Anglický bulteriér

“Hele, prase!” “Jé, mami koza!” “Pojď pryč, to jsou ti zabijáci!”, slýchám téměř denně, když venčím svoje svěřence. Dřív mě to mrzelo, dnes už ze zvyku a s nadhledem opakuji: to není prase, to je anglický Bulteriér, lovecký pes..., který má ve standardu lásku k lidem a dětem...

Proti ovčákovi je bulteriér dělová koule. Koncentrovaná hmota v malém objemu. Feny mají 24 kg a psi 30 - 35 kg při kohoutkové výšce 45 cm. Nejsou velikostně a váhově omezeni, pokud jsou souměrní. Zdánlivě jsou pomalí a neohrobaní, přitom v akci vyvinou obrovskou rychlost i mrštnost. Hravě zvládnou agility, za půl dne suverénně chodí po nižším žebříku, figuranti jim nechtějí dávat kousat, právě pro tu “dělovou” kouli. Ocení je myslivci i lidé, kteří se jim první rok života věnují. Výchova a výcvik je odlišný od jiných plemen. Vyžaduje pomalý postup, ale naprosto důsledný. Pro základní poslušnost a běžné soužití s bulíkem stačí 5 minut denně. Za tuto dobu natrénujete chůzi u nohy, čekej, sedni nebo přivolání a lehni. Cvičím všestranně tyto psy 12 let, máme i mezinárodní lovecké zkoušky. Služební výcvik je pro bulíka velice těžký, protože nepracuje precizně a nebaví ho sedat a lehat půl dne. Ale dokázala jsem i to. Bulteriéra drilem znechutíte, násilím popletete a odradíte. U nás je většinou škola hrou a pracuje se zásadně za odměnu. Jen pro mé dvě feny je moje radost důležitější než potrava. Téměř nikdy si za práci odměnu nevezmou.

Od šesti týdnů cvičím. Doma denně aport a to je tak, že se taháme o hračku a střídavě vítězíme. Psa to tak baví, že ji přináší sám a já ho chválím, držž aport! Nikdy mu ho po přinesení nevezmu, jen si pohrajeme. Po pár minutách hru ukončím a psovi nabídnu pamlsek nebo jinou hračku, která se neaportuje. U všech plemen končí vtiskávání pro aport v osmi týdnech, bulteriér není aportér od přírody, proto tomuto cviku věnuji největší pozornost. Teprve po několika týdnech si troufnu předmět odhodit a štěně vyslat. Většinou donese, ale celou dobu vesele volám “drržž aport”, sedím v podřepu, natahuji ruce. Moji psi aportují i z vody, donesou zvěř nebo kůži 300 kroků vzdálenou. Jednu fenu dcera zkazila tím, že jí venku házela klacíky a nechala jí je libovolně nosit. Nikdy jsem ji už aport nenaučila.

Každý cvik opakuji za procházku 3x, u zkušených jen jednou. Už dvouměsíční štěně se učí chodit u nohy a musí si sednout, než ho odepnu z vodítka. Při přivolání mám povel “pocem”, kdy pes může přijít kamkoliv ke mně ve vzdálenosti 1 - 2 m, povel “na vodítko”, kdy se nechá připnout a povel “ke mně”, kdy musí přijít ze předu a posadit se. Tento povel v běžném životě používám zřídka, abych psa neotrávila. Bulík se nedá srovnat s ovčákem, ovčák pracuje rád, rychle, přesně a vytrvale. Bulík se na to “vykašle” a nechá se potrestat nebo je velmi nešťastný, že po něm chcete tuto nepřirozenost. Není to ani pudlík, aby k vám přiletěl, přijde vážným krokem a udělá vám pro radost to, co chcete. Naučíte ho všechno, ale úplně jiným postupem.

Když to vydržíte rok a budete 3 x týdně 5 - 10 minut cvičit, budete mít doma hodného spáče, o kterém nebudete ani vědět. Moji psi spí celé hodiny u mě v ordinaci, když vyřizuji administrativu. Spí i po přivítání návštěv a pomazlení se.

Od listopadu do března jsou všichni doma, protože nemám dobré boudy. Cvičím psy z mé chovatelské stanice. Jezdí ke mně na týdenní soustředění a pak se s domácími úkoly vrací domů a opakují s pánem (mívám jich doma i devět). Psi vychovávaní od štěněte se neperou s jinými. Ti z kotce jsou hloupí a rvaví. Rvaví jsou i ti, jejichž pán si takto kompenzuje nedostatek sebevědomí a seberealizace. Zneužít bulíka je snadné, je nadmíru silný a oddaný a použije svoje schopnosti a možnosti pro vaše potěšení.

Dlouho si pamatuje a pokud ho necháte pokousat pudlem nebo jezevčíkem, za tři roky mu to vrátí, možná se splete a vrátí to jinému pudlovi. Těžce se na povaze podepíše majitel, který se bojí štěněte. Štěně si hraje jako každé jiné, ale má mnohem větší stisk. Když to nemůžu vydržet, vezmu si rukavice. Za 2 měsíce to přejde. A kouše jemně.

Bulteriér je velice mazlivý, hladí vás tlapkami, jako dítě spí v posteli, leží před vámi nohama nahoru. Jejich láska a oddanost je bezmezná. Žila jsem i s jinými plemeny a cvičila jsem kokry i jezevčíky a jiné rasy. Proto mám bulteriéry a jiné nechci.

Všichni majitelé a chovatelé bychom měli mít zodpovědnost k našim i druhým psům. Moji psi jsou vycvičení a nosí náhubek. Velice se bojím setkání s necvičeným dobrmanem, stafordem atd., zvláště bez náhubku. Nechci, aby moji psi měli špatnou zkušenost a pamatovali si ji. Současně prosím majitele pudlů a jezevčíků, aby nedovolili svým štěkajícím psům napadat ty naše. Moje “holčičky” měly mockrát v noze zakouslého pudlíka a věděly, že se nesmí bránit. Pokud budou lidé rozumní a vychovají stejně Voříška, ovčáka i pudla a my vychováme bulíky, nebude se mluvit o zakázaných plemenech, nebudou fámy o zabijácích.

Po výcvikové stránce jsem komukoliv k dispozici.