Jak se Aragorn dvakrát domů navrátil, aby se Šampiónem šampiónů stal …

Příběh Aragorna začíná v říjnu roku 1999, kdy jsem si jela na doporučení dlouholetého kynologa, kterého si velmi vážím, pana Ing. Jana Findejse, do chovatelské stanice Anibob, k paní Vavřínové, pro vysněnou fenku Českého strakatého psa.
Na místě mě očekávala příjemná chovatelka, dvě fenky a nelehký úkol vybrat si jednu z nich. Strakáčů tu bylo víc a na zeleném trávníku vyniklo jejich jedinečné, velmi atraktivní zbarvení. Ani pan Benetton by barvy na strakáčích nerozmístil tak dokonale, jako matka příroda. Obě fenky byly nádherné a já už přemýšlela o variantě odvézt si obě. Paní Vavřínová se jen usmála a zeptala se, na co fenku chci. „Pro výstavy a chov“, zněla má odpověď. „Tak to si vezměte tady Benetku, je to kopie své úspěšné maminky“. A tak se stalo. Domů se mnou jela sebevědomá, dva a půl měsíční fenka Beneta. Doma jí uvítali pražští krysaříci a fenka brazilské fily Dolly. Benetka se naprosto bezproblémově včlenila do smečky a rostla do krásy.

• Aragorn Žižkův dvůr, Šampión šampiónů 2005, šampión ČR a SR, 6×BOB, 4×Národní vítěz.
• foto: Helena Janková

Po úspěšné výstavní kariéře jsme začali pomýšlet na štěňátka. A tady jsme se setkali s dalším výborným člověkem, poradcem chovu pro strakáče, panem Michalem Prokopem, který nám pomohl s výběrem krycího psa a i s krytím samotným. Moc jsme si přáli hnědo-žluto-bílá štěňata a tak se jejich otcem stal hnědo-žluto-bílý pes Dyk Prosmycký dvůr.
Za nějakou dobu po krytí se objevily v očích naší Benetky krásné hvězdičky, které nám a celému světu oznamovaly, že bude matkou. Pro nás je naprostou samozřejmostí odchovávat štěňata doma a tak jsme začali upravovat předsíň v odchovnu strakáčků. Chtěli jsme je vychovat v lidské náruči a s láskou, aby dělali svým novým majitelům jen a jen radost.
A tak se Benetce 25. února roku 2003 narodilo pět štěňátek. Dvě hnědo-žluto-bílá, pejsek a fenka. Pejsek dostal jméno Ámos a odjel od nás do Prahy k moc milým lidem. Fenka Aranka zůstala u nás doma. A tři černo-žluto-bílá, dvě fenky a jeden pejsek. Fenka Amálka, nyní Cindy, od nás odjela jako první propagovat plemeno do Německa. Je to asi první strakáč, který má každý rok jinou au pair girl a do misky je jí předkládána pouze zvěřina. Její pán je vášnivý myslivec a Cindy ostatně už ani nic jiného nechce. Druhá fenka Astra odjela s prima slečnou také do Prahy.
Pejsek Aragorn, kterému vložily psí sudičky do kolébky spletitý osud, od nás odjel nejprve do Karlových Varů k paní internistce. Ta nás ještě požádala, abychom jí štěňátko dva týdny podrželi, protože odjíždí na kongres. Představa procházejícího se strakáče po karlovarské kolonádě nám pro propagaci plemene připadala velmi prospěšná a tak jsme souhlasili. Paní doktorka si ho odvezla ve středu a nás trošku zarazilo, že není nadšená z naší přednášky o péči o štěně. Po jejím vyslechnutí s chvatem odjela, ale večer zavolala, že v pořádku dojeli. Za to páteční ráno je jako studená sprcha. V půl sedmé volá paní doktorka, že má celá rodina na štěně alergii a zda si ho prý vezmu zpátky. Cloumal se mnou vztek smíšený se strachem o našeho vymazleného Aragorna. Nejraději bych sedla do auta a jela si pro něj sama. Paní doktorka však řekla, že už jede a položila telefon. Dorazila docela brzy a psa nám vrátila vykoupaného a navoněného Chanelem devítkou, který z něho byl cítit ještě čtrnáct dní. Aragorn nás radostně olízal a byl šťastný, že je doma. Až později jsme se dozvěděli, že ve sterilním prostředí domu paní doktorky odmítal ležet na gauči jako jedna z jejích alabastrových sošek a místo toho byl živým psem. Přehrabal záhonky, prohnal kočku, rozbil vázu, rozkousal koberec a nějakou tu botu. Za toto štěněcí chování byl potrestán a vrácen zpět. Díky bohu. Paní doktorce jsme doporučili ať si koupí psa plyšového, ten na tom gauči zůstane navěky a doporučili jí, aby zapomněla, že jsme se kdy setkali a že my, ale i ostatní chovatelé psů vůbec existují.
Protože jsme mezitím odřekli všechny ostatní zájemce, obvolali jsme je znovu. Všichni už měli štěně nebo se rozhodli pro jiné plemeno. Nezbývalo než podat inzerát znovu. Nechtěli jsme si nechávat příbuzného psa doma a snažili se pro něj najít láskyplný domov.
Přihlásilo se hned několik zájemců a my se snažili pečlivě vybírat. Nakonec jsme vybrali maminku se sedmiletým synem, která pro něj hledala psího kamaráda. Jelikož mám také syna, připadalo mi to pro přechod do nového domova ideální. Pro Aragorna to budou srovnatelné podmínky. Jenže nebyly. Neměli ho totiž rádi a on to poznal. Neakceptoval je jako smečku a oni se ho nesnažili získat. Byl pouhou hračkou pro dítě, kterému se brzy omrzel a stal se na obtíž. Začal se toulat a oni ho nechali. Nechyběl jim.
To všechno jsem se dozvěděla moc pozdě. Několikrát jsem nové majitelce volala, ale většinou jsem se jen dozvěděla, co rozkousal. Naposledy to byl mobil. Ani slovem se však nezmínila, že by ho chtěla vrátit.

• Štěňata vrh „A“, Ámos, Aranka, Amálka, Astra a Aragorn.

V červnu roku 2004 jsem obdržela telefonát, jaký nepřeji žádnému chovateli, kterému záleží na „jeho“ štěňatech. Ozvala se mi paní Strožovská z bruntálského útulku, že tam mají strakáče. Nemusela ani říkat tetovací číslo, ihned jsem věděla, že je to Aragorn. Ihned poté volal pan Prokop a sdělil mi stejně smutnou zprávu. Vytáčím tedy číslo majitelky, abych se dozvěděla, že se jí prý před čtrnácti dny pes ztratil. Nijak jí však nechyběl a ani ho nehledala. Neměla se ani k tomu si pro něho jet. Navíc je Bruntál asi 250 km vzdušnou čarou od jejího bydliště.
Proto další telefonát směřuje k městské policii MěÚ Bruntál k panu Moricovi. Ten mě trošku uklidnil a sdělil jak psa našli. Pobíhal po městě s obojkem a vodítkem, evidentně opuštěný svým majitelem. Je prý v pořádku, je to hravé štěně, jen chování má jako „vesnický balík“. Domluvili jsme se, že si pro něho přijedu. Měla jsem tehdy velmi náročné zaměstnání a Bruntál je od nás trochu z ruky a tak to padlo na sobotu. V pátek volám ještě jednou pro jistotu a zjišťuji, že si Aragorna právě majitelka vyzvedla. Zaplatila pokutu a pobyt psa a odjela.
Volám jí, abych zjistila co se děje. Na hlavu se mi místo vysvětlení snáší sprška nadávek a urážek. Co prý za blbého psa jsem jí prodala, neustále utíká a toulá se. Na můj dotaz, zda má dostatečně oplocený pozemek se dozvídám, že ne a že chytrý pes by tam přece zůstal. Navíc je mi sděleno, že takoví kříženci Bígla a něčeho, jak jí sdělili na kynologickém cvičišti, stejně nic jiného neumí a musí se tedy toulat. To, že ho při jeho potulkách mohlo přejet auto nebo zastřelit myslivec ji moc nezajímalo. Odmítla mi psa vrátit a tak mi nezbylo nic jiného, než jí upozornit, že porušila dva body v kupní smlouvě, kterou vlastnoručně podepsala, a že budu psa vymáhat soudně. Vyslovila jsem větu, která Aragorna dostala domů.
Přivezla nám ho až do Jihlavy a předala na parkovišti bez mrknutí oka jako přečtené noviny. Ani Aragorn ji nepostrádal a bouřlivě mě přivítal. Po příjezdu domů nás čekal šok. Na uvítanou nám v ústrety přiběhli naši krysaříčci. Aragorn do nich vletěl, až se rozprchli na všechny strany. Srovnala ho až máma Beneta.
Jelikož bývalá majitelka s ním nijak nepracovala, vzali jsme ho s sebou na dvoudenní mezinárodní výstavu psů do Bratislavy, aby si zvykl na výstavní ruch. Tam se ve výstavní kleci první den vrhal na všechno, co prošlo kolem. Druhý den to už bylo podstatně lepší. Přihlásili jsme ho na čtyři výstavy a trénovali ukazování zubů, chůzi na vodítku a výstavní postoj. Na první výstavě působil trošku rozpačitě, přesto získal titul CAC. Nakonec ho měl z každé výstavy a šampióna ČR jsme chtěli dokončit na únorové MVP v Brně. Tam Aragorn skutečně titul získal, navíc i BOB. Posuzoval nás pan Leoš Jančík. Když jsem mu děkovala za výstavní ocenění s tím, že jsme právě dochodili šampióna a že tím pádem končíme, odpověděl přímo, že to snad nemyslíme vážně. Ten pes má na víc, zkuste šampióna šampiónů, choďte dál. V závěrečkách jsme navíc získali i 1. místo v naší skupině a tak po rodinné poradě bylo rozhodnuto, že to tedy zkusíme. Tehdy jsem ještě netušila, že čekám malé a že budu ke konci výstavní sezóny někoho potřebovat, aby mi psa předvedl. Aby pes nasbíral co největší množství bodů a dostal se do finále, je třeba objet všechny mezinárodní a národní výstavy, kterých bylo v roce 2004 třináct. A tady bych chtěla poděkovat manželům Macků za jejich pomoc s předvedením Aragorna. Pan doktor Macků mi ho několikrát předvedl a jednou v závěrečkách dokonce na úkor svého nádherného Pražského krysaříka. Klobouk dolů a ještě jednou díky. Takových lidí moc není.
Nasbírané body z výstavní sezóny nás dostaly do finále soutěže Šampión šampiónů. Bodově jsme byli na druhém místě. Před námi byl nádherný vícebarevný pudl a zkušení vystavovatelé, kteří nebyli na této soutěži poprvé jako my. O to víc jsme se věnovali přípravě. Hodně jsem čerpala ze stránek manželů Brychtových, kde je mnoho tipů pro vystavovatele. A tak se stalo, že došlo i na mě a já se odebrala do kosmetického salonu na doporučení kamarádky Jany Paraščincové, se kterou nás spojuje krysařičí posedlost. Pak se důkladně vybíralo oblečení, líčení, účes a šperky tak, aby to celé ladilo se psem. Do Prahy už s námi jela i má tříměsíční dcera Erika. Díky ní mi nezbyl na nervozitu čas. Aragorn si vyzkoušel molo, které bylo velkoryse dlouhé a díky tomu vynikl Aragornův nádherný pohyb. On sám to bral jako další výstavu. Předvedení se nám povedlo a když pak byl vyhlášen vítězem ve své skupině, udělalo nám to obrovskou radost. Je vůbec prvním českým strakatým psem, který tento titul získal. Vrátil se domů, aby vyhrál.
Tento obrovský úspěch není tedy úspěchem jen mým. Patří všem chovatelům strakáčů, kteří se snaží zachránit plemeno před vyhynutím. V posledních letech udělali obrovský kus práce a úroveň strakáčů je vysoká. To je i zásluha Klubu chovatelů málopočetných plemen psů, který plemeno zastřešuje, a pana Prokopa, který je poradcem chovu a opravdu dobře a s citem k pejskům radí. I takových poradců chovu by mohlo být víc. Bez kvalitní matky nelze očekávat kvalitní potomstvo, takže část úspěchu je dílem paní Vavřínové, chovatelky, která odchovala matku Aragorna a paní Mamičové, která odchovala jeho otce. Velký dík patří všem těm, kteří pomohli Aragornovi vrátit se k nám domů. Pokud jsem zde někoho nejmenovala, není to úmysl. Všichni, o kterých vím, jsou v článku jmenováni. A v neposlední řadě bych chtěla poděkovat manželům Anně a Břetislavovi Včelaříkovým, kteří mi pomáhají s pejsky a nejen s nimi, nahrazují mi i rodinu.

text a foto: Vladimíra Grečnárová, [email protected]