Štěstí má jméno Andy

Člověk míní a osud mění... V tomto případě má osud jméno Andýsek, čtyři čiperné tlapky, zrzavý kožich, dlouhý čenich, mlsný jazyk, a plandající uši.

V jednom okresním městě spokojeně žili manželé, třeba pan Karel a paní Milena. Prožili mládí se svými radostmi i strastmi odpovídající době, vychovali dceru, poznali všední i sváteční dny středního věku a smířili se s přicházejícím stářím. Celý život pracovali, měli se rádi, žili jeden pro druhého, postarali se o své staré a v posledních letech bohužel již nemohoucí rodiče, přesto nezatrpkli a dokázali se radovat z maličkostí, které život přináší. Jak čas plynul, přibývalo bolístek a nemocí, bylo stále těžší odolávat přibývajícím rokům, život kladl do cesty nejednu překážku a úsměv se pomalu vytrácel.

Snad to byla náhoda, snad osud. Jejich vnučka dostala k Vánocům malý chlupatý dáreček – jezevčíka. Dostal jméno Andy a rostl vesele do krásy.

Až jednou, bylo moc práce (mladí toho musí přece tolik stihnout) a tak Andy, tehdy několikaměsíční štěně, putoval na několik dnů k babičce a dědovi. Jakmile si mladí zařídí vše potřebné, pro pejska hned přijedou, aby prarodiče příliš neobtěžoval. Tak se i stalo, ale za několik týdnů se situace opakovala. Milý Andýsek si získal babiččino srdce a spřátelil se s dědou natolik, že jeho odjezd oba oplakávali. Neuběhlo mnoho dní a následoval babiččin telefonát, jestli vnučka nepotřebuje opět hlídání? Že by se nám stýskalo? Inu babička musí s pravdou ven. Přiznává, že by se o pejska ráda starala třeba i delší dobu, že jí chybí a děda také pořád vzpomíná.

A tak Andýsek, téměř roční psík, opět putoval a jeho milující páníčci bojovali s obavami, jak opětovnou změnu životního stylu přijme. Na přivítanou šunčička a spousta psích dobrůtek, vystlaný pohodlný pelíšek a dva páry milujících rukou. Andýsek měl oč si štěknul, takže se štěkat už ani nenamáhal, stačil jeden pohled oddaných psích očí a už se to nese … Každý večer pravidelná procházka, pak hned vykoupat a pečlivě osušit, aby nám Andýsek nenastydl. Jestlipak má Andýsek plnou mističku? Jen aby neměl hlad. A každý rok krásně zabalené dárečky pod vánočním stromkem, aby se měl Andýsek na co těšit. Vybalí si je sám, on to umí. V zimě v městském bytě, v létě na chatě, rok za rokem, dokud síly stačí. Hlavně nezapomenout vzít Andýskovu milovanou deku, aby se mu příjemně cestovalo. Aniž to kdo plánoval, Andýsek získal nový domov a pan Karel s paní Milenou nalezli člena rodiny, za něhož jsou zodpovědní. Nalezli oddaného přítele a kamaráda, se kterým se lehce zapomíná, že nohy už tolik neslouží a že je za námi další den. Nalezli nový smysl života, motivaci, důvod žít.

Když Andýsek stoná, stoná celá rodina, našlapuje se po špičkách, sedí se u pelíšku a naslouchá se jeho dechu. Denní rituály se musí odehrát. Andýsek čeká u dveří, je čas jít ven. A ven se jít prostě musí. Stále pomaleji, ale pořád pravidelně. Andýsek má hlad, musí se připravit snídaně, oběd a večeře. Andýsek se chce mazlit, všechno ostatní počká.

Každý příběh má začátek i konec, ale příběh pana Karla a paní Mileny pokračuje. Jsou si vědomi, že jsou na světě proto, aby svému čtyřnohému svěřenci zajistili ten nejkrásnější psí život na světě. Takže žádné nemoci a trápení. To počká. Andýsek nás potřebuje. Kdo by se o něj staral? Panu Karlovi je neuvěřitelných 95 let, paní Mileně 83 roků, Andýskovi 14 psích let.

Lidské a psí osudy mají mnoho společného. Psi nás učí vidět neviditelné, vnímat a rozumět si beze slov. Žít jeden pro druhého, obohacovat své světy navzájem. Zázraky se nedějí, ani elixír mládí nebyl dosud objeven, ale když člověk najde své zvíře a zvíře svého člověka, nastane souznění, vytvoří se pouto nejsilnější a život má stále svůj smysl. Rána jsou plná očekávání, dny barevnější a noci klidnější. A to je malý zázrak.