Děti mrazu – část 8.

Další fotografie (6)

Na přelomu 19. a 20. století a v prvním desetiletí století 20. bitva o neskutečný - imaginární bod – o Tigi–šu (Velký hřebík – inuitské jméno nejsevernějšího bodu planety Země), tedy o severní pól – nabrala na síle a – „přitvrdila“. V této nelítostné válce umírali lidé a umírali psi. Lidé umírali vyčerpáním, zahubil je mráz, hlad, nehody, nedostatek zkušeností, osudné omyly, někdy lidská malověrnost a jindy lidská troufalost. I psi umírali vyčerpáním, častěji však kulkou svých pánů, kteří nejen využívali jejich odolnou sílu, ale sytili sebe i jejich odolnější druhy jejich těly …

„… tento samolibý bod, ‘z něhož se jde všemi směry na jih’ a kde ve všech směrech vládne drzost, neutěšené místo od té doby, co se ho dotkl člověk.“
Karl Kraus: Objev severního pólu



Bitva o pól
Reinhold Messner shrnul toto pohnuté období ve své knize - Už nikdy - do několika stručných, ale výstižných řádek: „1898–1902: Američan R. E. Peary se na cestě k pólu dostává na 84°17´severní šířky. Přichází o deset omrzlých prstů na nohou. Nor Otto Sverdrup zkoumá na lodi Fram a na saních souostroví v nejsevernější části Kanady. 1900–1901: Ital Cagni dosahuje severovýchodně od Země Františka Josefa 86°34´severní šířky. Tato expedice vévody abruzzského (Stella Polare) tak vytvořila nový rekord. 1901–1902: V rámci první Zieglerovy expedice na severní pól, zahájené v severním Norsku, dosahuje loď Amerika pod vedením Evelyn Baldwinové 82° severní šířky a ztroskotává. 1903–1905: Při druhé Zieglerově expedici, pod vedením Anthony Fialy, vyplouvá Amerika z Trondheimu (Norsko) a potápí se. Nor Roald Amundsen projíždí na lodi Gjöa jako první severozápadní pasáží z východu na západ (malá expedice). 1906: Američan Peary cestuje na lodi Roosevelt do Grantovy země a vyráží s mnoha psy a Eskymáky směrem k pólu. Překonává všechny dosud dosažené šířky a dostává se na 87°6´.“



Robert Edwin Peary
Americký admirál Robert Edwin Peary (1856–1920) si za svého života užil slávy dost a dost. Do Arktidy se vytrvale vracel mnohokrát, až nakonec (i díky své bezohlednosti) uspěl. Po své poslední expedici napsal: „Více než jednou jsem se vrátil z širých ledových plání tak rozlámaný a opotřebovaný a vysmívaný, někdy téměř zmrzačený, že jsem si říkal – toto byla má poslední cesta, kterou jsem podnikl, byl jsem žádostivý společnosti lidí, příjemností civilizace, míru a jasu domova. Ale uběhlo vždy jen pár měsíců, než se ve mně rozhostil neoslabený starý pocit. Civilizace pro mě začala ztrácet svůj půvab. Toužil jsem po té velké širé pustině, po bojích s ledem a bouří, po předlouhé arktické noci, po předlouhém arktickém dni, po té hrstce zvláštních, ale věrných Eskymáků, kteří byli celá léta mými přáteli, po mlčení a nekonečnosti velkého, bílého, osamělého severu. A tak jsem se vracel. Jeden návrat za druhým, až se můj dlouholetý sen stal nakonec skutečností.“


S odstupem času – a navzdory jásajícím Pearyho fanouškům, kteří svého hrdinu bezmezně milovali a uctívali – je nutno říci, že historikové, kteří se zabývají dějinami dobývání severního pólu, hodnotí Pearyho poněkud jinak (a především kriticky). Za mnohé uveďme názor kanadského spisovatele Farleyho Mowata, který ve své knize Polární vášeň píše: „V dubnu 1895 se Peary, Matthew Henson (Pearyho černý sluha – pozn. aut.), Lee a šest Eskymáků se šedesáti psy opět vypravili směrem na severovýchod. Tentokrát se Peary snažil prorazit za každou cenu a nedal se odradit ani ztrátou většího počtu životně důležitých zásobáren, které přes zimu zmizely pod sněhem. Vedlo to k tomu, že on i celá skupina jen o vlas unikli smrti. Pearymu se podařilo dosáhnout znovu nejzazšího cípu „zálivu“ Nezávislosti, ale neopravil ani jeden ze svých zeměpisných omylů z roku 1892. Se svými druhy se málem po čtyřech plazil přes ledovcový štít a do základního tábora se vrátili víc mrtví než živí (z psů to přežil pouze jediný); za tři roky úsilí nedokázal tedy vůbec nic. Došel však k přesvědčení, že severovýchodní trasa přes led opravdu není schůdnou cestou k pólu. V té době mohli už všichni, kdo měli oči k vidění, rozpoznat tři nápadné rysy Pearyho charakteru. Byl to neuvěřitelně bezohledný, tvrdohlavý, umíněný a sobecký člověk. Projevovala se u něho chorobná žárlivost na každého, kdo vstoupil na území, které se rozhodl zabrat sám pro sebe. A byl chladnokrevně nevybíravý, pokud šlo o metody, kterými své cíle uskutečňoval. Už v průběhu roku 1895 se u něho objevily jasné příznaky iracionálního mesiánství, které mu dovolovaly využívat jiných lidí bez velkých ohledů na jejich práva a prospěch. Od té doby pak měl Peary za to, že veškeré zdroje této oblasti, včetně pižmoňů, mořských savců, Eskymáků a psů, existují pouze proto, aby mu umožnily naplnit jeho ctižádost. Měl k nim i k celému území, které nyní nazýval americkou trasou k pólu, vztah přímo vlastnický. Bezohledně využíval lidí i jejich životních zdrojů. V jeho osobních službách zahynulo přes 400 psů, dva běloši a přinejmenším osm Eskymáků. Život etažského obyvatelstva byl rozvrácen. Používal těchto Eskymáků nejen při svých expedicích, ale získával od nich i kožešiny polárních lišek a narvalí ,slonovinu'; výtěžek z nich mu pomáhal financovat jeho výpravy. Jeho záznamy hovoří o více než jednom tisíci pižmoňů a nesčetných sobech, tuleních, mrožích a polárních medvědech, které všechny spolkla jeho polární mašinérie.“ Člověka napadá jediná otázka: stálo to za to?



Triumf?

„Hvězdy a pruhy vztyčeny na pólu.“
Robert Edwin Peary

Rokem triumfu se stal pro Pearyho rok 1909. Tehdy svou ctižádostivost konečně ukojil … V hodnocení grónských psů, které slavný americký polárník na svých expedicích využíval, však předejme slovo samotnému Pearymu (viz jeho kniha Severní točna; český překlad berte s rezervou a velkorysostí – byl totiž pořízen před rokem 1928): „Nepostradatelným druhem Eskymáků jest jejich pes. Jsou to stvoření nenahraditelná a bez nich sotva byl bych cíle svého dosáhl. Eskymáčtí psi jsou zvířata statná, velecenná a ze všech, které jsem kdy poznal, nejvytrvalejší. Samci váží asi 34 až 45 kg, feny jsou o něco lehčí. Jejich zvláštní známkou jest špičatý čenich, značná prostora mezi očima, ostře zašpičatělé boltce ušní, velice silná, huňatá kůže (překladatel má na mysli srst - pozn. aut.), statné nohy se silnými svaly a chvostnatý ohon, liščímu ocasu podobný. Srst je barvy černé, bílé, šedé, žluté, hnědé, ba i kropenaté. Někteří učenci tvrdí, že tito psi jsou přímými potomky eskymáckých vlků (nesmyslné tvrzení – pozn. aut.). Jsou zpravidla přítulní a poslušni svého pána jako naši psi domácí. Potravou jest jim maso a zas jen maso. Jinou potravou nemohou být živi, jak jsem zjistil. Místo chlemstání vody požírají sníh. Psi zůstanou po celý rok venku, ať je teplo či zima. Jsou přivázáni poblíž iglu nebo stanu. Jenom některý zvlášť zamilovaný psík nebo fenka se štěňaty bývají bráni do stanu. Sotva mláďata jsou měsíc stará, snesou už i nejkrutější zimu.“



Psí jatka
Cestu za nejsevernějším magickým bodem řídil admirál Peary jako skutečnou bitvu: „Ráno potom převzal Bartlett opět vedení předního oddílu a Borup se třemi Eskymáky, 16 psy a jedněmi saněmi vrátil se zpět k pevnině. Úkol jeho byl dokončen. Nerad se vracel, ale nebylo jinak možno. Vždy po pěti dnech musil oddíl pomocný jeden za druhým zpět k pevnině, aby pro hlavní zůstali nejlepší lidé, nejlepší psi a sáně.“ Peary byl Napoleonem Severu …


I když se o tom dodnes vedou diskuse a stále nejsou rozptýleny pochybnosti – je 6. duben 1909 považován za den, kdy byl severní pól „dobyt“. Je to den, kdy Peary – podle svých výpočtů a podle svého tvrzení – se svou výpravou dosáhl severní točny. „Pearyho expedice obětovala svému úspěchu téměř všechny psy,“ píše Reinhold Messner v knize Už nikdy. „Ze 104 zvířat jich zpět přivezla šest. Meteorolog Ross G. Marvin, který byl vedoucím druhé pomocné skupiny, se při zpátečním pochodu probořil na tenkém, nově se tvořícím ledu, nebo tam byl postrčen rozhorlenými Eskymáky; rozhodně se už nevrátil.“


Největší záhadou (a důvodem pochybností) je především rychlý Pearyho návrat z pólu. Urazit 1 000 kilometrů za pouhých 20 dní na polárním rozlámaném mořském ledu je dodnes prakticky nereálné.


Pearyho „rozmařilou velkorysost“, s jakou využíval psů až za hranice jejich absolutního vyčerpání, můžeme dnes jen kategoricky odsoudit. Přestože Peary saňové psy a jejich schopnosti obdivoval, na svých výpravách je jen nemilosrdně využíval.


Peary nebo Cook?

„Když pan Cook vyprávěl, odkud přichází, rozdělil se svět na idealisty a skeptiky.“
Karl Kraus: Objevení severního pólu

Aby „baletu“ kolem Tigi–šu nebylo málo, postaral se o skandální zápletku (se záhadným koncem) americký lékař Frederick Albert Cook (1865–1940). Cook nebyl v Arktidě nováčkem: doprovázel na polárních expedicích Pearyho i Amundsena. Peary o něm dokonce (kdysi) napsal: „Jeho profesionálním znalostem a pokojné trpělivosti a rozvaze v okamžicích nebezpečí za mnohé vděčím.“ Cook měl však u veřejnosti vroubek: když neuspěl ve výstupu na nejvyšší vrchol Severní Ameriky – Mount McKinley (hora je nazývána též indiánským jménem Denali), neváhal výsledek neúspěšné expedice „zfalšovat“. Zkrátka se nechal vyfotografovat na jednom z nižších aljašských vrcholků a tvrdil, že Mount McKinley zdolal …


V roce 1907 uskutečnil Frederick Albert Cook vlastní polární expedici, jejímž cílem bylo dosáhnout severní pól. Z Anoatoku vyrazil po přezimování 19. února 1908 s jedenácti Inuity, jedenácti saněmi a se sto třemi psy. Dosáhnout severního pólu se mu – podle jeho tvrzení – skutečně podařilo 21. dubna 1908 (tedy téměř rok před Pearym). Cook vydal o své výpravě knihu: My Attainment of the Pole (vyšla v New Yorku a Londýně v roce 1913); kniha však, pokud je mi známo, nebyla do češtiny nikdy přeložena. Cook se na stránkách knihy často (i když pouze okrajově) zabývá svými tažnými psy, jejichž práci bezmezně obdivoval. Jeho glosy se však omezují na … „nakrmili jsme psy“, „vyrazili jsme se psy“, „Áwel (inuitský průvodce – pozn. aut.) pobídl psy“, „saně i psi byli za několik málo minut pohřbeni pod sněhem a kolem iglú řádila prudká vánice“ atd. Mnohem více se ze živočišné říše např. zabývá ledními medvědy, kteří jeho výpravu nejen ohrožovali, ale zároveň – ulovení – poskytovali i tolik vítané čerstvé maso.



Skandály a obviňování
Po návratu Pearyho do USA se rozpoutalo nefalšované mediální peklo: Peary obvinil Cooka z podvodu a jeho dosažení severního pólu označil za sprostou lež. Ješitný Peary, prahnoucí zaslepeně po slávě, nemohl přenést přes srdce, že by byl „jen druhý“ … „Pak se rozvinulo strašlivé veřejné tažení, při němž byl dobrý každý klacek, jímž bylo možné bít Cooka po hlavě,“ píše Farley Mowat v knize Polární vášeň. „Typickou ukázkou obžalob, které ho měly zdiskreditovat, je tvrzení, že fotografie dvou Cookových Eskymáků na pólu je zachycuje oblečené v kalhotech z pižmoní kožešiny, přičemž takový materiál nebyl před odchodem výpravy z Anoatoku k dispozici a podle vlastního Cookova údaje v jeho knize výprava narazila na pižmoně až při návratu od pólu! Toto tvrzení přebírají dvě nejautoritativnější současné knihy o arktických výzkumech, K severu od Jeanette Mirské a Bílá cesta L. P. Kirwana, ředitele Královské zeměpisné společnosti (která od počátku podporovala Pearyho). Je trapně zřejmé, že oba autoři textů, které jsou jinak ve většině ohledů velmi pečlivé a obdivuhodné, byli proti Cookovi tak zaujati, že si jeho knihu ani nepřečetli. Jiná závažná výhrada spočívá v tom, že kdyby byl Cook postupoval opravdu tou trasou, jak tvrdí, a udává-li přesné údaje o svém postavení, byl by musel spatřit Meighenův ostrov, který objevil, situoval a zmapoval Stefansson v roce 1916. Ale nejnovější mapování této oblasti nepopiratelně dokumentuje, že byl-li Cook tam, kde tvrdí, nemohl Meighenův ostrov v žádném případě spatřit, protože ho Stefansson ve skutečnosti situoval nesprávně.


„Triumfující imperátor“ Robert Edwin Peary, který o dosažení severního pólu tvrdohlavě a vytrvale usiloval dlouhých třiadvacet let (!), si za svého života užil dostatek obdivu, pochlebování i zbožňování nadšených davů. Naproti tomu – outsider davu – Frederick Albert Cook – si vrchovatě užil podceňování, osočování a nactiutrhání … „Je ovšem velmi zvláštní, že Frederick Cook nikdy Pearyho nárok (na prvenství na pólu – pozn. aut.) nenapadl,“ píše Farley Mowat ve své Polární vášni. „Zdá se, že se spokojil s Pearyho slovem, ačkoli by pro něho bylo jistě výhodné, kdyby byl mohl prokázat, že Peary je lhář. Až do konce života Cook nepochopil pravidla hry, do které se zapletl. Mnoho let po cestě k pólu byl Cook zatčen, protože prý podvodně manipuloval s hodnotou naftových nalezišť, která získal na jihozápadě Spojených států. Proti všem důkazům byl odsouzen a trest, který dostal, byl neslýchaně vysoký (patnáct let ve vězení v Leavenworthu – nejvyšší zaznamenaný trest za podvod). Byl ještě ve vězení, když vládní orgány, které se jeho pozemků zmocnily, potvrdily, že jsou ještě cennější, než jak Cook udával, protože je v dražbě prodaly za několik milionů dolarů. Nakonec se o tomto selhání – nebo úmyslném znásilnění – spravedlnosti dozvěděl prezident Franklin D. Roosevelt a udělil Cookovi milost. Ta však přišla poněkud pozdě. Cook se o ní dozvěděl 16. května 1940. A 5. srpna téhož roku ve věku pětasedmdesáti let zemřel.“


Arktický „kronikář“ a dějepisec Farley Mowat, který je vždy ve svých závěrech korektní a nestranný, se – v souvislosti s Pearyho osobou – nikterak netají svým despektem a na stránkách Polární vášně dá svým antipatiím průchod: „Bylo nezvratně prokázáno, že čtyři velké objevitelské nároky Pearyho jsou nepravdivé, a byly také ze všech moderních map vymazány. A podivná skutečnost, že Peary s sebou na poslední úsek cesty k pólu nevzal kapitána Bartletta (to byl jediný člověk, který by mohl potvrdit správnost zaměření zeměpisné šířky na pólu; navíc byl Bartlett jedním z nejzkušenějších a nejlepších musherů Severu své doby), spolu s Pearyho neuvěřitelnou cestovní rychlostí v závěrečném úseku a při návratu k Rooseveltovi (loď – pozn. aut.) přivedla většinu nezaujatých pozorovatelů k závěru, že Pearyho vlastní nárok (na dosažení pólu – pozn. aut.) spočívá na neobyčejně vratkých základech.“


A co říká v knize Už nikdy na nechutné právní a mediální potyčky po arktické válce o pól Reinhold Messner?: „Ve všech zprávách se setkáváme s šovinismem. Peary, který na veškerých svých severských expedicích nosil americkou vlajku ovinutou kolem těla, cestoval údajně ve jménu cti Spojených států amerických. A tak trochu i pro vlastní slávu. Cook byl v tomto ohledu sice poctivější, ale celkem vzato je jeho zpráva velmi mlhavá. Cook i Peary putovali k pólu a zpět bez spolehlivých svědků, ale oba popsali vnitrozemí Arktidy velmi podobně …“


V podstatě lze říci, že současní historikové Arktidy se shodují na tvrzení, že severního pólu – v absolutní přesnosti – nedosáhl ani Peary, ani Cook … Záleží však na tom dnes někomu?



Postskriptum
V závěru dnešní kapitolky bych paradoxně zařadil věnování, kterým Frederick Albert Cook svou knihu – Moje dosažení pólu – zahajuje: „Indiánům, kteří vynalezli pemmikan a sněžnice, a Eskymákům, kteří nás naučili cestovat na saních – těmto dvěma rodům lidí z divočiny, které nemají žádnou státní vlajku, patří můj první dík … Jim, kteří razili cestu, patří moje první stránka. V konečném úspěchu je dost slávy, aby pronikla až do hrobů mrtvých – a do vědomí živých.“


Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře