Dárek k narozeninám - Angilla
Ve svých třiadvaceti jsem se rozhodla splnit si svůj dětský sen a pořídit si svého prvního vlastního psa. Přítel, se kterým jsem tou dobou žila již tři roky jaksi oponoval, a tak jsem se rozhodla pro „kulišárnu“ - dárek k narozeninám. Ten se přeci z domu nevyhazuje! Velkoryse jsem mu nabídla, že sám může zvolit plemeno, které se mu bude líbit. Samozřejmě jsem pečlivě dohlížela, aby se Pedrův názor ztotožňoval s mým.
Beardií je tím co jsme hledali
Chtěli jsme psa středního plemene, společenského, snadno ovladatelného a inteligentního. První volba padla na anglického setra, ale po důkladném prostudování povahy, jsme usoudili, že ani jeden z nás nemá dostatek času, aby na něj čekal dvě hodiny u lesa, než se vrátí z procházky. Myslím, že vzhledem k našim předem odhadnutým výcvikářským schopnostem, bylo naše rozhodnutí správné. Následně na to Pedro náhodně zakoupil knihu, kde bylo vyobrazeno v té době ne příliš známé plemeno Bearded collie. Po nastudování patřičné literatury jsme usoudili, že právě Beardií je tím co jsme hledali - milá, poslušná a inteligentní. Jediné, co jsme přehlédli bylo „trošku“ uštěkaná, ale kdo by to od pastevce čekal?!
Jak si nevybírat štěňátko
A teď přesný návod, jak si nevybírat štěňátko, které bude naším společníkem dalších, odhadem patnáct let:
1. Hlavně hned.
2. Je to první štěně daného plemene, které vidíme jinde, než v obrazové publikaci.
3. V případě, že máme štěstí, chovatel je slušný člověk a nepodstrčil nám štěně z vrhu sousedovic Puňti, křížence dogy s vlkodavem, máme napůl vyhráno.
4. Ta druhá půlka vězí v tom, že i když jsme původně chtěli pejska a na výstavy, vezeme si fenku s podkusem a ujištěním chovatele, že „to se určitě srovná“.
5. Není nám divné, že štěně dostane lepana i za to, že se špatně podívá.
6. Navazuje na bod pět, štěně je vyplašené a nejisté, uhýbá před pohlazením a vůbec o nás neprojevuje zájem.
7. Nás to nezlomí a už s naším psím miminkem frčíme domů - směr Praha.
Snaha štěňátko „ochočit“
Co se odehrávalo v několika dalších měsících si asi každý zkušený chovatel dokáže představit. Když se nám podařilo po zhruba 14 dnech štěňátko „ochočit“, začaly další problémy. Angilla na každou sebemenší výtku reagovala pokakáním a počůráním. Upozorňuji, že v žádném případě nešlo o trest fyzický, ale stačilo pouhé zvýšení hlasu. Shodou okolností Angillin bratr se ocitl o tři bloky dál a s jeho majitelkou, dnes mojí dobrou kamarádkou, jsme začali navštěvovat stejného veterináře. Oba psíci totiž trpěli stejnými symptomy „neurotických“ psů. Po asi roční práci se nám podařilo vychovat z nich alespoň částečně normální psí bytosti.
Bohužel zatím co Achillek se spíše stáhl do sebe a psí společnost příliš nevyhledával, Angilla byla ve společnosti psů tou nejšťastnější psí holčičkou. Občas jsme Andělku, (jak jsme ji důvěrně říkali), nechávali u tchýně, která má také fenku - dalmatinku. Tam se chovala jako vyměněná. Dokonce se zapomínala i venčit na koberec. Po návratu domů byla však ještě víc smutná a odmítala s námi komunikovat. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku pořídit ji psí kámošku. A tady někde, jak tvrdí Pedro, začalo teprve pořádné „zabydlování“ našeho domova….
Výběr druhého štěňátka
Zapomněla jsem se zmínit, že se ve mně začaly rodit výstavní ambice. S Angillkou a s Achillkem jsme se pokusili navštívit výstavu. V mém případě skutečně zůstalo u pokusu. Myslela jsem si totiž, že se pejsek ve výstavním kruhu dá na „výstavní šňůrku“ a on běhá. O tom, že to tak není mě Andělka na první výstavě přesvědčila v zápětí. Po chvilce přetahování se hbitě vyvlíkla z vodítka a několika lidem dobrých deset minut trvalo, než se ji podařilo dostat zpět, alespoň do haly. (O kruhu nemohlo být ani řeči.)
Gabče s Achillkem se dařilo o něco lépe, tedy do doby než rozhodčí moji kamarádku ujistil, že mu ani tak nevadí, že ji pes běhá u pravé nohy, ale že mu chybí to, co pejska liší od fenek. Gábina se ale nedala a prohlásila, že nechápe, jak mu může taková „blbost“ vadit a uraženě odkráčela. Po této zkušenosti jsem učinila rozhodnutí, že jim to ještě na výstavách „ukážu“.
Výběr druhého štěňátka už jsem neponechala náhodě a dobře si prohlédla nejen štěňátko, ale i prostředí, ve kterém vyrůstalo. O láskyplné výchově nemohlo být pochyb. Pedro se sice trošku zhrozil domku, ve kterém se to pejsky jenom hemžilo, ale ujistila jsem ho, že u nás to rozhodně takhle nedopadne!!!
Lucinka
Dalším přírůstkem do rodiny byla Lucinka. Z té jsem byla opravdu nadšená. Po Angillce mě připadala jako hotový zázrak. Mazlík, poslušný na slovo, devastace bytu veškerá žádná. Jediný, komu to bylo úplně jedno, nebo se tak alespoň tvářil, byla Angilla. Omezit devastaci našeho bytu i nadále považovala za absolutně zbytečné, ale za to přišla na to, že druhý pejsek je dobrý k tomu, aby se na něj dalo leccos svést. Dokonale zvládala rozbité květináče odtahovat do Lucinčina pelíšku, a tam se též pravidelně vyměšovat. Jelikož pelíšek byl k nepoužití, našla si Lucka nové místečko na balkoně. To si ale na Angillku nepřišla! Na balkoně jsem totiž kromě různých druhů kytiček měla přes léto ubytované také čtyři vodní želvičky, a tak když Anděla přestalo bavit ničit muškáty a házet z balkonu plyšové hračky, došlo na želvičky. Nedokážu popsat zděšení, když jdete vysypat koš s odpadky, a proti vám si to vyšlapuje želva. V celku rychle jsem pochopila, kdo ji poslal na procházku. Předchozí večer jsme totiž zcela náhodou ošetřovali Andělce pokousaný rtík a vůbec jsme nechápali, kde se ta agresivita v Lucince bere! Pomalu jsme začali chápat, že rošťárny netropí malé nezbedné štěňátko Lůca, ale „starej mazák“ světem protřelej, „chudák flustrovanej“ - Anděl. Tímto se ti Lucinko dodatečně omlouvám za všechny výtky, které jsi neprávem schytala za svoji „vypečenou“ kámošku.
Nakonec se ale přece jenom ukázalo, že Angille soužití s druhým pejskem prospívá. Po psychické stránce se stala vyrovnanější a rozhodně nabyla psího sebevědomí. Bohužel totéž se nedá říci o nás! Ale uznejte, co je vypáraný koberec a „trochu“ okousaný nábytek proti šťastným očím svých Beardií, které zrovna předělaly vaše šestset litrové akvárium na psí bazének.
Mít tři psy je docela normální
Pomalu nadešel čas přihlásit Lucku na „nějakou“ tu výstavu. Po předešlé zkušenosti jsem s Luckou poctivě trénovala chození na předváděčce (výstavním vodítku), abych předešla dalším trapasům. Zatím co Angillku byl problém dostat na vodítko, Lucka nejevila sebemenší odpor. Nastal však jiný problém. V kruhu se k smrti nudila a snažila se udělat si pohodlí, nejlépe svalit se na bok a usnout! Nakonec se podařilo Lůcu naučit vcelku stát na všech čtyřech nožičkách, i když výstavní nadšení z ní nikdy nesálalo.
Zatím co já jsem postupně začala propadat výstavnímu šílenství, Pedro Andělku vedl pracovně. Ne, že by s ní chodil na cvičák, ale zdokonaloval ji v aportování. V minulosti přinášela „jen“ klacky, dnes se nestačím omlouvat a vracet hole důchodcům a balónky (v lepším případě neprokousnuté) maminkám plačících dětí. Jak jí naučil aportovat běžce, to netuším! V našem venčícím lesoparku naší Anděle neřekne nikdo jinak, než Channel 5. To podle skvělého čichu na vyhledávání především lidských exkrementů a následného odnesení jejich vzorků v kožichu domů. Na druhou stranu všichni pejskaři vědí, kde „to“ dnes leží! Netroufám se zeptat, jestli i tato část patří k výcviku.
Ovšem ani já jsem nezahálela, a protože holky už netropily zdaleka tolik skopičin, zdálo se mě soužití pouze se dvěma pejsky příliš fádní. Argumentujíc slovy, že mít tři psy je docela normální, zabydlela se v našem 3+1 v paneláku ještě šarpejka Kačenka.
Život se třemi psy začal být konečně to pravé ořechové. Pro ty kteří si myslí, že tři je skoro stejně, nebo jen o malinko víc než dva, stejně jako jsem si to myslela já, chci jen říct, je to asi tak deset!
Jaký je šarpej?
Šarpej je zvířátko čistotné a tiché, ale omlouvám se tímto všem chovatelům, kteří tvrdí, že šarpej je vcelku zdravý pes. Mé zkušenosti s dnes šestiletou šarpejkou jsou však jiné. Sice tvrdím, že není psa vhodnějšího do paneláku - s tak dokonalou povahou milionářského lenocha, ale pro jeho zdravotní problémy bych si jeho koupi dobře rozmyslela. Na druhou stranu šarpej je něco, co mě připadá skoro nedůstojné nazývat psem. Nikdy jsem totiž u psa neviděla pohromadě tolik vlastností patřících lidem.
Přinutit Kačenku vstát dřív jak v deset ráno a jít se vyvenčit, je soudíc dle jejího výrazu nelidské, pardon - nepsí. Nedej bože, aby pršelo. To se venčení mění ve skutečné drama a jsem hluboce přesvědčena, že kdyby mohla Káča mluvit, tak bych si její komentář rozhodně za klobouk nedala. Ze všeho nejhorší je ale dlouhá procházka, na které vás přepadne pořádná průtrž mračen. To je naprostou samozřejmostí zbavit se „přebytečných“ svršků a ochotně do nich zabalit svého rozhýčkaného „Číňana“, protože jediným pohledem na třesoucí se uzlíček faldů zjistíte, že poskakovat lesem ve spodním prádle je tou jedinou správnou variantou pro uchování života a zdraví vašeho nejlepšího přítele. Za povzbuzování zbytku chlupatých psů, kteří jsou naopak přívalovými dešti nadšeni, se snažíte rychle dostat k autu. Ne že by jste tak lpěli na vašem bezcenném životě, ale šarpíkovi by mohla promoknout vaše goretexová bunda a co pak?! Mimochodem, pokud nemáte po ruce dostatek oblečení, které můžete ochotně šarpíčkovi nabídnout, je to jedna z mála příležitostí vidět svého šarpeje běžet.
Období partnerských neshod
Jak to v životě chodí, nastalo i u nás období partnerských neshod, a tak se můj přítel na čas odstěhoval a vzal si s sebou svou favoritku Angillku. Naštěstí jsem v té době měla zaměstnání s volnou pracovní dobou, a tak jsem i nadále měla dost času na své pejsky, aniž by pocítili velkou změnu. Snad jsem byla jen trochu víc unavená. Pedro občas chodil s Andělkou na návštěvy, a tak jsem ani netušila, že Anděl už na půl bydlí u tchýně, kterou můj bývalý přítel hravě přesvědčil, že dva psi jsou vždy lepší než jeden.
No, a protože po každé bouřce vysvitne zase sluníčko, za nějaký čas bylo vše při starém. Jen tchýně si už zvykla na dva psy, a tak po měsících „střídavé péče“ Andělka nakonec zůstala u Pedrovi maminky natrvalo. Nějakým zvláštním psím způsobem si dokázala maminku omotat kolem packy tak, že není pochyb o tom, kdo je doma pánem. A tak mou „rodinu“ zase tvořily „jenom“ dvě psí slečny.
Nevzdala jsem se a navštívila jsem spoustu výstav, včetně výstavy světové, která se v tom roce konala v Bruselu. Poprvé jsem viděla evropskou špičku a pochopila, kolik chovatelské práce se skrývá za výstavními výsledky. Také jsem zde potkala krásnou hnědou fenu Bearded collie české chovatelky, která rozhodně mohla konkurovat svým zahraničním soupeřkám, a i když nevyhrála, zanechala ve mně hluboký dojem. To jsem ještě netušila, že právě tato Beardií bude matkou mé budoucí interchampionky a z její paničky se stane moje nejlepší kamarádka.
