Dandie Dinmont teriér

Jeho poněkud zvláštní pojmenování nevzešlo z místa jeho počátečního chovu, jak je u plemen běžné. Zpočátku byl znám pod označením „pepř a hořčice“ anebo „vydří teriér“, ale rozhodně se nejednalo o oficiální název. Až román Sira Waltera Scotta „Chlapské mravy“ („Guy Mannering“), který vyšel v roce 1814 rozhodl o jeho současném pojmenování. V tomto románu se vyskytuje postava Dandie Dinmont, což je lovec lišek, obklopený smečkou psů „pepř a hořčice“ („pepper and mustard“). A díky tomuto románu vzrostla poptávka po popisovaných báječných psech.

Původ plemene po současnost

Prvními doloženými chovateli těchto psů je rodina Alanova z Hollystone u Coquet Water poblíž Rotbury v Northumberlandu. William Alan své psy používal zejména k lovení vyder a z přilehlých panství byl zván k „čištění rybníků od vyder“. Jeho syn, Pipper James Alan (tzv. píšťalkář) byl mimo jiné výborný vypravěč a písničkář a svým neustálým putováním po kraji za doprovodu psů „pepř a sůl“ je zároveň přiváděl do podvědomí. A právě ten je prodal známé osobnosti Jamesu Davidsonovi, který je shodou okolností dostal do podvědomí dalšímu širokému okolí. Velkou oblibu v tyty psy měl francouzský král Ludvík Filip I. I když je původ jeho názvu snadno vypátratelný, jeho historie původu je zastřena mnoha otazníky. Jedna domněnka (od známého kynologa Walse – známý pod přezdívkou „Stonehenge“) hovoří o výsledku křížení hrubosrstých teriérů s kontinentálními jezevčíky. Někteří kynologové jsou pro změnu přesvědčeni o křížení nízkonohých teriérů s hariery. Existují i názory na podobné předky s bedlington teriérem. A když se do toho přimíchají i dohady o tom, že historie dandíků sahá minimálně do 16. století a přiloží se popisy, které jsou v některých znacích shodné s dnešními dandie, nezbývá než zůstat u pochyb a tedy dandieho označit za plemeno bez jasné historie. V prvním standardu (z roku 1875) se doporučuje štěňatům dávat přední nohy do dlah, neboť se stává, že se budou hrudní končetiny křivit. V roce 1876 vznikl první klub a chovatelé vytvořili první standard, podle něhož se snažili řídit. Od druhé poloviny 19. století se již pravidelně objevoval Dandie Dinmont na výstavách jako samostatné plemeno. I když je to celosvětově velmi málo rozšířené, málopočetné plemeno, v České republice je chován relativně ve vysokém počtu. Do Čech se první dandie dinmont teriér dostal již mezi dvěma válkami, byl pepřové barvy, ale byl pouze domácím mazlíkem. Tedy o českém chovu nemohla být v tu dobu ještě ani řeč. Oficiálně uznaný coby plemeno v naší zemi byl Dandie Dinmont teriér až v roce 1989. První fenu Dandie Dinmonta importovala Lenka Petrášková v roce 1985 z Rakouska a Martina Dvořáková (chovatelská stanice Terinka) importovala první chovný pár Salicia´s Patrick Pepijn a fenu Salicia´s Sandy Salina z Holandska v roce 1987. Od uznání tohoto plemene ČMKU postupně vznikaly a zanikaly kluby tohoto plemene a nedařilo se dát dohromady dostatečně silnou skupinu nadšenců. Velmi pomohlo zařazení Dandie do Klubu chovatelů málopočetných plemen, kde to zdárně fungovalo více než čtyři roky. K založení samostatného klubu došlo 26. června 1999 a tento klub funguje dodnes. Po dobu existence klubu chovatelů DDT bylo odchováno přes sto padesát štěňat.

Výborná povaha dandíků

Tento pes původně lovil škodnou zvěr. Při loveckém využití je velmi temperamentní a odvážný. Byl využíván nejen na lovení vyder, ale také lišek, jezevců, krys, ale údajně dokonce i hadů. Výčet nebezpečných a kolikrát větších zvířat než-li je on sám mluví sám za sebe. Nebojí se stísněných prostorů a s oblibou hrabe. Je velmi ochotný pro práci ve vodě a dokonce se nezdráhá i potápět. Je to velmi přátelský pes, milý a pozorný k rodině. Rodině je velmi oddán a vstřícný. I když je to teriér, je zpravidla velice poslušný a ochotně spolupracuje. Je bystrý a učenlivý a s jeho výchovou nebývají větší problémy. Nemá rád dlouhé a neustále se opakující cvičení. Proto je lepší ho spíše celodenně vychovávat, než-li intenzivně cvičit. Výborně se hodí i pro začátečníka. Je hravý, a proto je možné jej nadchnout i některými psími sporty. Není typicky teriérsky ostrý, proto se hodí i do rodiny s dětmi. Dobře se snáší i s ostatními domácími zvířaty a je přizpůsobivý. Výborně vychází s jinými psy. I když je přátelský, dokáže být výborným hlídačem. Tím je samozřejmě myšleno, že jeho sluchu a zraku jen tak něco neunikne a vše ohlásí štěkotem. Jeho hlas je hluboký a není příliš pronikavý. Proto dokud člověk nevidí, od jakého psa štěkot pochází, nenapadne ho, že se jedná o ani ne desetikilového obranáře. Přestože je jeho vzrůst malý, potřebuje dostatek pohybu. Není typickým bytovým psíkem, kterému nevadí celý život prosedět v domě a chodit jen na kratičké procházky. Má rád pohyb, dlouhé procházky anebo jakékoliv jiné sportovní vyžití. Je to spíše aktivní pes, než-li pouze domácí mazlík. Asi nejvíce na každého zapůsobí jeho oči, pohled, který je prostě neodolatelný. Je to velmi zvláštní a zároveň kouzelný psík.

Zvláštnosti srsti

Jeho srst vyžaduje nejen střih, tedy úpravu, ale i celkově zvláštní péči. To možná odradí mnoho zájemců o toto plemeno. Přesto to k dandíkům patří a snadno se dá na to zvyknout. Přesto před koupí tohoto plemene je nutné s úpravou srsti počítat a podrobněji se o ní informovat. Srst nesmí na omak působit drsně, byť se trimuje. Na hřbetě je vždy o něco tvrdší, než-li na spodní části těla. Čím častěji jej kartáčujete, tím lépe. Přitom to zabere jen pár minut. Trimování (vyškubávání srsti) a celková úprava nůžkami je časově trošku náročnější a provádí se zpravidla dvakrát až čtyřikrát do roka. Srst psa má být nejméně pět centimetrů dlouhá a na hlavě má tvořit hedvábnou úhlednou chocholku. Poměrně výraznou zvláštností tohoto plemene je zbarvení. Zbarvení je i originálně pojmenováno: pepřové nebo hořčičně žluté barvy. Ve skutečnosti odstín pepřový kolísá mezi světle stříbřitou až po namodrale černou. Každopádně platí, že nejlepší odstíny jsou mezi těmito dvěma extrémy. Co se týče barvy hořčičné, tak odstín kolísá mezi červenohnědou a krémovou. Spodní strana, běhy a tlapky, stejně jako hlava, jsou vždy světlejší než hřbet. Na hrudi je přípustná menší bílá skvrna.

