralesích u pramenů Amazonky a Orinoka. 

Skalňák andský žije ve vysokohorských deštných pralesích And. Obývá hustě zarostlá údolí a skalní rozsedliny, kde se udržuje chladnější a stále vlhké klima. Nominátní Rupicola peruviana peruvianus se vyskytuje jen na území Peru v ohraničené oblasti centrálních And. Rupicola peruviana aequitonialis obývá relativně rozsáhlá území východních And od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor až do severního Peru. Rupicola peruviana sanguinolentus žije ve vysokohorských deštných pralesích And v západní části Kolumbie a severozápadního Ekvádoru. Rupicola peruviana saturatus se vyskytuje v Andách na jihovýchodě Peru a jeho teritorium zasahuje až do části And na severozápadě Bolívie. Oba druhy skalňáků obývají jen vlhká stinná místa v kotlinách porostlých nejhustější vegetací. Zde hnízdí na skalních útesech ve stínu pod převisy a vždy v blízkosti potoků.

Chování a potrava

Skalňáci žijí samotářsky a skrytě. V hustých pralesích se pohybují velmi hbitě, vlnovitým letem s velikou manévrovací schopností. Samci se někdy sdružují do malých hejn o počtu maximálně 5–6 kusů. Navzájem se tak varují před predátory, kterými jsou hlavně harpyje pralesní, orel černobílý, ocelot a puma. Z hloubi deštných pralesů skalňáci vylétají jen v době toku a páření. Jen v této době je lze pozorovat a tehdy jsou i nejzranitelnější.

Potravu skalňáků tvoří hlavně ovoce. Nejčastěji jsou to různé bobule z lián (uvádí se až 70 druhů) a papája. Bylo prokázáno, že až tři čtvrtiny plodů, které přijímají, má červenou nebo černou barvu. Nemalou složkou jejich potravy je velký hmyz, žáby, ještěrky a drobní hadi. Množství živočišné potravy výrazně stoupá při krmení mláďat.

Tok a hnízdění

V období od konce listopadu do února se samci skalňáků shromažďují na tokaništích. Tok probíhá ještě za tmy a při rozednívání nebo těsně před setměním. 

Samci (někdy je to hejno až o padesáti kusech) přilétají na vysoké stromy ve skalnatých údolích. Na větvích nebo i na skalních výběžcích samci lákají samice předváděním svatebních tanců. Navzájem se napadají a odhánějí, přičemž vydávají krákoravé, pískavé nebo chrochtavé zvuky. V průběhu samotného toku se samci skalňáků uklánějí, roztahují křídla, čepýří třásňovitá pera na křídlech (výraznější jsou u skalňáků oranžových), nadskakují a vyhazují hlavou nebo ji klopí ze strany na stranu. 

Samice, kterých je na tokaništi výrazně menší počet, sledují samce z dostatečné vzdálenosti. Pokud si samice některého samce vybere, přiletí k němu a začne mu oštipovat třásňovitá pera na křídlech, což je výzva svolnosti k páření. Po spáření, které trvá několik minut, samice odlétá zpět do hloubi pralesa. Stavba hnízda i veškerá péče o mláďata je jen na ní. 

Samci se na tokaniště stále vracejí v dalších dnech v pravidelných časech. K tokaništi pak přilétají jiné samice svolné k páření. Příležitost k páření dostane jen málo samců. U některých kotingovitých včetně skalňáků je v období toku popisován u ptáků ojedinělý jev – někteří dominantní samci se mohou spářit se samci submisivními. 

Samotné hnízdění začíná na přelomu února a března. Hnízdí vždy několik samic poblíž sebe a vytvářejí malé hnízdní kolonie. Hnízdo stavějí z bahna, které lepí slinami na skalní útes nebo do skalní rozsedliny, nejčastěji v blízkosti potoka a zpravidla do výšky asi dvou až tří metrů nad hladinou. Stojí za povšimnutí, že ostatní ptáci z čeledi kotingovití stavějí hnízda jen v korunách stromů. Hnízdo skalňáka má tvar širokého komolého kužele a hnízdní jamka je vystlána rostlinnými vlákny. Samice se většinou do svých hnízd vrací i v dalších letech. Snůška čítá jedno, někdy dvě bílá vejce s tmavými skvrnami. Inkubace trvá 28 až 29 dní, je tedy na pěvce poměrně dlouhá. Mláďata jsou krmena hlavně velkými druhy hmyzu, žábami, ještěrkami a drobnými hady. Opouštějí hnízdo asi 35 dní po vylíhnutí.

Skalňáci v lidské péči

V zajetí jsou skalňáci drženi jen vzácně a jejich odchovy jsou zcela výjimečné. Ve světě jsou v expozicích jen v takových institucích, jako je Zoo San Diego, Zoo Hudson nebo Dallas World Akvarium. V Evropě je chová například Weltvogel Park Walsrode (oba druhy), Wisbroek breeding centre v Holandsku nebo Zoo Wuppertal v Německu. V EU jsou drženi i v několika soukromých chovech. Skalňáci nejsou zapsáni v CITES a obchodníci v Evropě je k prodeji čas od času nabízí. V roce 2018 byla cena páru asi 15 000 eur. Dle dostupných informací nejsou dnes v České republice drženi v žádné zoo ani u soukromého chovatele. V sedmdesátých letech minulého století chovala skalňáky oranžové Zoo Praha.

V chovatelských zařízeních jsou skalňáci krmeni podobně jako ostatní plodožraví a hmyzožraví ptáci. Bez problémů přijímají komerčně vyráběné granule pro plodožravé a hmyzožravé ptáky, směsi pro hmyzožravé, různé druhy tropického a našeho ovoce a hmyz (cvrčky, sarančata). Také v zajetí údajně upřednostňují granule a ovoce červené a černé barvy.