Ještě k zákonu o chovu a držení psů

Je jen málo témat ve společnosti, která dokážou vyvolat tak emotivní a zároveň i subjektivní polemiku, jako je zákon o chovu a držení psů a tedy vlastně i jakýkoliv „zásah zvenčí“ do této problematiky. Také na můj článek ve Fauně č. 7 z 30.3. 01 jsem dostal dvě negativní reakce od čtenářů. Pokusím se shrnout hlavní námitky a odpovědět na ně touto formou.

První námitka

„Nelze určit přesně, co je nebezpečné plemeno a navíc existují i kříženci těchto plemen“.

Odpověď: Tento argument, který nepostrádá racionální jádro, lze vyřešit jedině hmotnostní a velikostní kategorizací bez ohledu na plemena a křížence.

Druhá námitka

„Kousnout člověka může jezevčík zrovna jako pitbul.

Odpověď: To je sice pravda, ale zkuste se nechat kousnout od obou těchto plemen. Zatím co od jezevčíka budete mít možná odřenou kůži někde u kotníku, v případě pitbula v lepším případě přijdete o ruku, v horším o život. Navíc - jezevčík vám na tu ruku ani nedosáhne! Pravda - v případě vztekliny se rozdíl poněkud srovnává!

Třetí námitka

Regulace chovu druhého a dalších psů v bytech ve městech je omezováním vlastnických práv „bolševickým způsobem“.

Odpověď: Tato různá omezení (od odstupňovaných poplatků až po zákaz určitých nebezpečných plemen) existují v celé řadě vyspělých demokratických zemích světa v čele s Francií. Země typu Běloruska či Ukrajiny to „zajímá“ až na posledním místě, „bolševik“ se bojí úplně jiných věcí. Pražská radnice už řadu let požaduje za druhého a dalšího psa zvýšený poplatek (a to je radnice převážně pravicová). To, že se to nedodržuje, je už jiná věc.

Čtvrtá námitka

„Chovem velkých plemen v malých bytech, když se o ně řádně staráme a venčíme je, nedochází k žádnému týrání zvířat.“

Odpověď: Toto je samozřejmě dosti složitý problém, protože u nás není dostatečně přesně vymezeno, co je a co není týrání jednotlivých druhů zvířat. Znám případ, kdy v garsonce o 16 m žijí 3 dospělí a dva velcí psi (NO)! Vše se, bohužel, odvíjí od toho, že každý z nás máme jiné nároky a jiné představy o bydlení a do nevhodného prostoru (mnohdy zcela svévolně) „zasadíme“ nějaké zvíře, bez ohledu na jeho přirozené potřeby. Ty jsou mnohdy i mezi plemeny jednoho druhu značně odlišné (např. chrt - pekinéz). My, chovatelé zvířat (zejména psů a koček), máme tendenci udělat ze zvířete člena rodiny (což je v pořádku) a rádi jim přisuzujeme i lidské vlastnosti a způsob myšlení (což je už méně v pořádku). Ne každý chovatel si uvědomuje, že některá plemena jsou vhodná pouze do rodinného domku se zahradou nebo do zemědělské usedlosti a jenom část plemen je vhodných do nájemního bytu. Uvedu konkrétní příklad: ve vchodu domu, kde bydlím (v Praze) je 24 rodin a z toho téměř třetina (7) má psa a dvě rodiny více psů. Z toho polovina psů je ve velikosti vlčáka a větší, tedy pro panelák a malou velikost většiny bytů nepříliš vhodná. Téměř denně dobrman, který je zavřen v tmavé chodbičce bytu, oblažuje celý dům svým štěkotem a vytím. Minimálně obden dvě rodiny venčí své velké psy tím způsobem, že děti s nimi jdou pozdě a tak psi „použijí“ výtah či chodbu. Že to nikdo neuklidí, nemusím ani zdůrazňovat.