Kavalír king charles španěl

Každý by dnes jistě silně pochyboval, že takové roztomilé stvoření, jakým bezesporu Kavalír King charles španěl je, byl až do poloviny 19. století používán při lovu, jako slídič. I když tehdy ještě v trochu jiné podobě a pouze v barvě black and tan, tedy černé s pálením. Velké obliby společně s dalšími španěly se těšil především za vlády Karla I. a II. Karel I. byl velkým obdivovatelem těchto psíků a věnoval jim mnoho času, ale Karel II. byl nejen milovníkem malých španělů, ale také opravdovým chovatelem. Jenže zájem se poměrně brzy začal ubírat spíše k typu „kulatá hlava a velmi krátká morda“. Kavalír king charles španěl byl záhy v ústraní. Takřka ztracen. Vzkřísil jej až R. Eldridge ve dvacátých letech. Roku 1928 byl vydán standard. Uznán Kennel Clubem jako plemeno byl Kavalír king charles španěl (zkráceně KKCHŠ) až v r. 1945. Módnost plemen se však poměrně radikálně mění a není tomu dlouho, když v zapomnění upadal King charles španěl (zkráceně KCHŠ).

První KKCHŠ se v ČR objevil v r. 1975, kterého resp. kterou dovezla M. Semerádová. V dnešní době začíná Kavalír patřit mezi oblíbená a vyhledávaná plemena. Je velmi milým zjištěním, že drtivá většina nabízených štěňat je s průkazem původu. Nezbývá, než tomuto plemeni držet palce, aby tomu tak bylo i nadále. Jen tak může mít budoucí majitel jistotu, že bude mít opravdu Kavalíra. Tu správnou kavalíři povahu i vzhled.

Pro laiky jsou si KKCHŠ a KCHŠ velmi podobní. Přesto každý je úplně jiný. A to nejen vzhledem, především ve tvaru hlavy a délky ocásku, ale také v povaze. Oba jsou velmi milí a společenští, bez náznaků agresivity, ale „kavalír“ je přece jen pes všestrannější. Může ležet na gauči i několik týdnů, nebo denně doprovázet pána - turistu na několika kilometrových trasách. Z jeho výrazu lze odpozorovat, že se dobře cítí nejen v přírodě, ale i v teploučkém bytě. Velmi rád plave a běhá. Zbožňuje děti a nechá si snad vše líbit. Mnoho kolemjdoucích si Kavalíra splete s „křížencem“ kokršpaněla a Dlouhosrstého jezevčíka, avšak Kavalír nemá známé neduhy žádného z nich. Jsou velmi kamarádští za každé situace bez sebemenší agrese a v každém věku, nemají velké sklony k pronásledování zvěře (je-li jejich výchova správně pojata), ani netrpí onemocněním páteře. Dokonce jsou velmi snášenliví s jinými psy a smečku, tedy psího kamaráda či více psů kolem sebe nadšeně uvítá.

Velmi dobře se učí a jsou velmi chápavými tvory. Hodí se jak pro osamělé důchodce, tak pro rodiny s dětmi. Co však potřebuje, aby jej měl někdo opravdu rád a mohl být v jeho těsné blízkosti. Chcete-li se psem sportovat, ideální je Agility, kde vedle šeltií a kníračů doslova perlí. Cviky poslušnosti mu nedělají nejmenší problémy a opravdu je schopen naučit se čemukoliv. Třeba i chodit po žebříku. A to vše nejraději za pamlsek. A jsme u největšího problému v chování Kavalíra. Tím je jejich neuvěřitelná žravost. Jsou ochotni pro cokoliv k jídlu také cokoliv udělat. Bylo by dobré, kdyby kavalíři zůstali jen u „smutných očiček“, vidí-li někoho jíst, jenže pokud se jim důsledně nezakazuje nešvar, jakým žebrání je, uchylují se k poskakování a neuvěřitelným hlasovým projevům od kňučení, bublání, naříkání, vytí až zpívání. Snad jiné žádné plemeno nemá takovou „slovní“ zásobu. Zbožňují jakékoliv ovoce a např. jahody či angrešt si dokáží nasbírat do bříska sami. Pokud je ještě na zahradě hrušeň a pod ní několik kilo spadlých přezrálých hrušek, to jsou ty pravé hody pro kavalíra. Ale tím mohou nastat menší i větší zdravotní komplikace.

V žádném případě to není pes do kotce, nebo na celodenní pobyt na zahradě od jara do podzimu. Potřebuje být v přímém kontaktu s lidmi. Jen tak může být šťastný. Je to čistotný psík, minimálně hlučný je-li sám a dokáže hodiny spát na jednom místě. Proto neexistuje důvod, proč ho nemít v bytě. A pokud snad někomu pes v bytě vadí, ať se rozhodne pro jiné plemeno. Kavalír pro něj není. Údržba srsti je minimální. Občasné překartáčování omezí vypadávání chlupů v bytě. Neupravuje se střihem, ale před výstavou můžeme jemně zastřihnout chlupy na tlapkách do kulata, stejně i ouška potřebují jakousi fazónku, aby každý chlup nebyl jinak dlouhý. Větší pozornost co se „údržby“ týče potřebují uši, které je zapotřebí kontrolovat a podle potřeby čistit. Mají poměrně velké sklony k zánětům zvukovodu. Občas je vhodné zkontrolovat, případně zkrátit délku drápků. Jednou cenou radou budiž to, že je vhodné chloupky mezi jednotlivými polštářky na spodní straně tlapek opatrně jednou za 1-3 měsíce vystříhat, tak zamezíte v zimě utváření ledových, či sněhových a pro každého psa s dlouhou srstí nepříjemných kuliček mezi prsty a v létě nánosu bláta do bytu. Samozřejmě, že tato kosmetická úprava není nutná, ale je pro majitele kavalíra (i jakéhokoliv jiného dlouhosrstého plemene) výhodná. Ale pozor! Typickým znakem kavalírů je mimo jiné i osrstění dlouhými chlupy na tlapách, někdy zvané „papučky“. Vrchní chlupy na tlapkách, tedy z prstů nestříhejte.

