Julča

Jako chovatelé psů jsme neustále řešili, jak vylepšit dospělým zvířatům i štěňatům jídelníček. A protože bydlíme na vesnici v rodinném domku a máme i zahradu, rozhodli jsme se, že si pořídíme kozu.
Z farmy nedaleko bydliště jsme si přivezli čtyřměsíční kozičku – Julču. Byla velice plachá, protože do té doby byla s ostatními kůzlaty ve stádě a s lidmi moc zkušeností neměla. V chlívku se před námi snažila neustále utíkat, jediná osoba, které se nebála, byla naše tříletá dcerka. Snad to bylo podobnou velikostí, ale díky naší Květušce se Julča začala osmělovat a za chvíli kamarádila nejen s námi, ale i s našimi psy.

Postupem času se z Julči stala velice pěkná a všemi mastmi mazaná koza. Chodila s námi na vodítku jako pes a vše ji zajímalo. Hlavně, kde by co sežrala a okousala. Vždy to samozřejmě byl stromeček, na kterém nám nejvíce záleželo, třeba kalina, popínavá růže nebo japonský javor. Také byla velmi společenská. Bydlíme podél E55, přímo u hlavní silnice a i v naší blízkosti se vyskytl dům s červenými lucerničkami. Na zahradě jsme Julču přivazovali ke kolíku, od kterého se jí občas podařilo utrhnout. Jednou na zahradu přiběhl udýchaný majitel domu s lucerničkami, že prý má v lokále kozu. Manžel šel s ním a opravdu, uprostřed lokálu se procházela naše Julča a slečny zde zaměstnané stály seřazené na baru.
Jindy jsme Julču nechali přivázanou na zahradě, aby se napásla, že pro ni dojdeme později. Za chvíli však na nás zvonil soused, vedle něho u vrat stála Julča a čekala, až jí otevřeme, protože ji to na zahradě samotnou nebavilo.
Našich psů se Julča rozhodně nebála a ačkoliv neměla rohy, dokázala si zjednat patřičný respekt. Nejen čeští teriéři, ale i bulteriéři ji obcházeli velkým obloukem, ale pokud viděli, že bude mléko, byli ochotní snést od Julči i pár šťouchanců.
Také jsme odchovali kůzlátka. Julča měla dvoje, pokaždé trojčata – kozlíky. Bohužel, druhý porod byl komplikovaný a o Julču jsme málem přišli. Nakonec se ji podařilo vyléčit, ale měla málo mléka a kozlíky jsme museli krmit z láhve. Chodili jsme po vesnici a prosili majitele koz o mléko. Jenže v té době měly všechny kozy svoje kůzlata, takže kozlíci skončili na Sunaru. Naštěstí ho snášeli dobře a rostli jako z vody. Jenom my jsme byli z krmení pěkně pokousaní, protože jsme měli jen dvě ruce a když dva pili z láhve, tak ten třetí ocucával a okusoval aspoň nějaký volný palec.
Teď už Julču nemáme. Po druhých kůzlátkách již nikdy nezačala říjet a ačkoliv vypadala úplně zdravě, našli jsme ji jedno ráno v chlívku mrtvou. Náš pan doktor říkal, že po komplikovaném porodu zůstala nejspíš někde sraženina, která se po čase utrhla a Julču zabila. Je nám po ní smutno, protože to nebyla jen koza, ale také člen rodiny. Její chlívek rozhodně nezůstane dlouho opuštěný.