Bylo nebylo 4
Tentokrát by moje vyprávění mělo být oproštěno od ptáků, i když to v mém případě tak docela nepůjde. Co byste také asi chtěli, když ptáci se prolínají mým životem více než cokoliv jiného. Tentokrát se mi však rojí v hlavě Morava. Jen párkrát jsem byl na Moravě, aby to nebylo kvůli ptákům. Nicméně z Čech na Moravu se ponejvíce jezdí kvůli kratochvíli, která rozhodně není pro abstinenty. Každý větší podnik v Čechách pořádal a pořádá pro zaměstnance, aby stmelil kolektiv, zájezdy do sklípků. Kdo nebyl ani jednou za život ve sklípku, jako kdyby nežil.
Bylo to dávno, odhaduji tak někdy v druhé polovině šedesátých let minulého století. Zaměstnán jsem byl jako zásobovač KVUSS Praha. Takhle v pondělí jsme s kamarádem dostali příkaz vyřídit cosi naléhavě v Ostravě. Tak jsme si řekli, že ano, ale na zbytek týdne si vezmeme dovolenou, abychom si tu Moravu jak se patří vychutnali.
Vyrazili jsme hned v pondělí odpoledne, ale když se setmělo, byli jsme jen v Olomouci. Dva civilové, ale zaměstnanci vojenské správy. Protože jsme měli cestovní rozkaz, šli jsme za dozorčím důstojníkem posádky, aby nám sehnal nocleh. Bohužel nic nemám! Protože sice bylo léto, ale venku psí počasí, nechal nás přespat v posádkovém vězení, ale půjčil nám deky. Peněženky a hodinky jsme u něj nechali v úschově. Copak já, já měl odslouženo, byl jsem na pryčnu zvyklej, kamarád byl nevoják, ten na tvrdé lože nezapomněl až do smrti. Byla to noc zážitků – když po půlnoci začali arest plnit delikventi v uniformách a viděli tam spát dva v civilu, nestačili se divit, co je to za potentáty.
Ráno jsme pokračovali do té Ostravy. Tam jsme měli zamluvený hotel, tedy vše v naprostém pořádku. Pak jsme okusili Brno a jeho zvláštnosti. Tady nás nechali přespat v kanceláři náčelníka KVUSS Brno, který měl příhodně dovolenou, na koberci a půjčili nám spací pytle. Komfort, a hlavně zadarmo.
Odtud jsme pokračovali do hlavní destinace, kterou byly Horní Dunajovice. Tam žil ředitel vinařských závodů, u kterého jsme byli hosty. Společně s otcem mého kamaráda byli zavření v koncentráku, oba za černou zabijačku, a vyprávěli, jak jeden druhému zachránil život. Jejich manželky je držely vší silou daleko od sebe, protože se při vzpomínkách, jak se tenkrát zachraňovali, obvykle zřídili natolik, že je hlavy bolely déle než obvykle. Kamarád se vymlouval, že musí řídit, proto neměl nástup přiměřeně pozvolný. Já nastoupil do služby ihned a bylo mně důrazně řečeno, že u nich se voda nepije. Víno té nejlepší kvality, šambrované. Nic lepšího jsem již v životě nezažil, ale přece jenom… čeho je hodně, toho je příliš. Od rána do večera, do toho omladina věděla, kde jsou právě v ten čas hody.
