Československý vlčák

Po dvouletých úvahách se v jedné chovatelské stanici, věnující se chovu a výcviku psů vhodných ke služebnímu výcviku, rozhodli v r. 1957 křížit vlka a psa. Jejich cílem nebylo vytvoření nového plemene, nýbrž získat co nejvíce informací o rozdílu povah mezi vlkem a Kříženci vlka, plodnosti a možnosti zlepšení povah. Několik takových křížení do té doby bylo sice uskutečněno, avšak výsledky byly popsány jen u první generace a navíc pouze zevrubně. Vlčice jménem Brita, kterou k tomuto pokusu poskytl pan učitel Hájek, byla nakryta vlkošedě zbarveným německým ovčákem Cézarem z Březového háje, a to 26.5. 1958. Narodilo se pět mláďat. První dvě generace byly převážně typem a povahou vlčí. V třetí generaci sice také převládaly anatomické znaky vlka, avšak některé jedince již nebylo možné cvičit. Vlčice Brita byla později opět nakryta, tentokrát německým ovčákem Kurtem z Václavky. Tato dvě spojení dala základ chovu československého vlčáka. Je na místě ještě připomenout, že začátky vývoje dnešního československého vlčáka započaly v Liběchovicích u Vodňan v chovatelské stanici s názvem „Pohraniční stráž“ a zakladatelem tohoto plemene je velmi známý kynolog Ing. Karel Hartl.
Teprve poměrně dobré, lépe řečeno překvapivé výsledky vnukly myšlenku vytvoření nového plemene. Tím se také zvýšily požadavky na exteriér, na který se do té doby vůbec nehledělo. Trend mířil k vytvoření psa, který je v exteriéru podobný vlkovi, avšak v povaze psovi - tedy dobře cvičitelný. Standard československého vlčáka vypracoval v roce 1966 Ing. K. Hartl. První žádost o registraci plemene byla zamítnuta z důvodu malého počtu jedinců. Nakonec byl obnovený standard v r. 1989 v Helsinkách schválen. Avšak mezinárodně uznán a sekretariátem FCI vydán standard československého vlčáka byl až 28.4. 1994.
O dobrý chov se zasloužil také J. Jedlička a mezi nejlepší chovatelské stanice dvacátého století jistě lze zařadit stanice „Šedá eminence“, „Hlas divočiny“ a mnoho dalších. Výbornou práci odvedla chovatelská stanice „Z PS“ (z Pohraniční stráže). Někdy se jim říká „čévéčko“ nebo je často užívána zkratka ČSV či ČV.
Než se rozhodnete právě pro toto plemeno, je nutné znát několik velmi důležitých informací o jeho chování a povaze, které z něj dělají jedinečného a zajímavého psa. Avšak nutně potřebuje jiný přístup než ostatní plemena, především, chcete-li se věnovat výcviku. Každopádně je vhodné neuspěchat výběr štěněte a dobře zvážit, od kterého chovatele štěně koupit. Špatných chovatelů československého vlčáka je velmi málo, avšak ne každý věnuje vtiskávací fázi (předvýchově štěňat) dostatečnou péči. Československý vlčák je výjimkou, kdy se odebrání štěněte majitelem od chovatele doporučuje již v šestém týdnu věku štěněte. Pokud je fena bojácnější v povaze, je vhodné štěňata odebrat již v 5 týdnech. O to více je však nutné těmto jedincům poskytnout množství her s jinými podobně mladými štěňaty, a vysoce kvalitní stravu a péči. Tak či tak, u československého vlčáka, jak již bylo napsáno, je snad nejdůležitější období vtiskávání. Tedy věk cca 5-8 týdnů, kdy by mělo štěně navázat s člověkem velmi blízký vztah a poznat co nejširší okruh lidí rozdílného věku i pohlaví. Společně s vhodným vedením, co se v chování k divoké zvěři, hospodářským a domácím zvířatům (včetně psů) a ukázání všech vymožeností světa (vlak, auto, městský ruch...) týče, lze bez větších ústupků z československého vlčáka udělat velmi milého společníka a při troše štěstí i dobrého sportovního psa. To je již řeč o socializaci, která je také převelice důležitým momentem v životě každého psa. U československého vlčáka toto platí dvojnásob a jeho výchova není v žádném případě lehká.
Měl by žít v těsné blízkosti s rodinou, jen tak bude šťastný a bude vytvořen ten správný vztah. Velmi vhodné je, má-li majitel psa možnost ubytování štěněte alespoň do 4 měsíců věku v bytě, mezi ostatními členy rodiny. Neměl by však zůstávat delší dobu doma sám.
Štěňata a mladí psi by měli mít alespoň jednoho podobně starého vrstevníka, se kterým budou skotačit a množství dobře vychovaných a normálně se chovajících dospělých psů na seznámení. Podotýkám „normálních“, protože je poměrně hodně dospělých psů, kteří nevědí a neumějí se k jiným psům (včetně štěňat) chovat vlídně (díky majitelům) a špatné zážitky si štěně pamatuje. V dospělosti se poté může chovat obdobně.
Mají upřímně rádi děti a rádi o ně pečují. S radostí jezdí v autě. Většinou jsou nedůvěřiví k cizím, ale bezdůvodně nenapadají. Je spokojený, může-li uplatnit svojí vytrvalost, tedy rád běhá, také tahá sáně a vozíky a v neposlední řadě je výborným partnerem v saňovém sportu, tzv. v pulce. Mají vynikající orientační schopnosti a perfektně vyvinuty všechny smysly, kterých umí dobře využít. Dokáže být i nadmíru tvrdohlavý, také náladový a má své dobré i špatné dny. Proto výkonnost bývá při bližším pozorování různá. Nevyhledává souboje s ostatními psy. Zato jeho doménou je pronásledování divoké (i domácí) zvěře. Pokud není dobře seznámen, nebo není ve styku s domácími zvířaty, i s tímto mohou nastat velké a nepříjemné problémy. Velmi špatně se to odnaučuje, proto je lepší tomuto alespoň z části předcházet a s domácími zvířaty ho intenzivně a na vodítku seznamovat od nejútlejšího věku.
Jsou poměrně hlasití, ale štěkají minimálně. Zato často a vytrvale vyjí, nebo vydávají nejrůznější zvuky. Je možné je okřiknutím zklidnit, ale 24 hodin denně zticha být nemohou. Vytí je o to silnější, žijí-li ve smečce nebo sousedí-li se psy sdílející jejich vyprávění. Jeho velkou zálibou je „myškování“, rytí čumákem v hlíně a lovení hrabošů. Avšak nechceme-li mít celou zahradu zničenou a „přerytou“, je lepší tuto činnost od nejútlejšího věku štěněti zakazovat. Už i proto, že tento zvyk by mohl silně narušovat výcvik.
Tvrdé a rychlé metody výcviku jsou vyloučeny! Nehodí se pro nervózní nebo netrpělivé povahy. Většina lidí v pokročilém věku, nebo děti jej nejsou schopni zvládnout. A to už i proto, že ČSV vycítí, že jsou na „spodních příčkách žebříčku hierarchie v rodině“. Objevují se jedinci bázliví, zákeřní, agresivní, s flegmatickou povahou i celkově nevyrovnanou. Naštěstí takové povahy začínají být jen minulostí. Chov ČSV díky vylučování nestandardních povah z chovu míří k lepší pověsti. Nyní je většina československých vlčáků vyrovnaná, dostane-li se jim dobrá socializace a „vhodný psovod“.
Poměrně hodně jedinců má složenou alespoň jednu všestrannou zkoušku. Je i několik ČSV se složenými zkouškami třetího stupně. Je odpůrcem opakování stejného cviku. Právě proto je výcvik ČSV poměrně zdlouhavá záležitost. Čichové schopnosti má neuvěřitelně vyvinuté. Avšak narážíme na nechuť psa vypracovávat jednoduché, nezajímavé a pořád stejné stopy. Proto je zapotřebí poměrně brzy přejít na stopy tvarem i stářím těžší i za předpokladu, že jednoduché rovné stopy nebude vypracovávat přesně ani s chutí. Důležitým aspektem je střídání struktury půdy a místa stopování. Je-li to jen trochu možné, u ČSV se velmi dobře uplatní každodenní stopování na misku s celodenní dávkou krmení. Tedy krmení pouze na konci stopy. Pes tak má obrovskou motivaci a uplatní se zde jeho přírodní přirozené chování. Poslušnost musí být krátká, rychlá = dynamická, ale ne zbrklá, plánovaná a pestrá. Tedy opět je vyloučená jednotvárnost. Jak jinak než na voňavé pamlsky a veselou formou. V každém případě psovod musí být velmi důsledný! Psa výcvik musí bavit, proto je na místě hra a spousta odměny. Poměrně kritickými cviky je aport, ulehnutí na povel, přivolání a asi největším kamenem úrazu je štěkání na povel. Oni ČSV vůbec málo štěkají, natož plynule, výrazně a ještě na povel. Proto tento cvik je vhodné učit na pamlsek již dvouměsíční štěně a být u toho velmi, velmi veselí. Opravdu je to lze naučit - s notnou dávkou trpělivosti. Jak vidno, poslušnost není žádný med. Ale stojí to zato.
Revíry na makety jsou pro ČSV nezajímavé a těžko se pes motivuje. Nejlépe tedy na pamlsky v misce za každou plentou a po příchodu od plenty opět pamlsek. Pes by měl po vyštěkání figuranta vždy dostat odměnu buď formou zákusu (je-li jich pes již schopen), nebo formou většího množství pamlsků od figuranta. ČSV se za maketu musí těšit!
Obranu je vhodné učit s využitím loveckých instinktů. Tedy nejdříve na „utíkající“ hadr na provázku a v kruhu, mezi ostatními psy. Až když dobře kouše na hadr, poté na kůži, přejdeme na kvalitního peška atd. Jedná se tedy o stejný postup jako u většiny jiných plemen. Celá obrana se musí učit formou hry. Takovou obranu je možné učit ČSV poměrně brzy, tedy po výměně zubů. Začne-li se obranou v úplné dospělosti československého vlčáka, může výcvik trvat poměrně déle a kvalita zákusů i provedení nemusí být tak dobrá.
Přesná metodika na výcvik československého vlčáka neexistuje. Každý ČSV je individualita. Ale hodí se především pro všestranný výcvik nebo výcvik zaměřený na pachové práce. Poměrně dobrých výsledků je schopný dosáhnout i v Agility a jak je psáno výše, i v nejrůznějších vytrvalostních soutěžích. Na záchranářské práce se příliš nehodí.
Feny hárají 1x ročně, což je oproti ostatním plemenům zvláštností. Většinou na jaře. Pokud hárá 2x ročně, jedno z těchto hárání se nenechá nakrýt. Jsou zavedeny 4 druhy chovu: výběrový, řízený, volný a evidovaný.
Je pravoúhlého a obdelníkového rámce. Hlava ze všech stran tvoří tupý klín. Skus má být nůžkový nebo klešťový. Uši tenké, krátké a samozřejmě stojaté. Zvláštností je barva očí, která má být jantarová, tedy žlutohnědá = světlá. Vyloučená je barva tmavá. Mají být šikmo položené a úzké. Hloubka hrudi nemá dosahovat k loktům. Hrudník je hruškovitého tvaru se zúžením k hrudní kosti. Hrudní končetiny mají být rovné, ale úzce postavené a mírně ven vytočené. Tlapky s delšími klenutými prsty, s černě zbarvenými drápy. Za kroku jde mimochodem. Ocas má být vysoko nasazený, v klidu spuštěný dolů, při zpozornění srpovitě nesen vzhůru. Srst má výborné izolační vlastnoti, je velmi rozdílná v létě a v zimě a je opravdu účelná za každého počasí. Má být rovná uzavřená, v zimě s mohutnou podsadou. Barva žlutošedá až stříbrošedá, vždy se světlou maskou a se světlou srstí na spodní části krku. Přípustné je i tmavošedé zbarvení s maskou.
Asi největším exteriérovým problémem, se kterým se chovatelé potýkají, je velikost uší. Dále je vadou: ploché čelo, nevýrazný kohoutek, dlouhá záď, netypická horní linie, dlouhý ocas, nesprávně nasazený ocas, nevýrazná maska... Mimo jiné jsou vylučující vady: lalok, bázlivá nebo agresivní povaha, neúplný chrup, nesprávný skus, uvolněné vazy, jiná než standardní barva, netypický hrudní koš.
Je si velmi podobný se Saarlosovým vlčákem. Rozdíl je v utváření hlavy, nasazení a velikosti uší, nasazení a délce ocasu, a hlavně v povaze a chování! Saarlosův vlčák může navíc mít světle hnědou či nazrzlou barvu srsti a játrově zbarvenou nosní houbu.
Od osmdesátých let existují pro ČSV vytrvalostní soutěže na 100 km, které založil F. Rosík. V devadesátých letech se vítězný čas pohyboval kolem šesti hodin. Stokilometrovou vzdálenost běhají ČSV průměrnou rychlostí 11-13 km/hod.
Výška psa min. 65 cm, horní hranice neomezena, průměrná výška činí 68 cm, váha min. 26 kg. Výška feny min. 60 cm, horní hranice neomezena, průměrná výška činí 63 cm, váha min. 20 kg.