Děti mrazu – část 10.
Zima znamenala pro tažné psy dřinu v postrojích. A léto? Častokrát hlad a strádání. Kdo by se naivně domníval, že léto bývalo pro severské tažné psy obdobím rozkošnického povalování a lenošení, příjemné zahálky a blahobytu, byl by na velkém a zásadním omylu. Čtyřnozí seveřané rozhodně neměli v čase krátkého severského léta na růžích ustláno. Letní čas byl pro ně totiž většinou krušným časem nedostatku a hladovění. Přísloví „Kdo nepracuje, ať nejí!“ dotáhli Inuité a severští indiáni v jejich případě k „absolutní dokonalosti“.
Tažní psi v létě
O psy, kteří nepracovali v postrojích, se nikdo nestaral. Často byli svými pány v loďkách a člunech odváženi na říční ostrovy, kde byli, až do podzimu, ponecháni vlastnímu osudu. Pokud byli jejich pánové nablízku, připlouvali je někdy nakrmit – tak jednou dvakrát týdně. Pokud však kočovali do letních táborů a lovišť dále, nestarali se o ně vůbec. Není proto divu, že za takových podmínek přežívali jen ti nejsilnější a nejodolnější jedinci … Ztráty však byly bezesporu veliké. Březí fenky se však postaraly o přísun nového dorostu.
Ani pokud měli psi šťastnější los – a své pány do letních lovišť následovali, nebyli na tom o mnoho lépe než jejich opuštění druhové. Nepřekonatelný dánský praktik, musher, polární cestovatel a vědec Peter Freuchen ve své knize Pod polárním sluncem píše: „Ubozí psi byli uvázáni po celé léto. Někdy psi nedostanou nový obojek dříve, dokud se neopotřebuje starý postroj. Ze starých postrojů se totiž obojky vyrábějí velmi lehce. Polární eskymáčtí psi nikdy nemají tak pěknou kožešinu jako psi žijící jižněji, poněvadž jsou vlastně po celý rok uvázáni. Kožešina severoarktických psů je vždy na některých místech odřená, buď od postroje, nebo od obojku.“
Na polárních výpravách
Osud psů v létě byl na dlouhodobých polárních výpravách o něco světlejší. Svědčí o tom deníkový zápis Fridtjofa Nansena, uveřejněný v jeho knize Na severní točnu (česky nakl. Otto, 1897): „11. června – Dnes všecky kaluže na ledě kolem kol podivuhodně vzrostly a není nijak příjemno opustiti loď bez nepromokavých střevíců; pro psy je pořád víc a více mokro a stále více a více se potí horkem, ačkoli teplota dosud jen zřídka stoupá přes nulu. Před několika dny byli přestěhováni na led, kde byly pro ně zřízeny dvě dlouhé boudy. Jsou zhotoveny z beden a skládají se ve skutečnosti jenom z jedné stěny a střechy. Zde tráví psi největší část dne, a zbudeme se tak aspoň vší nečistoty, nehledě k nečistotě čtyř štěňat, která zůstávají pořád ještě nahoře vedouce nádherné živobytí; střídavě se povalují neb si hrají. Také ‘Ulenka’ je ještě pořád na palubě a pomalu se uzdravuje.
Denní způsob života psů je teď právě tak pravidelný jako v zimě. Ráno o půl deváté je pustíme. Stávají se po každé velmi netrpělivými, když hodina jejich vykoupení se blíží. Jakmile se někdo na palubě ukáže, zazní sborem divé vytí 26 hlasů, které hlasitě se dožadují žrádla a svobody.
Když jsou vypuštěni, dostanou snídani, skládající se z půl sušené ryby a tří kusů psích koláčů pro každého. Ostatek dopoledne stráví tím, že prohrabou všecky hromady odpadků, které najdou, a je ohryžou a vyblízají všecky prázdné plechové krabice, které již stokrát vyplenili. Vyhodí-li kuchař novou nějakou krabici na led, vznikne ihned zuřivý boj o tuto cenu.
Často se stane, že ten neb onen pokoušeje se dostati nějaký lákavý kus mastnoty z hluboké, úzké krabice, vstrčí tam hlavu tak daleko, že tam uvázne, a pes krabice se nemůže sprostiti. Pak skáče s tímto pouzdrem na hlavě na slepo po ledě a provádí ty nejpodivnější komedie namáhaje se, aby krabice opět se zbyl, a my diváci máme z toho tu největší švandu.
