Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Dalmatin
Sdílet:

Dalmatin

Psi
Druhy a plemena

První popis jak černě, tak hnědě tečkovaného psa pochází z roku 1374. Zda se však jedná opravdu o deskripci plemene dalmatin, těžko říci; ale každop...

První popis jak černě, tak hnědě tečkovaného psa pochází z roku 1374. Zda se však jedná opravdu o deskripci plemene Dalmatin, těžko říci; ale každopádně by byl jeho popis velmi výstižný. Spatřit dalmatina dnešní podoby můžete na obrazech již z 16.století, zejména v provedení italských malířů.

Jedná se bezpochyby o jedno z nejstarších plemen psů, avšak o to hůře se hledají kořeny jeho vzniku. Všeobecně je za místo jeho zrodu považována slunná Dalmácie na pobřeží Jadranu. Ale proč zrovna Dalmácie se stala tou vyvolenou? Vysvětlení se nabízí hned dvojí - pro nalezený, velmi starý antický reliéf dalmatina právě v této oblasti, nebo také pro přesvědčení mnohých slavných kynologů i z 19. či 18. století, že právě v Dalmácii započal cílený - organizovaný chov dalmatinů. Přesto se posledních několik desítek let většina kynologů přiklání k názoru, že původ dalmatina je třeba hledat v Itálii.

Snad ještě více zahalený do tajemství je samotný název „dalmatin“. Jak vznikl a kdy? Nám Čechům je asi nejbližší historka, kterou ve svém díle o vzniku názvu popisují E. a A. Treenovi, kdy srbský básník Jurij Dalmatin dostal v roce 1573 od české vévodkyně A. Meziříčské z Lomnice několik psů a později ji napsal děkovný dopis, ve kterém vyzdvihuje originálnost psů, kterými jí byl obdarován, a kteří vzbuzují v celém Srbsku obdiv. Zdůrazňuje, že stále více lidí tyto psy nazývá jeho jménem. Tedy „Dalmatin“. Nabízí se však i vysvětlení, že dalmatin dostal název po zemi, odkud údajně pochází, tedy z Dalmácie. Právě v písemném dokumentu „Historie čtyřnožců“ z roku 1791, T. Bewick popisuje nápadně tečkované psy z Dalmácie a dává jim název „Dalmácký pes“ - tedy „dalmatin“. Jen pro zajímavost --poměrně nedávno byl dalmatin u nás znám i pod pojmem „dalmatinec“.

Patří mezi honiče a do 18.století byl držen ve velkých smíšených loveckých smečkách, kde docházelo mezi různými plemeny k občasnému nakrytí. Tím se vzájemně všechna plemena honičů ovlivňovala, včetně předávání vlohy pro tečkování. Tehdy bylo samozřejmostí kupírování uší všem loveckým psům, dalmatina nevyjímaje. Byl znám také pod názvem „bengálský honič“, ale v jinou dobu také „ragusanský honič“, či „turecký pes“…

V 18.století v něm šlechta začala spatřovat originální doplněk při cestách kočárem, neboť jeho vzhled upoutával pozornost a bezproblémovostí, obratností, vytrvalostí a nadšením pro spřežení koní byl jako stvořený stát se „průvodcem kočárů“. Od těch dob, jako jediné plemeno, byl držen zejména k těmto účelům. Od noblesních panských kočárů je jen kousek k nablýskaným hasičským stříkačkám tažených koňmi. Než tyto hasičské vozy se spřežením vystřídaly hasičské automobily, byl dalmatin uznávaným „členem hasičského sboru“. Tuto práci bral velmi vážně. Po celou cestu k zásahu běžel před spřežením a „vyklízel“ svým štěkotem cestu. Takto zaměstnávaného dalmatina by jste mohli vídávat zejména v Severní Americe.

I když i po výměně stříkačky tažené koňským spřežením za hasičské automobily zůstal dalmatin u hasičského sboru jako puntíkatý maskot, jeho popularita značně klesla. Asi nejméně dalmatinů bylo zaznamenáno na konci 19. a přelomu 20. století, přesto paradoxně právě v tomto období, přesněji řečeno v roce 1882 byl V.Shawem vytvořen první standard dalmatina a v roce 1890 vznikl první Klub dalmatinů. Po několika málo letech však obliba dalmatinů opět začala stoupat a patří k velmi rozšířeným plemenům i dnes, kdy je oficiálně FCI uznáno přes 400 plemen a žebříček módnosti jednotlivých plemen se neustále mění.

U nás bylo k vidění několik málo jedinců již za první světové války. Bohužel se nikdy nezúčastnili žádné výstavy a tedy o chovu nemůže být ani řeč. V šedesátých létech si ing. Jan Findejs začal pohrávat s myšlenkou, založit kvalitní chov dalmatinů také v naši zemi. Spojil se s několika dalšími nadšenci a 26.4.1969 byla dovezena první fena dalmatina za účelem založení chovu dalmatinů u nás. Jednalo se o Azru od Jadrana, jejíž majitelem byl MUDr.M.Synek. Během prvního roku následoval dovoz několika desítek (!) jedinců, mezi nimi i vynikajícího anglického psa Duxfordhama My Magician paní A. Šatrové.

1.4.1970 byl u nás založen Dalmatin klub a 14.1.1971 v chovatelské stanici ing. J. Findejse „ze Včelí zahrady“ se narodil první vrh dalmatinů v bývalé ČSSR a takřka bezprostředně na to - 26.1.1971 vrh druhý, v chovatelské stanici MUDr. M.Synka.

S platností od 1.7.1994 (schváleno 30.10.1993) byl dalmatin ze skupiny společenských psů opět přeřazen do skupiny 6. skupiny FCI, mezi plemena lovecká - honiče a barváře. Ač je právoplatným členem této skupiny, pro udělení titulu Interchampion nepotřebuje skládat zkoušky z lovecké upotřebitelnosti.

U dalmatina je zapotřebí vydatné socializace, jinak se stává plachým a špatně se přizpůsobujícím. Výchova musí být značně důsledná, rád totiž zkouší, kde je hranice tolerance a trpělivosti jeho pána, a co všechno nemusí dělat „ihned“. Přesto se učí poměrně rychle a rád. Plně dostačující je správná intonace hlasu, či vhodně zvolená motivace. Jeho poměrně velká samostatnost výcvik ztěžuje.

Má rád děti, ale záleží i na zkušenostech, které s nimi má. Je hravý a veselý, a to až do vysokého stáří. Většinou dobře a rád plave, běhá vedle koně či kola, „hraje míčové hry“, případně i tahá lehké náklady (např.sáně). Rád sportuje a je šťastný v pohybu. Dalmatin je sportovně založený pes, a proto by si jej neměla pořizovat rodina, která pouze ráda odpočívá a lenoší. Přesto je dalmatin přizpůsobivý a i nárazové větší zaměstnání a sportování příjme vždy s nadšením. Většina jedinců ráda cestuje a to jakýmkoliv dopravním prostředkem.

K lidem je kamarádský a poměrně důvěřivý, výjimečněji je rezervovanější či nevšímavý. Přesto zůstává vždy dobrým hlídačem, bez známek útočnosti a agresivity. Štěká spíše méně než více, obvykle pouze tehdy, chce-li upozornit na něco podezřelého.

S domácími zvířaty vychází velmi dobře, a i když jde o plemeno v jádru lovecké, nemívá větší problémy ani s pronásledováním divoké zvěře. Přesto je zapotřebí na využívání dalmatina v minulosti myslet, tuto skutečnost nepodceňovat a na pachy lesa a vhodné chování v něm, štěně od počátku zvykat. Socializaci a výchovu je potřeba také zaměřit na správné chování k jiným psům. Ne že by s nimi míval dalmatin větší problémy než kterýkoliv jiné lovecké či společenské plemeno, ale přeci jen někteří jedinci, především psi-samci, vykazují k cizím psům značnou dominanci.

Dalmatinové jsou známí nejen pro své tečky, ale také specifickým smíchem - „zubí se“, což u jiného plemene nezahlédnete.

Ač je dnes držen převážně jako pes rodinný, chcete-li společenský, s nadšením příjme jakýkoliv výcvik, sport či práci. Proto je možné spatřit dalmatina jako psa záchranářského, psa prohánějícího se na parkuru agility, psa jdoucího po boku myslivce a dokonce najdete ne jednoho dalmatina s úspěšně složenou zkouškou z výkonu sportovní kynologie. Tak je dalmatin tvárný a univezální.

Ideální ubytování pro dalmatina je v domě s volným přístupem do zahrady. Každý si však toto ubytování psa dovolit nemůže, proto další možností je celoroční ubytování v bytě. Na jednu stranu je velkou předností jeho krátká srst, která domů nenanosí špínu, ale zároveň je nevýhodou, neboť v době línání je velmi těžké „dostat ty bílé jehličky“ pryč z koberce. Proti nekonečnému úklidu pomůže pouze pravidelné kartáčování kartáčem s krátkými štětinami či gumovou rukavicí 2x týdně, v době línání častěji.

Je to pes, který sní vše (není vybíravý), a to v neomezeném množství. Právě jeho nenasytnost často zapříčiňuje obezitu, které je nutné předcházet, neboť s sebou nese mnoho zdravotních komplikací. Co se nemocí týče, nejčastěji je zmiňována hluchota. V knize „Chov psů v roce 2000“ (H.Wachtel, nakl. Dona, r.1998) se uvádí, že vrozená hluchota se objevuje u dalších cca 50 plemen psů, přičemž dalmatin trpí z 20% jednostrannou (pouhým pozorováním nepostřehnutelnou) a z 8% oboustrannou hluchotou. K odhalení hluchoty jsou používány elektrodiagnostické testy sluchu. Hluchota je dědičná a pouze neustálou selekcí zdravých jedinců se nenápadně procento postižených jedinců snižuje.

