Genetické základy pro chovatele jorkšírských teriérů


Genetické základy pro chovatele jorkšírských teriérů
Biewer je jorkšír v nestandardní, téměř bílé barvě. Tato barevná varieta je považována za nové, FCI v současnosti neuznané plemeno.
Obsah
  1. Příbuzenská plemenitba
  2. Jak selektovat a sestavovat chovné páry?
  3. Jak sestavovat vhodné rodičovské páry?
  4. Geneticky podmíněná onemocnění jorkšírských teriérů

Jestliže se chceme začít věnovat chovu (mám na mysli chov ve smyslu rozmnožování), nestačí znát jen praktickou stránku samotné reprodukce. Chov jakéhokoli psího plemene nemá být jen bezcílným množením. Snažíme se odchovávat potomstvo geneticky zdravé, povahově vyrovnané a bezproblémové při soužití s lidmi. Rovněž usilujeme o zevnějšek, blížící se ideálu standardu. Plemenný standard je základní souhrn požadavků na to, jak má plemeno vypadat. A proto je nutné mít alespoň základní znalosti z genetiky. Na začátek si vysvětlíme nezbytné zootechnické a genetické pojmy.

Druh – pes domácí (Canis familiaris), v rámci druhu existují jednotlivá plemena a meziplemenní kříženci.
Plemeno – v rámci druhu pes domácí dnes existuje na celém světě více než 400 plemen psů. Psi v rámci jednoho plemene mají shodný fylogenetický původ, podobný vzhled, obdobné povahové vlastnosti a temperament. Proto má každé plemeno i svoje uplatnění a pracovní upotřebitelnost. Všechny vlastnosti plemene jsou geneticky fixovány, dědí se z rodičů na potomky. Efektivní velikost populace, chceme-li plemeno šlechtit, je minimálně 2000 jedinců v reprodukčním věku. V rámci plemene se jednotliví jorkšíři mezi sebou v jednotlivých znacích (velikost, barva srsti, oka, délka srsti, počet zubů, …) mírně liší – tomu říkáme variabilita. Variabilita v rámci plemene je naprosto normálním jevem a je předpokladem pro další šlechtění.
Každé plemeno má svůj plemenný standard. Jorkšírský teriér má standard FCI č. 86.
Čistokrevný pes – vzniká pářením dvou jedinců téhož plemene s prokazatelným původem minimálně čtyři generace zpět. Má průkaz původu (pedigree, rodokmen) vystavený plemennou knihou. Pokud nemají oba rodiče průkaz původu, nemůže mít průkaz původu ani jejich potomstvo (jorkšíři bez PP).
Meziplemenný Kříženec (hybrid) – vzniká buďto pářením dvou různých plemen psů anebo pářením kříženců. (Jezevčík×Německý ovčák, kříženec×čistokrevné plemeno, kříženec×kříženec.) V kynologii se vžil pro křížence název „voříšci“.

Příbuzenská plemenitba

Znamená vzájemné páření jedinců, kteří jsou spolu příbuzní.
Úzká příbuzenská plemenitba (otec×dcera, matka×syn, vlastní sourozenci mezi sebou – stupeň příbuznosti zvířat, která mezi sebou páříme je 50 %).
Blízká příbuzenská plemenitba (babička×vnuk, děd×vnučka, polosourozenci mezi sebou – stupeň příbuznosti 25 %).
Vzdálená (bratranec×sestřenice – stupeň příbuznosti 12,5 %).
O příbuzenské plemenitbě koluje mezi běžnými praktickými chovateli psů celá řada polopravd a mýtů. Příbuzenská plemenitba má základní vlastnost – kumuluje geny a upevňuje znaky. A to jak ty žádoucí, tak nežádoucí. Musí se umět rozumným způsobem použít. Zvíře, které se v rodokmenu opakuje vícekrát, nesmí být přenašečem geneticky recesivní vady. A měl by to být celkově excelentní jedinec, v exteriéru i v povaze, aby zvýšená kumulace jeho genů byla pro chov přínosem. To je velice důležité. Jinak – příbuzenská plemenitba velice dobře upevní exteriér, a proto bez využití příbuzenské plemenitby nové plemeno nikdo nevyšlechtí. V chovu zvířat se používá celkem normálně. Sama o sobě není příbuzenská plemenitba ani škodlivá ani prospěšná.

Jak selektovat a sestavovat chovné páry?

Selekce prováděná člověkem je:
Pozitivní – do chovu zařadíme ta zvířata, která nám jako chovatelům svými vlastnostmi vyhovují.
Negativní – z chovu vyřadíme nevyhovující jedince.

Jak sestavovat vhodné rodičovské páry?

Zásada první
Abychom mohli něco selektovat, je třeba mít co nejkompletnější chovatelskou evidenci. Zde je třeba letité a usilovné práce chovatelských klubů. Potřebujeme bonitační karty chovných jedinců, výstavní posudky a fotografickou dokumentaci. K tomu vedeme podklady o genetických onemocněních, která ve v chovu vyskytla, ze kterých spojení apod. Bez těchto podkladů a perfektní znalosti současného stavu plemene jsou jakákoliv selekční opatření nesmyslná. A tady je právě kámen úrazu – nekompletnost údajů. Spousta štěňat, která byla zapsána v plemenné knize, nikdy nikde na žádné chovatelské akci předvedena nebude.
Zásada druhá
Selekce na všechno je nanic!Je třeba si stanovit pořadí důležitosti jednotlivých znaků, na které chci selektovat. Provádím-li selekci například na dva až tři znaky najednou (středně nebo vysoce dědičné), zcela jistě po čase uspěji. A naopak: budeme-li do chovu zařazovat jen jedince, kteří musí perfektně splňovat vedle významných záležitostí ještě i 20 až 30 víceméně nepodstatných maličkostí, neupějeme, protože nebudeme mít už na čem chovat. Mohu stanovit jen tak ostrá výběrová kritéria, abych měla ještě dostatečně početnou populaci k dalšímu chovu. Stanovíme několik nejdůležitějších vlastností, které mají pro chov zásadní význam (zdraví, povaha, exteriér funkční povahy). Výběrové hranice si stanovujeme vždy podle toho, kolik zvířat potřebujeme zařadit do dalšího chovu.
Zásada třetí
Vždy je veden větší selekční tlak na plemeníky než na samice. A to z více důvodů:
• Fenu, pokud netrpí hrubou a vylučující vadou, do chovu potřebujeme už jen z důvodu dosažení prosté reprodukce. A jorkšíři patří mezi plemena, která rodí málo mláďat.
• Samici můžeme k chovu používat jen do určitého věku. Naproti tomu psí samci jsou obvykle schopní reprodukce až do vysokého stáří.
• Fenka dá jen omezený počet potomků, nikdy neovlivní populaci tolik jako plemeník, který kryje hodně.
Zásada čtvrtá
Snažíme se o zachování genetické variability populace. Je obrovskou chybou některých chovatelských klubů a jejich poradců chovu, že dovolí jedním plemeníkem nakrýt takřka celou populaci. Počet krytí jedním plemeníkem by měl být vždy nějak rozumně omezen. Málo informovaní a začínající chovatelé obvykle chtějí na svoji fenu jen toho nejkrásnějšího a na výstavách nejúspěšnějšího šampióna. Právě on je známý a líbivý a budou se po něm dobře prodávat štěňata. A když s ním kryl pan Nováček a pan Vomáčka, chci já taky. A výsledek? Štěňata po něm narozená jsou polosourozenci. Téměř celá populace je najednou příbuzná. A čím budeme krýt jeho dcery? Dovezeme nepříbuzného plemeníka ze světa? A kde je genetická variabilita populace? Právě ona je zárukou dalšího šlechtění a pokroku. Za velmi krátkou dobu budeme mít sice krásná, navzájem silně příbuzná zvířata, která vypadají pomalu jako klon onoho superplemeníka, ale se šlechtěním jsme skončili (a možná, že i s plemenem jako takovým). A z vrcholu vede cesta už jenom dolů. (A to uvažuji pouze o lepší verzi případu, vůbec zde neberu do úvahy, že by krycí pes přenášel nějakou homozygotně recesivní chorobu.)
Zásada pátá
Vady feny se nikdy nenapravují opačným extrémem u krycího psa! Korekce se vždy provádí plemeníkem s naprosto standardním vývinem znaku. Příklad z praxe – mám malinkou fenu na spodní hranici povolené kohoutkové výšky a s minimální hmotností. Kryji standardně velkým psem, nevybírám na ni přerostlého obra. Na fenu s delším tělesným rámcem je třeba pustit nikoliv extrémně krátkého psa, ale proporčně vyváženého psa se standardním rámcem.
Zásada šestá
Výběr krycího psa jen podle dosažených výstavních výsledků je vždy zavádějící. Stejně tak výběr štěňat. Pes, u kterého je v inzerátu uveden CACIB, může mít klidně titul z Rumunska, kde byl tento pes svého plemene jen jeden jediný a místní pan rozhodčí posuzoval plemeno poprvé v životě. Musíme vzít v úvahu i předky (původ), povahu a genetické zdraví.

Geneticky podmíněná onemocnění jorkšírských teriérů

Luxace patelly je vykloubení kosti zpevňující kolenní kloub. Trpí jí především malá a miniaturní plemena. U jorkšírských teriérů je toto geneticky podmíněné onemocnění časté. A jak k vykloubení vůbec dojde? U psů, kteří jsou luxací patelly (čéšky) postiženi, během nějakého pohybu čéška spontánně „vyskočí“. Časem to může mít různé následky, od zánětu kloubu až po poškození kostí. Když čéška vyskočí, pozorujeme na psovi nejprve jakési ochrnutí, které se projevuje jako náhlé zvedání zadní končetiny, případně ji pes nosí nahoře. Jakmile čéška skočí zpátky do své původní pozice, pes začne nohu zase normálně používat a zatěžovat. Léčbou u postižených psů může být operace kolenního kloubu, při které se prohloubí jamka. Kromě toho se provede přemístění místa nasazení přímého kolenního vazu. Z dlouhodobého hlediska mají význam jedině selektivní opatření – vyřazování postižených jedinců z chovu.

Persistující fontanela je otvor na temeni lebky, který přetrvává pod kůží hlavy, je hmatný i v dospělosti, protože se neuzavřely lebeční švy. Bývá velikosti několika milimetrů, ale i o průměru dvou centimetrů. Snadno pak může dojít k poranění hlavy psa a poškození mozku s následkem smrti. Je to opět typické genetické onemocnění malých a miniaturních plemen psů. Zvířata s persistující fontanelou by v žádném případě neměla přijít do chovu.

Progresivní retinální atrofie (PRA) je zákal rohovky, který psíkům způsobí slepotu. V plemeni jorkšírský teriér jsou bohužel k onemocněním očí četné genetické dispozice. Obecně lze říci, že progresivní retinální atrofie se u jorků rozvíjí až v pozdějším věku, většinou někdy okolo osmého roku života. Poškození sítnice je navíc postupné a majitel si ho nemusí hned na počátku všimnout. Geneticky podmíněná PRA se dnes díky pokrokům v molekulární genetice dá stanovit vyšetřením vzorků DNA (psíkovi se odebere asi 1ml krve). Proto bychom dnes mohli mladé jedince, kteří jsou nositeli genetické vlohy pro PRA a nemoc se u nich ještě neprojevila, z reprodukce vyřazovat.

(Z knihy Jorkšírský teriér, kterou vydalo nakladatelství Robimaus. Knihu si můžete objednat na tel. č.: 311 670 538, 608 960 623.)

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5


Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře