Erdelteriér - Airedale terrier
Není plemenem tzv. původním, s historií sahající několik stovek let zpět, ale plemenem, které bylo člověkem cílevědomým křížením vytvořeno, a to poměrně nedávno.
Původ a vývoj plemene
Erdelteriér byl vytvořen v polovině 19. století zkřížením vydraře (otterhounda) s dnes již neexistujícím anglickým black and tan (černo-tříslovým) teriérem. Prvotní záměr směroval k vytvoření všestranného loveckého plemene. Velmi pravděpodobné je však i přikřížení kolie. Důvodem použití kolie ve tvoření nového loveckého plemene prý bylo ustálení zbarvení black and tan, ale pravděpodobně zejména díky koliím se “zlehčilo” erdelovo ucho a stalo se víceméně lehké a klopené. Hovoří se také o přikřížení Irského teriéra, bulteriéra, gordonsetra…. Která plemena však opravdu byla k vytvoření erdelteriéra využita, není doposud zcela jasné.
Byl poměrně hojně využíván k lovu ondater, vyder, lišek, jezevců, lasiček a často nadháněl zvěř vysokou (srny, jeleny…) a černou (divočáky). V počátcích byl používán i v lovu na medvědy a vlky. Zprvu se netěšil velké oblibě, protože nikomu nebylo dost dobře jasné, k čemu toto plemeno využívat. Proč teriéra, ještě k tomu tak velkého, když v tu dobu existovalo již mnoho teriérských plemen, která svým upotřebením zcela pokrývala požadavky myslivců? Erdelteriér však byl všestranně využitelným loveckým psem, s velkou chutí pracovat ve vodě, ale byl také výborným hlídačem a dokonce i dobrým pomocníkem pastevců. Netrvalo příliš dlouho a přesvědčil kynologickou veřejnost, že jeho kvality jsou více než jen průměrné.
Původně se nazýval Brokenhaired Terrier. V jednu dobu byl znám i jako “Bingley Terrier” (podle stejnojmenného města), ale i “Waterside Terrier” (pobřežní teriér) či “Rough-haired Terrier” (drsnosrstý teriér). Nakonec však vyhrálo označení “Airedale Terrier”, které při konání výstavy v Bingley v roce 1879 navrhl Dr.Gordon Stadles. Toto pojmenování bylo přejato od názvu řeky Aire nacházející se ve střední Anglii v hrabství Yorkshire, nedaleko velkého města Leeds, v Peninském pohoří. Právě odtud erdelteriér pochází. V roce 1882 byl jeho název oficiálně schválen a v následujícím roce se na výstavách objevoval ve třídách s označením “Airedale water Side Terrier”.
První erdelteriér byl do anglické plemenné knihy zapsán v roce 1862, kdy byli v Yorkshiru teriéři rozděleni podle typu a oblasti jejich výskytu. Přesto první standard navrhl až v roce 1879 R.Knight. V roce 1884 byly určeny plemenné znaky erdelteriéra, avšak první standard byl přijat v roce 1886. Není však jisté, zda zveřejněný standard byl původní -- pocházející právě od R.Knighta. Od roku 1887 do roku 1904 byl erdelteriér rozdělen na dvě velikostní varianty, které rozdělovala výška 53 cm. Na přelomu 19. a 20.stol. se erdelteriér lišil od irského teriéra takřka pouze zbarvením srsti. Konec 19.století byl ve znamení rozkvětu erdelteriéra. Poměrně rychle se ustálil jeho vzhled a v roce 1891 erdelteriéři chovatele Bryana společně se skupinou Dandie Dinmont teriérů obdrželi mnohá nejvyšší výstavní ocenění za vyrovnaný typ - chovatelskou skupinu. Samostatný klub pro erdelteriéry vznikl v roce 1892.
Již během 1.světové války byli v britské armádě erdelové využíváni coby “vyhledávači” zraněných vojáků. Dokonce erdelteriér jménem Jack po své smrti získal za udatnost v 1. světové válce Viktoriánský kříž. Využívání erdelteriéra coby služebního psa započalo právě po 1.světové válce kde se ukázalo, že je výborným pomocníkem u sanity, spolehlivou spojkou a je poměrně snadno ovladatelný. Jeho využití se opět ukázalo jako velice široké. Ještě před mohutným nástupem německého ovčáka byl snad nejpoužívanějším policejním a vojenským psem v Německu, v Rakousku a dalších zemích. I u nás se v polovině 20. století usoudilo, že v našich podmínkách by našel nejlépe uplatnění právě jako “služební plemeno”. Byl tedy mezi ně zařazen a bohužel až velice rychle se zapomnělo na jeho vrozené lovecké vlohy.
