Bišonek Bichon a poil frisé

Bišonek, jak se mu u nás říká, patří do skupiny bišonů společně s dnes existujícím boloňským psíkem, havanským psíkem, lvíčkem, Cotonem de Tulear a maltézským psíkem. Tito malí převážně sněhově bílí psi mají pravděpodobně stejný původ, respektive většinu předků. Všichni pocházejí ze Středomoří a všichni až do přibližně 18. století byli považováni za „jedno plemeno“.

Společná historie a stejně plná otazníků
Jedná se o francouzské plemeno, jehož historie je plná otazníků. Existuje i více názorů na jeho dávné příbuzné a dokonce i jeho využití. Většina kynologických historiků se přiklání k tomu, že se jedná o ryze společenské plemeno od samotného vzniku, ale najdou se i názory, že jeho předkové byli hojně využíváni jako lovečtí psi. To je však velmi nepravděpodobné. Možné je snad pouze to, že některý z jeho prapředků pocházel z barbeta, který byl postavou poměrně velkým francouzským loveckým vodním psem. Údajně mu v krvi koluje krev malého pudla, zmiňovaného barbeta, kokršpaněla či cayenského psa. A právě cayenský pes se původně jmenoval barbichon a pocházel z Itálie. Jedna verze o jeho původu mluví například o tom, že jeho nejbližším příbuzným je Maltézský psík a ten že pochází ze špiců. Občas se objeví zmínka, že předci kadeřavého bišonka byli psi typu tibetského teriéra (který s teriérem jako takovým nemá nic společného). Jak vidno, názory na jeho vznik a předky se výrazně různí.

Barbichoni byli převážně bílí malí a hraví pejsci, co dělali movitým lidem společnost. Nic víc a nic míň. Také královna Nilu Kleopatra (r. 69–30 př. n. l.) měla malé barbichony. Nemůžeme je ale samozřejmě považovat přímo za bišonky kadeřavé. Tito malí bílí psi byli také společníky námořníků již v dobách starověkých Minojců a Kréťanů.

K dalšímu formování bišonů na jednotlivé varianty údajně docházelo na Kanárských ostrovech mezi 14. a 16. stoletím. V tu dobu je na ostrovy dováželi Španělé a zde je křížili. Vzniklí tenerifští psíci se stali velmi vyhledávanými společníky. A tak si je v 16. století Španělé opět odváželi do své země. Tenerifský psík, jak se dnešnímu bišonkovi po dlouhá léta říkalo, si zanedlouho získal srdce vyšší společnosti a začal se i objevovat na obrazech po boku vážených lidí. I když historie bichon a poil frisé jako taková neexistuje více než 100 let, rozhodně není pochyb, že v dávné minulosti existovali malí bílí psíci s kadeřavou strukturou srsti. Šlechta je po čtyři století doslova milovala. V téměř celé Evropě, ale hlavně i Itálii byli velice oblíbení a rozmazlováni. Avšak zejména díky politickým změnám v 19. století o ně přestává být zájem. Během Francouzské revoluce skončil na ulici a začal dělat společnost kejklířům. Tak se i dostal do cirkusů, neboť jeho učenlivost a hravost jej k tomu přímo předurčovala. Ale ani tady se neztratil a byl velice oblíbený, i když jeho srst rozhodně nebyla krásná a načechraná.

Jaký název právě letí?
I přestože se mu po Francouzské revoluci, kdy se pak stal oblíbeným psem flašinetářů a kejklířů, říkalo „psi flašinetářů z Barbery“, vžité pojmenování tenerifský psík mu vydrželo až do 60. let 20. století. A to i po uznání názvu Bichon a poil frisé v roce 1933. Tento nový název navrhla Nizet de Leemans, tehdejší prezidentka FCI, když se chovatelé bišonka nemohli na názvu dohodnout. Ve volném překladu to znamená právě kadeřavý Bišonek a název má vystihovat jeho strukturu srsti. Označení „bichon“ vzniklo ze slova „barbichon“ a v překladu je to „malý barbet“.

V angličtině se tento pes jmenuje curly lap dog, ale jinak se můžeme setkat i s dalšími názvy a různými kombinacemi: Bichon Tenerife, Canary Islands Lap–dog (tedy kanárský psík), Poil Frisé, bišonek kadeřavý, nebo bišonek belgicko-francouzský, bišonek francouzský a samozřejmě Bichon a poil frisé.

20. století a vzrůstající obliba bišonka
Až v roce 1933 se o jeho znovuvzkříšení mezi oficiálně uznávaná plemena postarali francouzští a belgičtí chovatelé. V tomto roce také vznikl první standard. V roce 1836 bišonka svými texty zviditelňuje známý kynolog Dr. Reichenbach a chovatelé se vehementně snaží neustále bišonka co nejvíce propagovat. I když jako všem plemenům i bišonkovi se mezi dvěma světovými válkami příliš nedařilo, nikdy nebyl na pokraji zániku a plynule se dostávali do podvědomí především těch bohatších vrstev. Více však se dostal do obliby až v padesátých létech 20. století.

Do Spojených států amerických doputoval v roce 1956 a Amerika si ho hned oblíbila. Výrazně se začala o jeho chov starat, a i když počet bišonků neskutečnou rychlostí narůstal, byl velmi kvalitní a s jednotným cílem chovu. Tělo se zkrátilo a zároveň povyrostlo, zde byl také vymyšlen nový střih, který se dochoval bez výraznějších změn do dnešní doby. Novému typu bišonka začali Američané říkat „hello's“. Tím vším se začal bišonek a poil frisé výrazněji odlišovat od ostatních bišonů. Americkým AKC a anglickým KC byl uznán až v sedmdesátých létech 20. století. Z Ameriky se bišonek dostal do Japonska, a to v roce 1970. Sedmdesátá léta byla ve znamení velkého putování po světě a jako v nekonečném začarovaném kruhu se tento upravený americký typ dostal zpět do Evropy, kde o něj chovatelé začali projevovat opravdový zájem. Jediná Belgie a Francie odmítly tento americký střih, a proto i dnes se těžko setkáte v těchto zemích s bišonkem v úpravě, jakou je bichon a poil frisé nám známý. Ovšem dlužno podotknout, že střihů, byť si vzájemně hodně podobných, existuje celá řada a záleží na každém majiteli, který si z nich vybere a oblíbí.

Do České republiky byla přivezena první fena v roce 1989, a to z Rakouska. I u nás popularita bišonka okamžitě začala stoupat a i přes velké množství dalších podobných plemen, která se během devadesátých let 20. století u nás objevila, si našel své stálé místo a neztratil se v davu.

Typický společenský pes
Těžko v jeho povaze najít něco negativního. Přesto nemusí vyhovovat každému. Je to pes, který se hodí jak do mladé rodiny, tak pro osamoceného seniora. Agresivita k lidem je mu cizí a svého pána bezmezně miluje. Většina jedinců se fixuje na jednoho pána. Je pro něj středem světa a chce ho doprovázet na každém kroku. To dělá i při pohybu po bytě. Svému pánovi chce být stále nablízku, ať má dobrou nebo špatnou náladu. Bišonek je stále dobře naladěn a snaží se dělat radost. Pokud vycítí, že na taškařice není vhodná chvíle, jen se přitulí a tiše naslouchá. Jistě právem se mu říká antistresový psík.

Je přizpůsobivý a je ho možné vzít kamkoliv. Bude za to moc rád. Bišonci jsou celkem závisláci a někdy hůř snáší samotu. Tedy je nutné od štěněčího věku je učit, že budou občas i sami. Zvykejte ho na tuto situaci i tehdy, když nepředpokládáte, že bude někdy sám. Nikdy nevíte, kdy to budete potřebovat, a dospělému psovi, zvyklému na vaši neustálou přítomnost, už to jen tak nevysvětlíte.

S dětmi si rozumí a rád si s nimi hraje a doprovází je. Přidá se ke každé lotrovině a i sám se pokouší nějaké vymyslet. Ani se zvířaty, stejně tak se psy všech velikostí nemívá problém. Je mimořádně tolerantní a velice uvítá psího kamaráda pod jednou střechou. Má optimistický pohled na svět a chce si hrát a bavit všechny kolem sebe. Je to pes, který se nerad nudí. Neznamená to však, že musí mít každý den zaměstnání, ale rozhodně nedokáže 23 hodin denně prospat u televize. Uvítá jakoukoliv vámi nabídnutou aktivitu. Není to typický hyperaktivní pes, avšak nezkazí žádnou legraci. Je vitální až do své smrti.

Lehce se vychovává, ale díky své milé povaze a vzhledu si dokáže svého majitele lehce obtočit kolem prstu. Brzy pochopí, kde jsou toleranční hranice jeho pána, a rád využije benevolentnosti. Rychle a rád se učí snad čemukoliv. Může se naučit nejrůznějším cvikům poslušnosti, i se účastnit takto zaměřených závodů. Je vhodný i pro miniagility.

Zejména v době dospívání, tedy ve věku 6 až 12 měsíců, s ním šijí všichni čerti. Avšak plynulá výchova v příjemné atmosféře a za pomoci vhodně zvolené intonace hlasu a pamlsku coby odměny je pro výchovu a výcvik dostačující. Bude poslušný, pokud jej k tomu včas a správně povedete. Samozřejmě jako snad u každého psa nemůže chybět důslednost. Rád vyhoví svému pánovi, pokud rozumí tomu, co je po něm žádáno. Aktivitu a pohyb miluje, ale spokojí se s tím, co mu jste schopni nabídnout. Pokud však již před koupí víte, že hledáte psa jen na mazlení, který většinu času proleží doma u televize nebo ve svém pelíšku, nekupujte si bišonka. Jeho vzhled plyšové hračky je matoucí.

Je aktivní a šikovný, rozpustilý a veselý. Typický společenský psík. Tedy i bezprostřední, milý, hravý a otevřený. Nevypadá šťastně, on je šťastný. S velkou oblibou svou rodinu bouřlivě vítá. A to i tehdy, když jeho páníček odejde jen na pět minut. Takové bouřlivé vítání dokáže vytvořit i desetkrát denně.

Má tendence štěkotem oznámit každého cizího člověka, co se snaží dostat do jeho domova (v dobrém i zlém). Ovšem pak se s ním hned skamarádí a je rád, že ho vidí. Hlídá rád, což možná neocení sousedé v panelovém domě. V tomto případě je nutné na to myslet od začátku a důsledně bišonka vést od štěněčího věku k tichému soužití. I když nepatří k uštěkaným plemenům, může se jeho projev radosti a ostražitosti zvrhnout ke zbytečným hlasovým projevům.

I přes načechraný vzhled je otužilý a srst jej dlouho izoluje od deště a zimy. Rozhodně to však není pes, který by mohl být držen v kotci a samozřejmě ani ne celoročně venku. Potřebuje bezpodmínečně těsný kontakt s rodinou, tedy život v bytě. Má moc rád procházky, ale když je venku nevlídno, vůbec se mu na procházku nechce a raději ten čas doma prolenoší. Většina bišonků se loužím a blátu vyhne, je-li to možné. Ale najdou se i takoví, kterým cákání bláta připadá zábavné. Nemá tendence lovit, jít po stopě, nebo něco pronásledovat. Proto bez problémů může venku běhat bez vodítka. Samozřejmě, pokud jej nejlépe hned ve štěněčím věku naučíte přivolání. Z volného pohybu je doslova nadšen a umí to dát najevo.

Jak na takovou krásnou srst
Rozhodně je potřeba počítat s tím, že se o srst bišonka budete muset pravidelně a často starat. Aby vypadal jako bišonek, je zapotřebí i úpravy srsti střihem, a to přibližně jednou za 2 až 3 měsíce. Samozřejmě čím častěji, tím lépe.

Zpravidla se upravuje do anglo–amerického střihu. Pokud se neupravuje, je jeho srst po celém těle rozčepýřená, kadeřavá a různě dlouhá. Někdo si upravuje psa sám, jiný jej několikrát v roce svěří do rukou odborníků v psích salónech. Srst se při úpravě vyčesává (natahuje) a přitom stříhá obyčejnými nůžkami. Při úpravě střihem se používají ostré klasické nůžky a holicí elektrický strojek. Všechny přechody musí být plynulé a vyvážené, aby vzhledu bišonka spíš neuškodily.

Typů střihů srsti na výstavu je mnoho. Nejznámější u nás jsou americký, anglický a střihy severských zemí. Naopak například ve Francii a Belgii chovatelé nesouhlasí s úpravou bišonků, jaká je u nás samozřejmostí, a preferují přirozenou rozcuchanost tohoto pejska. Tedy na výstavách se můžeme setkat s bišonkem mnoha úprav.

Jestliže je bišonek upravován stříháním pravidelně při každém koupání, tedy přibližně jednou měsíčně, nebo i častěji, pak se střih jen obnovuje držením původní kontury a pouhým rovnoměrným zkracováním srsti, neboť silueta je zachována. Po delší době než po čtyřech týdnech se původní střih pomalu ztrácí a je potřeba vše udělat zcela znovu.

Někdo si troufne na úpravu srsti svépomocí a doslova se na to těší. Jiný psa svěří do péče profesionálním střihačům. Každopádně je-li pes připravován na výstavu, pro správný střih je nutné mít opravdu již dlouhou praxi. Jestliže psa upravujete jen pro radost, aby vypadal jako bišonek, aniž byste se chtěli účastnit výstavy, nemusí být ostříhání až tak dokonalé. Dokonce, pokud psa dáte do psího salónu, můžete požádat o kratší domácí sestřih, který déle vydrží, a i lépe se srst udržuje. U rodinných psů vítězí tato praktičnost a co nejmenší nároky na údržbu srsti.

Srst je zapotřebí pročesávat jednou až dvakrát týdně a stále je třeba myslet na to, že snadno plstnatí, a to zejména určitá místa na těle psa. Pročesání udržovaného psa zabere přibližně patnáct minut. Pokud v nepříznivém počasí používáte pro bišonka kombinézu, je nutné jej přečesat každý den, neboť látka srst tře, a tak má větší sklony k plstnatění.

Je možné používání psích kosmetických přípravků určených na rozčesávání srsti. Velmi vám to usnadní práci. Nikdy nemávněte nad zacuchaným místem rukou, neboť se to bude jen zhoršovat. Pokud se všechna místa na těle důkladně nerozčesávají nebo dokonce psa několik týdnů vůbec nečešete, velmi rychle se vytvoří zplstnatělé plotny, které nezbývá než v bezprostřední blízkosti kůže ostříhat, či dokonce celého psa oholit. Neexistuje pak už žádná jiná možnost. Asi největší pozornost a pravidelnost česání je důležitá v období dospívání, kdy se mění srst štěněčí na dospěláckou. To je namístě rozčesávání i několikrát týdně. Rozhodně nestačí pročesávání srsti jen po povrchu nebo jen na hřbetě. Je potřeba vyčesat všechna místa na těle, a to pěkně od kůže po celé délce srsti. Používají se hřebeny s různou hustotou zubů a drátěný kartáč zvaný drapák.

Srst se koupe přibližně jednou za měsíc a je zapotřebí používat opravdu kvalitních šamponů. Při následném fénování srst jakoby kartáčem natahujeme. Fénovat psa a zároveň srst vytahovat do potřebného tvaru je téměř nemožné. Tedy někdo je schopný to zvládnout, ale zpravidla za pomoci druhé osoby, kterou to ovšem jistě brzy přestane bavit. Proto je vhodnější si k tomuto účelu pořídit stojan na fén.

Setkají-li se psíci z rodu bišonů neostříhaní dle svého standardu, a tedy pouze se srstí, jaká jim sama od sebe narostla, většinu z nich od sebe nepoznáme. Zejména Boloňský psík a bišonek jsou si velmi podobní.

Chov bišonka a jeho zvláštnosti
Chov bišonků není náročný. Feny mají na svou velikost většinou poměrně hodně štěňat a starají se o ně vzorně. Bišonci se dožívají velmi vysokého věku, a to 15 až 18 let.

Nemalou starostí u bišonků je nadměrné slzení očí. Samozřejmě se to netýká pouze bišonků, nebo jen malých plemen. Také se najdou jedinci, kteří s tímto problémy nemají. Samotným psům to většinou nějak zvlášť nevadí, ale v bílé srsti tvoří slzy nevzhledné růžové a nahnědlé proužky. Někdy najít příčinu není těžké, jindy se s tímto musíme smířit nebo používat kosmetiku pro vybělení srsti na tato místa přímo určenou. Slzení může způsobovat nevhodně otočená a nadměrně dlouhá srst zasahující do oka, které pak dráždí. Jindy se může jednat o úzké a špatně průchodné oční kanálky. V tomto případě může pomoci dobrý veterinář.

Tak trochu nepochopitelné se zdá být pojmenování jeho bílého zbarvení, které je označováno jako extrémní strakáč. Bišonci mají zesvětlovací geny pro žlutou barvu a některá štěňata se rodí s menšími nažloutlými skvrnami. Ty však časem zmizí, nebo zanechají jen smetanový nádech, který nadále působí jako celobílé zbarvení. Ovšem u některých těchto ne zcela sněhobílých jedinců mohou granule s karotenem (i jiné příměsi v potravě) zvýraznit skvrny na těle a potom strakatost zbarvení je na první pohled zřetelná.

Také někdy nevhodně zbarvená strava, a to včetně nevhodného složení granulí, má tendence barvit více srst na tlamičce. Tedy i o vhodnosti stravy je potřeba velmi dobře zauvažovat, a to jak z důvodu kondice psa, kvality srsti, ale také jejího zbarvení. Někdy poradí chovatel, jindy je potřeba jednat uvážlivě, pozorně číst složení potravy a případně i metodou pokus - omyl najít to nejvhodnější.

Všeobecně se jedná o velice zdravé a nepřešlechtěné plemeno, u kterého se zpravidla nevyskytují dědičná onemocnění. Tedy alespoň ne v českých chovech. V některých zahraničních chovech se objevují kožní problémy, patelární luxace, jaterní problémy, autoimunní hemolytic chudokrevnost (AIHA) a thrombocytopenia (ITP).

Zkrácená verze standardu
Celkový vzhled: malý, veselý a hravý pes. Čilá povaha. Středně dlouhá tlama. Dlouhá, velmi vlnitá srst, tvarem chlupů připomínající vývrtku; srstí se podobá mongolské koze. Hlava je nesena vysoko a hrdě; tmavé oči mají silný výraz a jejich pohled je živý.
Hlava: v harmonickém poměru s tělem.
Lebka: lebka na omak spíše plochá, třebaže díky bohaté srsti vypadá kulatá. Mozkovna je delší než tlama.
Stop: málo vyjádřen.
Nosní houba: nosní houba je dobře zaoblená, sytě černá, jemného zrnění a lesklá.
Tlama: tlama nesmí být silná ani těžká, ale ani nesmí být špičatá. Prohlubeň mezi nadočnicovými oblouky je málo patrná.
Pysky: jsou tenké, poměrně suché, i když méně než u Šiperky. Dosahují právě tak daleko, aby byl překryt spodní pysk, ale nikdy ne těžké nebo visící pysky; až ke koutku pysků jsou normálně černě pigmentovány; dolní pysk nesmí být příliš těžký ani viditelný, ani povolený; při uzavřené tlamě nesmí být vidět sliznice.
Čelisti a zuby: normální skus, což znamená, že řezáky dolní čelisti stojí bezprostředně proti zubům a těsně za špičkami zubů horní čelisti.
Líce: ploché a ne příliš svalnaté.
Oči: tmavé oči jsou lemovány pokud možno tmavými víčky a jsou spíše kulaté, ne mandlového tvaru; nejsou šikmo uložené; jsou živé, ne příliš velké a není vidět bělmo. Nejsou příliš velké ani vystupující jako u belgického grifonka a pekingského palácového psa. Oční jamky nevystupují; oční bulvy nesmí přehnaně vystupovat.
Uši: uši visící, bohatě pokryté dlouhou a jemně kučeravou srstí. Je-li vzbuzena pozornost psa, směřují spíše dopředu, ale tak, že se jejich přední okraj dotýká lebky a šikmo neodstává; ušní boltce nesmí dosahovat až k nosní houbě jako u pudla, ale musí končit v polovině délky tlamy. Uši jsou mimochodem mnohem méně široké a tenčí než u zmíněného plemene.
Krk: je opravdu dlouhý a je nesen vysoko a hrdě. Je kulatý a u mozkovny štíhlý; poté se postupně rozšiřuje a plynule přechází do plecí. Jeho délka odpovídá zhruba třetině délky trupu (11 cm ze 33 cm u psa vysokého 27 cm), vezmeme-li za vztažný bod místo, kde vrcholky lopatek stojí proti kohoutku.
Bedra: široká a svalnatá, lehce klenutá.
Záď: lehce zaoblená.
Hruď: hruď je dobře vyvinutá, hrudní kost vyjádřená, falešná žebra jsou zaoblená a nekončí náhle. Hrudní koš je poměrně velké hloubky.
Dolní linie z profilu a břicho: slabiny jsou dobře přitaženy k břichu. Kůže je tenká a ne příliš volná; to propůjčuje psovi vzhled poněkud podobný chrtům.
Ocas: je nasazen poněkud hlouběji pod linií hřbetu, než je tomu u pudla. Ocas je obvykle nesen vysoko a odvážně nad hřbetem, na úrovni páteře, aniž by byl zatočen. Není kupírovaný a nesmí se dotýkat hřbetu; bohatá srst ocasu však smí spadat na hřbet.
Hrudní končetiny: při pohledu zepředu jsou končetiny rovné, svisle postavené a jemné kostry.
Plece: poměrně šikmo postavené a nevystupují; zdají se být stejné délky jako nadloktí, zhruba 10 cm.
Nadloktí: neodstává od trupu.
Loket: není vytočen ven.
Zápěstí: krátké, při pohledu zepředu rovné; při pohledu ze strany lehce skloněné.
Pánevní končetiny: pánev široká.
Stehna: široká a silně osvalená, šikmo postavená.
Hlezno: ve srovnání s pudlem je hlezno výrazněji zaúhlené.
Tlapy: šlachovité. Přednost se dává černým drápům. Tato ideální barva je však jen obtížně dosažitelná.
Kůže: pod bílou srstí přednostně tmavě zbarvená; barva kůže pohlavních orgánů je černá, namodralá nebo béžová.
Srst: jemná, hedvábná, tvarem chlupů připomínající vývrtku; velmi volná, podobná srsti mongolské kozy. Není hladká ani zapletená; dosahuje délky 7 až 10 cm.
Úprava: pes může být představen s lehce upravenými tlapami a tlamou.
Barva: čistě bílá.
Velikost: kohoutková výška by neměla překročit 30 cm. Menší velikosti se dává přednost.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.
• Lehký předkus nebo podkus.
• Srst hladká, zvlněná, zapletená, příliš krátká.
• Pigmentace stoupající do srsti, což má za následek načervenalé skvrny.
Vylučující vady:
• Masově zbarvený nos.
• Masově zbarvené pysky.
• Tak silně vyjádřený předkus nebo podkus, že se řezáky již nedotýkají.
• Světlé oči.
• Zatočený ocas, šroubovitě stočený ocas.
• Černé skvrny v srsti.
Poznámka: psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku.