Slovenský čuvač

Historie plemene

Již několik stovek, ne-li tisíc let, se v horských oblastech Kavkazu, Alp a Pyrenejí objevovali velcí, mohutní, bílí psi. Právě tito psi pravděpodobně byli základem pro několik plemen, mezi něž patří také slovenský čuvač. Jedná se v podstatě o psa dogovitého původu, tzv. horského typu, s dlouhou srstí na těle a krátkou v obličejové partii.
Ovšem informace blíže vystihující přímého předchůdce slovenského čuvače pochází až z 19. století, kdy ještě s největší pravděpodobností docházelo ke křížení slovenského čuvače s komondorem, ruskou ovčárkou a dokonce také barzojem. Přikříženi byli i velmi podobní zástupci plemen pomořanského ostroše a pomořanského pudla. Na Slovensku mu neříkali čuvač, nýbrž čuvaš. Až dr. Hrůza, jak sám napsal, toto slovo počeštil na “čuvač”. Slovo “čuvaš-čuvač” je odvozeno od slov “čuť” a “počuť”. “Choť čuvať” (“jdi poslouchat - naslouchat-hlídat”) je povel, který slovenský čuvač od svého majitele dostával nejčastěji. Právě to bylo hlavní náplní jeho práce - ochrana stáda (i pastevce-ovčáka) před vlky, medvědy, ale také zloději. Spíše výjimečně byl posílán do čela stáda, kde ovce zastavil a hlídal tzv. brázdu, za kterou pasoucí se ovce nesmí. Tím přímá práce se stádem většinou končila.

Počátkem 20. století se čuvač rozděloval na dva rázy: velkého horského s výškou 65 cm (pes) a 60 cm (fena), a malého nížinného rázu s výškou 40 - 50 cm. V tu dobu byli na Slovensku ještě velmi rozšířeni. Bohužel situace se poměrně rychle změnila. Dr. A. Hrůza uvádí, že čsl. zemský velitel četnictva a plukovník zdravotní služby MUDr. Janák potvrzuje, že zejména v třicátých létech dvacátého století byl čuvač hromadně vyvážen do Německa a Maďarska a jejich početnost na Slovensku prudce klesala. Došlo to tak daleko, že ve třicátých létech dvacátého století byl jak slovenský čuvač, tak i sousední kuvasz na hranici vyhynutí. Dr. Hrůza se však nevzdával a založil vlastní plemennou knihu. První dvě štěňata, která po přívozu z Tater do této knihy 4. 6. 1929 zapsal, předal do psince “ze Zlaté studny” továrníkovi Josefu Skoupilovi ze Skalice nad Svitavou. Standard byl vypracován v roce 1947 a slovenský čuvač se dočkal mezinárodního uznání 18. 8. 1965. 

První chovatelský klub - “speciální spolek chovatelů tatranských - ovčáckých čuvačů se sídlem v Brně” byl založen 23. 9. 1933. Na tento spolek navázal svoji činnost Klub chovatelů slovenských čuvačů, vzniklý v roce 1958. V sedmdesátých létech 20. století bylo sídlo klubu přestěhováno na Slovensko. Tento klub působící pro české a slovenské chovatele zanikl 30. 11. 1992, z důvodu rozdělení společného státu na Českou republiku a Slovensko. Ihned však u nás vznikl klub nový, český, tentokrát s názvem Klub chovatelů Slovenských čuvačů v České republice. Po dr.Hrůzovi byl stejně neúnavným propagátorem plemene dlouholetý hlavní poradce chovu doc. dr. Ing.Vilém Kurz z Brna. Jeho následovníkem a zapáleným nadšencem pro toto plemeno se stal Ing. Zdeněk Kunzl (zastával funkci tajemníka Klubu chovatelů slovenských čuvačů od roku 1987). V roce 2000 byl do funkce tajemníka zvolen jeho syn Petr Kunzl, DiS. Ing. Zdeněk Kunzl doposud působí jako rozhodčí pro slovenské čuvače na výstavách a bonitacích.

