Český terier
Český teriér je naše národní plemeno, které bylo jako první uznáno Mezinárodní kynologickou federací FCI. Tento malý elegantní pes s hedvábně jemnou modrošedou srstí vděčí za svůj vznik panu Františku Horákovi z Klánovic.
Vznik plemene
Pan Horák, který se vzhledem k svému zaměstnání u dřevařské společnosti věnoval také myslivosti, sbíral nejprve zkušenosti se skotskými teriéry, kterým se věnoval již od roku 1932. Posléze si roku 1940 pořídil také fenu sealyham teriera. Během času, když si ověřil kvality, ale i zápory obou plemen pro práci norníka, dospěl k myšlence vytvořit psa, který by spojil přednosti obou ras. Pokus o vyšlechtění nového plemene oznámil tehdejšímu Českému teriér klubu se žádostí, aby v případě úspěchu mohl nové plemeno nazvat Český teriér. Roku 1950 nakryl fenu skotského teriera “Scotch Rose” sealyhamem “Buganier Urquelle”. Ve vrhu šesti štěňat byl jediný pes, který splňoval jeho exteriérové požadavky na nové plemeno. Tento pes - “Balda Lovu zdar” se stal zakladatelem plemene. Balda byl použit pro spojení se svou matkou, ze kterého se narodili již dva jedinci požadovaného vzhledu. Postupným výběrem kvalitních potomků se chov rozrůstal a v roce 1959 po velkém úspěchu na Mezinárodní výstavě bylo zapsáno prvních 14 českých teriérů do plemenné knihy. Chovatelské úsilí korunoval roku 1963 úspěch nejvyšší, tedy mezinárodní uznání plemene.
Další chov českých teriérů nebyl bez problémů, protože veškerá chovatelská aktivita se mohla rozvíjet jen pod hlavičkou Českého mysliveckého svazu. Všichni chovatelé museli být tedy členy této organizace, tudíž museli skládat myslivecké zkoušky, účastnit se schůzí, brigád a podobně. Chovná základna plemene začala rychle ubývat. Dokonce ani pan Horák nemohl vykonávat funkci poradce chovu a využívat své pracně získané zkušenosti a byla mu odpírána spojení, o kterých byl přesvědčen, že by plemeni prospěla. V roce 1984 a 1985 nezbylo, než přistoupit k regeneraci plemene, užitím feny sealyham teriéra. K největšímu rozšíření plemene došlo po roce 1990, kdy se chov začal orientovat spíše k využití “čechů” jako rodinného a společenského psa.
Charakteristika
Přesto, že český teriér vznikl úzkou příbuzenskou plemenitbou ze tří jedinců, je to dnes velice zdravé a odolné plemeno, bez výrazných dědičných vad. V současné době je chovných jedinců dostatek a k příbuzenské plemenitbě se přistupuje jen výjimečně. Dříve často celé vrhy vzácných štěňat umíraly na běžné infekční choroby, ale dnes se díky kvalitní vakcinaci většina psů dožívá 10 i více let. Feny bezproblémově a většinou úplně sami rodí a o štěňátka se vzorně starají. Malí čechounci patří díky své rozježené srsti a velikým tmavým očím i čenichu k jedněm z nejhezčích štěňat vůbec. Štěňata se rodí všechna černá a postupně se “vybarvují”. V době odběru, tedy asi v 8 týdnech, lze většinou alespoň odhadnout, jestli bude pes v dospělosti tmavší, či světlejší. Zbarvení dospělých se pohybuje od velmi tmavě šedé, skoro černé, až po téměř bílou, tedy platinovou barvu srsti. Vzácně se v některých liniích vyskytují hnědě zbarvení jedinci, ale ti patří k naprostým raritám.
Český teriér patří k povahově nejmírnějším teriérským plemenům. Většina jedinců je snadno zvládnutelná a mírná k dětem. K rodině velice přilnou, k cizím lidem jsou nedůvěřiví a ostražití. Každého vetřelce ohlásí ostrým štěkotem a neznámou osobu většinou pustí domů jen v doprovodu člena rodiny. Je to pes, který miluje dlouhé procházky a ani nepříznivé počasí mu nezabrání, aby se s chutí neproběhl po louce či lese. Zároveň má rád pohodlí gauče a na klíně svého pána by vydržel podřimovat celé hodiny. Pokud ovšem zaregistruje jakýkoli podezřelý ruch, stává se z něj bleskurychlý obránce své lidské smečky a s velkou srdnatostí zažene na útěk i třikrát většího psa.
Vzhled a péče
Srst českého teriéra se upravuje stříháním. Netrimuje se. Tím se liší od většiny teriérů. Stříháním se srst stává jemnou, zatímco trimováním hrubne. Úprava je velice jednoduchá a lze ji snadno provést i ručními nůžkami. Pokud má vypadat k světu a oslňovat svou typickou elegancí, je třeba ho ostříhat jednou za dva až tři měsíce. Přesto, že má dlouhou srst na spodku těla a “vousy”, prakticky vůbec nelíná. Stačí ho jen dvakrát v týdnu nebo po procházce lesem pořádně učesat a v bytě nenajdete ani chloupek. Český teriér může být i celoročně držen venku na zahradě, avšak v tom případě se od konce léta nestříhá a srst se mu nechá dorůst aby neprochladl. I tak je samozřejmě nutné, aby měl k dispozici dobře zateplenou boudu.
Krmení českého teriéra nečiní žádné potíže. Žere prakticky všechno a rád. Je nezbytné již od štěněčího věku dbát na správné dávkování potravy. Ten, kdo jeho smutným očím neodolá, brzy nebude mít doma modrošedého elegána, ale ztěžka se pohybující jitrnici. Dospělý pes váží 8 - 10 kg v ideální kondici a věřte, že není pro chovatele nic smutnějšího, než pohled na 15 kg těžkého dýchavičného teriéra. Kvalitu krmení spíš než podle apetitu vašeho psa poznáte podle jeho kondice a lesklé dlouhé srsti.
Využití
V dnešní době je český teriér společenské plemeno. Lidé si ho pořizují pro radost, jako společníka k vycházkám do přírody i jako srdnatého hlídače svého příbytku. Jeho lovecké vlastnosti zůstaly také zachovány. Je užíván jako norník a jako barvář pro dohledání zvěře. Pro pracovní využití je nevýhodou, že pozdě psychicky dospívá (ve dvou až třech letech) a dlouho se chová spíše jako roztomilé štěně. Než opravdu dospěje, je velmi opatrný a je třeba podporovat jeho sebevědomí a příslovečnou odvahu. Uplatnění může nacházet také v agility. Jeho malý vzrůst není handicapem pohyblivosti. Ten kdo chce kamaráda pro volný čas, skladného pejska, kterého je možno brát všude s sebou, v případě českého teriéra určitě nesáhne vedle.
Poznámka redakce
Český teriér se vyskytuje ve dvou typech zbarvení:
šedomodré - štěňata se rodí černá
světle kávové - štěňata se rodí tmavě čokoládová
U obou zbarvení jsou povoleny bílé, žluté či šedé znaky na hlavě, hrdle, hrudi, prsou, spodních částech končetin a v okolí řitního otvoru. Občas se vyskytne jedinec s bílým límcem či bílou špičkou ocasu. Více než 20 % bílé barvy či bílá lysina na hlavě jsou vylučujícími vadami. Zbarvení postupem času více méně “vysvětlává” a není možné předem přesně určit, nakolik daný jedinec bude v dospělosti světlejšího či tmavšího odstínu.
Eva Nohelová