Poslední den ráno jsem se probudil s nesmírnou touhou vypít sklenici studené vody. Musel jsem vypít sklenici studené vody! Pan ředitel byl již vzhůru a z kohoutku pouštěnou vodu by slyšel. Na dvoře však byla pumpa. Vzal jsem si kartáček na zuby, sklenici a hurá na dvůr. Pod okny kuchyně, kde seděl pan ředitel, jsem prolezl po čtyřech, doběhl k pumpě a začal zuřivě pumpovat. Voda právě začala téct, když vtom mě chytil za rameno. Co to je? Chci si vyčistit zuby. Pojď se mnou. Nalil mně do mé sklenice meruňkovici – a teď si čisti zuby! Podlouhlý jihomoravský dvůr, který pozvolna přecházel ve vinici a meruňkový sad, byl zalit slunečním jasem z ohnivého kotouče, který ještě visel nízko nad obzorem. Nejdřív se začala okolo toho slunečního kotouče tvořit duha, pak všechno začalo ztrácet obrysy a barvy začaly vybuchovat jedna přes druhou. Byl to zázračný obraz, ale nedokázal bych to namalovat. Snad jen v deliriu. Pan ředitel ze mne udělal abstinenta, ale jen na čtrnáct dnů. Pořád mi chutná, ale docela se umím hlídat.
Moravské burzy
Pak jsme jednou, není to zase až tak dlouho, podnikli takový menší výlet. Navštívili jsme Kobylí, kde jsme získali základnu, Vídeň a nakonec i burzu v Přerově. Samozřejmě nocleh jsme získali v přepychově zařízené místnosti přímo nad sklípkem. Majitel byl umělecký truhlář a na zařízení to bylo vidět. Nocleh byl za rozumnou cenu, takže to vypadalo na zdařilý výlet. Nakonec mě přece jenom dostali. Od té doby jsem nabyl dojmu, že co Moravák, to kouzelník. Tenhleten David Copperfield, slavný americký kouzelník, úplnej hadr. Rád bych viděl, jestli by tenhle trik taky uměl.
Jsem v Přerově na burze, je brzké ráno. Najednou proti mně Moravák. Jé, kde se tady bereš? Jmenovat nemusím, jeden jako druhej. Má na sobě kraťasy a tričko, je léto. Nikde na sobě žádnou kapsu, nic tajného, kam by se dala třeba i nějaká maličkost schovat. Když vtom, najednou, kde se vzala, tu se vzala, v ruce drží láhev slivovice a dvě sklínky. Naleje a – dej si se mnou! Néé?! To bys mě urazil. No dovolili byste si urazit Moraváka uprostřed Moravy? Já tedy takovej geroj nejsem. Jenže těch kouzelníků tam bylo nakonec tolik, že jsem cestu zpátky do Kobylí tvrdě prospal.
Tak na začátek jsem vám vyzradil, jak to na té Moravě obvykle se mnou bylo. Většinou to dopadlo dobře i podle představ. Kdybych neměl tak krátký prsty a uměl hrát na kytaru, zahrál bych si ten slavnej refrén: … ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít!
Jak jsem zůstal úplně střízlivej
Bylo to tak nějak koncem sedmdesátých let minulého století, v Olomouci se pomalu připravoval světový šampionát, a tak se na několika výstavách zkoušelo, jak se to má správně udělat. Něco jako se zkouší nová hra někde v divadle, než vypukne premiéra. Konala se tam celostátní výstava, kterou bylo třeba posoudit, a předtím zasedání a školení posuzovatelů. To všechno až druhý den, takže příchozí posuzovatelé využili příležitosti a hojně se zúčastnili všelijakých radovánek. Abstinenta bys mezi nimi sotva našel. Naopak všelijakých historek z těchto bakchanálií by se našla fůra.
Z Prahy nás vyjíždělo autem celkem tuším pět. První lahev jsme dopili v Horních Počernicích. Další lahve jsme dokupovali v Litomyšli. Všichni jsme kupovali něco neutrálního jako myslivce nebo vodku, jenom jeden výtečník koupil bylinný likér Hobé. Tuhle specialitu jsem viděl v životě jen jednou – a naposledy. Asi to bylo něco na spaní, protože jsme jej museli nechat dospat v tom autě a vyzvednout až později. Byl tuhej. Já jsem se opravdu, ale opravdu brzdil, protože ještě ten večer jsem měl zasedání odborné komise a nepřipadalo v úvahu, že bych snad vypadal jako prezident nad korunovačními klenoty.
Ostatní, kromě řidiče, pokračovali ve veselici. Sešli jsme se zase na večeři v hotelu Flora u jednoho stolu. Dva střízliví a čtyři, co měli slušně naváto. Objednal jsem si ďábelský kotlík a pivo. A byl tam takový malý pikolík, který si nejspíš půjčil pracovní sako od nějakého vzrostlejšího kolegy. Někdo z těch veselých kolegů poznamenal: Jé, hele, ten pingl ještě nedorost do saka. Jenže ten pingl byl asi ješitnej, pomstychtivej a myslel si, že autorem té poznámky jsem já. Tak jsem dostal jen ten ďábelskej kotlík a pivo žádný, protože zákon již tenkrát říkal, že osobám pod vlivem se nalévat nesmí. No a konflikt byl na světě. Zapíjet ďábelskej kotlík pomerančovým džusem se mi nechtělo – tak si ten kotlík odneste. Následovala naprostá ignorance, a protože ti čtyři pod vlivem mi neustále připíjeli pivem a mohli se smíchy popukat, tak mě to rozzuřilo tak, že jsem jim ten kotlík do kuchyně vrátil osobně. Kuchaři utekli zadem. Vítězem jsem se samozřejmě nestal, naopak jsem byl ve stavu Papinova hrnce těsně před výbuchem. Tak mě náš šofér, protože šoféři pít nemohou, odvezl na policejní služebnu, kde jsem se dožadoval zkoušky na alkohol. Službu konající poručík VB mi slušně vysvětlil, že to udělat nemůže, protože jsem se podle jeho názoru ničeho nedopustil, vožralej nejsem, jsem jenom šíleně dožranej. Použil sice příhodnější slovo, ale to by se muselo vytečkovat. Ještě v pozdních hodinách mě na pokyn provozní neobsloužili ani v baru, ale slušně mně vrátili vstupné a dali radu, že flašku mi prodá vrátný a můžu se uklidnit na pokoji, což jsem učinil.
Samozřejmě že z toho plyne poučení a mnohokrát se mi to hodilo. Krotil jsem se v budoucnu, vědom si toho, že každý pitomec, bez ohledu na to, jak vysoko sedí, z vás pod rouškou dodržování zákona může udělat naprostou nulu, vzduch a nikde nenajdete zastání, i kdybyste měli stokrát pravdu. Nikdo nikdy mě již v hotelu Flora neviděl a neuvidí. Jenom jsem ještě nedošel poznání, jak to aplikovat v jiných případech.
Jak jsem byl za policajta
Do podezření, že jsem „tajnej“, jsem se omylem dostal dvakrát v životě, pokaždé za jiných okolností. Abychom zůstali na Moravě, tak nejdříve, jak se mi to stalo v Olomouci. Jelo se na výstavu posuzovat a na školení, takže jsem učinil přípravy. Měl jsem zdroj laciné skotské whisky, láhev za 120 českých. Nekupte to. Tentokrát se jelo vlakem a ubytování bylo v nedokončeném hotelu Morava, blízko náměstí, ale důležitější byl šantán hned vedle. Jmenoval se Varna. Jenže v šantánu bylo nabito a dovnitř nepouštěli. Před dveřmi stepoval dav. Tak jsem dostal nápad a vrátil se do našeho hotelu. Recepční měl docela slušně naváto, ale byl slušnej, byl to profík. Hele, jsme tvoji hosté a nepustili nás do Varny, zařiď to! Co za to? Naleju ti pravou skotskou. Vyndal sklenici od hořčice. Jedeš, z toho se whisky nepije! Tak hned vykouzlil tu pravou sklenici. Ale musí bejt pravá, já to poznám, lítal jsem v Anglii. Usrknul, mlasknul, je pravá. A konal.