Charakteristika
Je výborným rodinným psem, ale hodí se zejména pro sportovněji založenou rodinu. Je totiž dynamický, s překypující energií a potřebuje dostatek pohybu. Je aktivní a velice mrštný. Jeho temperament je neunavitelný. Je tvrdý sám k sobě, má dobrý charakter a nikdy není nervózní. Jeho důvtip je nekonečný a je stále v dobré náladě. Vymýšlí jednu lumpárnu za druhou. Doslova z něj vyzařuje zvědavost a rozvernost.
Často nezapře svůj lovecký původ a každý majitel erdelteriéra si musí být této skutečnosti vědom. Již socializace a výchova musí být zaměřena právě na minimalizování loveckého pudu (samozřejmě, pokud nemá být lovecky využíván) a maximální ovladatelnosti ve volné přírodě.
V některých případech je komplikovaný na výchovu k vhodnému chování, což většinou způsobuje jeho temperament, případně již zmiňovaný lovecký instinkt. Je však velmi učenlivý a při správné výchově a výcviku je velmi dobře ovladatelný. Potřebuje majitele s pevným, důsledným, rozhodným, ale také vlídným a přátelským vedením. Je s ním třeba jednat rázně, nikoliv nevlídně. Je velmi citlivý a vnímavý, ale také tak trochu tvrdohlavý. Nenávidí stereotyp a dril. S takovým přístupem se stává zatrpklým a paličatým. Nelze doporučit ani tzv. hromadný výcvik, neboť jeho nadšení při dlouhotrvajícím cvičením odpadá. Potřebuje rozmanitý, nápaditý výcvik ve formě hry. Dobře se cvičí “na míček”, jedinci s dobrým apetitem také na pamlsky. Je opravdu všestranně využitelný, byť ne vždy v každém odvětví působivě vyniká. Výcvik erdela vyžaduje trpělivost a pochopení pro jeho dlouhé dospívání. Dospívá až mezi druhým až třetím rokem života. Nikdy není útočný či agresivní. Je však odvážný a ostražitý. Obzvláště při výcviku obrany se nesmí nikde udělat chyba. Má výborný a jemný čich, také velmi dobrý zrak, s oblibou stopuje, a také rád aportuje. To vše, a mnoho dalších vlastností z něj dělá ideálního a stále více žádaného záchranného psa. Právě v záchranářských pracích exceluje. Pod správným vedením a vhodným výběrem štěněte může vynikat snad v každém kynologickém oboru.
Byl by dobrý coby honič při naháňkách na černou zvěř (divočáky), lišky, i jako dohledávač a přinašeč drobné zvěře, a to jak v lese, na poli tak i z vody. Přestože je dnes držen především jako pes rodinný, v menším počtu coby pes záchranářský či zaměřující se na sportovní všestranný výcvik, najde se i několik málo jedinců, kteří jsou po boku myslivců lovecky využíváni.
K cizím je většinou přátelský, spíše výjimečně odtažitý. Přesto je výborným a statečným hlídačem. Erdel štěká poměrně málo a pouze pokud k tomu má vážný důvod. Potřebuje hodně činnosti, a jestliže má být “jen” psem rodinným, jeho temperament můžete usměrnit dlouhými procházkami, během vedle kola, (případně vedle koně). Protože rád plave, můžete mu házet do vody klacíky, také miluje hry s míčem... Baví ho každá podobná hra. Je neposedným a velkým sportovcem a jistě by exceloval i na tratích agility.
Nikdy necouvne před psem, který se po něm ožene. Někteří jedinci mají sklony k rvačkám. Díky svému loveckému instinktu může být problematický při střetu s kočkami a drůbeží. I tyto skutečnosti však alespoň z větší části můžete ovlivnit vhodnou výchovou.
Erdelteriér může být ubytován jak venku tak doma, ale v bytě je spokojenější. I přes svůj temperament je v domě velmi klidný a spokojí se i s málo prostorným bytem. Je velmi příjemným společníkem snad v každé rodině. Většinou rád jezdí v autě a nenechá si nic ujít.
Vzhled
Do 90.let 20.století byl jeho název uváděn takřka výhradně v podobě Airedale Terrier. Výška psa je 58 - 61 cm (23 - 24 palců) a feny 56 - 59 cm 22 - 23 palců). Je kvadratického formátu a jeho chůze působí velmi elegantně, lehce, zároveň však i vesele. Hlava je proporcionální, bez vrásek, mezi ušima ne příliš široká, poměrně dlouhá, temeno ploché. Stop je jen mírný až neznatelný a nosní houba vždy černě pigmentovaná. Oči jsou tmavé, mandlovitého tvaru, nevystupují, malé, velmi příjemného a typicky teriérského pohledu. Uši jsou poměrně malé, nesené po stranách hlavy, dopředu klopené do tvaru “V”. Skus by měl být nůžkový, ale klešťový je tolerován. Krk je suchý, bez laloku, dobře osvalený. Hřbet rovný, krátký, silný, hrudník je hluboký, avšak ne příliš široký. Končetiny jsou rovné s malými zakulacenými tlapkami a klenutými prsty. Ocas se zčásti kupíruje, je vysoko nasazený, nesený vesele, avšak ne přetočený nad hřbet. Srst je tvrdá, hrubá a hustá, ne otevřená a upravuje se zejména trimováním. Nejtvrdší srst se mírně vlní či ne příliš výrazně kroutí. Na vrcholu krku začíná a na špičce svrchní strany ocasu končí černé nebo šedavé - prokvetlé, tzv. grizzly zbarvení (sedlo). Ostatní partie těla jsou zbarveny tříslově, čím intenzivnější, tím lepší. Na těle se však vyskytuje jisté stínování. Např. na uších, na bocích, na spodní straně krku, ale také na spodní části hrudi je tříslové zbarvení mnohdy tmavší. Několik bíle zbarvených chlupů se připouští.
Péče o srst
Úprava srsti by se měla provádět asi co 3 až 4 měsíce. Trimování se provádí trimovacím nožem, nebo jednoduše prsty - uvolněná srst se vyškubává. Na doúpravu je třeba sáhnout i po nůžkách a elektrickém strojku, přímo určených pro úpravu psů. Protože erdel je velmi velký a kompletní úprava je tedy náročná na čas, někdo sáhne po elektrickém strojku a jednoduše skoro celého erdela ostříhá. To je ale velká škoda, protože tak černá barva vybledne a srst ztratí svoji pevnost. Ano, srst častým trimováním tvrdne - je správně hrubá, a většinou i zbarvení dostane lepšího barevného tónu. Nejjednodušší a nejméně namáhavé je po kompletním otrimování, psa průběžně přetrimovávat. Tak se udrží “ve formě”, bude stále upravený, aniž by vás to stálo spoustu času. Jistě to zvládnete bez větších problémů sami a “jak na to” vám určitě poradí každý chovatel erdelteriérů. Přesto je vhodné, když čas od času (pokud nemáte kompletní výbavu na úpravu psa a potřebnou zručnost) zajdete do “psího salónu”, kde vám erdela profesionálně upraví.
Samozřejmě, že péče o srst výstavního erdelteriéra je podstatně náročnější a potřebuje opravdu odbornou ruku, neboť na výstavní úpravě se dá lehce něco pokazit. Asi 4 - 6 týdnů před výstavou (záleží na kvalitě srsti) se krátce trimuje trimovacím nožem krk a ramenní partie, končetiny a vous se otrimují jen zběžně. Takřka až do výstavy se srst na končetinách, čenichu a bradě pouze pročesává a odstraňují se z ní jen přečnívající chlupy. Celková doúprava drobností se většinou provádí dva dny před výstavou. (Časové rozvržení úpravy je závislé na kvalitě srsti). Asi to vypadá složitě a náročně, ale není to tak těžké. Pokud psa upravujete v salónu, nikoliv sami, před výstavou tam půjdete jednou až dvakrát. U některých erdelteriérů se může objevit vatovitá srst, která je měkká, většinou vybledlých barev a huňatá. Taková srst je pro výstavní jedince velmi nežádoucí.
Koupání se u erdelteriéra vůbec nedoporučuje. Možná to bude znít zvláštně, ale většina chovatelů erdela vůbec nekoupe. Opravdu pouze kartáčováním udržíte erdelteriéra v čistotě a bez typicky psího zápachu. Koupání totiž u něj paradoxně způsobuje rychlé špinění srsti a čím více se koupe, tím více se špiní. Tedy koupat jen tehdy, když se pes dostane do “havarijního stavu” (vyválí se v rybině apod).
Odchov
Aby mohl být pes či fena tohoto plemene přihlášeni na jakékoliv výstavě do třídy pracovní, nebo aby jim po splnění dalších podmínek byl přiznán titul “Český šampion” je nutné, aby úspěšně absolvovali minimálně jednu z uvedených zkoušek: ZM, ZVV, IPO, SchH (mimo BH), či jakoukoliv zkoušku záchranářskou.
Erdelteriér je plemeno, které je poměrně málo zatížené vážnými genetickými poruchami. Spíše výjimečně se u některých jedinců může objevit: nadměrně vyvinuta očnice -- oční důlek (je to anomálie, kterou nezřídka provázejí poruchy víček), zákal rohovky - dystrofie rohovky (způsobený poruchou látkové výměny), dysplazie kloubů či ledvinové choroby. Z ušních boltců prsty odstraňujte chloupky, aby jste snížili riziko zánětu zvukovodu. Je také vhodné vystříhávat srst mezi prsty a polštářky na tlapkách.
Štěňata se rodí zcela černá. Štěňátkům se většinou otevírají oči až v neuvěřitelných 16 dnech. Erdelteriér se průměrně dožívá 13 let.
