Jak vybrat vhodného pejska pro vaši fenku?

Tak na tuto otázku chce čím dál častěji znát odpověď mnoho chovatelů. Patří mezi ně majitelé fenek, kteří dávají svojí fenku krýt poprvé, ale také seriózní dlouholetí chovatelé, jimž záleží nejen na tom, kolik titulů dostane jejich pes, ale i jaká ocenění dostanou štěňata po jejich fence či psovi. Ostatní chovatelé jsou tzv. množitelé, protože se snaží odchovat co nejvíce štěňat, třeba i nekvalitních.

Vzhled a zdraví

Nejčastěji chovatel vybere pejska pro svoji fenku takového, který se mu prostě líbí. Těmto chovatelům doporučuji, aby se raději s výběrem vhodného chovného krycího psa obrátili na poradce chovu nebo na plemennou knihu a nebo na známého chovatele, který jim rád poradí ve výběru krycího psa. Chceme-li pro svoji fenku vybrat pejska sami, měli bychom najít takového jedince, jenž plně odpovídá standardu daného plemene. Jako správní chovatelé bychom měli přihlížet u psa i na vady, které jsou podmíněny stavbou těla, nikoliv exteriérem. Chovný pejsek, jehož jsme si vybrali, musí být také zdravý, prostý všech parazitů vnitřních i vnějších (endoparazitů i ektoparazitů), měl by být očkovaný a musí být také v dobré kondici.

Kondice

Kondice, o které chovatelé často hovoří ve spojitosti se svým psem, koněm nebo jiným zvířetem, je dle slovníku cizích slov tělesný a duševní stav. Ten má být dobrý, abychom mohli nechat připustit fenku. Dobrou kondici má mít i pes, kterým necháme fenku nakrýt, jinak můžeme majiteli takového psa nakrytí fenky odmítnout. To samé platí i v případě naší fenky, kdy majitel může odmítnout krytí fenky svým psem.

Majitelé psů se často setkávají s pojmem výstavní a pracovní kondice. Výstavní kondice je celkový stav zvířete, aby mohlo být vystavováno na výstavě, na níž by měl být pes správně upraven. Pracovní kondice je taková kondice, aby pes mohl být předveden na zkouškách z výkonu nebo na soustředění apod.

Neměli bychom tedy zapomínat ani na správné krmení fen, nejen v době březosti a odchovu štěňat, ale i před krytím. Péče o psa by měla být taková, jakou si náš čtyřnohý kamarád opravdu zaslouží.

Genetika

Vraťme se ale k hlavnímu tématu, jak vybrat vhodného pejska pro naši fenku, i když správné krmení a umístění fenky se štěňátky je neméně důležité.
Ve výběru vhodného pejska chovatelům pomáhá znalost exteriéru daného plemene, ale i věda, hledající zákony dědičnosti (tzv. genetika). Ta se mimo jiné zabývá příčinami výskytu některých dědičných odchylek a vad. Vyjmenujme si alespoň několik nejčastějších: vrozená dysplazie kyčelního a loketního kloubu, rozštěp pysku, vchlípení víček (entropium), vychlípení víček (ektropium), hluchota (např. u dalmatinů - ta je vázána na bílé zbarvení srsti), předkus (např. u boxerů), podkus (častěji u dlouholebých psů) apod.

Genetika je tedy věda, která se zabývá dědičností některých defektů a chorob. Mnohé vady pro nás chovatelé nejsou takovou neznámou, ale je potřeba, abychom znali nejen jejich příčinu, ale i jak lze alespoň částečně zabránit jejich výskytu u psů. K tomu nám pomáhá tzv. plemenitba, kterou dělíme na příbuzenskou a nepříbuzenskou. Dle F. Lercheho z knihy “Chov koní” (Jan Štrupl a kol., SZN, Praha, 1983) je plemenitba cílevědomé rozmnožování hospodářských (tedy i domácích - poznámka autora) zvířat, kterým se sleduje zlepšení morfologických i fyziologických vlastností... Pro ty, kteří nevědí, co je to výraz morfologických vlastností, poznamenávám, že morfologie je věda, která se blíže zajímá o stavbu a tvar živočišného těla. Výraz fyziologický je odpovídající normálnímu zdravému stavu organismu.

Pro zajištění těchto morfologických a fyziologických vlastností (jak již bylo uvedeno) slouží několik způsobů, které můžeme v zásadě rozdělit na plemenitbu čistokrevnou a křížení. V rámci pozměňovacího křížení se provádí příbuzenská plemenitba, která mívá speciální poslání.

Pozor na příbuznost

Správní chovatelé dávají přednost nepříbuzenské plemenitbě před příbuzenskou. Nepříbuzenská plemenitba je ta, kdy v rodokmenu štěněte není žádný společný předek, po němž by štěně mohlo získat nějakou dědičnou vadu či odchylku, protože jí například jeho pradědeček ze strany otce a dědeček ze strany matky měl. Naopak, příbuzenská plemenitba je plemenitba, kdy se připařují mezi sebou navzájem příbuzná zvířata. Tím se u nich objevují častěji jednotlivé vady a choroby. Stačí totiž, aby se mezi sebou spářili jedinci nejblíže příbuzní, tj. dcery s otci (II. a I. generace), matky se syny (I. a II. generace) a sourozenci (II. a II. generace) a již se jedná o tzv. úzkou příbuzenskou plemenitbu. Ta má stejně jako blízká příbuzenská plemenitba (pravnučky a pradědy, tj. IV. a III. generace a sestřenice s bratranci, tj. III. a III. generace předků) a vzdálená příbuzenská plemenitba, tj. páření pravnuků s pravnučkami (IV. a IV. generace předků) za následek, že se u štěňat objevují jednotlivé vady a choroby, jež štěňata získají po příbuzných předcích.

Právě proto, že štěňata zdědí po takovýchto předcích nejen to dobré, ale i to nežádoucí, jako jsou dědičné vady či odchylky, by neměla být příbuzenská plemenitba v chovu psů uplatňována. Proto bychom měli požádat majitele psa o kopii rodokmenu a podívat se, zda se nějaký předek tohoto pejska nevyskytuje také v průkazu původu naší fenky. Alespoň v těchto v rodokmenu uvedených generacích, by neměla mít naše fenka společného předka s předky vybraného krycího psa. Pak teprve můžeme nechat nakrýt svoji fenku tímto psem.

Je dědičný i počet štěňat ve vrhu?

Dle některých chovatelů je dědičný i počet štěňat ve vrhu. I mně se potvrdila tato skutečnost, kdy měly moje fenky hodně štěňat ve vrzích, protože jejich matky měly početné vrhy. 

Jako příklad mohu uvést svoji chovnou fenku anglického kokršpaněla Ornelu Regent. Ta měla v prvním vrhu 7 štěňat. Fenka byla kryta ve třech letech chovným pejskem anglického kokršpaněla, modrým běloušem Carry Kajanem. Ve vrhu měla 4 psíky a 3 fenky (zbarvení - 1 černobílý, 6 modrých běloušů, z toho dva pálení). Ve druhém vrhu měla tato fenka 10 štěňat. Ponecháno bylo 7 štěňat. Ve vrhu bylo 7 fenek a tři pejsci. Ponechány byly čtyři fenky a tři pejsci. Otec štěňat byl krásný, chovný černobílý pejsek Armus z Blatova. Všechna štěňátka se narodila černobílá (viz obrázek 1). Ihned po narození, kdy byla štěňátka ještě neosušená (mokrá), měla na polštářcích patrný pigment a proto se jednalo o bělouše (naopak, štěňátka která nemají pigment na polštářcích, zůstávají černobílá i v dospělosti). Moje fenka, matka těchto štěňat. Barva srsti štěňátek se postupně změnila na předpokládanou barvu modrý bělouš. Pálení se neobjevilo. Všechna štěňátka tedy byla modrými bělouši. Tato barva (modrý bělouš) je převládající (dominantní) ve vrzích vícebarevných kokršpanělů (tj. potlačenými). Byl to krásný vyrovnaný vrh štěňátek, jež se dostala do dobrých rukou. Jednoho pejska si vzala moje sestra. 

Věřím, že vám alespoň trochu tento článek pomohl ve výběru vhodného krycího pejska pro vaší fenku. Přeji vám mnoho chovatelských úspěchů a radosti s vašimi čtyřnohými miláčky.

Použitá literatura:

Jaromír Dostál, Chov psů - genetika v kynologické praxi, DONA, Č. Budějovice, 1995
Zdeněk Procházka, Chov psů, SZN, Praha, 1989
Josef Najman, Chov a výcvik malých loveckých psů, SZN, Praha, 1973
Jan Štrupl a kol., Chov koní, SZN, Praha 1983
Jan Koller, Kynologická příručka, SZN, Praha, 1979
Vladimíra Tichá, Malá škola pro chovatele psů, DONA, Č. Budějovice, 2000
Hellmuth Wachtel, Chov psů v roce 2000, DONA, Č. Budějovice, 1998

Poznámka redakce

U některých plemen je příbuzenská plemenitba nevyhnutelná, a to pro velice malou chovatelskou základnu. Ve výjimečných případech je příbuzenská plemenitba vhodná i pro upevnění některých žádoucích vlastností (povětšinou exteriérových). Názory na příbuzenskou plemenitbu se i u odborné veřejnosti mírně rozcházejí, avšak všichni se shodují v názoru, že příbuzenskou plemenitbu mohou provádět pouze zkušení chovatelé s alespoň základní znalostí genetiky.)

Eva Nohelová