Jak se malý strakáč do velkého světa vydal

Dovolte mi, abych se představil. Jsem Český strakatý pes a jmenuji se Diamant Anibob.

Jak jsem se narodil

Narodil jsem se jedné sychravé podzimní noci rodičům Cetce Tabat a Cvalíkovi Libachar. V domě na okraji malebné české vesnice se mnou přišli na svět další čtyři sourozenci Denis, Daron, Dášenka a Děvče.

Ze začátku jsme jen pili a spali, vždy vzorně upravení od jazyků mamky Cetky a “tety” Bobiny. Během několika dalších týdnů jsme se postupně začali seznamovat s okolním světem, plným lákavých vůní, zvuků, věcí. Zdroj mateřského mléka nám pozvolna vyschl, zato jídelniček se rozšířil o několik párů ponožek, pár papírových krabic, polštář nacpaný prachovým peřím, levou bačkoru a pravou rukavici. Také nohy od kanape díky našemu apetitu podstatně zeslábly. Jak šel čas, lumpárny nabíraly na intenzitě a z nás se stala parta malých nezbedů čekajících na nové majitele.

Cesta do Ameriky

Jednoho rána nám naše lidská mamka povídá: “Děcka, dnes se chovejte slušně, ať je vidět, že jste z dobré rodiny, přiletí se na vás podívat až z Ameriky.” Nevěděl jsem sice, co to ta Amerika je, ale na dvounožce jsem se těšil, očekávajíc nějaké povyražení. Návštěvy bývají při mazlení nepozorné a nádherně se jim dá kousnout do ucha i nosu.

Jak mamka řekla, tak se stalo. Dvounožec otevřel dveře a já pohlédl svému osudu do tváře. Hned jsme se do sebe zamilovali. Musel jsem před kamerou pózovat zleva, zprava, zblízka, zdálky. Kafe ještě nebylo dopito a buchty snědeny, ale v Americe díky moderní technice již viděli, jak vypadá ten, kdo přibude za měsíc do rodiny

Do doby mého odletu bylo nutné zařídit potřebné formality. Povolení k vývozu, pro to se muselo zajít na státní veterinární správu, mezinárodní očkovací průkaz s potvrzeným očkováním a odčervením, exportní průkaz původu, zajistit vhodnou přepravní schránku a obvolat aerolinky, ve snaze vybrat co nejlepší trasu letu. Některé letecké společnosti jsou k nám hafanům více, jiné méně tolerantní a mým přáním bylo cestovat s novou paničkou v kabině letadla. Proto jsem si musel hlídat svou váhu, která s přepravkou a nezbytným vybavením nemohla přesáhnout l5 liber. Konečně bylo vše sehnáno a zařízeno, nejméně stokrát překontrolováno, nová panička si již povídala s mamkou a mně zbývalo se rozloučit.

Poslední loužička doma

Poslední loužička doma, naposledy se proběhnout po známé zahradě, pár posledních pusinek a již jsem se v náručí mojí nové paničky vezl vstříc dobrodružství velkého světa. Ještě jsem se ohlédl. V ouškách mi dozníval známý hlas který šeptal: “sbohem” a na srsti se lesklo něco, čemu vy lidé říkáte slzy. No tak mamko, nebul. Prožil jsem u tebe krásné týdny naplněné láskou a nezbývá než doufat, že řádku pěkných let mám i před sebou.

A tak jsem 4 prosince r. 2001 odletěl z Prahy do Holandska. Když se pak v Amsterdamu letadlo zvedlo ze země, dal jsem sbohem staré krásné Evropě a v podvečerních hodinách přistál na letišti v Houstonu jako první /a doufám, že ne poslední/ Český strakatý pes na západní polokouli.

P.S. O tom, jak se mi v Texasu žije, Vám napíši někdy příště

Váš Diamant alias Kubula.