Česká národní plemena

Obsah
  1. Český teriér
  2. Český horský pes
  3. Český fousek
  4. Český strakatý pes
  5. Chodský pes
  6. Pražský krysařík
  7. Československý vlčák

Jsou češi hrdý národ? Váží si „českých věcí“? Co se týče psů, někdy o tom trochu pochybuji, přesto stále doufám, že žádné z našich plemen nezanikne. Připadá mi fascinující, jak většina občanů jiných států si velmi váží svých národních plemen. Početnost jejich plemen je v porovnání s jinými státy téměř vždy nejvyšší právě v jejich zemi. Navíc s nadšeným zaujetím a hrdostí všude svá plemena prezentují. Dokonce i najdeme plemena, která je ze země původu těžké získat, neboť chovatelé daných plemen své plemena střeží jako zlatý poklad a rozhodně „národní“ štěně neprodají každému, kdo o něj projeví (byť velký) zájem. Dokonce jsou země, a není jich zrovna málo, kde větší chovatelé si přisvojí milou nepsanou povinnost, že „ke svému plemenu“, které chovají, si pořídí také minimálně jednoho zástupce z jejich národních plemen. U nás, v České republice, je to trochu jinak. Minimálně dvě ze sedmi našich národních plemen rozhodně patří mezi málopočetná.Když si český člověk vybírá plemeno, které do své rodiny chce přivést, vůbec ho nenapadne se informovat, která z velké řady plemen jsou česká. Dokonce se najdou i tací, kteří českými plemeny opovrhnou, aniž by věděli jakou mají povahu nebo dokonce aby věděli jak vypadají. Dle mého názoru, až na majitele samotných českých plemen, není většina Čechů na naše národní plemena hrdá. Mnozí je vůbec neznají a ani zdaleka je všechny nedokáží vyjmenovat. A to je velká škoda. Že to není pravda? Přerušte čtení, zavřete na okamžik tento časopis a zkuste to...Moc bych si přála, aby právě v tomto jsme si vzali z jiných států příklad, protože je to úžasné, že máme svá národní plemena. I když by se o každém z našich plemen dala napsat kniha (a o většině z nich také vyšla!), pokusím se vám zcela ve stručnosti přiblížit jednotlivé české psí drahokamy.

Český teriér

Významný český kynolog František Horák si přál vytvořit loveckého psa na nízkých nohou, dobře ovladatelného, s dobrým pigmentem a mimo jiné i s klopenýma ušima. Ovšem existoval i další důvod, proč chtěl nechat vzniknout nové plemeno. Tím byl pokus, zda je možné ze tří jedinců vytvořit zcela odlišné plemeno. Sáhl tedy k záměrnému zkřížení sealyham teriéra a skotského teriéra. Že se F. Horákovi vyplnily představy a vznikl krásný pes, jistě není pochyb. Ovšem problémem v danou dobu bylo to, že spadal pod myslivecké sdružení a myslivci byli přesvědčeni, že pro českého teriéra nemají žádné uplatnění. Tedy zájem o toto plemeno na našem území upadal. V sedmdesátých letech dvacátého století hrozil jeho zánik. Naštěstí se našli nadšenci, kteří nehodlali odsunout v zapomnění toto zajímavé a již na první pohled milé plemeno. Jeho početnost začala stoupat a nyní k plemenům na pokraji zániku rozhodně nepatří. Český teriér je prvním českým plemenem uznaným FCI.
V jádru je to pes veselý, středně temperamentní, ale zároveň mrštný a obratný. S ostatními zvířaty i psy je snášenlivý. Vyznačuje se vyrovnanou a bezproblémovou povahou, neagresivností, doma je klidným a příjemným společníkem. Je kamarádský, i když k cizím lidem zpočátku rezervovaný, mírný, učenlivý a dobře ovladatelný. Jeho povaha není typicky teriérská. Od většiny plemen se odlišuje mírně klenutými bedry a zádí (je „zvlněná-vyvýšená“). Srst se upravuje stříháním.
Výška: pes ideálně 29 cm, fena 27 cm
Zbarvení srsti: světle kávová nebo šedomodrá všech odstínů. Povolené jsou znaky na hlavě, hrdle, prsou, hrudníku, břiše, v okolí řitního otvoru a na spodních částech končetin, a to v barvě žluté, šedé či bílé.
Ubytovat ho můžete jak v bytě, tak na vhodném místě venku. Nyní je chován především coby rodinný pes, jsou však jedinci, kterých je využíváno při lovu (práce norníka nebo barváře).
Český teriér je znám a zároveň dosti oblíben po celém světě. I když v České republice vznikl a má zde dobrou chovatelskou základnu, vůbec jej nelze označit za velmi rozšířené plemeno právě v naši zemi.