Exteriér slovenského čuvače

Čelní sklon, neboli stop je u slovenského čuvače mírný, týlní hrbol výrazný, temeno ploché a široké. Chrup je úplný a skus nůžkový. Oči jsou oválného tvaru a vždy tmavě hnědé. Uši se zaoblenými konci jsou nasazeny poměrně vysoko a dosahují do úrovně koutků tlamy. Obrůst ucha přechází zhruba od poloviny v jemnou a krátkou srst. Krk je poměrně krátký, robustní, kohoutek znatelný. Hřbet slovenského čuvače je rovný, v bedrech mírně klenutý, silný a středně dlouhý. Záď je také silná, kvadratická a mírně skloněná. Končetiny jsou rovné, pánevní končetiny jen mírně zaúhleny. Slovenský čuvač má ocas v klidu zcela rovný. Je-li v pohybu či pozornosti, ocas zvedá a stáčí do oblouku, někdy až nad záď.
Čuvač je vždy zbarven bíle. Je však povolen světle žlutý nádech v oblasti nasazení uší. Srst je hustá, 5 - 15 cm dlouhá. Srst na hlavě (v obličeji, na temeni a ve spodní třetině uší), a dále pak na přední straně končetin je krátká a přiléhavá, bez třásní na ocase a zadní straně stehen. Psy zdobí nápadná hříva. Srst je rovná a mírně zvlněná, na hřbetě se tvoří několik příčných vln ze souvislých polokadeří. Po vylínání zimní podsady ztrácí srst na huňatosti, ale nezplihne. V důsledku zvlnění pesíků si stále udržuje jistou kyprost a ani po vylínání netvoří na hřbetě pěšinku. Hustá a jemná podsada jej chrání před chladem. Srst je dokonale uzavřená. Pes tedy ani za dlouhodobého deště nepromokne.
Kohoutková výška slovenského čuvače je u psa 62 - 70 cm, u feny 59 - 65 cm, hmotnost psa 36 - 44 kg, feny 31 - 37 kg.

Jaký je?

Na svém (svěřeném) území je velmi ostražitý, bdělý, neohrožený, ostrý, tedy výborný hlídač. Má velkou vnitřní disciplínu a hlídání svěřeného majetku bere velmi vážně. Nervozita, bojácnost, ale ani přílišná agresivita se v chovu netrpí.
K cizím lidem se zpočátku chová nedůvěřivě, uvážlivě a značně rezervovaně. To může působit až dojmem nesebevědomého psa. Že se však jedná o psa dostatečně sebevědomého, rychlých a razantních reakcí, se plně projeví v momentě, je-li jeho majitel nebo on sám napaden. Pokud se ovšem majitel ve společnosti lidí chová klidně a přátelsky, stejně se chová i pes. Jedná se o plemeno spíše uzavřené povahy, které je stále ve střehu.
Výchova slovenského čuvače musí být důsledná, ale zároveň vyvážená a cílená. Nerad dělá něco, co mu připadá zbytečné, tedy neúčelné. Je to samostatný a velmi vnímavý pes. Aby se nestal příliš samostatným, což mnohým majitelům zrovna nevyhovuje, je nutné se mu hodně věnovat zejména ve štěněčím věku se zaměřením na socializaci a výchovu. V opačném případě si sám vytvoří pravidla a “názor na věc”, což může značně zkomplikovat jeho následující výcvik v poslušnosti, lépe řečeno ovladatelnosti. Právě řádná socializace v rušném prostředí je potřebná, aby z něj vyrostl sebejistý pes v každém prostředí.
Je bystrý, pracovitý, s mimořádně dobrou pamětí, ovšem také notně tvrdohlavý, s neustálou potřebou se sám rozhodovat. Potřebuje rozhodného majitele, s pevnou rukou, který bude vědět, jak již štěněti správně vštěpovat, které místo v žebříčku hierarchie je jeho. I když výchova slovenského čuvače není zrovna snadná, je vyrovnané povahy a zaručeně si získá srdce celé rodiny. Většinou si velmi rozumí s dětmi, umí se chovat k domácím zvířatům, a ani s honěním divoké zvěře nebývají problémy. Vůči jiným psům se čuvač - pes však může chovat poněkud dominantně.
Při dobré výchově je z něj velmi dobrý rodinný pes, který však velmi těžce nese změnu majitele. Doma i na zahradě je klidný, ale na procházce dokáže být značně aktivní, veselý a poměrně temperamentní. Je pohyblivý více, než by se od takového mohutného psa očekávalo. Pohybuje se rychle v každém terénu. Rozhodně není pohodlný. Většinou jsou feny celkově jemnější a bezproblémovější. Jako čistě rodinný pes je tedy vhodnější fena slovenského čuvače.

Výcvik

Přestože slovenský čuvač není typickým představitelem služebního plemene, je ho možné dobře vycvičit. To dokazují výsledky některých psovodů a jejich čuvačů. Např. Egon z Turčianských Košút (majitel S. Rakús z Trnavy) složil zkoušku všestrannosti ZVV2 (SVV2). Tento pes měl zároveň vynikající exteriér a RTG DKK 0/0. Jistě tak byl pro chov velkým přínosem. Jistě za zmínku stojí také např. Cora Hodkovičský les se záchranářskou zkouškou ZZP1, RTG 0/0, CACIB…, Erik z Rovinské samoty se zkouškou ZPU2 a další. Mnoho slovenských čuvačů má složenou zkoušku (ovladatelnosti/upotřebitelnosti) ZOP a ZPU1.
Obranu lze slovenského čuvače učit, avšak ve velmi krátkých intervalech a zároveň často. Ovšem ke sportovnímu výcviku není vhodný. Obranu totiž bere příliš vážně a nechápe, proč má kousat pouze do ochranného rukávu. Čuvač patří mezi plemena, která o kousání ztrácejí zájem, pokud “to” trvá příliš dlouho. Navíc se nenechají hned tak vyvést z míry, proto figurant, ale i psovod musí být nejen trpěliví, ale i zkušení. Výcvik v obraně přináší větší efekt, pokud se mu figurant věnuje individuálně, nikoliv ve skupině dalších psů. Obranu je vhodnější směrovat na hlídání předmětů a ochranu psovoda (bez nároku na zákus).
Pokud jde o pachové práce, zvládne jak sledování stopy, tak rozlišování předmětů. Je však velmi vhodné s výcvikem pachových prací začít již v nejrannějším štěněčím věku. Pak pracuje s chutí, a zároveň klidně. Míčové hry a skákající míčky jej příliš nezajímají, proto je zapotřebí při výchově a výcviku využívat kouzla pamlsků. Problémy ve výcviku poslušnosti mohou výrazněji nastat zejména při aportování.
Lze jej využít také coby psa pasteveckého, ovšem je bezpodmínečně nutné, aby se se stádem seznámil do 6-ti měsíců svého věku. Také je možné slovenskému čuvači svěřit hlídání objektů, nebo při vhodném výcviku je možné z něj udělat dobrého psa záchranáře. V běžném životě je ho možné použít k tahání vozíků či saní s nákladem. Slovenský čuvač disponuje překvapující fyzickou silou. Je to pes tvrdé, statné, horské konstituce.

Ubytování a péče o psa

Je houževnatý, odolný a obdivuhodně otužilý i vůči těm nejtřeskutějším zimám a plískanicím. Rádi leží na sněhu a nerozhodí je ani silný vítr. Slovenský čuvač se hodí na zahradu či zemědělskou usedlost. V městském přetopeném bytě či na sídlišti zrovna šťastný nebude. Nezanevře na vás, ani nebude strádat, pokud bude velkou část dne sám. Ovšem v tom případě potřebuje alespoň přítomnost jiných zvířat či psího kamaráda.
Nepotřebuje žádnou zvláštní péči. V době línání je zapotřebí srst česat denně, případně obden. Jinak postačí pročesání srsti jednou za 10 -- 14 dní. Neměl by se často koupat za pomoci šamponu. Je to zkrátka drsný horský chlapík.

Chov

U slovenského čuvače se téměř nevyskytují žádné dědičné defekty, snad mimo dysplazii kyčelních kloubů, která se však objevuje téměř u každého velkého plemene. Feny mají poměrně početné a bezproblémové vrhy. Průměrná délka života čuvače je 11 - 12 let.
Slovenských čuvačů je velmi málo. Po roce 1990 přestal být o ně z důvodu přílivu nejrozmanitějších plemen zájem. Od té doby se ročně odchovávaly průměrně pouze 2 - 3 vrhy ročně, aby štěňata včas našla své nové majitele. Takový malý počet odchovů je téměř tragický. Naštěstí Slováci jsou hrdí na to, co je národní, a v jejich zemi slovenský čuvač rozhodně na pokraji zániku nebyl. Nyní pomalu opět stoupá o slovenského čuvače zájem a nezbývá než si přát, aby tento bílý drahokam opět našel nadšené příznivce. Bezesporu si to zaslouží!

Kontakt na klub slovenského čuvače:
Petr Kunzl, DiS, tajemník Klubu chovatelů slovenských čuvačů v ČR, Korandova 15, Praha 4, 147 00,
e-mail: [email protected]
Paní Janě Kunzlové (hlavní poradce chovu SČ) zároveň velmi děkuji za poskytnutí cenných informací.