Ptáci mizející z našich chovů – trochu nostalgie a potom Jižní Amerika

Exotická neboli cizokrajná zvířata, potažmo ptáci se dostávali do Evropy i do našich krajů vlastně odpradávna. Takový kur domácí, kterému obvykle říkáme slepice, je toho tím nejlepším důkazem, i když si to ani neuvědomujeme. Původně to býval plachý lesní pták kdesi na jihovýchodě Asie. Jak a kdy se vlastně dostal až do Evropy, to také přesně nevíme, i když jakési povědomí existuje.

Kde se vzali...

Kdysi jsem se na to ptal jednoho, který býval odborníkem na kosti v archeologickém ústavu. Zamyslel se a řekl: Hallstatt IV. Jako laikovi mně to až tolik neříká, jen v obrysech, že to byla mladší doba železná, a tudíž to bylo dávno před naším letopočtem. Někdy okolo roku 330 před naším letopočtem přinesli vojáci Alexandra Velikého do Evropy i papoušky až z Indie.

Byli to ptáci, kterým dnes říkáme alexander malý a dodnes nesou jméno slavného vojevůdce. 

Římský senátor Kato si stěžoval o několik století později na rozmařilost Římanů, kteří nevědí roupama co by, když nosí na rameni papoušky. Byli to nejspíš papoušci žako. 

Při velkomoravských vykopávkách u Mikulčic byl nalezen kovový kruhový tepaný předmět, o kterém se dodnes neví, co to vlastně bylo, ale zobrazený výjev měl představovat sokolníka na koni. 

Dr. Mlíkovský pak celkem přesvědčivě dokazuje, že to vlastně představuje ochočeného papouška alexandra velkého. Ten předmět musel pocházet z časů, kdy na západ od našich krajů vládl Karel Veliký, který měl i vlastní zoologickou zahradu. 

Dále se ví, že jej navštívilo poselstvo Hárúna-ar Rašída, který tenkrát vládl v Bagdádu. Protože na návštěvy se již odpradávna nechodí s holýma rukama, poselstvo přineslo i dary v podobě exotických zvířat. 

Morava nebyla tenkrát žádný vystrkov, je docela dobře možné, že dar v podobě papouška se dostal také ke Svatoplukovi. 

Později se s exotickými zvířaty v Evropě dá se říci roztrhl pytel. V Praze, hned u Karlova mostu, stojí dům U Tří pštrosů, kde bývala věhlasná hospoda, pupek světa, dnes hotel. 

Bylo tam ubytováno poselstvo tureckého sultána k Rudolfu II., které vezlo pštrosy darem. Rudolf II. si vůbec potrpěl na zvířátka, když vlastnil mimo jiné i kakadua moluckého, ale také zakázal chov pávů v Praze, protože byli příliš hluční, zvláště po ránu. 

Město Plzeň má ve svém znaku velblouda, a to již od dob husitských, kdy jej Plzeňským udělil do znaku král Zikmund Lucemburský. Velblouda ukořistili husitskému hejtmanovi Janu Čapkovi ze Sán, který jej zase dostal jako královský dar od polského krále za to, že se dal najmout jako žoldnéř v bojích proti Řádu německých rytířů. 

Z toho všeho se dá usuzovat, že exotická zvířata psala v Evropě i historii.

Aby však měli historici co studovat a přispěli tím k lepšímu pochopení jak současnosti, tak do budoucnosti, musí mít příležitost někde zmínku o tom zachytit. 

Proto také chci i já doložit, že se některý druh těch ptáků objevil i v našich klecích. 

Co bychom za to dali, kdyby se u nás objevil vyhynulý papoušek karolinský, tak jako na výstavách okolo roku 1880 v Občanské besedě. 

Jak to bylo před padesáti léty

Když těsně před rokem 1980 působila na sekretariátu ČSCHDZ jako tajemnice u odboru chovatelů okrasného ptactva ing. Hrubešová, nebyl počet různých druhů drobných exotických ptáků chovaných v našich klecích nijak ohromující. 

Paní Eva byla však člověk hodně iniciativní, pracovitý, přímo k nezastavení. Domluvila tenkrát s družstevním nakladatelstvím Svépomoc vydání knížky o drobných exotických ptácích. 

To nebylo vůbec jen tak, a já mám dokonce podezření, že pan ředitel s tím vydáním souhlasil jen proto, aby se jí zbavil. Ale kdo to udělá? Ukázala na mne prstem, ty! A nebylo úniku. 

Jen jsem přijel domů, již tady byl kontrolní telefon, jestli jsem už začal. Vzal jsem si za vzor knížku Zdenka Vegera, která byla dávno vyprodaná. Vždy na pravé straně fotka, na levé text. Nakonec to tak nebylo, protože neměli dostatek papíru k tomu, aby byl v celé knížce stejný. 

Část s fotografiemi musela být na kvalitnějším papíru. Nejprve bylo však zapotřebí všechny ty ptáky vyfotit. Aby to vyšlo na tiskové archy, bylo potřeba získat 96 fotografií různých ptáků. Jenže 96 různých druhů drobných ptáků u nás tenkrát prostě nebylo. 

Nakonec jsem musel letět až do Budapešti, což byl výlet docela dobrodružný. Když jsem to někde vyprávěl, mnoho lidí mně také řeklo, že dobrodruh jsem. Nejsem! Jenom jsem musel, a věřte nevěřte, když jsem to dokončil, zatraceně se mi ulevilo.

Sice to nebylo zadarmo, honorář byl docela slušný, ale náklady šly na moje konto. To vám nikdo nezaplatí. Musel jsem si i půjčit, někdy se i malinko přepočítal. 

Chodil jsem po Olomouci s vyplazeným jazykem a neměl ani na pivo, a to jsem jel ještě do Frýdku-Místku k pánům Polochovi a Palánovi, kteří měli nějaké ptáky z Polska.

No, cestu jsem měl předplacenou a přežil jsem to. Ačkoliv tady byla tenkrát železná opona, mnozí si našli cestu k tomu, aby ze zahraničí nějaké ptáky získali. 

Odjakživa se jezdilo nakupovat ptáky do velkých přístavů, jako je Hamburk anebo v Holandsku Antverpy či Rotterdam. Námořníci si přivydělávali dovozem ptáků.

Později se od nás nejvíce jezdilo pro ptáky do bývalé NDR, která praktikovala vůči chovatelům jinou politiku, než jaká panovala u nás, proto měli i větší výběr různých druhů exotických ptáků. Sice se ptáci z NDR pašovali, ale o to to bylo všechno jaksi zábavnější. 

Při výjimečných návštěvách západního světa se samozřejmě nakupovali i ptáci. K tomu bylo zapotřebí nejprve dovozní povolení a samozřejmě i veterinární potvrzení, které nebylo jen tak lehké získat a muselo se i mastně zaplatit. Proto tedy u nás nebylo různých druhů ptáků žádné ohromující množství. 

Sehnat na pražskou tradiční výstavu v botanické zahradě okolo 100 různých druhů ptáků byla každoroční honička. 

Když jednou Zverimex přivezl větší dodávku drobných exotů, jako motýlků a amarantů, nakoupila něco organizace a svěřila je do péče jednotlivým chovatelům s jedinou podmínkou. Že oni ty ptáky také vystaví. 

Původní chovatelská organizace, totiž KPEP, která se přejmenovala na ČSCHDZ, ZO Praha 2, aby se zase převtělila v původní KPEP, se vždy řídila vzorem německé AZ. 

Němci to měli vždy mnohem lépe organizované, než jsme to měli u nás, proto také lépe věděli, kde jaké kdo ptáky u nich chová a jaké má v chovu úspěchy.

Jejich stupně dokonalosti se nikdy nepodařilo dosáhnout, i když viditelná snaha tady byla. Mnozí naši chovatelé pak byli členy i v Německu, hlavně proto, že každému členu docházel poštou pravidelně jejich informační zpravodaj, z kterého se čerpaly nejnovější informace. Stačilo, když za vás někdo zaplatil 20 marek.

Každý měl svoje chovatelské číslo, to moje bylo 7860. Jejich zakládající členové, byť se ocitli shodou osudu na Východě, samozřejmě neplatili nic.

V Erfurtu, s kterým měla Praha freundschaft, byl třeba pan Wojda, který měl svoje číslo v první desítce, a byl proto velmi váženým chovatelem. Systém stálých chovatelských čísel posléze zavedl i pražský KPEP, nicméně k německé dokonalosti to má přece jenom ještě nějakou tu vzdálenost. 

Historie KPEP je třeba zpracována do roku 1980, dále zatím nikoliv. 

Pokud se týká jednotlivých druhů ptáků, bylo by vhodné to ještě doplnit. Nic, co by se dalo považovat za nějaký systém záznamu výskytu jednotlivých druhů, neexistuje.

Jedině práci M. Vašíčka o papoušcích lze považovat za dobrý základ. Když po roce 1989 bylo u nás hned několik větších dovozců různých druhů ptáků, nevíme o počtech různých druhů v podstatě nic a samozřejmě nevíme nic ani o případných odchovech.

U nás funguje v podstatě jen takzvaná šeptanda. Když se něco nového objeví, spolehlivě se to rozkřikne. 

Největší počet různých druhů ptáků se v našich chovech vyskytoval v posledním desetiletí minulého století, bohužel o tom neexistují záznamy.