Jenže udělal něco jinýho, než jsem si představoval já. Místo aby zatelefonoval do tý Varny, šel za plentu a přivedl policajta, který tam byl schovanej před nepřízní počasí. No a ten policajt, ačkoliv neměl dopitý kafe, šel s námi. Dav před Varnou se pro jistotu rozutekl, policajt zabušil na dveře, domluvil vrátnýmu a byli jsme uvnitř. Dva maníci v nejlepších létech, oblečení ve stejných baloňácích, kterým by dobrý pozorovatel, jak to napsal Jan Werich, nesvěřil ani psa převést přes ulici. Které dovnitř přivedl policajt. Dali jsme si panáka a najednou koukám, v tom původně přelidněném baru sedíme sami. Ještě mně to nedošlo. Až před WC jsem zaslechl jednu dámu, jak říká té druhé: Bacha, tady jde ten fízl!
Přesunuli jsme se do hotelu Palace a otočili to v půlce schodů, opět jsme zaslechli upozornění: Bacha, tady jsou ty dva fízlové! Tak jsme šli spát. Druhý den tajemnice Ing. Hrubešová nevěřila vlastním očím! Podpěra úplně, ale úplně střízlivej. Samozřejmě jsem se tvářil, že je to normální, ale kolegů se ptal: Jakej byl večer? Dobrý, ale hrozně jsme se naběhali, vona byla nějaká šťára!
Totéž v Praze za trochu jiných okolností
Držel jsem na výstavě v BZUK pořadatelskou hlídku, když tu jeden, který byl znalý, mně říká: Víš, kdo je tamhleten tlustší člověk? Nevím. To je mladej Novotný, syn prezidenta. No a pan Novotný přišel za mnou, a jestli nevím, čí jsou tydlecty papoušci. Měl jsem v ruce katalog. Dal se se mnou do řeči a nakonec povídá: Přijďte se podívat, víte, kde bydlím? No zájem jsem zrovna neměl, ale již staří Římané se drželi hesla: Contra ventum non mingit! To ve slušnějším překladu zní jako proti větru nelze čurat. No, to nevím, ale znám jednoho, kterej vaší matce vozí ve čtvrtek nákup. No vidíte, tak přijďte ve čtvrtek.
Ten dotyčnej jezdil vdově po prezidentovi skutečně pro nákup, avšak nikoliv obyčejný, ale ten z vládní prodejny. V hospodě se mu přezdívalo, aby to neslyšel, panský kočí. Tak jsem tam ve čtvrtek stál na dohodnutým rohu, a panský kočí nikde. Když vtom jde okolo plukovník VB a povídá mi: Čest! Okamžitě mi došlo, ale už se nedá nic dělat. Nakonec se tedy můj kočí dostavil a dovezl mě na dohodnutou schůzku. Pan Novotný měl na tehdejší dobu velice slušnou sbírku papoušků, většinou Austrálie, v ceně dobře k milionu. Říkal, že působí jako intendanční ředitel celní správy, a celníci zase říkali, že když oni zabaví nějaké papoušky, tak si je nejdřív prohlédne pan Novotný, že se vyzná.
Pila se káva a vodka, jak jinak, a přítomná společnost vzpomínala na to, co všechno vybojovali. Sem tam jsem řekl i nějaké slovo, jinak jsem držel jazyk za zuby. Z umělecké fotografie se na mne dívala tvář bývalého prezidenta, svým ocelovým pohledem, nalepená na ozdobné dubové desce. Jak jsem se dostal zpátky na ulici, vůbec nevím, ale byl jsem rád. Někde poblíž jsem si dal velkej rum a nepamatuji se, kde to vlastně bylo. No úleva. Pak asi za týden jsem v Holešovicích potkal v hospodě, v poledne, kam jsem si odskočil na jedno, známého ptáčníka: Hele, ty jsi říkal, že děláš zásobovače, a tady se povídá, že jsi fízl. Ne, jenom jsem chvíli stál na špatným rohu. No, tam se nikdo z místních nikdy ani nezastaví. To nemůžeš! Copak znám všechno? Pojďte si ho poslechnout, to je dobrý. Tak si přisedli. No, čas letí. Zrovna psali, že tu vilu koupil developer a bude tam stavět činžák.
