HOVAWART

Již ve starém zákoníku, který vznikl v roce 1274 v Augsburku, se můžeme o hovawartech dočíst. V právním spise z r.1280 se doslova píše, že ten, kdo „hovewarta“ zabije, je vystaven vysoké pokutě. To vše, a mnoho dalšího jasně prozrazuje, jak byl Hovawart oblíben a ceněn již ve 13.století. Bohužel postupem času, pravděpodobně přílivem nových a nových plemen, po 15.století se vytratil. Avšak začátkem 20. století si chovatelé povšimli, že roztroušeně po celé Evropě, ve vysokohorských údolích se objevují psi, kteří jsou až nápadně podobní právě zmiňovaným, nezřídka vyobrazeným hovawartům a rozhodli se toto plemeno vzkřísit. K jeho „oživení“ bylo využito několika dodnes dobře známých plemen: Leonbergera, Německého ovčáka, novofundlandského psa (tehdy ještě existujícího menšího a lehčího typu), kuvasze, snad i švýcarských salašnických psů. Dále mnohé publikace hovoří o přikřížení africké divoké feny jménem Tessa, kterou „z neznámých důvodů“ do tvoření nového plemene vtáhl K.F.König, ale že to udělal se zdá být velmi nepravděpodobné. Spíše si s touto domněnkou kdysi dávno zalaškoval tiskařský šotek, když ve slově „Windhund“, což znamená chrt, došlo při přepisování k chybě na „Wildhund“, v překladu divoký pes. I když Köning neměl v chovatelství zrovna „čisté svědomí“, vždy chtěl vytvořit doslova dokonalého psa - chytrého, odolného, a také vytrvalého a rychlého. Proto je možné se domnívat, že se jednalo o přikřížení chrta a ne divokého, těžko přizpůsobivého psa. Každopádně snad každé plemeno je tak trochu zahaleno tajemstvím, což otevírá prostor různým spekulacím, a ani u hovawarta tomu není jinak. S čistokrevným chovem hovawartů se začalo až v roce 1922, kdy také vznikl první, německý klub hovawartů (v Thale) a posléze byl do chovné knihy zapsán první vrh. Plemeno bylo oficiálně uznáno v r.1937. Za zakladatele chovu je považován především Alwin Bush z Boiritzu, který vlastnil pro chov velmi významného psa jménem Castor Mayer-Busch. Dalšími stěžejními postavami chovu hovawartů byli: B.König, K.F.König, J.A.Becker, T.Gräb, Krüger, Geiser, Veckenstedt a Barniske. Jak už to tak bývá, názory chovatelů na exteriér, povahu i genetiku byly často různé a navzájem na sebe narážely. Dlouhé spory se táhly především ohledně zařazení hovawarta - zda se má jednat o plemeno společenské nebo pracovní. Nakonec se chovatelé dohodli, že pro výborné hlídací vlastnosti je hovawart přímo předurčen stát se pracovně využívaným plemenem. K 1.1.1960 bylo v zemi původu, tedy v Německu rozhodnuto, že do chovu mohou být připuštěni pouze jedinci se zkouškou z výkonu, a tak bude docíleno jeho zařazení do skupiny pracovních a služebních plemen. Poměrně brzy na to, v r.1964, byl hovawart opravdu uznán jako plemeno služební. Co do výkonu byla v šedesátých létech bezkonkurenčně nejlepší legendární fena jménem Anka v.Fossredder. V roce 1967 byla zavedena kontrola dysplazie kyčelních kloubů. Jedná se o plemeno německé, a jak jeho název napovídá, jeho hlavní úlohou bylo pečlivě střežit zemědělskou usedlost; (Hof = dvůr a Warten = hlídat). Na svém území je opravdu výborným hlídačem, který svého majitele štěkotem upozorní na cokoliv podezřelého. Avšak mimo toto území se chová doslova neagresivně, což jasně odkrývá jeho výborný charakter. Je schopen snadno a rychle rozeznat „vítanou a nevítanou“ návštěvu. Největšího zájmu se hovawart těší právě v Německu, kde je také využíván policií a bezpečnostními složkami. První jedince tohoto plemene k nám dovezl ing.L.Novák a právě v jeho chovatelské stanici se narodil první vrh hovawartů u nás. Bylo to 10.3.1986. Klub hovawartů vznikl 31.3.1990. Hovík (jak se mu nezřídka říká) nemá sklony k toulání a vždy se drží u svého domu a rodiny. K domácím zvířatům se chová opravdu výtečně a dokonce i k cizím psům bývá většinou přátelský. Každopádně hovawart má radost ze všeho, co se rychle pohybuje. Má snahu „to“ pronásledovat, ale v žádném případě není jeho cílem zvířeti ublížit, o zabití nemluvě. Ač nehrozí zvířatům víceméně žádné nebezpečí, je vhodné, ostatně jako kterékoliv jiné plemeno, hovawarta v chování ke zvířatům od štěněčího věku usměrňovat a vhodně ho vychovávat. K dětem je velmi tolerantní a ohleduplný, avšak i u něj, stejně jako u ostatních plemen je důležité, jaké má s nimi zkušenosti. Hovawart je milý a dobromyslný společník, jenž je velmi oddán celé rodině, kterou má nadevše rád. Rád běhá, plave, skáče a chodí na dlouhé túry, zkrátka rád se baví. Každopádně se jedná o plemeno, které rádo spolupracuje se svým pánem. Má vynikající čich a je přímo předurčen pro pachové práce. Hovawarta je možné a vhodné „všestranně“ (stopování, poslušnost, obrana) využít, avšak důležité je správné vedení a podchycení povahových rysů od štěnětčího věku. Jako zářný příklad uvádím Amora Nabuko Radky Mikyskové, který má mimo jiné složeny i ty nejvyšší všestranné zkoušky - ZV3, SchH3, IPO3. Hovawart však na výbornou zastane také úlohu záchranářského psa, což dokazuje i úctyhodný výkon interšampióna Aska Tyrus, maj. J.Svobodové. Tato dvojice v roce 1992 obsadila 4. místo na mistrovství ČR záchranářů. Temperament hovawarta je střední až velký, ale nikdy ne přehnaně. Je hravý a takový zůstává až do vysokého stáří. Díky své vytrvalosti je ideálním partnerem sportovcům a pěším turistům. Zároveň je příjemným společníkem „tuctové“ rodině, která si jen sem tam zajde na výlet, sem tam jde k přátelům na návštěvu, sem tam jede na dovolenou… Má zkrátka povahu ideálního rodinného psa.

Hovawart se hodí i pro klidného, laskavého a přátelského kynologa-začátečníka, který dokáže pochopit, že i pes nemusí mít stále dobrou náladu. Zároveň je však zapotřebí, aby se jednalo o člověka, který s lehkostí, přehledem a spravedlností sobě vlastní svému psovi dokáže, že je na žebříčku hierarchie výše než-li on. V žádném případě ho není radno doporučit velmi cílevědomému psovodovi, který chce mít psa, jenž bude v jednom roce svého života skládat mnohé zkoušky z výkonu. Hovawart potřebuje čas na „uzrání“ a výborné výsledky je schopen podávat až po delší době, většinou až tehdy, kdy plně dospěje, tedy jistě ne dříve jak ve 2,5 letech. Potřebuje jemnou ruku, plynulý a neuspěchaný výcvik. Při špatném zacházení, drilu a únavně dlouhém cvičení, je ho možné snadno zkazit, neboť je hodně vnímavý, citlivý a tvárný. Jeho pán by měl být „laskavě přísný“. Tvrdé tresty a metody výcviku nepřicházejí v žádném případě v úvahu. Jako trest je plně dostačující správně zvolená intonace hlasu, případně spojená s tzv. vyškubáním za pomocí vodítka. Opakování stejného cviku mnohokrát za sebou kategoricky odmítá.