Když se psi své práce v hromadách odpadkových nasytili, protahují vzdychajíce svoje kulatá těla, jelitům ne nepodobná, v slunci, pakliže svítí. Je-li tam příliš teplo, vyhledávají stínu. Před obědem bývají zase uvázáni, ale „Pan“ a někteří jiní s ním stejně smýšlející často krátce před tím se odplíží a schovají za pahrbkem, tak že jen tu a tam lze viděti čouhající hlavu nebo ucho. Kdyby teď někdo přišel a chtěl je odvésti, vrčeli by asi, cenili zuby a snad i kousali, ale pak by přece lehli na břicho a dali se odvléci do vězení.
Ostatek dne tráví psi spíce, funíce a dýchajíce zhluboka a to pro neobyčejné horko, které mimochodem řečeno, obnáší několik stupňů pod nulou. Tu a tam začnou výti celým sborem, jejž jistě lze slyšeti až v Sibiři, a perou se vespolek, až chlupy z nich lítají na všecky strany.
Přeložení psů na led uložilo hlídce těžkou povinnost zůstati v noci na palubě, což dříve nebývalo zvykem; ale poněvadž jednou byl medvěd dokonce až na lodi, a dvě z našich vzácných zvířat uloupil, nechceme, aby taková návštěva se opakovala.“
Přírůstky
31. července se Nansenova psí smečka rozmnožila: „‘Kvik’ rozmnožila naše psí obyvatelstvo na novo, přivedši na svět jedenáct štěňat. Jedno z nich byla nestvůra a bylo ihned zabito; dvě druhá pošla později, ale většina rostla a stala se z nich pěkná zvířata. Jsou vesměs dosud na živu.“
Dog–packing
V létě se však tažní psi využívali také k přepravě břemen ve speciálních torbách (nebo i na primitivním smyku = travois); tato činnost je známá pod termínem dog-packing. K tomu je využívali indiáni, sibiřští lovci i Inuité. V pozdějších dobách převzali praxi přírodních národů trappeři, zlatokopové, a kanadská jízdní policie využívá v těžko přístupných oblastech psů k této bohulibé účinné pomoci v letním období dodnes.
„Říká se, že pes neunese o mnoho víc, než sám váží, ale není to pravda,“ tvrdí v knize Pod polárním sluncem Peter Freuchen. „Psi často nosí stanové tyče, které mají na sobě upevněny stejným způsobem, jakým je upevňují Indiáni na své koně, když se stěhují z místa na místo. Na koně se tyče upevní z obou stran tak, že kůň spodní konce táhne po zemi, na ty pak přivážou náklad. Psi ovšem mohou nést jen samotné tyče bez nákladu. Protože psi mají v tomto ročním období hojnost potravy, mohou Eskymáci na ně naložit i maso. Viděli jsme psa, který nesl půlku karibu a vypadal tak, jako kdyby měl na sobě kabát. Karibu mu pokrýval záda a jeho přední nohy visely volně dolů. Celý kus byl na psa přivázán tak, aby nemohl sklouznout. Podobně se upevňují i části zvířat, obě kýty po stranách psa a zadek úlovku se psovi tyčí vysoko na hřbetě. Pochopitelně, že maso nevypadá vždy příliš chutně, nese-li ho pes celý den. Pes si několikrát během dne lehne a tře se o zem, aby se zbavil břemene, a někdy se psi snaží urvat si navzájem sousto ze svých nákladů.“
Norský právník, trapper, archeolog a spisovatel Helge Ingstad žil v kanadské divočině řadu let, projel se psím spřežením tisíce kilometrů a život s tažnými psy poznal dopodrobna na vlastní kůži. Ve své knize Lovci kožišin píše: „Kdybychom neměli psy, bylo by nemožné dostat se kupředu v slušném tempu. Každý z nich nesl ve svém nosiči patnáctikilové břemeno. Tak jsme dopravili při každém přenosu víc než 100 kg kromě toho, co jsme nesli sami. Obyčejně se pes naučí nepoměrně rychleji chodit s tímto nosičem než tahat saně. Ale prvotřídní nosný pes je právě tou oceňovanou vzácností jako hodnotný vodicí pes (rozuměj leadr – vůdčí pes ve spřežení – pozn. aut.). Naši psi většinou ještě nosič neznali a museli být zaučeni. Můj pes Fox se zpočátku při tom položil na zem, šilhaje střídavě na nosič a na mne, jako by chtěl říct, že má své meze takhle zacházet s poctivým psem ze saňového spřežení. Sport zase neměl nic proti nošení, ale chtěl si sám určovat cestu. Šel nejraději po první losí stopě, která