Velký knírač - silák se srdcem dobráka

Běhat mezi bouchajícími kuličkami a za občasného třesku dělbuchu, překonat kouřovou clonou a nakonec razantně zadržet pachatele – to vše za oboustranné střelby dokázal zcela běžně velký knírač Ziko. Navíc obvykle po výsadku z vrtulníku, kdy se musel bleskově zorientovat.

Ziko však nepředváděl tyto výkony jen při policejním cvičení nebo na ukázkách pro veřejnost, ale nejednou se dostal do podobné situace ve dne i v noci při skutečném zákroku. Sloužil totiž s psovodem Gustavem Hotovým u policejní zásahové jednotky. Ziko byl silnou individualitou a Gustav Hotový si ho vybral, protože ho nikdo nechtěl a z dvouletého knírače se měl stát místo hlídkaře strážní pes u muničního skladu. Neměl to s ním zpočátku snadné, ale ani řada kousanců ho neodradila. A stalo se neuvěřitelné – Ziko byl po několika měsících nejen elitním obranářem, ale i rodinným miláčkem a maskotem zásahové jednotky. Nejdůležitější však je, že se zasloužil o desítky úspěšných zákroků a to i proti nejtěžším zločincům, nalezl také několik mrtvol, které se staly usvědčujícími důkazy při vyšetřování.
Gustav Hotový si po Zikovi pořídil dalšího knírače. „Jsou zrození pro vytrvalou práci a je jim vlastní hlasitý projev při nálezu,“ uvádí psovod některé z důvodů při volbě psa, kterého používá pro práci v lavinách.

Mezi prvními služebníky

O kvalitách velkých kníračů (VK) však věděli policisté už dávno, a proto patřili k prvním systematicky využívaným policejním psům. Již v roce 1925 byl velký knírač zařazen mezi služební plemena. Jeho skvělé vlastnosti zjistili jihoněmečtí chovatelé před více jak sto roky a tak se postupně z nadháněče dobytka stal účinný pomocník v boji proti kriminálním živlům a je tomu tak dodnes. Velkému knírači patří rovněž jedno poměrně nedávné tuzemské prvenství, když od roku 1992 vyhledával v barvách armády ukryté zbraně. Ještě dávno předtím desítky velkých kníračů sloužily jako strážní nebo hlídkoví psi u vojska a u policie. Momentálně slouží také šest velkých kníračů u vězeňské služby. Desítky jich pomáhají v bezpečnostních a hlídacích agenturách. „Je to přirozené, protože svojí výškou – téměř sedmdesát centimetrů, váhou kolem čtyřiceti kilogramů a impozantním zjevem budí respekt. Přitom jde o psy s bezvadnými charakterovými vlastnostmi. Na jednu stranu jsou kamarádští k rodině i k cizím lidem, ale stejně tak dokáží spolehlivě ochránit svého pána, je-li napaden. S přehledem samostatně ohlídají rozlehlé objekty a odstraší potencionální zloděje,“ říká o svém oblíbeném plemenu Břetislav Šváb. Jako sportovní kynolog, rozhodčí, trenér a majitel bezpečnostní agentury ví, proč to říká.

Nečekané setkání

Svoje slova dokládá i jedním příběhem z doby, kdy pracoval jako psovod u Sboru ozbrojené ochrany železnic. „Skupina namol opilých mladíků vracejících se z vojny u pohraniční stráže začala demolovat vagón. Do vlaku z Plzně do Liberce byla v Ústí nad Labem povolána hlídka s německým ovčákem, ale ani ta nic nezmohla. Záložáci totiž sloužili na hranici jako psovodi a protože německé ovčáky důvěrně znali, měli z tohoto psa srandu. A protože dál ničili vybavení vagónu a obtěžovali cestující, dostal jsem za úkol posílit vlakovou hlídku,“ vzpomíná Břetislav Šváb. V Děčíně přistoupil do rychlíku a opilí mladíci jakoby náhle vystřízlivěli. Psovod měl totiž dva urostlé knírače a takové psy bývalí vojáci pohraniční stráže neznali. Nevěděli co si mohou dovolit, a až do Liberce dali pokoj cestujícím i policejní hlídce. V tomto případě se ukázala výhoda málopočetného a neokoukaného plemene, kdy mnozí netuší, co se v těchto psech skrývá.

Jedinečné vlohy

Dnešní vlastnosti kníračů jsou výsledkem systematického šlechtění od předminulého století. Od roku 1913 je vedena plemenná kniha. O kvalitách hovoří také jejich oblíbenost coby rodinného psa. Dobromyslnost a vyrovnaná povaha ho k tomu přímo předurčují. Protože je také sebevědomým psem, nemá důvod chovat se bez zjevných příčin nedůvěřivě vůči cizím osobám. Takže bývá vlídný i k návštěvám a stejně tak snáší dovádění dětí. Samozřejmě, že je to vždy dáno i správnou výchovou a výcvikem. Pokud si velkého knírače pořídí někdo, kdo psům nerozumí a ještě ho kazí třeba tím, že mu všechno dovolí a nevede ho k respektování minimálních zásad poslušnosti, pak může mít i s tak bezvadným plemenem potíže. Hledat pomoc u zkušených kynologů s dvou či tříletým nevychovaným nebo spíše zkaženým kníračem už může být pozdě,“ varuje Břetislav Šváb.

Příliš dobrá paměť

Břetislav Šváb má jednoho nebo i více velkých kníračů nepřetržitě od roku 1968. S knírači měl skvělé výsledky na zkouškách a soutěžích, ať už to bylo podle národního zkušebního řádu nebo v záchranařině. Před téměř čtyřiceti roky na prvním federálním mistrovství Československa v Českém Krumlově skončil na druhém místě o pouhý jediný bod za vítězem. „Knírač občas vysekne nějaký nečekaný kousek a tentokrát odešel z odložení, protože to bral jako kontrolu železničních vagónů. Při té byl totiž odložený na konci vlaku a ve chvíli, kdy jsem došel k lokomotivě, přivolal jsem ho. On si to nějak spojil a na mistrovství se po stejné chvíli vydal za mnou. Tak jsem přišel o deset bodů,“ vzpomíná a vysvětluje: „Knírač má bezvadnou paměť, takže co se naučí, to se s ním nemusí opakovat jako s jinými psy. Jenomže v hlavě mu zároveň utkví i nežádoucí situace a třeba i chyby, které se naučil. Jejich odbourání je o to pracnější.“

Péče a odolnost

Knírači sice vyžadují náročnější úpravu drátovitě tvrdé a husté srsti trimováním, ale zato pak mohou bez většího čištění či umývání do bytu nebo společenských prostor. Upravená kratší srst s hustou podsadou a drsnými pesíky nezachycuje příliš nečistot a přitom stále poskytuje tělu dostatečnou izolaci. Velcí knírači jsou všeobecně považovaní za psy s minimální náklonností k onemocnění. „Nepochybně tomu napomáhá správně udržovaná srst a roli hraje také vrozená vitalita projevující se mimo jiné v rychlosti, síle a vytrvalosti. Tyto vlastnosti podpořené tréninkem nepochybně přispívají k otužilosti a odolnosti organismu, konstatuje Břetislav Šváb.