Děti mrazu – část 12.

„Když jsou zapřaženi, tvoří siločáru nabitou energií. Když běží, jsou ztělesněná elegance a výkon.“ Mark Derr

První závody
Až do začátku 20. století se psí spřežení využívala výhradně k práci. Samozřejmě, že se občas i závodilo, ale pouze po uzavření sázky o nejrychlejší tým v osadě nebo campu. Až v roce 1908 se skupina majitelů saňových psů v Nome rozhodla uspořádat první velký závod – All Alaska Sweepstakes. A od toho památného roku se se saňovými závody „roztrhl pytel“. V roce 1909 vzbudil největší pozornost psí tým, který patřil ruskému obchodníkovi s kožešinami Williamu Goosakovi, s nímž závodil norský přistěhovalec Louis Thrustrup. Psi v tomto týmu byli sibiřští Husky, kteří byli mnohem menší a lehčí než silní aljašští malamuti a další saňoví psi, používaní v té době na Aljašce. Skotský zlatokop a sportovec Fox Naule Ramsay se sibiřskými husky tak nadchl, že hned následující léto odjel na Sibiř, odkud si malé odolné a vytrvalé psíky přivezl. V roce 1910 přihlásil do sweepstakes tři týmy. S jedním startoval John „Iron Man“ Johnson a suverénně zvítězil. Ramsay skončil na druhém místě. Pořádání All Alaska Sweepstakes bylo v roce 1917 zastaveno kvůli první světové válce. Leonhard Seppala, který v tomto závodě zvítězil v letech 1915, 1916 a 1917, prohlásil: „Zda byly All Alaska Sweepstakes pozastaveny kvůli válce, a nebo nebyl dostatek týmů vhodných k závodění, to já nevím. Přesto si však myslím, že už nikdy nebude pořádán takový závod, který by otestoval kvalitu psů a jezdců tak, jako tomu bylo při All Alaska Sweepstakes.“ Naštěstí se mýlil.

Iditarod
V roce 1964 započal přípravný výbor oblasti Wasila – Knik připravovat oslavy stého výročí připojení Aljašky k USA. Slavnostní program výročí v roce 1967 měla sestavit historička a předsedkyně výboru Dorothy G. Pageová. Tuto dámu velmi mrzelo, že v polovině šedesátých let už mnoho lidí nic nevědělo o existenci kdysi slavné Iditarodské stezky, která hrála významnou roli v dobách, kdy se jí prodírala psí spřežení při osídlování Aljašky. Se svou myšlenkou její obnovy se svěřila známému musheru Joe Redingtonovi. Ten se jejím nápadem tak nadchl, že se s manželkou přestěhoval do Kniku. V roce 1967 musherský klub Aurora (nezaměňujte s nechvalně známým křižníkem; aurora borealis = severní záře) s dobrovolníky ze Suttonu vyčistil prvních 15 km zarostlé trasy a uspořádal první závody s dotací 25 000 dolarů, na něž se sjeli musheři ze všech koutů Aljašky. Zvítězil nováček Isaac Okleasik s týmem těžkých pracovních psů. Závod na trati dlouhé 43 km se uskutečnil ještě v roce 1968. Vytrvalí organizátoři – Pageová a Redington – snili o obnově celé stezky. Celý projekt se zdál čirou utopií. Nečekaná pomoc přišla od velitelství Yukon Command americké armády, které v roce 1972 obnovilo celou trasu v rámci zimního cvičení. A tak se narodil IDITAROD TRAIL SLED DOG RACE (který je přezdíván „posledním velkým závodem psích spřežení“). Jeho délka se úředně uvádí 1 049 mil. Není přesná. Ve skutečnosti se vzdálenost z Anchorage do Nome liší podle toho, zda se jede trasa jižní či severní (každým rokem se pravidelně střídají – severní se jezdí v sudých letech, jižní v lichých). Rekordní časy jsou však vedeny absolutně, protože nějaká ta desítka kilometrů při vší té šílené vzdálenosti není žádná míra. (V rámci objektivity uveďme, že se Iditarod bije o primát nejtěžšího závodu s mladším bratrem – závodem Yukon Quest, který vznikl v roce 1983 a který se jede z Fairbanksu na Aljašce do Whiterhorse v Kanadě – místa startu a cíle se každoročně střídají. Rivalita mezi oběma závody trošku připomíná rivalitu mezi Velkou pardubickou a Velkou národní v Liverpoolu.)

V prvním ročníku Iditarodu se v první březnovou sobotu roku 1972 postavilo na start na 4. avenue v Anchorage třicet šest musherů se svými psy, aby změřilo síly s neuvěřitelnou délkou trasy. Historicky prvním vítězem se stal Dick Wilmarth, který trail zvládl za 20 dní, 49 minut a 41 sekund. Čtrnáct závodníků vzdalo a poslední klasifikovaný dojel do cíle v Nome přesně měsíc po startu.

Iditarod velice rychle získal obrovský zájem nejen aktivních musherů, ale i diváků, sponzorů, reklamních agentur, tisku a televizních společností. Z úspěšných jezdců se zakrátko staly legendy. Téměř každý z nich vlastní kennel (chovatelskou stanici), čítající mnoho desítek psů. O štěňata nejúspěšnějších je obrovský zájem. S rychlým růstem zájmu veřejnosti a vlivných firem samozřejmě rychle rostl a roste kolotoč peněz, který se kolem nejznámějšího mushingového závodu světa divoce roztočil. (Ostatně i tento obrovský mediální tlak vedl zpočátku ke vzniku „opozičního“ Yukon Questu, který měl být podle jeho zakladatelů – LeRoy Shanka a Rogera Willamse – jakýmsi čistým a ještě těžším protipólem Iditarodu. Postupem času však ani Yukon Quest neodolal útoku kapitálu sponzorů …)

Laiky, kteří se v povrchních televizních šotech něco dozvědí o Iditarodu, pochopitelně zajímá, čím je tento proslulý závod tak těžký a nebezpečný. Určitě v mnoha ohledech – především svou délkou, klimatickými podmínkami (extrémně nízké teploty, krutý vichr, který nezřídka přechází v blizard), nedostatkem světla (většina závodu se jede pod rouškou polární noci), terénem (trasa Iditarodu překonává pohoří Alaska Range, jeho trasa vede po zamrzlých řekách, jejichž led se může probořit – ostatně pod ledem již navždy zmizelo nejedno spřežení, musheři se nevyhnou ani hlubokému sněhu, nebo naopak ledové krustě, která zraňuje psí tlapky, které je třeba chránit speciálními botičkami). Povětrnostní situace – mlha a sněhové bouře – mohou ztížit či zcela znemožnit orientaci. Vzdálenost mezi jednotlivými check pointy (kontrolními body, v nichž závodníci mohou odložit vyčerpané psy, doplnit stravu, kterou si sem nechali dopravit, a na chvíli se prospat) jsou ďábelsky dlouhé. Čas na odpočinek je nedostatečně kratičký a vzdálenost, křižující Aljašku, ohromující. Velkým nebezpečím jsou pro jezdce se psím spřežením i divoká zvířata. Hnědí medvědi sice v zimním období spí, lední se v aljašském vnitrozemí prakticky nevyskytují a zvědaví vlci neznamenají žádné nebezpečí. Největší nebezpečí však představují překvapivě losi. Obrovská vyhladovělá zvířata si ráda odpočinou na projeté trase, a jsou-li vyrušena, neváhají na spřežení zaútočit. Jejich obrovská kopyta a nesmírná síla jsou smrtelným nebezpečím nejen pro psy, ale i pro člověka.

Pokud se zpočátku na aljašských závodech prosazovala plemena sibiřských husky, aljašských malamutů či grónských psů, postupem času se nejvýrazněji prosadili tzv. aljašští husky (v Evropě nazývaní alaskani). Nejde o čisté plemeno, nýbrž o psy, které prověřil vysoký Sever. Jejich krev nese geny odolných původních psů Inuitů a indiánů, obývajících americký Sever, a samozřejmě i krevní linie těch závodnicky nejúspěšnějších kennelů.

Legendy mushingu
Pokud se máme alespoň ve stručnosti zmínit o některých závodnících, jejichž jména se stala pojmy a legendami, musíme snad na prvním místě uvést Susan Butcherovou, která v Iditarodu startovala sedmnáctkrát (poprvé v roce 1978 a naposled v roce 1994) a která dokázala čtyřikrát zvítězit (v letech 1986, 1987, 1988 a 1990). Rodačku z Bostonu přilákala na Aljašku láska ke psům a k divoké přírodě. Ve svých nejlepších závodnických letech trénovala denně dvanáct až šestnáct hodin – běhala, jezdila na kole, posilovala a po devět měsíců v roce jezdila se svým spřežením osmdesát až sto dvacet kilometrů denně. I Susan by vám mohla o losech vyprávět svoje – v roce 1985 byla v Iditarodu v čele startovního pole, když v noci narazila na losici, která zaútočila na její spřežení. Susan své psy bránila dvacet minut sekerou. Teprve potom losici zastřelil musher, který Butcherovou dojel. Losice stačila zabít dva psy, dalších třináct zranit a zranila na rameni i Susan. Butcherová musela ze závodu odstoupit a další dva týdny strávit se psy ve veterinární nemocnici.

Susan Butcherová však nebyla první ženou, která nad tvrdými muži zvítězila v Iditarodu: tento primát patří křehké Libby Riddlesové, která v roce 1985 zvítězila v čase 18 dní, 20 minut a 17 vteřin.

Doyenem Iditarodu je jeden z jeho zakladatelů – Joe Redington senior. Narodil se v Oklahomě (1917), vyrůstal v Pensylvánii a v roce 1948 přesídlil na Aljašku. V Kniku se spřátelil se starým pošťákem, který ho svezl se psím spřežením po staré trati Iditarodské stezky. Vyjížďka naprosto změnila Redingtonův život. S vlastním spřežením pak najezdil přes 320 000 kilometrů ledovými pustinami Severu. Redington byl nejen nadšeným zakladatelem proslulého závodu, ale i sám aktivním závodníkem – vždyť se v letech 1974–1992 zúčastnil osmnácti ročníků. Čtyřikrát dojel na pátém místě, v roce 1988 (to mu bylo 71 let) ve svém nejlepším čase – 13 dní, 3 hodiny a 28 sekund.

Dalším doyenem Iditarodu je bezesporu plukovník Norman Dane Vaughan (muž, který vedl psí spřežení ve známé antarktické expedici admirála Richarda Evelyna Byrda v roce 1930). Vaughan startoval v šesti ročnících Iditarodu. Naposledy v roce 1990 – a to mu bylo osmdesát pět let a byl bohatší o nový umělý kyčelní kloub!!! Svoje životním krédo vyjádřil Norman Vaughan větou: „Měj velké sny a odvahu selhat!“ (Norman Vaughan se narodil v roce 1905 a zemřel několik dní po dosažení stovky v roce 2005!)

Od roku 1980 se ďábelského závodu zúčastňoval také český emigrant Jan Masek (Mašek), který se později oženil s indiánkou kmene Athapasců Beverly Jerue, která v Iditarodu startovala mnohokrát rovněž. (Beverly Masek nakonec „dojela“ z Iditarodu pěkně daleko – až do Bílého domu, neboť se stala poradkyní amerického prezidenta pro původní aljašské obyvatelstvo.)

Jeff testuje českou firmu
I další, a dodejme veleúspěšný, musher je částečně spojen s naší republikou. Jeff King totiž v posledních letech využívá postrojů, které mu dodává česká firma Manmat. Jeff poprvé zvítězil v Iditarodu v roce 1993 ve fantastickém čase 10 dní, 15 hodin, 38 minut a 15 sekund. I v dalších letech King obsazoval a obsazuje ty nejvyšší příčky.

Ve výčtu fenomenálních musherů Iditarodu nesmíme zapomenout na Ricka Swensona, který zvítězil hned pětkrát (1977, 1979, 1981, 1982, 1991). Vynechat nemůžeme ani švýcarského rodáka Martina Busera (poprvé zvítězil v roce 1992), a svůj triumf si ještě několikrát zopakoval. Hegemonii Aljaščanů narušil v roce 1995 i rančer z Montany Doug Swingley, když zvítězil v rekordním čase 9 dní, 2 hodiny, 42 minut a 19 sekund. Swingley triumfoval v roce 1999 a v roce 2000 utvořil nový fantastický rekord časem 9 dní, 58 minut a 6 minut a ukázal záda takovým osobnostem, jako jsou Jeff King, Rick Mackey, Martin Buser a Rick Swenson.

Krasavice DeeDee
Zajímavou a úspěšnou musherkou Iditarodu je i DeeDee Stoutová, která se narodila v roce 1953 v německém Frankfurtu nad Mohanem, kde její otec sloužil v americké armádě. V roce 1971 byl přeložen do Fort Richardson na Aljašce. Na Aljašské univerzitě vystudovala obor ochrany přírody a za univerzitní tým basketbalu startovala v roce 1977 na turnaji v Nome. Tam poprvé sledovala cíl Iditarodu a zcela ji nadchl výkon Ricka Swensona, který zde zvítězil. Od přítele si vypůjčila pětispřeží psů a v témže roce se přihlásila v Anchorage do závodu pro ženy Fur Rendezvous Women World Championship. DeeDee mushingu zcela propadla. V roce 1977 se provdala za mushera Mika Jonrowe, se kterým se usadili ve Willow nedaleko Anchorage, a v osmdesátých letech DeeDee Jonrowe vstoupila do Iditarodu. Prozatím nejúspěšnějším ročníkem byl pro ni rok 1993, kdy obsadila druhou příčku za Jeffem Kingem. V říjnu 1996 byla DeeDee při autonehodě ve Fairbanksu těžce zraněna, ale již v březnu 1997 opět stála na startu Iditarodu. Její železná vůle ji přivedla dokonce až na čtvrté místo ve skvělém čase 9 dní a 18 hodin. DeeDee Jonrowe rovněž dvakrát získala za sportovní chování Cenu Leonarda Seppaly. DeeDee se nevěnuje „pouze“ mushingu, závodí i v běhu na lyžích a sněžnicích, hraje softbal a je autorkou knihy Iditarod Dreams.

Suverén Mackey
Čtyři roky po sobě triumfoval nad soupeři musher Lance Mackey, který vítězí nejen nad závodníky, ale i nad rakovinou, kterou se mu podařilo překonat. Zdálo se, že je snad „neporazitelný“: na trati si s počasím i s konkurenty dělal, co chtěl. Všechno má svůj konec: v roce 2011 zvítězil John Baker.

Droga jménem Iditarod
Výčet jmen a zajímavých osudů a životních příběhů, které se za jmény statečných mužů a žen, již se upsali tažným psům, mushingu a nebezpečné kráse mrazivého Severu, skrývají, by mohl pokračovat ještě velmi dlouho. Daleko by však přesáhl prostor, který je nám v časopise vymezen. Iditarod je pro moderní dobrodruhy milující psy a pohyb ve sněžné divočině nejvyšší výzvou. Účastníci tohoto náročného vytrvalostního podniku se jednoznačně shodují, že Iditarod se jim stal drogou. Dodejme, že drogou povolenou, v níž se testuje lidská i psí vůle, zdravá ctižádostivost, touha poznat hranice svých i psích možností a především touha po dokonalé spolupráci psa a člověka. Protože k nejvyššímu výkonu nutí psa především láska k jeho pánovi.

Iditarod znamená v jazyce indiánů kmene Ingalik a Holikachuk „odlehlé nehostinné místo“. Domorodci z Athabasky tvrdí, že Sever je tam, kde má člověk prostor ke snění.