Název barev i laik snadno zdůvodní. Až na jednu: blenheim. Ale i tento název samozřejmě má své kořeny. Ty najdeme na zámku vévodů z Marlbourough, který se jmenuje právě Blenheim. Majitelé tohoto zámku, především J. Churchil, byli velkými obdivovateli KKCHŠ a to právě v této barvě.

A jaké vady jsou nejčastější v chovu a jak by měl správný kavalír (mimo jiné) vypadat? Na Kavalírkovi je nejvíce obdivovaná hlava. Krásně osrstěné, dlouhé uši, které jsou vysoko nasazené, velké, tmavé a kulaté oči, které nemají být vypouklé a ne příliš u sebe, a malá, široká a krátké morda vzbuzují doslova obdiv. Skus musí být nůžkový. Nosní houba má být černá, ale poměrně často se vyskytuje tzv. „promněnlivý“ nos, kdy přes zimní měsíce barva nosní houby vybledne a je spíše játrové barvy či skvrnitá, a díky sluníčku přes léto opět zčerná. Bez povšimnutí jistě nezůstanou tlapky a zadní strana končetin, které mají být velmi dobře osrstěny. Krátká, přiléhavá srst je pouze na přední straně všech končetin, na hlavě včetně mordy. Všude jinde je srst delší, rovná a hustá. Může být mírně zvlněná, ale ne kudrnatá. Velmi dobře osrstěn je ocas a hrudník. Kavalíři nemají určenu výšku. Jejich míra je daná váhou. Ta se pohybuje od 5,46-8,20 kg. Pravdou zůstává, že na první pohled může být některý pejsek menší a drobnější, než-li jeho psí partnerka. Zachována však má být kompaktnost. A právě dlouhá tělíčka a úzké hlavy, to je asi největší problém, se kterým se chov doposud potýká.

Kapitolou sama o sobě je barva. Jak jsme si již řekli, Kavalíry najdeme ve čtyřech různých barevných rázech. Asi nejpočetnější je barva BLENHEIM. Jedná se o sytě kaštanové - červené znaky na perlově bílém podkladu. Charakteristická (a velmi vyzdvihovaná) je bílá barva jakéhosi kosočtvercového tvaru mezi ušima. Znaky mají být dobře rozloženy a na hlavě rovnoměrně rozděleny. Tvoří „korunku“. Často se na mordě či končetinách vyskytují tzv. „pihy“, které jsou nežádoucí. Vyskytuje se také melírování (prokvétání barev). Velkým nedostatkem, často se vyskytujícím, je také málo bohaté, spíše krátké osrstění nejen na uších, ale i po celém těle. Další často se vyskytující barvou je BLACK AND TAN. Tedy černá s pálením (s plavými znaky). Rozmístění znaků je přesně dáno, jako u většiny plemen tohoto zbarvení. Barva černá má být kovově lesklá a barva plavá - či ohnivá má být sytého odstínu. Občas se vyskytuje prokvétání plavé - červené barvy barvou černou a pes postupně tmavne. Bílé znaky jsou krajně nežádoucí. Bohužel se často vyskytují, a to především na hrudi, bradě či temeni hlavy. Celočerně zbarvený pes není přípustný. Tato barevná varianta má největší předpoklady k husté a dlouhé srsti. Jelikož je černá barva u tohoto zbarvení dominantní, jsou světle zbarvené oči či nosní houba považovány za velmi hrubou vadu. Zajímavostí pro tento barevný ráz je také název, jaký je často právě pro tuto barevnou variantu používán: King Charles. Mezi méně často se objevující je barva RUBY a TRICOLOR. Barva ruby je jednobarevná, intenzivně červená, temně mahagonová. Bílé znaky jsou nežádoucí a vyskytují se především na temeni hlavy a hrudi. Právě bílé znaky, ale také vybledlá barva jsou největšími nedostatky objevující se v chovu tohoto zbarvení. To však není ve výčtu vyskytujících se vad u ruby barvy všechno. K tomuto dále patří často se vyskytující světle zbarvená nosní houba či barva očí, ale také krátké uši a slabě pokryty dlouhou srstí. Čím dále častěji se vyskytují „krátkosrstí“ jedinci v tomto zbarvení. Je zajímavé, že psi ve zbarvení ruby jsou poměrně citlivější, oproti jinak zbarveným Kavalírům. Zbarvení tricolor je - jak jinak než trojbarevné. Jedná se o barvu bílou a černou, jež jsou v ploše dobře rozdělené a červené - ohnivé znaky se vyskytují nad očima, na tvářích, vnitřní straně nohou a na ocasu. Barvy mají být čisté a nepromíchané. Chov se často potýká především s pihami a melírováním barvy bílé. Občas se objevují také nežádoucí plášťové zbarvení či krajně nežádoucí absence pálení (barvy červené). Zkrátka přítomnost ideálního zbarvení u tohoto rázu je velmi problematické. Takto zbarvení jedinci jsou občas nazývání jako Princ Charles.

Křížit mezi sebou jedince stejné barvy je samozřejmě vhodné, ale doporučuje se pro sytost pigmentu a kaštanové barvy spojit jedince barvy ruby + black and tan, nebo tricolor + blenheim. Jiná kombinace je nepřípustná.