U hovawarta je velmi, velmi důležitá fáze vtiskávací (tedy období strávené ještě u chovatele), období socializace (v ranném věku musí vidět a slyšet vše, s čím se později bude setkávat) a důsledná, přitom spravedlivá výchova. S takovým přístupem vychováte psa značně vyrovnaného a sebejistého, a z toho vyplývá i snadnější ovladatelnost a poslušnost, pokud je k ní veden. Do jednoho roka jeho života bohatě postačuje výchova a základy „nejnutnějších“ cviků (přivolání, chůze na vodítku…). Až později je vhodné přidávat cviky složitější. Výjimku tvoří pouze stopování, které však musí být podáno jako zajímavá hra, což štěně a mladého psa baví, uspokojuje a zároveň se učí. Hovawart se může cvičit pouze a jen po dobrém. Je třeba cvičit často, ale velmi krátce, důsledně, přesně, s „citlivou rukou“ a s dobrou náladou, a to ať se jedná o pachové práce, poslušnost nebo i obranu. Výška se pohybuje u psa v rozmezí 63-70 cm, u feny 58-65 cm. Horní hranice může být ještě o max. 3 cm překročena, avšak jedinci menší, než-li stanovené minimum a jedinci vyšší než je povolená tolerance 3 cm jsou z chovu vyřazeni. Váha se pohybuje mezi 30-40 kg. Hovawart má být spíše mohutný (což neznamená tlustý). Je obdélníkového formátu a na první pohled je patrný rozdíl mezi fenou a psem. Odhaduje se, že ve světě hovawartů v černém zbarvení se znaky je 60%, asi 30% plavě zbarvených a zbývajících 10% v barvě černé. U nás je to trošku jiné. Převládali plavě zbarvení jedinci, ale v současné době poměr plavých a černých se znaky je zhruba stejný a černě zbarvení jedinci se drží přibližně 5-10%. Samozřejmě se jedná pouze o odhady, které se neustále mění. Hovawart tedy může být zbarven celočerně, s velkou dávkou lesku, avšak občas se u některých jedinců objevuje velmi nežádoucí hnědý nádech srsti. Dalším zbarvením je černá se znaky, přičemž černá barva je opět pěkně lesklá a barva znaků má být plavá střední intenzity. V neposlední řadě můžete vidět tohoto psa zbarveného plavě, intenzita této barvy má být střední, s postupným zesvětlením směrem ke končetinám. Přípustný je malý bílý znak na hrudi, stejně tak jednotlivé bílé chlupy na prstech, konci ocasu a hřbetě nosu. Pod označením „berlínská plavá“ je třeba hledat jedince se sytě plavým odstínem srsti, bez postupného zesvětlení směrem dolů, avšak s játrově zbarvenou nosní houbou. Černě zbarveného HW (používaná zkratka pro hovawarta) si můžete splést asi jedině s flat coated retrívrem a plavě zbarveného se zlatým retrívrem. Délka srsti se rozděluje na velmi krátkou - na hlavě (mimo uší) a přední straně končetin, středně dlouhou - na krku a trupu a dlouhou - tu spatříte na uších, hrudi, břichu, zadní straně končetin a ocasu. Hlava je silná s široce klenutým čelem, uši trojúhelníkového tvaru v klidu přiléhají ploše k lícím a při zpozornění mohou být namířeny poněkud dopředu. Oči mají být oválné, tmavě až středně hnědé. U plavě zbarvených jedinců je povolen tzv. proměnlivý nos, u ostatních musí být nosní houba vždy černě pigmentovaná. Skus má být nůžkový, ale klešťový, ač je nežádoucí, je také přípustný. Hrudník má být široký (ne válcovitý), hluboký, hřbet rovný a pevný, záď jen mírně spáditá. Ocas dosahuje po tzv.zánártí až nárt, ale ne až na zem. Podle nálady a pohybu psa je nesen mírně nad hřbetem, nebo volně svěšený. Podle kvality exteriéru, povahy a výsledku RTG DKK (rentgen kyčelních kloubů) je každý hovawart po bonitaci zařazen do jedné ze tří skupin, přičemž „I.třída chovnosti“ je přiznávána jen špičkovým jedincům. Hovawart se doposud nestal módním plemenem. Snad právě proto netrpí žádnými častými genetickými poruchami, až na možné, ale ne časté postižení kyčelních kloubů. Díky jeho velké výšce může mít také větší dispozici k přetočení - torzi žaludku. V průměru se dožívá 13 let.

Srst je zapotřebí cca 1x týdně pročesat, pouze v období tzv. línání je nutné častěji. Koupat psa postačí 1 - 2x do roka. Ale pozor, koupání může způsobit nadměrné zvlnění srsti. Většinou bývá umístněn celoročně venku, kde je také maximálně spokojen, neboť tak může plnit své poslání a rozmarné počasí ho pouze utužuje. Je velmi otužilý, nenáročný a odolný. Nutně však potřebuje velmi častý kontakt s rodinou. Avšak není zcela vyloučena možnost ubytování hovawarta v domě, ovšem za předpokladu, že mu bude poskytnuto velké množství pohybu na čerstvém vzduchu, her a hlavně zaměstnání - využití jeho vlastností. V žádném případě to není pohodlný, „gaučový pes“. Je to vynikající pes na vesnici.

Kontakt na Klub hovawartů: Ing.Luděk Novák, Vrchlického 2613, Kroměříž, 767 01

Foto: Eva Nohelová, Radka Jindráková