Český horský pes

První štěňata českého horského psa, která se narodila 12. 8. 1977, vzešla ze zkřížení slovenského čuvače a černobílého tažného psa neznámého původu - dovezeného z Athabascy, z Aljašky. Později byl po jednom jedinci přikřížen bernardýn lehkého typu a sibiřský husky. Mezi zakladatele patří Petr Hanzlík, dále pak také ing. Z. Hozák, který dovezl z Aljašky několik tamních psů, a další nadšenci zejména do saňového sportu.
Český horský tes je přátelský, ale zároveň sebevědomý, učenlivý a dobře ovladatelný. Je houževnatý, silný, odolný, nenáročný, vytrvalý a velmi otužilý. Jeho temperament je živý a pracuje s nadšením. Hodí se zejména do horských a podhorských oblastí. V kontaktu s jinými psy jsou většinou bezproblémoví. Agresivita či přílišná ostrost je u nich nepřípustná a v chovu se téměř nevyskytuje. Občas, i když spíše výjimečně, se v chovu vyskytují jedinci se slabší povahou, avšak jedinci takových vlastností jsou v chovu odsunuti do pozadí.
Výška: pes 60–70 cm, fena 56–66 cm.
Zbarvení srsti: vždy strakaté – barevné plotny na bílém podkladě. Barva ploten může být téměř libovolná (žlutobílá, černobílá, šedobílá, ve všech odstínech). Plotny mohou být rozmístněny jakkoliv nepravidelně, přičemž na trupu by měla být minimálně jedna malá plotna. Hlava může být zbarvená jinou barvou než-li bílou celá nebo s bílou lysinkou.
Ubytování je pro něj nejlepší venku, v bytě asi moc šťastný nebude. Výborně se hodí zejména k tahání břemen, jako rodinný pes, ale také ke hlídání, pro záchranářský či stopařský výcvik. Exceluje v skijöringu, bikejöringu a v jízdě ve psím spřežení.
Českého horského psa můžeme vidět v různých státech Evropy a dokonce i v USA i jinde. Bohužel mu chybí větší zájem širší veřejnosti. Každopádně by si větší pozornost zasloužil.

Český fousek

Jeho historie sahá velmi daleko. Původně byl nazýván „český pes“, chvíli se mu také říkalo „český ohař“ a již v roce 1886 dostal své konečné pojmenování „český fousek“. I když byl na našem území až do konce 19. století v nevídaně velkém počtu, nejrůznější okolnosti, za které nemohla povaha ani exteriér českého fouska, dostaly toto plemeno v první polovině 20. stolení k propasti zániku. Doslova záchranou na poslední chvíli byl pro českého fouska František Houska a několik málo dalších chovatelů, kteří nabídli pomocnou ruku.
Je vhodný pro práci v lese, na poli i ve vodě, je tedy všestranně upotřebitelný. Má vrozenou ostrost „na škodnou“, vynikající nos, rychlé, precizní a vytrvalé vyhledávání, vyniká chutí k práci, přitom je však velmi dobře ovladatelný a cvičitelný. Je to plemeno velmi příjemné a bezproblémové povahy. Potřebuje-li myslivec všestranně využitelného psa, rozhodně by se měl zamyslet v první řadě nad tímto plemenem.
Výška: pes 60–66 cm, fena 58–62 cm
Zbarvení srsti: Jeho původní zbarvení bylo „bělouš“. Mnohem později vzniklo také zbarvení „hnědák“. Tato dvě zbarvení zůstala v platnosti doposud. Bělouš může být s hnědými plotnami nebo i bez nich, hnědák může být, ale nemusí, s prokvetlými znaky na předhrudí a spodní části hrudních končetin.
Ubytovat ho můžete na vhodném místě venku, případně i v bytě. Je především plemenem loveckým, který má u nás v řadách myslivců velmi silné zastoupení. I když není typickým rodinným psem, ke své rodině se chová výtečně.
Rozhodně jej můžete vidět po celém světě, a jeho obliba (zejména u nás) je velká a rozhodně neklesá.

Český strakatý pes

Historie českého strakatého psa je poměrně zvláštní. Je to plemeno, které v počátcích neslo název „Horákův laboratorní pes“, a to proto, že jeho hlavním posláním původně bylo sloužit ke genetickým a dalším pokusům. Zakladatelem tohoto plemene byl František Horák. První vrh ze spojení tříbarevného voříška Míši – připomínal foxteriéra a vlkošedé Rigy – kříženky Německého ovčáka, se narodil 4. 8. 1954. V začátcích byl také jednou přikřížen ohař. Již od počátku se vybírali jedinci tříbarevní, s krátkou, později i dlouhou srstí. Během osmdesátých let plemeno téměř zaniklo a jen díky několika málo nadšencům se podařilo chov postavit opět na nohy. Ovšem bohužel ani dnes není situace zrovna nejlepší. Je to velká škoda. Nenechejme toto plemeno zaniknout.
Je mírný a přátelský, a to jak k lidem, tak ke všem zvířatům. Je vyrovnané povahy a většinou bezproblémový. Má veselou a hravou povahu, jeho temperament je celkem výrazný, ale ne přehnaně. Je nenáročný, poměrně otužilý, učenlivý a následně dobře ovladatelný. Svým vzhledem není nijak výrazný, ale cenná je jeho příjemná povaha a zmiňovaná nenáročnost.
Výška: 40–50 cm
Zbarvení srsti: černo-žluto-bílé s černým pigmentem a tmavě zbarvenýma očima nebo hnědo-žluto-bílé s játrovým pigmentem a světlejší barvou očí. Bílé plochy musí být vždy tečkovány, a to v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé černě a v oblasti hnědé hnědě.
Ubytovat ho můžete jak v bytě, tak na vhodném místě venku. Je vhodný jako rodinný pes, k agility a pro podobné rychlostní a vytrvalostní sporty, je také dobrý hlídač.
Je chován zejména v České republice, za hranicemi spíše sporadicky.

Chodský pes

I když „chodský pes“, stejně jako český fousek, existoval již před staletími, chov byl založen na typově podobných jedincích, jejichž původ byl neznámý. První vrh regenerovaného plemene se narodil 20. 10. 1985 z pečlivě vybraných jedinců. Chodský pes vznikl na popud doc. ing. dr. Viléma Kurze. Chodský pes může připomínat německého ovčáka, ale v mnoha rysech se od něj odlišuje (zejména hřbetní linie, zaúhlení končetin, tvar hlavy, délka srsti).
Je poměrně temperamentní, obratný, ale i hravý. K rodině se chová mile a přítulně. Je také učenlivý, dobře ovladatelný, většinou bezproblémový, a to jak ve vztahu ke všem zvířatům, tak i psům. I když se většinou k cizím zpočátku chová zdrženlivě, je v jádru přátelský a neúskočný. Jedná se o všestranně využitelného psa, který je ochotný spolupracovat, je poddajný, pozorný a fixuje se na svého pána. Je citlivý na zacházení. Plusem je mu také skromnost a vytrvalost.
Výška: pes 51–56 cm, fena 48–53 cm

Zbarvení srsti: černá se sytě žlutým znaky typu „black and tan“.

Ubytovat ho můžete venku, případně i v bytě. Protože se vyznačuje dobrou poslušností i mrštností, hodí se k agility a podobným sportům, dále pak k výcviku všestrannosti (stopa, poslušnost, obrana), k záchranářskému výcviku, případně i ke stopařskému výcviku. Pro svou ostražitost je velmi dobrým hlídačem, ale zároveň i příjemným rodinným psem.

U nás je poměrně rozšířený, i když větší zájem by mu jistě prospěl. Také v zahraničí pojem „chodský pes“ není neznámý.

Pražský krysařík

Také historie pražského krysaříka sahá velmi, velmi daleko. Přesto miniaturní, trpasličí, či myší ratlíci nebo krysaříci, jak se jim říkalo, se oddělili od pinčů různých velikostí až poměrně pozdě. Byl u nás hojně rozšířen, a již znám coby „krysařík“ v první polovině dvacátého století. Ovšem chov jako takový začal až v osmdesátých létech dvacátého století. O rozvoj moderního chovu pražského krysaříka se postaral ing.Jan Findejs.
Je to temperamentní, čilý, hravý, rychlý, celkem vytrvalý a veselý pes, jehož hbitost a obratnost je obdivuhodná. I přes svou velmi malou velikost je značně ostražitý. Svou rodinu miluje, je přítulný, učenlivý i poslušný, bystrý, mazlivý, dobrosrdečný, někdy až konzervativní. Každopádně je přizpůsobivý. Není problematický ve vztahu k jiným zvířatům. Někdy, zejména je-li ve smečce, má sklony chovat se dominantně k velkým psům. I přes svou velikost má dobrý čich a i v dnešní době jsou někteří jedinci schopni lovit myši.

Výška: je jedním z nejmenších plemen vůbec – od 18 do 24 cm, přičemž za ideální výšku je považováno rozmezí 20–22 cm. Optimální hmotnost pražského krysaříka je 2–2,2 kg.

Zbarvení srsti: černé nebo hnědé nebo modré se sytými žlutými znaky nebo jednobarevné žluté (plavé). Nepřípustné je zbarvení tmavě žluté-červené, tzv. srnčí.

Ubytovat ho můžete pouze v bytě. Jedná se výhradně o rodinného psa.

U nás se těší celkem velké oblibě a i chovatelé ze zahraničí mají o pražského krysaříka zájem. Dostal se tak i do vzdálených zemí, jako je například Japonsko či USA.

Československý vlčák

Československý vlčák je vedle saarlosova vlčáka jediným plemenem, které vzniklo úmyslným křížením psa a vlka. Avšak na začátku byl pouze pokus. Pokus, který měl poodhalit tajemno a věci doposud málo probádané. První vlčata, ze kterých vzešel československý vlčák se narodila 26. 5. 1958 v chovatelské stanici Pohraniční stráže v Libějovicích. Původem tohoto plemene je bývalé Československo, a i když patronát nad tímto plemenem má Slovenská republika, právem jej stále považujeme i za naše národní plemeno – české.
ČSV je pes temperamentní, vytrvalý, odolný, s výbornou orientační a aktivně obrannou reakcí. Je dobrý hlídač, ale má někdy sklony k vytí. I když je nezávislý a „přírodní“, není příliš složité jej vycvičit. Složitější je pochopit jeho povahu. Potřebuje osobitý a autoritativní přístup. Nesnese stereotypní výcvik, nezajímají ho „bezúčelné“ cviky a někdy je složité udržet při výcviku jeho pozornost. Má poměrně silné lovecké instinkty, tedy je nutné se při jeho výchově zaměřit také na ovladatelnost v přírodě. Je nutné vzít zřetel také na občasnou problémovost ve vztahu s různými domácími zvířaty. Jak vidno, krev vlka ve vlčákovi rozhodně koluje, a to jistě ne v malé míře.
Výška: psi nejméně 65 cm, feny nejméně 60 cm
Zbarvení srsti: žlutošedá až stříbrošedá, s charakteristickou bílou maskou. Světlá srst je rovněž na spodní části krku a přední hrudi. Přípustné je tmavošedé zbarvení s maskou.
Ubytovat ho můžete venku, případně i v bytě. Je výborným pracovním psem, s využitím ve sportovní i pracovní kynologii, a také v agility. Někteří jedinci se hodí k všestrannému pracovnímu využití (stopa, poslušnost, obrana). Mezi československými vlčáky najdeme i výborné záchranářské psy. V neposlední řadě je dobrým rodinným psem a společníkem, který dobře hlídá.
Československý vlčák je již poměrně dobře rozšířeným plemenem, a to jak u nás, tak i v zahraničí. Toto plemeno určitě najdete na každém světadíle.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (6x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Eva Nohelová

Ve velmi mladém dětském věku jsem tajně chodila v dírou v plotě na cvičiště psů a cvičila tam maltézského psíka mých rodičů. Domů jsem vodila toulavé psy a přesvědčovala rodiče, jak by i tito psi potřebovali domov. Rodiče vždy dovolili jednu noc. A tím to všechno začalo…

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

10.5.2020 19:14

smajlík Mám doma choďáka a jsem na něj nejvíc pyšná smajlík