Návraty k německému ovčákovi

Německý ovčák je dříč, to je jeho obrovská přednost a důvod, proč se k němu řada sportovních a profesionálních kynologů vrací. Nejrozšířenějšího psa světa mohou jiná plemena v ledasčem předčít, ale univerzálností, oddaností a vytrvalostí se německému ovčákovi vyrovná jen málokteré.

„Vyrostl jsem na cvičáku mezi německými ovčáky (NO), sloužil jsem s nimi u vězeňské služby i sportoval, ale pak jsem si vyzkoušel dvě generace belgických ovčáků malinois. Oba byli skvělí, což bylo vidět i na výsledcích soutěží. Teď jsem se ale rozhodl vrátit k NO z několika důvodů,“ říká dvaačtyřicetiletý Jindřich Kroc, jenž je posledních šest let kynologickým instruktorem v AČR.

Rozdíl

A proč se rozhodl po dvou generacích malinosů pro německého ovčáka? „Je to dáno tak trochu věkem, protože před deseti roky jsem byl asi temperamentnější, takže mě častější dovádivost maliňáků nevadila. Teď jsem usazenější a totéž se dá říci o německých ovčácích v porovnání s belgičáky. A když mám srovnávat, pak mně vyhovují typy lidí i psů, kteří jen tak něco nevzdávají, vytrvají a snaží se, i když jim to v určité chvíli zrovna nejde. A takový je německý ovčák,“ míní Jindřich Kroc.

Všechno nebo nic

Zároveň nedá dopustit ani na malinoise a vděčí jim za vítězství na řadě velkých soutěžích organizovaných podle národního zkušebního řádu, IPO i Tartu, kde v roce 2006 získal titul mistra ČR v obranářích. „Absolvoval jsem s maliňáky raději méně závodů, protože jsem chtěl mít psy vždy ve formě. A přestože většinou podali výkon na sto procent, byly závody, kdy prostě odpadli. Stačilo, když třeba na soutěži IPO neoběhl pes jednu maketu a přestože jsem se hlídal, abych ho nerozhodil výčitkou, jemu přesto bůhvíjak došlo, že něco pokazil a vykašlal se na všechno. Asi jako když učitelka ve škole některému dítěti něco vytkne, a ono se v tu chvíli zasekne a nikdo z něho nedostane ani slovo,“ srovnává Jindřich Kroc. A dodává, že třeba ihned po závodě si s belgičákem zopakoval stejný cvik a vše bylo naprosto bezchybné.

Další příklad

Pro přiblížení rozdílu mezi malinoisem a NO má i další příklad ze soutěže. „Když se ve staré zámecké sýpce v Kamenici nad Lipou prováděl průzkum objektu, psovodi museli zůstat ve dveřích a psi revírováním ve sklepě, v přízemí a v prvním patře měli najít ukrytého figuranta. Ten byl v malé dřevěné komůrce v rohu přízemí. Můj belgičák měl bezvadný revír a během krátké chvíle vyštěkával v rohu místnosti figuranta. Po nahlášení nálezu jsem by překvapený negativním výrokem rozhodčího, protože Ido falešně nikdy nehlásil. I tentokrát figuranta cítil, jenomže o patro výš. Jednoduché dřevěné podlahy totiž bohatě propouštěly pach osoby do patra. Maliňák vůbec nejevil snahu hledat dál a dostat se co nejblíže ke zdroji pachu. První brnknutí lidského pachu mu stačilo a hotovo! Takže jsme odešli s nulou, protože to byla soutěž Tartu. Při té se na výkony psů pohlíží ze služebního hlediska. A v tomto případě by nedokonalé označení mohlo znamenat útěk pachatele nebo by také mohlo dojít k ohrožení života psovoda.“ Jindřich Kroc pak dál sledoval revírování jiných psů a jen se utvrdil, že němečtí ovčáci nebyli sice při prohledávání objektu tak rychlí jako jeho malinois, ale když v prvním patře zaznamenali pach, hledali cestu, jak se k figurantovi se nejvíce přiblížit. Tak dlouho to zkoušeli, až seběhli ze schodů a dostali se ke dřevěné stěně a když se přesvědčili, že tam je pach silnější, začali štěkat.

Vkládá svoji mysl

Zjednodušeně se dá říci, že němečtí ovčáci vkládají do práce svoji mysl. I tak se to jeví Petru Pospíšilovi, který měl pro sportovní i služební záchranařinu nejprve zlatého retrívra a vloni začal cvičit německého ovčáka pro potřebu HS Šumava. Ani on nedá dopustit na předchozího plemeno, ale německý ovčák mu více vyhovuje. „Už proto, že s německým ovčákem můžu trénovat na nejbližším cvičáku, kde cvičí většinou obrany podle IPO. Rukáv se mu stal velkým motivem pro rozvoj lovecké a tedy i slídící aktivity. Nikdy však nekousl ani do oděvu figuranta, když neměl rukáv. Od počátku jsem si hlídal, aby u něho nedošlo k rozvoji agresivity vůči člověku a samozřejmě i ve vztahu k jiným psům. Jeho vehemence získat rukáv nebo peška, coby kořist, však byla příliš intenzivní. Domáhal se je získat i drkáním do ukrytých figurantů při záchranářském výcviku. Proto jsem přešel na odměnu za nález nikoliv ukázáním a hrou peškem, ale míčkem. Ten totiž figurant snadněji ukryje a pes nalezenou osobu vyštěkává, aniž by šel do kontaktu,“ prozradil něco ze svých zkušeností záchranář ze Šumavy. A zároveň potvrdil, že každé plemeno má své přednosti a výhody, a nelze tedy říkat, že to či ono plemeno je horší. Je zkrátka jiné.