Úprava Dandie Dinmont teriéra

Na webových stránkách klubu www.dandies.eu naleznete podrobný popis úpravy srsti. Určitě vám s úpravou, hlavně v počátcích, pomůže chovatel, od kterého si štěně pořídíte. Zda psí salón ve vaší blízkosti umí upravovat i toto plemeno, to je otázka s velkým otazníkem. Přesto doporučuji na to nespoléhat, ani nedávat psíka do salonu poprvé těsně před výstavou, protože ještě nevíte, jaký bude výsledný efekt. Pokud jste zruční, trpěliví a ochotní se pustit do úpravy sami, není to samozřejmě vyloučeno. Je důležité znát podrobný popis „jak“ a také standard. Úpravu příliš neodkládejte, je lepší, když je na ni pejsek zvykán od štěněčího věku. Hlavně co se týče manipulace s ním na stole a klidné chování. Na výstavách jsou většinou k vidění správně upraveni dandíci, takže: jde to.

Standard FCI č. 168, Dandie Dinmont Teriér

Země původu: Velká Británie
Datum zveřejněného původního platného standardu: 24. 06. 1987
Celkový vzhled: typická hlava porostlá krásnou hedvábnou srstí s velkýma, moudrýma a inteligentníma očima. Hlava kontrastně doplňuje dlouhé, nízké lasicovité tělo. Krátké, silné končetiny. Srst je odolná proti vlivům počasí.
Hlava: silně utvářená, velká, avšak úměrná k velikosti psa, mimořádně vyvinuté svaly, zejména maxilární (čelistní).
Lebeční část
Lebka: široká, směrem k očím se zužuje a v oblasti od vnitřního koutku oka k týlu měří zhruba stejně jako od ucha k uchu. Čelo je správně vyklenuté. Hlava je pokryta velmi jemnou hedvábnou srstí, která se neomezuje pouze na čupřinu.
Obličejová část
Nos: černý.
Morda: poměr k lebce je asi 3:5. Na nosním hřbetě je trojúhelníkovitá lysina, která směřuje od nosu zpět k očím v šířce zhruba 2,5 cm.
Líce: postupně se zužují směrem k hluboké a silné mordě.
Čelisti / zuby: silné čelisti s dokonalým, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, to znamená, že horní zuby těsně překrývají spodní zuby a jsou kolmo vsazené do čelistí, Jakákoliv odchylka je vysoce nežádoucí. Zuby jsou velmi silné, zejména špičáky, které jsou na malého psa mimořádně velké. Špičáky navzájem dobře zapadají a dodávají tak psovi nejvyšší možnou sílu držet a trhat. Vnitřek tlamy je černý nebo tmavě zbarvený.
Oči: tmavě ořechové barvy, posazené daleko od sebe a nízko, velké, jasné, plné a kulaté, nikoliv však vypouklé.
Uši: svěšené, nasazené dobře vzadu a daleko od sebe, nízko na lebce. Visí těsně podle lící, u základny velmi lehce vyčnívají. V místě nasazení jsou široké a zužují se téměř do špičky, přední část ucha spadá podél hlavy od svého nasazení až ke špičce téměř rovně dolů. Chrupavka a kůže ucha je velmi tenká. Délka ucha činí 7,5 až 10 cm. Barva uší ladí s barvou těla. U psa barvy pepře jsou uši pokryté jemnou, rovnou, tmavou srstí (v některých případech téměř černou). U psa barvy hořčičné má srst na uších barvu hořčičnou, a to o odstín tmavší než má tělo, nikoliv však černou. V obou případech se vyskytuje tenký chomáček světlé srsti, který začíná zhruba jeden centimetr nad špičkou ucha a má téměř stejnou barvu a strukturu jako čupřina, čímž je uchu dodán příznačný vzhled. Toto zakončení ucha se nemusí objevit do věku dvou let.
Krk: velmi svalnatý, dobře vyvinutý a silný, vykazující velkou sílu. Dobře nasazen do ramen.
Tělo: dlouhé, silné a pružné.
Hřbet: poněkud nízký u ramen, s lehkou křivkou směřující dolů a odpovídajícím obloukem přes bedra, slabý pozvolný pokles od vrcholu beder ke kořeni ocasu. Páteř je dobře osvalena.
Hrudník: dobře vyvinutý a mezi hrudními končetinami sestupující hluboko dolů.
Žebra: dobře klenutá a oblá.
Ocas: poněkud krátký, délka 20–25 cm, poměrně silný (tlustý) u kořene, v délce zhruba 10 cm sílí a pak se zužuje do špičky. Není zakroucený ani stočený, avšak tvoří křivku jako turecká šavle. Konec ocasu je při vzrušení kolmo ke kořeni ocasu. Ocas není nasazen příliš vysoko, ani příliš nízko. Není-li pes vzrušen, je ocas nesen vesele, mírně nad úrovní těla.
Končetiny
Hrudní končetiny: nohy krátké s výborně vyvinutými svaly a kostmi, postavené daleko od sebe a hrudník mezi nimi řádně sestupuje. Nohy do tvaru „O“ jsou vysoce nežádoucí.
Ramena: dobře uložená vzad, avšak ne těžká.
Předloktí: sleduje linii hrudníku.
Tlapky: v postoji směřují vpřed nebo mírně vně.
Pánevní končetiny: mírně delší než hrudní končetiny, postavené poměrně široko od sebe, avšak nejsou rozložené tak, aby působily nepřirozeně.
Stehna: dobře vyvinutá.
Kolenní klouby: zauhlené.
Hlezna: dobře uložená dole. Případné paspárky se obvykle odstraňují.
Tlapky: okrouhlé se silnými polštářky. Zadní tlapky jsou menší než přední. Drápy jsou tmavé, jejich odstín se však liší od barvy těla. Ploché nebo rozevřené tlapky jsou vysoce nežádoucí.
Chůze / pohyb: silný, přímý impuls odzadu umožňuje plynulý, volný a nenásilný pohyb s dlouhým krokem, dosahujícím dopředu. Tuhý, škrobený, hopsavý nebo vlnivý pohyb je vysoce nežádoucí.
Osrstění
Srst: představuje velmi důležitý znak plemene. Dvojí srst s měkkou hustou podsadou a tvrdší krycí srstí, která není drátovitá, nýbrž působí na dotek křehce. Srst spadající podél hřbetu by neměla být „rozevřená“, ale měla by ležet ve svazečcích způsobených tím, že tvrdší srst prostupuje jemnější podsadu. Srst na předních nohou je přibližně 5 cm dlouhá. Vrchní strana ocasu je pokryta drátovitou srstí, spodní strana není tak drátovitá, ale je pokrytá úhlednými pesíky jemnější srsti.
Barva: pepř nebo hořčice.
Barva pepře: v rozmezích od tmavé modročerné do světle stříbřitě šedé, preferovány jsou (pro)střední odstíny. Zbarvení těla sestupuje od ramen po kyčle a pozvolna přechází do zbarvení nohou a tlapek, jehož rozmezí sahá dle barvy těla od syté tříslové po světle žlutohnědou. Bohatá stříbřitě bílá čupřina.
Barva hořčice: v rozmezí od červenohnědé po světle žlutohnědou. Bohatá krémově bílá čupřina, nohy a tlapy mají tmavší odstín než hlava.
Velikost / váha: 8 až 11 kg pro psy v dobré pracovní kondici. Preferuje se nižší váha.
Vady: jakákoli odchylka od předcházejících bodů by se měla považovat za vadu a vážnost, se kterou by se na tuto vadu mělo pohlížet by měla korespondovat s jejím stupněm.
Pozn.: psi by měly mít obě varlata plně usazená v šourku.
Pozn.: nižší váha zvířete se s věkem postupně zvyšuje.
Proto, prosím, berte na vědomí – standard stanovuje, že nižší váha se preferuje. Psi nad 24 lbs(1 lb = 0,454 kg) by měly být při soutěžích vysoce penalizováni. Psi by měly být svalnatí, ale bez hrubého vzezření. Fenky by měly být jemnější, v proporci menší a oblé více než psi.