se mu namanula a křižovala cestu. Nadšeně se proháněl křížem krážem po lese, přičemž nosič hrozivě narážel do stromů a keřů. Spike byl zkušený nosný pes, ale měl jistou povážlivou slabost. Záře radostí vhupl do sebemenší říčky nebo loužičky, kolem níž jsme šli, a když jsme nedávali pozor, lehl si tam na břicho. Nebylo divu, že ho ledová lázeň lákala, když slunce zavile pražilo do jeho psího kožichu, ale my jsme museli myslet na nosič. Byl v něm cukr, sirky, střelivo a mnoho jiných věcí, které měly zůstat suché. Znenáhla si zvířata zvykla na nové poměry a všecko dostalo správný chod. Přestože jsme pak stále museli dávat pozor a být připraveni na nějakou tu psí poťouchlost, neznamenalo to mnoho v poměru k užitku, který jsme ze psů měli. S obdivem bylo možno sledovat, s jakým bezpečným instinktem se dostávali křovím, přes močály a dolů z nejpříkřejších horských srázů. Když jsme se zvedli se zavazadlem na zádech a křikli: ‘Jde se!’, přištrachala se hned celá dlouhá psí řada za nás. Věrný šel v čele, nám přímo v patách, pln pracovní horlivosti s pozdviženou hlavou i chundelatou oháňkou. Fox uzavíral karavanu, stále trochu mrzoutský a zasmušilý, neboť se nikdy nevzdal mínění, že nosič je cosi, co by on neměl mít.“
Ruský badatel E. I. Šerevský, který léta působil v sibiřské tajze a tundře, píše, že „při výpravách do arktické tundry, kdy člověk pochoduje pěšky a zvolna, a denní pochody nejsou příliš dlouhé, požadujeme od psa použitého k dopravě nákladu tudíž výkon jako nosiče nákladu a nikoliv rychlost. S dobrými jakutskými psy jsem dosáhl při zatížení 30 až 40 % jejich váhy denně 15 až 20 km. To znamená prakticky, že vycházíme-li z průměrné váhy psa 30 až 35 kg, je celková únosnost psa 8 až 10 kg.“
Současná praxe
Můžeme odpovědně tvrdit, že každý zdravý a sportovně vedený pes, který váží více než 15 kg své živé hmotnosti, může být na našich túrách a při dog–trekkingu i dobrým a výkonným nosičem. Dobře osvalený pes může bez obtíží nést třetinu své vlastní hmotnosti (někteří praktikové odporují, že pes může bez rizika nést i polovinu vlastní váhy).
Psa k této činnosti ovšem trénujeme až v jeho plné fyzické vyspělosti (tedy ve stáří 18 až 24 měsíců). K tréninku nošení zátěže potřebujeme speciální psí „dvojbatoh“ (připomínající cyklobatohy). Psí batoh dnes koupíme u specializovaných prodejců (dobré výrobky nabízí např. česká firma Manmat). Nosič musí psu dobře padnout. Při připevnění popruhy visí dva malé batůžky psu kolmo dolů po stranách podél jeho lopatek. Pes totiž nese zátěž především na lopatkách, nikoliv na zádech v poměrně slabé oblasti páteře.
Zpočátku prověřujeme psí nosičské schopnosti na nepříliš dlouhých výletech. Zvláště v teplejším počasí nezapomínáme na vodu, abychom zabránili přehřátí psa. Nenasazujeme ostré tempo. Z vlastní zkušenosti radím vést psa s nákladem na vodítku. Zabráníte tak nejen loveckým pudům vašeho přítele, ale ušetříte si i možné nepříjemné situace: pes by se mohl s nosičem zamotat v houštinách pěkně daleko od vás a na těch nejméně vhodných místech.
Postupně cvičíme i v pro psa neznámém prostředí s rozličnými rušivými vlivy. Naučíme našeho kamaráda překonávat s batohem nízké překážky i výstupy do prudkých svahů, s následnými sestupy. Později cvičíme i brodění potoků, přechod přes lávku nebo padlý kmen.
Psi, kteří ovládají nosičskou činnost, nám budou výbornými pomocníky při našich společných túrách a při náročnějších akcích v divočině. Ulehčí našim zádům potřebné kilogramy, dáme jim nový pracovní program a prožijeme s nimi nové vzrušující zážitky.
Vzpomínáte na knihu Bílý den Jacka Londona?: „Bílý den ještě několik dní prodléval, nabíral sil a připravoval si skromnou výstroj. Zamýšlel vypravit se nalehko s rancem asi pětatřicet kilo na zádech a naložit také na hřbet svých pěti psů, po indiánsku, na každého psa patnáct kilogramů.“