A paměť, ta samovolně vybledne. Kdo si kdy vzpomene, že tady musel být třeba takový hýlovec černý – Melopyrrha nigra z Kuby? Kdo jej kdy viděl na vlastní oči? Musel tady být, protože jej má Z. Veger ve své knížce na fotografii. Sám jsem jej na vlastní oči živého neviděl.

A tak je to s mnoha dalšími druhy drobných ptáků. U té „drobotiny“ chovatelé spíše vyhledávají různé druhy astrildovitých pěvců, což však představuje jen úzký okruh druhů. 

Existuje ovšem bezpočet dalších druhů zrnožravých pěvců, kteří prošli rukama našich chovatelů, aniž by se nastálo v našich chovech zabydleli.

Příčiny byly v podstatě dvě. Nedostatek volných finančních prostředků, peníze potřebujete vždy, a potom ‒nebyl následně přísun nové krve do chovu, i když se zpočátku dařilo.

Vliv měly potom samozřejmě i různé další faktory, neboť ekonomické zákony platí i v chovu exotických ptáků. Zvláště pak základní ekonomický zákon nabídky a poptávky. Pro chovatele drobných exotů může být zajímavá oblast Jižní Ameriky, odkud se v našich chovech čas od času objevují různé druhy zajímavých ptáků, aby se zase vytratily. Dobrým příkladem může být jakariny tmavý.

Jakariny tmavý (modročerný) – Volatinia jacarina (Linnaeus, 1766)

Drobný pták pocházející ze severní části Jižní Ameriky. Starší literatura uvádí, že ptáci se mají vyskytovat i ve Střední Americe, což pravda nakonec být ani nemusí.

Pořídil jsem si před časem za docela slušné peníze knihu Song birds of South America od autorů Roberta S. Righelyho a Guye Tudora, která vyšla v roce 2009.

Pořídil jsem si ji ze dvou důvodů. Drobných pěvců, kteří se občas objevují na evropském trhu, žije na tomto kontinentu opravdu hodně, tak abych se alespoň trochu vyznal. 

Druhým důvodem bylo, že autor ilustrací je znám svojí kvalitou, takže nejsou předem vyhozené peníze si něco takového pořídit. Kniha, kromě vyobrazení ptáků, obsahuje i mapky rozšíření.

V textu je sice zmínka, že ptáci se mají vyskytovat také od Mexika po Panamu, ale na mapce jejich výskyt zakreslen není. Taková situace se i v té nejodbornější literatuře kupodivu vyskytuje docela často. To proto, že většina údajů se vlastně přebírá a žádný z autorů si to na vlastní oči ověřit nemůže.

Já samozřejmě rovněž ne. Soustava a české názvy ptáků uvádí, že tento druh monotypického rodu Volatinia vytváří celkem tři zeměpisné formy, které jen tak jednoduše a rychle nevyhledáte. Nicméně existují.

O jakarinech jsem psal v roce 2011 a Fauna i staré články digitalizuje. Fauna doplnila fotografie z fotobanky a je dobře vidět, že někteří ptáci jsou jiní. Zřejmě jiné formy. Zájemce o podrobnější informace si tak tohle může na iFauně jednoduše dohledat.

Zmiňuji se o těchto ptácích proto, že sice nikdy nebyli v našich klecích zcela běžní, nicméně v průběhu času se sem tam vždy nějací objevili. 

V současnosti bych byl docela překvapen, kdyby je někdo měl. Koncem sedmdesátých let je odchoval pan Mareček z Hradce Králové.

Někdo je dal do prodeje na výstavě v pražské botanické zahradě na přelomu tisíciletí. Jeden pár. Proto jsem si mohl udělat i lepší fotku celého páru.

Potom je měl pan Pavlovec a vystavil je rovněž v BZUK, tuším v roce 2005. 

V roce 2011 je pak v BZUK vystavil pan Arnolt. Dá se to dohledat v katalogu těchto výstav.

Dokumentuje to dobře skutečnost, jak důležité mohou být staré katalogy pro budoucí badatele. Katalogy v digitální formě mohou zmizet ze dne na den, aniž by někdo věděl proč.

Několik dalších jihoamerických druhů drobných pěvců prošlo během času klecemi našich chovatelů a v současnosti u nás již nejsou nebo jsou jen slabě zastoupeny. Zasluhují si proto širší pohled.

Vyžaduje to však pohled, který nespadne přímo spatra, ale budu si muset opět i něco znovu přečíst. Mimo jiné něco i sám po sobě, což není právě zábavné, ale lidská paměť není nejspolehlivější, abych si neprotiřečil. To by mě leckdo s radostí připomněl. Proto pokračování o Jižní Americe až příště.