Výcvik

Dosud jsme se zabývali základní výchovou v domácím prostředí. Nejpozději ve věku dvanácti týdnů by mělo mít štěně ukončenou nejdůležitější sérii vakcinace (kromě vztekliny) proti infekčním chorobám a čtrnáct dnů po posledním očkování by štěně mělo mít vytvořenou imunitu. Teprve pak můžeme začít s pravidelnými vycházkami a tím pádem i s výcvikem venku. Do té doby vodíme štěně pouze na místa, kde nepředpokládáme výskyt jiných psů. Rozhodně se vyhneme všem městským parkům a trávníkům.

Štěně

Naše štěně by v prvních týdnech nejen nemělo přijít do styku s jinými psy, ale ani by se nemělo pohybovat tam, kde se před ním venčili. Riziko nákazy infekčními nemocemi je velmi vysoké a je rozhodně lepší s vycházkami pár týdnů počkat. Pokud jsme opravdu nuceni vycházet se štěnětem na inkriminovaná místa, omezíme se pouze na nejnutnější dobu, než pejsek vykoná potřebu a ihned se vrátíme domů. S mladým psem nikdy necvičíme příliš dlouho, nanejvýš dvacet minut. Nejvhodnější je častější výcvik v kratších intervalech. Štěně není schopno udržet dlouho pozornost na jednu věc a proto je delší trénink bezpředmětný. V praxi tedy, jdeme-li se psem například na hodinovou procházku, věnujeme se vždy chvíli výcviku, pak necháme psa vyběhat a hrát si a opět chvíli cvičíme. Vycházku bychom měli zakončit uklidněním při chůzi u nohy.

Zásady výcviku

Při výcviku vycházíme z přirozených biorytmů psa. Fáze aktivity je u psa ráno a večer. Nikdy necvičíme po krmení, kdy by měl mít pes minimálně dvě hodiny klid. S mladým psem nepracujeme příliš dlouho, abychom mu výcvik neznechutili. Lepší je kratší, častější učení s přestávkami pro vyběhání a odpočinek. S unaveným nebo nemocným psem raději necvičíme vůbec. Výcvik by se měl stát pro psa zábavou, nikdy ne trestem. Postupujeme od jednoduchých cviků ke složitějším. Neučíme psa více cviků najednou. Nový prvek zařazujeme až při pochopení předešlého. Pochvala má při výcviku nenahraditelné místo. Za správně provedený cvik psa vždy pochválíme. Začínáme cvičit na klidném místě bez rušivých podnětů. Později přecházíme do rušnějších prostředí s přítomností cizích lidí a psů. Dospělý pes by měl stejně dobře poslouchat na polní cestě jako ve městě.

Přivolání

Zřejmě nejdůležitějším cvikem, který by mělo štěně zvládnout co nejdříve, je přivolání. Pokud jsme až dosud udržovali se štěnětem správný kontakt, neměl by mu tento cvik činit přílišné obtíže. Štěně má přirozený instinkt následovat svou smečku - nás - čehož se budeme snažit využít při nácviku přivolání. Trénink provádíme v klidnějším prostředí, kde štěně nemůže nikam daleko utéct nebo vběhnout na silnici. Bohužel, velmi mnoho mladých psů končí svůj život pod koly automobilů. Ve většině případů je na vině člověk, který nechá pejska pobíhat bez vodítka na nebezpečných místech. Převážná část takovýchto úrazů je zcela zbytečná a dalo by se jim předejít, pokud by si majitel psa včas uvědomil možné nebezpečí. Zásadou by mělo být, že ve městě a v blízkosti vozovek a železničních tratí vodíme psa pouze na vodítku.

Na málo frekventovaném místě tedy štěně pustíme z vodítka a necháme je volně pobíhat. Po chvilce je zavoláme jménem a přidáme povel “ke mně”. Podřepneme a můžeme ještě na štěně zatleskat. Většinou k nám psík nadšeně přiběhne, neboť naše počínání chápe jako výzvu ke hře. Jakmile přiběhne, ihned je pochválíme nebo odměníme pamlskem. Cvik opakujeme několikrát během vycházky. Vždy, když pes správně provede cvik, pochválíme jej. Pokud nereaguje nebo odbíhá pryč, okřikneme jej “fuj”. Jestliže i po napomenutí pes stále odbíhá, zahrajeme si s ním na schovávanou. V nestřeženém okamžiku se pejskovi schováme a z úkrytu pozorujeme jeho reakci. Většina štěňat znejistí, jakmile se jim ztratíme z očí a začnou nás okamžitě hledat. Je-li pes hodně zmatelný, zavoláme na něj. Jakmile nás štěně objeví, pochválíme ho. Budeme-li schovávanou občas praktikovat, štěně si brzy zvykne, že má dávat neustále pozor, kde jsme a nemá utíkat z dohledu. Pochopí, že musí následovat ono nás a ne my jeho.

Pro velmi svéhlavé nebo nechápavé psy použijeme jinou formu nácviku přivolání. Opatříme si dlouhou šňůru, tzv. stopovačku a na ní necháme psa volně pobíhat. Jakmile ho zavoláme jménem a dáme povel “ke mně”, okamžitě psa přitáhneme k sobě a posadíme. Pak jej pochválíme a opět necháme volně běhat. Po několikerém opakování pes pochopí, že nemá jinou možnost, než přijít. Pak už bude stačit po povelu za šňůru jen lehce zatáhnout a nakonec nebude nutné ani to a pes přiběhne sám. Někteří psi jsou velice chytří a poslouchají pouze cítí-li, že jsou upoutáni na stopovačce. Jakmile je ale pustíme volně, opět utíkají. Pak si můžeme pomoci tím, že pokud pustíme psa volně, necháme mu na obojku připnutou samotnou karabinu. Její váha bude u psa budit dojem, že je na vodítku.

Podstatnou zásadou, kterou budeme mít na paměti, je nikdy nehonit psa, nechce-li k nám přijít. Bral by naše počínání jako bezvadnou hru a my bychom při ní velice rychle ztratili nervy. Daleko lepší je otočit se a utíkat směrem od psa. Ten nás pak sám následuje.

Vždy, když k nám pes přijde, musíme ho pochválit. Někdy to vyžaduje opravdu silné sebeovládání. To když například už deset minut marně hulákáme jako na lesy “Alane, ke mně” a zmíněný Alan si vesele pobíhá po louce a naprosto nás ignoruje, předstírajíc náhlý záchvat hluchoty. Když u náš hlas začíná nabírat hysterický tón, rozhodne se psík, že nám tedy udělá benevolenci a přiběhne. Ze všeho nejraději bychom v tu chvíli Alana přetrhli jako hada nebo mu alespoň od plic vynadali, ale pozor, místo toho musíme zachovat nadhled a psíka pochválit. Jedině tak si splnění povelu spojí s příjemnými pocity. Proto, přijde-li k vám štěně po jakkoliv dlouhé době, vždy je pochvalte. Příště ale při povelu “ke mně” použijte některou z výše popsaných metod (úkryt, náznak útěku, schovávaná, stopovačka).

Chůze na vodítku

Pro bezpečnost a snadné ovládání psa je správná chůze na vodítku velmi důležitá. Ještě v době, kdy se štěnětem nechodíme ven, zvykáme ho doma na obojek. Některá štěňátka už mají návyk na obojek vytvořený od chovatele. Pokud tomu tak není, opatříme si hladký kožený řemínek, který pejskovi vždy na chvilku připneme. Nevhodné jsou pro začátek kovové řetízky, které štěně jen více znervózňují. Po dobu, kdy má obojek na krku, snažíme se psa zaměstnat hrou a odpoutat tak jeho pozornost od “té příšerné věci na krku”. Jakmile mu řemínek sundáme, nezapomeneme psa pochválit. Ihned, jak štěněti obojek přestane vadit, můžeme začít s výukou chůze na vodítku. Nejdříve vodítko připneme a necháme s ním psa volně běhat. Po chvilce vodítko uchopíme a sami určíme směr chůze. Štěně bude velmi překvapené, bude se vzpínat a snažit se uniknout. Jemným cuknutím mu naznačíme, kam chceme jít a štěně brzy pochopí, že nemá jinou možnost, než se podvolit naší vůli. Nikdy za sebou psa netaháme násilím. Musí s námi jít v podstatě dobrovolně. Můžeme si pomoci kouskem dobroty, na kterou štěně lákáme. To pak rychle zapomene na svůj původní záměr a rádo nás bude následovat. Stane-li se, že nás pes předbíhá a táhne, škubneme za vodítko a přinutíme tak psa jít u naší nohy. Zvláště u velkých plemen psů je návyk chůze u nohy na prověšeném vodítku nezbytný. Přetahovat se na každé vycházce se svým třeba i osmdesátikilovým mazlíkem by nás v budoucnu jistě netěšilo. Stálý tah, který pes na obojek a vodítko vyvíjí, mu kupodivu téměř vůbec nevadí, ale daleko nepříjemnější je pro něj právě náhlé škubnutí za vodítko. Jakmile zvládneme základní chůzi u nohy, začneme s výukou změny směru. Při obratu vždy zadáváme povel “k noze”. Vodítko držíme v pravé ruce, pes jde u levé nohy. Levou rukou si při změně směru pomáháme tak, že psa přidržíme u nohy a provedeme obrat i s ním.

Správně vychovaný pes by měl nakonec chodit u naší levé nohy s prověšeným vodítkem.

Sedni

Povel “sedni” patří k velmi jednoduchým cvikům, který pes pochopí velice rychle. Trénovat jej můžeme doma i venku.

Psa máme na vodítku u levé nohy. Zadáme povel “sedni”, jednou rukou lehce táhneme vodítko nahoru a zároveň druhou rukou tlačíme psovi na zadek. Jakmile si štěně sedne a chvilku tak vydrží, pochválíme je a odměníme malým pamlskem. Cvik po chvilce opakujeme. Odměna pamlskem by pro psa měla být spíš výjimečná, většinou úplně postačí slovní pochvala a pohlazení.

Lehni

Při nácviku tohoto povelu máme psa připoutaného na vodítku. Výchozí pozice může být buď z postoje, nebo ze sedu. Zadáme povel “lehni”, jednou rukou táhneme vodítko směrem k zemi, druhou rukou tlačíme dolů na oblast kohoutku.

Jakmile si pes lehne, několikrát ho pohladíme přes celý hřbet a pochválíme. Nedovolujeme štěněti, aby si při povelu lehalo jinak, než na břicho, s nataženýma předníma nohama. Zejména feny si někdy rády lehají na záda, roztáhnou všechny čtyři a čekají, že je budeme drbat na bříšku. To jistě dokazuje dobrý vztah mezi psem a pánem, ale při výcviku je lépe takovéto chování korigovat. Pes musí z našeho počínání jasně poznat, kdy je čas na práci - výcvik, a kdy na zábavu a hry.

Odložení

S nácvikem “odložení na místě” začneme ihned, jakmile pes zvládne cvik “lehni”. Psa položíme, zadáme povel “lehni - zůstaň”. Předstoupíme před štěně a má-li snahu se zvedat, okamžitě je znovu položíme na stejné místo. Pomalu ustupujeme několik kroků vzad, psa fixujeme pohledem a několikrát opakujeme “zůstaň”. Zůstane-li pes na místě, vrátíme se k němu a pochválíme ho. Postupně prodlužujeme vzdálenost i dobu odložení. Časem se můžeme psovi i schovat. Při nácviku tohoto cviku bychom nikdy neměli po úspěšném splnění povelu k sobě psa volat, ale vždy bychom se k němu měli vrátit.

Zájemcům o speciální výcvik pracovní, záchranářský, lovecký či jiný doporučuji obrátit se na specializovaná výcviková střediska v místě bydliště, kde jim poradí odborní pracovníci. V poslední době přichází do módy také poměrně nový sport, při kterém se aktivně zapojuje jak pes, tak i jeho pán - agility.

 

(Převzato z knihy "Štěňata", kterou vydalo nakladatelství DONA)