V některých případech je možné u dalmatina pozorovat svědivou vyrážku, způsobenou přílišným množstvím bílkovin, se kterým se jeho organismus nedokáže vypořádat. Většinou ji předchází hnědavé skvrny v srsti. V neposlední řadě je toto puntíkaté plemeno známo občasným postižením močovými a ledvinovými kameny (taktéž se jedná o dědičnou dispozici).

Konstatování, že se dalmatin za posledních 100 let takřka nezměnil, jistě není troufalé. Výška psa je 56-51 cm, feny 54 až 59 cm, přičemž za ideální je považován střed uvedených výšek. Váha se pohybuje okolo 25 - 30 kg. Hlava má mít zřetelný stop, mezi ušima je plochá a poměrně široká, vrásky na čele jsou velmi nežádoucí. Barva nosní houby stejně jako oční víčka je „přizpůsobena barvě teček“, tedy je-li tečkování černé, nosní houba a okraje víček jsou černě pigmentované, je-li hnědé, je zbarvení víček a čenichu taktéž hnědé. Pysky těsně přiléhají a skus je pravidelně nůžkový. Oči jsou mírně od sebe posazené, spíše kulaté, intenzita hnědého zbarvení je závislá na zbarvení srsti. Uši jsou vysoko, ale daleko od sebe nasazené, svěšené, střední velikosti, se zakulacenou špičkou. Někdy problematické je jejich tečkování. Celočerně zbarvené ucho je nepřípustné. Hrudník dalmatina je hluboký a prostorný, hřbet rovný a silný. Hrudní končetiny musí být zcela rovné a občas se objevující uvolněné či vybočené lokty jsou chybou. Pánevní končetiny jsou jen lehce zaúhlené. Tlapy kulaté, dobře uzavřené, drápy mohou být zbarveny jak bíle tak černě (u hnědého tečkování hnědé). Ocas je nesen lehce vzhůru, ve tvaru šavle, od kořenu ke špičce se pozvolna zužuje a přítomnost tečkování je žádoucí. Kůže je po celém těle napnutá a lalok na krku nepřichází v úvahu. Srst má krátkou, hladkou, tvrdou a pokud možno lesklou. Základní barva je vždy bílá, tečky mohou být sytě černé, nebo jantarově hnědé. Hnědou barvu skvrn v srsti způsobila mutace. Skvrny mají být do velikosti „desetníku až pětikoruny“. Skvrny by neměly být slité, pokud možno stejnoměrně rozložené, i když nezřídka je více teček na uších. Množství tečkování může být téměř libovolné. Jejich intenzita je při posuzování exteriéru nepodstatná. Citronové či bronzové tečkování, stejně tak trojbarevnost, jsou důvodem vyřazení z chovu. Tečky na hlavě, končetinách a ocase bývají obvykle menší, než na ostatních partiích těla. Slitá barva okolo oka, tzv.“monokl“, nebo plotna kdekoliv na těle, jsou vadami vyřazujícími z chovu.

Vrhy jsou většinou velmi početné, ale občas se mezi štěňaty vyskytne jedinec s „monoklem“, či celistvým černým zbarvením ucha v dospělosti. I když se štěňata rodí celobílá, pozorný majitel si může u jednotlivých, právě narozených štěňat, všimnout rozložení a velikosti prosvítajících budoucích teček. Tento jev však zmizí, jakmile narozená štěňata oschnou. Někdy se narodí štěňata s celými černými ušními boltci. Přesto právě takto zbarvené ušní boltce se zpravidla vybarví do skvrn. Narodí-li se štěně již se skvrnou (mimo černých uší), je více než pravděpodobné, že z tohoto znaku vznikne plotna. Tečky se v srsti dalmatina objeví až kolem 12-14 dne jejich života. Zbarvení se dokresluje až do stáří jednoho a půl roku.

Dalmatinové se dožívají úctyhodného věku - 15 až 16 let.

Další informace o tomto elegantním plemeni naleznete na Internetové adrese: http://mujweb.cz/www/dalmatin.klub.cz/, a dále pak na adresách jednatelky klubu: I. Pospíšilová, U jizby 24, 143 00 Praha 4, či hlavního poradce chovu: MUDr. R. Zachová, Achátová 14, 153 00 Praha 5, E-mail: [email protected].

 
Autor textu: Eva Nohelová
Autor fotografií zdroj: Eva Nohelová
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru