Německý špic - neúnavný společník

S německým špicem v čistokrevné formě jsem se setkal v roce 1978, v bývalé NDR, při návštěvě příbuzných. Bylo to u nákupního střediska ve městě Plau...

S německým špicem v čistokrevné formě jsem se setkal v roce 1978, v bývalé NDR, při návštěvě příbuzných. Bylo to u nákupního střediska ve městě Plauen. Před vchodem do obchodního domu byl postrojem uvázán černý pejsek, Pomeranian, Německý špic trpasličí. Načesaný, bílé zoubky jen svítily! No perlička v říši malých plemen. S rodinkou jsme se tenkrát dohodli, že si toto plemeno v budoucnu pořídíme. Vždy jsme měli doma psího kamaráda, já již od dětství, ovšem to je kapitola sama pro sebe. Snad se někdy se svými zážitky podělím se čtenáři Fauny.
V příštím roce následovalo stěhování – návrat z pohraničí na rodnou Moravu. Nastěhovali jsme se do hospodářské usedlosti, která odpovídala našim finančním možnostem a připomínala mi moje dětství. Zakrátko nastalo pátrání po německých špicích, po malé či trpasličí variantě. Dva roky trvalo, něž se dostavil úspěch. Štěňátko (spíš perské koťátko), slečna, váha 75 dkg. Přišla poštovní zásilkou. Pejska nám záviděla celá dědina. Dcery nosily Dášenku v kapse, jen čumáček jí koukal. Po týdenním soužití s námi, ve věku dva a půl měsíce, na ni cizí osoba nesměla sáhnout. Byla mimořádně ostrá, hlídač moderní doby – malá spotřeba, velký výkon.

Nastala renovace usedlosti, nebyl čas ani finanční možnosti na hledání kamaráda a partnera pro Dášenku. Až po dvou letech se podařilo získat německého špice černého, ve velikostní variantě malý špic. Špicové mají pět velikostních varian:

Vlčí špic (keshond) – výška v kohoutku 49 cm +/- 6 cm, barva srsti vlkošedá,
velký špic – 46 cm +/- 4 cm, barvy srsti černá, hnědá, bílá,
střední špic – 34 cm +/- 4 cm, barvy srsti černá, hnědá, bílá, oranžová, vlkošedá a jiná,
malý špic – 26 cm +/- 3 cm
a trpasličí špic (pomeranian) – 20 cm +/- 2 cm, barvy srsti jsou stejné jako u středního špice.

Jedinci pod 18 cm jsou nežádoucí. Každá velikostní varianta německého špice má mít hmotnost odpovídající její výšce.
Černý německý špic, potencionální ženich Dášenky, dostal jméno Míša. Jeli jsme pro něho s rodinou na Ostravsko, někde až k polským hranicím. První dojem, nádherný medvídek v malém provedení. Než ale dospěl, měla Dášenka již více než tři roky, a proto jsem dohodl námluvy u oranžového špice v sousedním okrese. Trpasličí špicové, podle mých dlouholetých zkušeností, mají ve vrhu jedno až tři štěňátka. Nám se narodila štěňátka tři. Bohužel přežilo jen jedno, černá holka. Dostala jméno Jitřenka, narodila se jako poslední, jediná živá a za svítání. Toto jméno bylo po rodinné dohodě zkráceno na Inka, Inuška. Jediné štěňátko, tolik očekávané, to musí zůstat doma. A tak se Míša, Dášenka a Inka s námi přestěhovali do nově postaveného domu, asi tři kilometry od zemědělské usedlosti, kde jsme doposud bydleli.

Plot před novým domem nebyl ještě dokončen, čehož Míša čile využíval k toulkám po vesničce. Vracel se někdy i za dva dny, unaven z námluv. Následně spal pod tújemi další dva až tři dny, bez zájmu o okolní svět. Špicí holky se držely u domu, maximálně čekaly u cesty, vzdálené asi dvacet metrů od domu, na příchod domácího obyvatelstva. Když uviděly nákupní tašku, doslova panáčkovaly radostí v očekávání pamlsku. Občas jsem Míšu hledal autem po návsi. Míša však časem poznal zvuk motoru, snad i tvar a barvu auta a snažil se schovat za popelnicí či do vjezdu garáže, vždy ve chvíli, kdy měl dojem, že bude úspěšný. Pochopitelně jsem černé, asi tří kilové klubíčko zahlédl většinou s předstihem, minimálně na sto metrů. Schválně jsem ho minul v jeho zdánlivém úkrytu a posléze zabrzdil. Jakmile Míša spatřil rozsvícená světla brzd, vzdal to a otevřenými dveřmi skočil za mnou. Olízl mě a jako věrný závozník jel se mnou domů. Pokud byl Míša na dohled od domu, na zavolání reagoval způsobem až neuvěřitelným. Zůstal stát jak socha a s pohledem ne ke mně, ale k vesnici, se nechal odnést zpět. „Chachar ostravský“. Nastal čas neprodleně zhotovit část oplocení před domem.

V dalších letech přivedla Dášenka na svět, mimo jiná štěňátka, jednu oranžovou fenečku Lucinku, kterou počala s oranžovým ženichem. Míša odešel s Dášenkou na zasloužený odpočinek ke známým, oranžová Lucinka nám zůstala. Hledal jsem oranžového kamaráda. Získal jsem náhodou kontakt na chovatele ze sousedního kraje. Že pejskovi chyběl zoubek, to mně vůbec nevadilo. Dostal jméno Ben. Lidičky, co bylo s tímto dvou a půl kilovým tulákem problémů, svědci ještě žijí. Než dospěl, byla nám odcizena Lucina, přestože oplocení již bylo zhotoveno po obvodu celé parcely. Než jsem přijel z nákupu ze spádového městečka, Lucka byla pryč. Beník zůstal sám. Já jsem v té době žil také sám a asi osudově jsem musel do nemocnice. Kamarád se staral o moje safari, holuby, drůbež, o papoušky i o Beníka. Po třetí hospitalizaci následoval na revers „útěk“ z nemocnice. To bylo před Vánoci v roce 2000 a chovatelská štěstěna mně vyšla vstříc. Ve Fauně jsem našel inzerát na prodej štěňátka oranžového špice – no neudělejte si poslední radost. Druhý den ráno, po předchozím telefonátu, následovala cesta pro Beníkovu družku. Díky vzpomínkám na černé krasavce, kteří obývali náš domov, byla pojmenována opět Inka. Inuška ještě malá, Beník již v pubertě, a tak začal mít sklony k záletům. Podhrabání nového plotu přestalo být problémem. Za mé přítomnosti to byl kámoš k pohledání, dokud jsem se ovšem neotočil zády. V tu ránu zmizel. Postupem času bylo zjištěno, že se tyto výlety konají, jen když vyskočí na třešňový špalek, na kterém jsem klepával kosu. Zřejmě, aby měl větší rozhled po okolním lákavém světě. Stojící na špalku, opakovaně otáčel čumáček o 180 stupňů a zasněně hleděl do údolí. To byl první signál, že špalek do čtyřiadvaceti hodin zmizí. Kdyby Beník jen udělal obchůzku rajonu a vrátil se jako Míša, ale milý Beník, když zmizel, tak šel stále vpřed. Tento jediný pes v mým dosavadním životě, ač měl, z mého úhlu pohledu komfort – výběh 750 metrů čtverečních, dům k dispozici, ledničku s dobrotami, mladou partnerku, neměl snahu ani úmysl se vrátit. V té době jsem jezdil služebně dvakrát týdně Brno – Bratislava, celní sklad. Při jedné cestě, kdy byla již celní procedura na české straně vyřízena, telefon! Máme Tvoje pejsky v autě, běželi po okraji silnice směrem k městu Vyškov, čtyři kilometry od domova. Známí na moji prosbu přislíbili, že si pejsky můžu večer po návratu z práce vyzvednout. Závěr tohoto výletu – Beník domácí vězení v prádelně až do odvolání, Inuš, vzhledem k věku a nerozvážnosti měla volnost na zahradě s ubytováním. V plánu byla nákladná výroba voliéry z kovových prutů. Za dva dny po návratu ze služebních cest, Inka v čudu. Beny v dočasném vězení byl v pohodě, o ničem zřejmě neměl tušení. Ráno telefonická omluva dispečerovi o pozdějším příjezdu a cesta do okresního města podat inzeráty o hledané do regionálních novin. Čtrnáct dnů, ani zpráva. Beník se pohybuje na zahradě jen za mého dohledu, z očí do očí. Zkrátka jen vycházky se zpřísněným dozorem. Do odvolání. Po čtrnáct dnech jsem podal opět dva inzeráty, tentokrát s dodatkem – odměna. A ejhle, po uveřejnění inzerce, večer ve 22,00 na záznamníku vzkaz. Inka nalezena u cikánské rodiny asi dva kilometry od našeho domu. Následovalo vyzvednutí Inky za výpalné 500 Kč a odjezd domů. Údajně následovala poštovní doručovatelku. To již byl vrchol ledovce, Beník naučil i družku životní výletům. Následně na Silvestra, při večerní pětiminutovce na vyčuraní, oba pejsci ze zahrady zmizeli. Já v pantoflích běžel do vesničky, stopy záhy zmizely, byl silný vítr. Po návratu domů opět zvoní telefon, volali z místní hospůdky, zda nepostrádám dvě veverky. No jo, Beník na pultu u pípy, Inka v náručí paní hospodské. Vyplatil jsem nálezné – rundu dokola a domů. Na jaře, když sešel sníh, opět společný výlet, inzerce, nálezné … Poslední kapka, buď Beny nebo já.

Dnes se ten přízrak mého života nachází asi 120 kilometrů od našeho domova. Novým majitelům jsem z důvodu mého přežití musel takřka zamlčet Beníkovi sklony. Občas si při návratu z cest vzpomenu na tuláka a zároveň s obavami sleduji, zda nestojí Beník s odřenými tlapkami u naší branky. Odpustil jsem mu časem. Proto Beny odpusť i ty mně, do práce jsem bohužel musel, Tvůj věrný hlídač.
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (5x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Ladislav Kolenčík

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře