Děti mrazu – část 7. Záhadný Trontheim aneb Případ pro Sherlocka Holmese

Už dlouhý čas dostávám stále stejný dotaz: „Kdo je Trontheim?“ Toto jméno je tazatelům známo z různých knih i článků. Ví se, že tento „záhadný“ muž vybavoval mnohé polární expedice tažnými psy – samojedy. Trontheim zásobil samojedskými psy i legendární expedici Fridtjofa Nansena. O samotné existenci Trontheima však lze sehnat informace jen velmi těžce; žádá to takřka detektivní píli a trpělivost. Trontheimovy stopy „zavál čas“. Poněvadž však nikdy není po ruce žádný „děd – vševěd“, rozhodl jsem se zdvihnout hozenou rukavici a pokusil jsem se „detektivní úkol“ přijmout a poodhrnout roušku letitého tajemství … Pro sebe i pro čtenáře …

Expert na tažné psy
Na Trontheima upozornil Nansena jeho přítel baron Eduard Vasiljevič Toll (věhlasný polární badatel). Nansen o tom píše: „Z té příčiny tázal jsem se svého přítele barona Edvarda z Tollů v Petrohradě, bylo-li by možno dostati vhodné psy ze Sibiře. Pomýšlel jsem také na to, dostati psy od Eskymáků v Grónsku a na zálivu Hudsonském, ale ukázalo se, že bylo spojeno s nesnázemi příliš velikými poslati mi je odtud. Baron Toll odpověděl velmi ochotně, že myslí, že sám bude moci tu věc pro mne zaonačiti, poněvadž právě se chystá nastoupiti svou druhou vědeckou cestu do Sibiře a k Novosibiřským ostrovům. Navrhl, aby psi byli posláni do Chabarové (Chabarova – pozn. aut.) na úžině Jugorské. Na své cestě Tjumenem v lednu 1893 přemluvil pomocí anglického kupce jménem Wardropper jakéhos muže tam bydlícího, Alexandra Ivanoviče Trontheima, aby získal 30 osťackých psů a je na úžinu Jugorskou přivedl.“ A tak se stalo – Alexander Ivanovič Trontheim zajistil více jak tři desítky samojedských psů pro slavnou polární výpravu norského cestovatele a dobrodruha Fridtjofa Nansena (v roce 1893). Nansen byl s Trontheimovým výběrem psů velmi spokojen, a proto jeho služby doporučil i Jackson–Harsmworthově expedici, která měla za cíl prozkoumat Zemi Františka Josefa. Trontheim pro výpravu zajistil dostatečný počet samojedů. Řada ze psů se vrátila s výpravou do Anglie a jeden z nich – Samojed jménem Jacko – byl dokonce představen královně Alexandře.

Psi pro vévodu
Na Nansenovu radu se na Trontheima s prosbou o samojedské psy obrátil i vévoda Abruzzský, který vedl početnou italskou expedici k severnímu pólu v roce 1898. Trontheim pro tuto výpravu zajistil dokonce sto dvacet samojedských psů. Vévoda Abruzzský zhodnotil samojedy takto: „I když pocházejí z arktických oblastí, teploty pod mínus 30 °C jim už nevyhovují. Občas zdvíhají tlapky a raději si lehnou na jakýkoliv kousek dřeva nežli na sníh.“ Vévoda Abruzzský nezapřahal – na rozdíl od Nansena – psy k saním do vějíře (podle vzoru Inuitů i Něnců – Samojedů); dal přednost zapřahání psů ve dvojicích za sebou (tak, jak tento styl poznal u sibiřských Jakutů). Tím se vyhnul častému zamotávání tažných lan, čímž prý zvýšil rychlost spřežení i délku denní pochodové vzdálenosti.

Kdo byl Trontheim?
Ale zpět k „dodavateli“ severských tažných psů: „Později vyprávěl mi Trontheim, že je norského původu,“ píše Fridtjof Nansen ve své dvojdílné knize Na severní točnu z roku 1897. Alespoň nějaký konkrétní údaj o „záhadném muži“. „Jeho otec byl lodním kapitánem z Tronthjemu, kdežto jeho matka byla Esthlanďankou usazenou v Rize. Otec vyplul na moře a zemřel záhy, takže syn se norsky nenaučil.“ (V moderní ruské literatuře nalezneme tuto charakteristiku: „Alexandr Ivanovič Trondheim pocházel z Pobaltí, byl synem Nora a Němky a od roku 1876 sídlil v Tobolsku; realizoval nemálo riskantních podniků, na lyžích jako lovec najezdil tisíce kilometrů v polárních končinách.“)

Trontheim musel být bezesporu zdatný cestovatel, dobrý obchodník a zkušený musher: vždyť pro expedice dopravoval samojedské psy v zápřahu z úctyhodných vzdáleností. O jeho cestě se psy (pro Nansena) můžeme mnohé vystopovat z dobového článku v novinách Tobolské gubernie, který podle Trontheimova vypravování zachytil A. Krylov. V článku se mimo jiné dočteme: „Když byla s baronem Tollem učiněna smlouva, byl Trondheim v Beresovu (dnes Berezovo, leží na řece Obu – pozn. aut.), kde toho času bylo právě shromáždění jassakové (jasak – daň, kterou původní sibiřské národy odváděly caru v kožešinách lovné zvěře - pozn. aut.) a kde tedy sešlo se mnoho Osťaků a Samojedů. Trontheim toho hned použil a koupil 40 vybraných saňových psů. S těmi táhl do vsi Muši, kde se strojil k té velmi dlouhé cestě.“

Na dlouhou pouť sibiřským severem musel Trontheim zajistit dostatečné množství krmení pro psy: „Musel připravit 300 pudů (asi 4 800 kg – pozn. aut.) psího žrádla, zejména sušených ryb,“ informuje ve své dobové reportáži A. Krylov. Potom se A. Trondheim domluvil se Syrjanem Terentěvem, aby s ním za odměnu 300 rublů dopravil psy a zavazadla se sobím stádem (se 450 zvířaty) k Jugorské úžině. Jejich karavana putovala se psy, soby, ale také s ženami a dětmi pustými krajinami severní Sibiře rovné tři měsíce! (Vysokou peněžní odměnu si Trontheim od Nansena věru zasloužil.) „Jejich cesta vedla zpočátku horami uralskými,“ popisuje Krylov. „Cesta jejich byla však spíše kočovným životem; nešli přímo za cílem, nýbrž rozešli se po velké ploše a nestavěli, kde jim bylo libo, nýbrž tam, kde chtěli sobi a kde tito našli dost mechu za potravu.“

Trontheimova výprava musela překonat mnoho strastiplných překážek a nebezpečí: „V polovici května stával se les, čím více se karavana blížila tundře, tím řidší a 27. května nezbyly z něho než slabé zakrsliny. Pak začal přechod k nízkým křovinám a bejlí, a konečně objevila se bezmezná tundra. Aby měli na tundře nějaké palivo, pokáceli suché stromy a sebrali jiné dříví a naložili je na osm saní. V den, kdy na tundru přišli, táhla karavana velmi rychle, poněvadž Syrjané vynaložili všecky síly, aby co možno nejrychleji přešli kolem místa, kde před několika léty zahynulo celé sobí stádo. Taková místa znají vůdcové velmi dobře a vynasnaží se co možno je obejíti, poněvadž zvířata snadno mohou se nakaziti, ohlodávají-li kosti svých zahynulých druhů. Bůh pak buď milostiv stádu, které to stihne; nemoc se pak šíří rychle od zvířete ke zvířeti a za jediný den může jich podlehnouti celý houf. V krajině této je mnoho močálů; celá úžina tvoří jediné, souvislé bahno. Stávalo se, že musili se až po pás broditi vodou; tak se 5. června celý den potloukali vodou, v neustálém strachu, že se psi nastudí. Vál silný severovýchodní vítr a v noci nastala taková zima, že dvě sobí telata zmrzla; mimo to byla dvě odrostlá zvířata uchvácena od vlků. Často musela karavana přes dravé proudy, kde bylo velmi nesnadno nalézti vhodného brodu. Pomocí tyčí stanových, často také pomocí ledu musel býti stavěn most a často trvalo to celý den, než mohli přejíti. Znenáhla byla zásoba dříví spotřebována a bylo nesnadno vařiti oběd. Dříví keřového bylo málo. 17. června setkali se se syrjanským vůdcem sobího stáda, který prováděl obchody; od toho koupili dvě láhve vína, láhev za 70 kopějek. Setkání mělo jako obyčejně velmi přátelský ráz a ukončilo vzájemným pohoštěním.“

Na své cestě se Trontheimova výprava setkávala i se Samojedy (Něnci): „Na tundře lze viděti daleko, a bystré oči Syrjanů spatří jiné stádo nebo kouř z obydlených stanů na dálku desíti kilometrů. Proto člověk kočovný, který na deset nebo dvacet kilometrů zpozoroval přítomnost jiného, nikdy nedá ujíti si příležitosti, aby jej v jeho ležení nenavštívil, s ním nepohovořil a čajem nebo nejraději kořalkou se nedal pohostiti. Jednoho dne tak přišlo několik Samojedů, kteří se o karavaně dověděli, na čtyřech saních do ležení. Byli pohoštěni čajem. Zábava, která se odbývala jazykem samojedským, týkala se zdraví sobů a naší cesty k Jugorské úžině. Když nemnoho těch novinek tundry bylo vyčerpáno, táhli zase pryč.“

Současné cestovatele, které láká daleká Sibiř, obvykle zkruší alkoholismus, který ničí původní sibiřské národy. Není to však problém novodobý, zarmucoval již Trontheima na konci 19. století: „Smutný obraz naskytoval se zrakům v malé, ode všeho ostatního světa odloučené, kolonii. Co rok bývají zde v létě, zvláště z Pustoserska, dva nebo tři kupci nebo obchodující sedláci, kteří od Samojedů a trochu také od Syrjaků zboží vyměňují: medvědí kožešiny, špek, kožešiny tulení, kože sobí atd. za čaj, cukr, mouku, nářadí domácí apod. Žádná koupě nebo prodej neodbude se bez kořalky, po které jsou Samojedi jako posedlí. Když nějaký kupec nějakého takového chudáka byl opil, obéře jej, a to tak, že všecko, co chce mít, koupí od něho za babku; na konec se pak nadto ukáže, že Samojed ,svému dobrodinci' ještě něco zůstal dlužen. Všichni obchodníci, kteří přijíždějí do té kolonie, vezou s sebou kořalku, a proto se zde po celé léto ukrutně pije. Jak velký je odbyt, lze posouditi z toho, že boudy kupců jsou plny kořalečních sudů. Dozoru policejního není a bylo by také nesnadné jej organisovati. Jakmile je v zimě sanice, vracejí se karavany ruských kupců se svými soby z kolonie domů, obtíženy prázdnými kořalečnými sudy a zbožím, které vyměnili.“

Po stovkách kilometrů a všech nebezpečných příhodách a útrapách cesty severními končinami Sibiře Alexandr Trontheim v pořádku Fridtjofu Nansenovi psí pomocníky dopravil a naučil jej jezdit se psím spřežením. Nansen poděkoval Trontheimovi za jeho služby těmito slovy: „Provedl jste svou úlohu svědomitě a prokázal jste tím výpravě velmi veliké služby. Král náš mi poručil dáti vám zlatou medaili za velkou tu pomoc, kterou jste nám poskytl.“ Potom vyplatil Nansen Trontheimovi peněžitou odměnu a slavnostně mu předal zlatou medaili norského krále. Na jejím líci byl vyražen nápis: „Oscar II., Norges og Sveriges konge. Broderfolkenes vel.“ (Oskar II., král norský a švédský. Pro blaho sbratřených národů.) A na rubu: „Belönning for fortjenstling virksomhed. A. J. Trontheim.“ (Odměna za záslužnou činnost. A. J. Trontheim.)

Odpověď na další otázku, která se přímo nabízí: proč byli na mnoha arktických výpravách v 19. století samojedští psi – je nabíledni. Protože byli díky A. J. Trontheimovi pro expedice dostupní.

(Zmíněné informace jsou čerpány především z dvoudílné publikace Fridtjofa Nansena: Na severní točnu – nakl. J. Otto 1897.)

Doplněk
Letité informace důkladně prověřili ruští autoři – Dmitrij Šparo a Alexandr Šumilov a své svědectví vydali v knize Tři záhady Arktidy (Praha, Lidové nakladatelství, 1986).

Tito autoři navíc uvádějí, že k prvnímu setkání Tolla s Nansenem došlo v roce 1890 v Jeně. Nansen se zrovna vracel ze své grónské výpravy a plánoval cestu centrální arktickou pánví. Tollovi bylo tehdy 32 let, Nansenovi o tři roky méně. Později vzpomínal Toll, že spolu podrobně hovořili o kerném ledu u Novosibiřských ostrovů, o možnostech plavby lodí těmito oblastmi, o tažných sibiřských psech atd. Později se oba muži vídali v Kristianii a často si dopisovali. Je pravděpodobné, že na Tollovu radu se Nansen rozhodl zahájit drift (plavbu na Framu plovoucím ledem) v oblasti Novosibiřských ostrovů a nikoliv od Beringova průlivu (jak zamýšlel původně). Podle Špara a Šumilova požádal Nansen dopisem Tolla o zakoupení saňových psů pro expedici Framu. Toll se právě chystal k odjezdu, měl totiž dodat Muzeu Akademi věd kosterní pozůstatky mamuta, kterého objevil místní lovec východně od ústí Jany. Toll však prosbu přítele Nansena nedokázal a nechtěl odříci, a tak zajistil spolupráci s A. I. Trontheimem.

P.S.
Závěrečná glosa je určena jen méně zasvěceným čtenářům: Eduard Vasiljevič Toll (1858–1902), rodák z Estonska, byl významným polárním badatelem a geologem. Na svých arktických výpravách používal k tahu saní východosibiřské lajky. Leitmotivem jeho bádání bylo usilovné hledání hypotetické Sannikovovy země (kterou prý spatřil počátkem 19. stol. od severního pobřeží ostrova Kotelný jakutský lovec Jakov Sannikov). Poslední Tollova výprava skončila tragicky – Toll, astronom a magnetolog Fridrich Georgevič Seeberg a dva jakutští lovci Nikolaj Ďjakonov a Vasilij Gerochov opustili zamrzlou loď Zarju i zbývající posádku a vydali se na průzkum. „Záchranná výprava vyslaná na pomoc Tollově skupině právem vstoupila do dějin Arktidy jako jedna z nejstatečnějších a nejriskantnějších akcí,“ píší Dmitrij Šparo a Alexandr Šumilov. „Tisíce kilometrů táhli lidé se psy aspoň sedmimetrákovou šalupu k Novosibiřským ostrovům. Upravovali pro ni cestu v navršených krách. Potom se plavili asi 500 kilometrů mezi plovoucím ledem, zčásti pod plachtami, zčásti museli veslovat. Ale jejich pomoc přišla stejně pozdě.“ Na ostrůvku záchranná výprava nalezla malou chatku z naplaveného dříví, krabičku s lasturami a Tollovu zprávu, určenou prezidentovi Akademie věd. Toll se svými druhy zmizel beze stopy … Teprve v roce 1959 byly v ruštině vydány Tollovy deníky pod názvem Plavba na jachtě Zarja.