Finský špic – Suomenpystykorva

Psi podobného typu byli v celém Finsku využíváni k lovu zvěře již před staletími. Právě proto, že je ve Finsku poměrně dlouho, nikdo neví, jak a kdy se tam poprvé objevil. V různých spisech můžeme narazit na názor, že tento pes byl údajně cíleně vyšlechtěn z vlka, aby byly získány lovecké schopnosti typu, jaké měl právě arktický vlk. Traduje se dokonce domněnka, se kterou přišel Charles Darwin, že finský špic vznikl křížením vlka a lišky. I když se to samozřejmě nezakládá na pravdě, k oběma těmto zvířatům vzhledově nemá až tak daleko.

Původ finského špice

Chov jako takový začal začátkem 19. století a zaměření bylo zejména na jeho pracovní výkonnost. Jako jedno z mála plemen byl poprvé přesněji popsán a oddělen od ostatních psů v roce 1812. V první polovině 19. století jich bylo hodně, chovatelé je křížili s jinými psy. Tím se populace čistokrevných jedinců až hrozivě zúžila a v druhé polovině 19. století téměř vyhynula. Od roku 1880 byl již chován čistokrevně, přičemž se chovatelé začali držet i několika základních bodů exteriéru. Byla vyžadována pouze jednotná barva a velikost přibližně 44–45 cm. Dále byly kladeny velké nároky na jeho loveckou upotřebitelnost. Zapisování do plemenné knihy však bylo zahájeno až od roku 1890. Moderní chov byl postaven především na zvířatech z východní a severní části země. Záměrem bylo vyšlechtit psa, který by vyhledával a označil zvěř (především pernatou) na stromech a který by přitom měl atraktivní vzhled. Objevili se, a to kupodivu v poměrně velkém zastoupení, již na první výstavě psů ve Finsku, která se konala v roce 1891 v Helsinkách. Byli vystavováni pod původním názvem „finský lající ptačí pes“. První podrobný standard plemene byl vytvořen v roce 1892. O jeho uznání Kennel Clubem se zasadil lesník Hugo Richard Sandberg v témže roce. Zajímavostí je, že jiný Hugo Sandberg, druhým jménem Ross, se staral o vypátrání co nejvíce typově podobných a pracovně vedených psů. Původně byla představa chovatelů vyšlechtit psa do podoby lišky. Předlohou k vytváření ideálního vzhledu byl pes jménem Challi z vesnice Hjurunsalmi. Přesto až do 20. let 20. století nebyli v typu ustáleni a v chovu se spíše tápalo. Dalo by se říci, že se chov do potřebného stadia dostal o dalších 30 let později, a to zejména zásluhou zmiňovaného Hugo Rosse Sandberga. Do Anglie se první finští špicové dostali díky Edwardu Chichesterovi v roce 1927, do Ameriky pak o přibližně 25 let později. Milou a již velmi známou přezdívku „finkie“ dostal finský špic od Kitty Ritsonové, která se jej snažila dostat do povědomí britské veřejnosti od 20. let 20. století a založila klub pro toto plemeno. I když připomíná německého špice nebo plemeno japonského šiba inu, jejich původ a povaha je zcela jiná. Má nejblíže k lajkám a karelskému medvědímu psu. Možná právě proto byl delší dobu, resp. několik desetiletí, nazýván finskou lajkou. Finské pojmenování „Suomenpystykorva“ v překladu znamená „finské špičaté ucho“. V roce 1979 byl finský špic prohlášen finským národním plemenem. Odhaduje se, že k dnešnímu dni bylo zapsáno do plemenné knihy přes 22 000 jedinců tohoto plemene. Což už je pro tak jinde málo známé plemeno obdivuhodné číslo. Finové jsou na své národní plemeno velice hrdí a je ho vidět snad v každé vesnici, o městě nemluvě.

Opravdový partner lovce

Dříve byl Laponci využíván k lovu losů a medvědů. Poté byl dlouho chován také k lovu veverky popelavé. Nyní se specializuje na tetřívky, jeřábky a tetřevy. Když na přelomu 70. a 80. let 20. století pokleslo množství tetřevů ve Finsku, výrazně poklesl i zájem o tyto psy. Rozhodně tedy lze říci, že pro svou existenci potřebuje pernatou zvěř a práci v lese. Je výborným loveckým psem s temperamentním vyhledáváním, vhodným pro lov téměř jakékoli pernaté zvěře. Je houževnatý a ani hluboké mrazy či sníh jej od práce nikdy neodradí. V lese je vnímavý a nemá dobře vyvinutý jen čich, ale také zrak. Bystře objeví i ptáka na stromě. Svůj nález patřičně ohlásí, nejčastěji jakýmsi jódlováním. Vyštěkání není v pravém slova smyslu vyštěkáním, ale je to zvuk zvaný „lání“, který má „jen zvonit“. Odtud také jeho přezdívka: „štěkající ptačí pes“. A právě tímto zvukem a svým pohybem obrátí pozornost zvěře úmyslně na sebe. Někteří psi, když vyženou ptáka na strom, nejenže lákají pozornost ptáka na sebe svým hlasem a rychlým vrtěním huňatého ocasu, ale ke všemu i strom stále obcházejí, aby pták nepostřehl lovce, který tak může přesně a z dostatečné vzdálenosti namířit a ptáka zastřelit. Ve své zemi a ve Švédsku je velice rozšířený a většinou pracovně vedený. Dokonce existuje pro finské špice soutěž, kde se uděluje titul „Haukkukunigas“. V překladu „štěkající – hlásící král“. Při zkouškách ve Finsku požadují, aby se ozval nejméně šedesátkrát za minutu.

Tak trochu složitá povaha

Jeho povahu je možné v některých aspektech přirovnat k povaze kočky. Dokonce si dokáže i sám hrát. Je velice samostatný a miluje svobodný život bez hrubosti. Je milý, ale ne dotěrný. V domě nezavazí, a i když má rád přítomnost svých pánů, častý těsný kontakt nevyhledává. Svému pánovi, na kterého se upne, je oddán a k cizím lidem je zpravidla nedůvěřivý. Svou rodinu má velice rád, stejně jako volný pobyt v přírodě. Proto se nehodí pro klidný usedlý městský život s občasnými procházkami. Může sice být ubytován jak celoročně venku, tak v bytě, ale potřebuje sportovně založené lidi nebo nadšence do dlouhých výletů. Jen v takové rodině může být šťastný. S důslednou výchovou se musí začít co nejdříve, protože se jedná o poměrně samostatné, dalo by se říci tvrdohlavé plemeno. Vést životem jej však může pouze trpělivý pán. Příliš tolerantní anebo hlučná rodina z takového psa může udělat uštěkaného neurotika. Rozhodně nemůže být volen coby pouhý kamarád dětem, i když je k nim trpělivý. Je veselý, poměrně temperamentní, svérázný, nikdy ne agresivní, vytrvalý a rychlý. Díky těmto vlastnostem by měl šance například v agility, podaří-li se zvládnout základní poslušnost. Pro svou výdrž je vhodný i např. pro dogtreking anebo jako partner pro většinu sportů, u nichž může asistovat pes. Býval využíván i jako pes na tahání saní. Je nutné mít ale na paměti, že to není pes, který se těší na jakýkoliv povel, který má splnit. Chce, aby to bylo také občas podle něj. I když je učenlivý, nikdy nebude poslouchat na slovo. Je zvědavý a nic mu neunikne. Někdy je poměrně dost hlasitý, což z něj společně se značnou ostražitostí a odvahou dělá výborného hlídače. Většina jedinců tohoto plemene ráda vyhrabává díry, na což je nutné se připravit, pakliže chcete mít psa a současně krásný trávník. Nutné je také dobré oplocení, neboť někteří jedinci mají tendence k samostatným procházkám po okolí. Protože i nelovecky vedení psi mají touhu lovit, nedoporučuje se soužití finského špice s drobnými zvířecími miláčky nebo pobyt na dvoře mezi drůbeží. Také to většinou není pes vhodný do smečky dalších psů. Je spokojenější, nemusí-li se o svého pána s jiným psem dělit.

Náročnost chovu

Žít může venku či v bytě za předpokladu dostatečného vybití energie. Počasí jakéhokoliv druhu mu nedělá žádný problém. Péče o srst je minimální. Není třeba ji často pročesávat či jinak udržovat. Samozřejmě v době línání je pouštění chlupů masivní a česání je nevyhnutelné. Krátká měkká podsada je světlejšího odstínu a krycí srst je „jasně oranžová“ v různých odstínech. Kombinace těchto dvou působí, jako by pes zářil. Toto plemeno téměř postrádá typický psí pach. Chovatelé se snaží udržet jeho lovecký pud, a právě možná proto není mimo svou domovinu téměř vůbec znám. Ve své zemi se nemůže stát šampiónem, pakliže nemá složenou zkoušku na lov ptáků. Tedy kromě skandinávských zemí je jinde spíše ojedinělým plemenem, a když už se někde objeví, tak jako plemeno čistě rodinné – společenské. Finský špic je poměrně zdravé plemeno. Dysplazií kyčelních kloubů, která je tolik rozšířena u většiny středních a velkých plemen, údajně trpí jen ve 3 %. Což je zanedbatelné číslo. Ojediněle se objevují jedinci s epilepsií. A pro zajímavost – štěňata se rodí hnědá.

Standard plemene

Země původu: Finsko
Datum publikace originálního platného standardu: 12. 3. 1999
Použití: lovecký pes zejména využívaný k lovu lesní pernaté zvěře, malých šelem, vodního ptactva a losů. Nadšený lovec, spíše nezávislý, ale dobře spolupracující při lovu, kdy štěkáním označuje pozici zvěře.
Zařazení podle F.C.I.: skupina 5 – špicové a primitivní plemena, sekce 2 – severští lovečtí psi. Zkoušky z výkonu pouze v severských zemích (Norsku, Švédsku a Finsku).
Krátké historické shrnutí: původ finského špice je nejasný, nicméně je známo, že psi stejného typu byli využíváni po celém Finsku k lovu zvěře již před staletími. Původním záměrem bylo vyšlechtit psa, který by vyštěkával zvěř ze stromů a který by přitom měl atraktivní vzhled. Když byl v roce 1890 zahájen zápis do plemenné knihy, jedinci podobní typem a využitím byli nacházeni zejména ve východní a severní části země. První standard byl vytvořen v roce 1892. První speciální výstava plemene byla uspořádána v témž roce. První soutěž v lovu pernaté zvěře se konala v roce 1897. V současnosti je plemeno hojné ve Finsku i ve Švédsku. Toto plemeno vzniklo z původních, po staletí na území Finska využívaných psů, a je proto součástí finského kulturního dědictví. V roce 1979 byl finský špic prohlášen finským národním plemenem.
Celkový vzhled: menší než střední velikosti, téměř čtvercového rámce. Stavbou štíhlý, šlachovitý pes s jistým pohybem.
Důležité poměry: délka těla je stejná jako výška v kohoutku. Hloubka hrudníku je trochu menší než polovina kohoutkové výšky.Výška těla je přibližně poloviční než výška v kohoutku. Poměr mezi délkou tlamy a délkou lebky je přibližně 3 : 4. Šířka lebky je poněkud větší než její délka, přičemž její délka je shodná s její hloubkou.
Povaha a temperament: živý, energický, odvážný a cílevědomý. Poněkud rezervovaný vůči cizím lidem, ale nikdy zlý.
Lebka: při pohledu shora plynule vejčitě rozšířena směrem k uším, kde je nejširší. Při pohledu zepředu a z profilu je lebka mírně vyklenutá. Rovina temene lebky a nosního hřbetu je téměř paralelní. Čelní vráska je velmi mělká. Nadočnicové oblouky a týlní hrbolek jsou sotva patrné.
Stop: nepříliš výrazný, ale úhel mezi nosním můstkem a lebkou je výrazný.
Nosní houba: spíše malá, uhlově černé barvy.
Tlama: úzká, suchá, při pohledu shora a z profilu se stejnoměrně zužuje. Nosní hřbet je rovný. Spodní čelist zřetelně vystupuje.
Pysky: pevné, spíše tenké a těsně přiléhající. Dobře pigmentované.
Čelisti a zuby: silné čelisti, zuby jsou dobře vyvinuté a symetrické, obvyklého zubního vzorce. Těsný nůžkový skus.
Líce: jařmové oblouky jsou zřetelně vyznačené.
Oči: středně velké, mandlového tvaru, mírně šikmé a nejlépe tmavé. Výraz je živý a pozorný.
Uši: poměrně vysoko nasazené, vždy vztyčené. Spíše malé, špičaté, velmi pohyblivé a pokryté jemnou srstí.
Krk: svalnatý, u psů se kvůli dlouhé srsti límce jeví spíše krátký, u fen střední délky. Hrdlo bez volné kůže.
Kohoutek: výrazný, zejména u psů.
Hřbetní linie: spíše krátká, rovná a osvalená.
Bedra: krátká a osvalená.
Záď: střední délky, dobře vyvinutá a mírně spáditá.
Hrudník: hluboký, dosahující téměř k loktům, nepříliš široký. Žebra mírně klenutá, předhrudí výrazné, ale nepříliš široké.
Břicho: mírně vtažené.
Ocas: stočen energicky kupředu, nesen těsně nad hřbetem, směřuje dolů a mírně dozadu ke stehnu, přičemž špička dosahuje ke středu stehna. Při natažení dosahuje přibližně k hleznu.
Hrudní končetiny: při pohledu zepředu rovné a paralelní. Středně silná kostra. Nadloktí je poněkud kratší než lopatka a předloktí.
Plece: pevné, velmi pohyblivé a poměrně rovné.
Nadloktí: trochu kratší než lopatka, poněkud šikmé a silné.
Lokty: umístěné před svislou linií procházející nejvyšším bodem lopatky, směřují přímo vzad.
Předloktí: poměrně silné, svislé.
Nadprstí: střední délky, mírně šikmé.
Přední tlapky: kulaté, kočičí tlapky, prsty pevné a dobře klenuté, polštářky pružné, vždy černé barvy, ze stran pokryté hustou srstí.
Pánevní končetiny: silné, při pohledu zezadu rovné a paralelní, středně zaúhlené. Středně silná kostra. Stehno je poněkud delší než bérec.
Stehno: střední délky, poměrně široké, s dobře vyvinutými svaly.
Koleno: směřuje vpřed, středně zaúhlené.
Bérec: svalnatý.
Hlezenní kloub: poměrně nízko položený, se středním zaúhlením.
Hlezno: relativně krátké, silné a svislé.
Zadní tlapky: mírně delší než přední, jinak podobné. Paspárky by měly být odstraněné.
Pohyb: lehký, prostorný a bez námahy. Snadno přechází z klusu do běhu, který je jeho nejpřirozenějším pohybem. Končetiny se pohybují paralelně. Při pronásledování zvěře rychle přechází do rychlého běhu.
Kůže: po celém těle dobře přiléhající, bez vrásek.
Srst: poměrně dlouhá na těle, polovztyčená nebo vztyčená, tužší na krku a na hřbetě. Na hlavě a na končetinách – s výjimkou zadní části pánevních končetin - je srst přilehlá a krátká. Tuhá srst na ramenou je zejména u psů výrazně delší a hrubší. Na zadní části stehen („kalhotky“) a na ocase je srst dlouhá a hustá. Podsada je krátká, měkká a hustá, světlé barvy.
Barva: na hřbetě je červeno – nebo zlatohnědá, nejlépe jasných odstínů. Světlejší odstíny jsou uvnitř uší, na lících, hrdle, hrudi, břichu, vnitřní straně končetin, na zadní straně stehen a na ocase. Bílý pruh na hrudi a malé bílé znaky na tlapkách jsou povoleny.
Výška v kohoutku: ideálně 47 cm u psů, 42 cm u fen, s tolerancí +/- 3 cm.
Hmotnost: psi 12-13 kg, feny 7-10 kg.
Vady:
jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni:
– těžká hlava,
– hrubá tlama,
– slabá spodní čelist,
– uši směřující kupředu v ostrém úhlu, nakloněné do strany, nakloněné špičkami k sobě, položené dozadu nebo s dlouhými chlupy uvnitř,
– ochablý nebo příliš těsně zatočený ocas,
– příliš volné hlezno,
– dlouhá, měkká, příliš krátká nebo příliš přilehlá srst,
– vícebarevná srst s výrazně odlišenými barvami.
Vyřazující vady:
– nosní houba masové barvy,
– předkus nebo podkus,
– žluté oči nebo skvrny na rohovce,
– svěšené špičky uší,
– zalomený ocas,
– kudrnatá nebo vlnitá srst,
– barevné odstíny výrazně odlišné od základní barvy,
– velké bílé znaky na hrudi a/nebo bílé ponožky,
– agresivní chování vůči lidem.